Protestní petice proti podpoře ukrajinského fašistického režimu

Přesně si pamatuji, co jsem si přál včera. Včera jsem chtěl mír. Mír je přece dobrý. Mír - to je slunce, léto, děti. Mír - to je práce, kterou mám rád. Mír - to jsou i procházky s rodinou. Ale to bylo do bombardování Gorlovky. Přesněji do chvíle, kdy jsem spatřil mrtvou mladou matku, i ve smrti objímající své malé mrtvé batolátko. Dnes, po tom všem, mám už jen jedno přání - chci vidět černé, zuhelnatělé mrtvoly ukrajinských vojáků, "Národní gardy" a "Pravého sektoru". Chci, aby granát Porošenkovi utrhl nohy. Chci vidět mozek Iriny Farionové, chci vidět střeva Turčinova, chci, aby zdechl Jacenjuk! Chci vidět hlavu Klička, utrženou střepinou. A Avakova pověšeného na šibenici - co může být krásnějšího? Chci vidět rozvaliny jejich přepychových rezidencí. Chci vidět, jak dav trhá na kusy mrtvolu Kolomojského. Už nemám žádné krásné sny. Sebrala mi je vaše bídácká, ohavná "Jednotná Ukrajina". Evropsky certifikovaná, západně standardizovaná, s vašimi vousy, čibuky a výšivkami. Už nic nechci od "ukrajinských patriotů". Dřív jsem chtěl, aby dostali rozum. Pak jsem chtěl, aby se aspoň zalekli. Teď už od vás nechci nic jiného, než - vaši smrt! Nevím, co se se mnou právě dnes stalo. Mrtvoly byly přece už dřív. V Mariupolu, v Oděse, i v Lugansku. To licoměrné lhaní, že "...si za to mohou sami..." s podlou radostí... to už také bylo. Bylo i licoměrné zvedání praporů "našich" a "Svědomí národa". To všechno už tu bylo. Ale proč jsem to ještě mohl více nebo méně chladnokrevně posuzovat, hovořit o politice, o cílech a úkolech Ruska, o jakémsi procesu vyjednávání. Teď už nemohu. Nepřemýšlím. Nemluvím. Pořád vidím tu mrtvou mladou ženu a její mrtvé batole. Vážení jednotně ukrajinští patrioti! Vážení jednotně ukrajinští politici! Velice vás prosím! Nemusíte se bát. Nemusíte myslet. Nemusíte se hrozit nad dílem vašich rukou. Nechci od vás nic. Jen vás prosím, chcípněte už! Prosím vás! Modlím se za vás. Abyste zdechli tou nejstrašnější a nejbolestivější smrtí! Prožijte před ní pekelná muka, třeste se v agonii. Ať při umírání pustíte pod sebe moč a obsah konečníku! Zalkněte se vlastní krví, močí a výkaly! Nic víc od vás nechci. Prostě - chcípněte už, vy stvůry!