Druhý president ČR.
Pro přehlednost rekapitulace prezidentových zásluh pro český stát postupujme chronologicky. Vraťme se do počátků naší novodobé státnosti, kdy se do té doby neznámý ekonom Václav Klaus, díky empatičnosti ze strany tehdy dominujícího chartisty Václava Havla, poprvé veřejnosti představil v Občanském fóru, jehož schůzky byly přenášeny televizí.
Zakrátko nově vzniklá ČR, pod vedením prezidenta Havla, stála před epochální ekonomickou transformací zaniklé státní socialistické ekonomiky na privátní ekonomiku tržní. Tuto operaci zásadně důležitou pro ekonomickou budoucnost státu, prezident Havel plně svěřil ekonomu Václavu Klausovi proto, že podle něj byl on jediným, kdo měl "konkrétní vizi".
Epochální transformace ekonomického systému ČR byla již mnohokráte mnohými odborníky i laiky popsána, avšak bohužel dosud nikdy Václavem Klausem samým, byť právě on byl jejím "Mozkem". Právě on osobně prosadil privatizovat český stát "při zhasnutí" a "neznalosti špinavých peněz".
Charizmatický Václav Klaus v ČT osobně propagoval Viktora Koženého tak sugestivně, že přicestovalý nemajetný trestně stíhaný Čechoameričan, po odcestování od nás, se jako mnohonásobný miliardář mohl trvale usadit v přepychovém objektu s bazénem a parkem na Bahamách, odkud policejní orgány USA dosud marně vyžadují jeho vydání k šetření podezření z podvodů finančního charakteru, které měl spáchat mimo ČR a kterými měl poškodit americké občany.
U nás se však Viktor Kožený stal nezapomenutelným "nejúspěšnějším privatizátorem". Václav Klaus ho občanům ČR dokonce mediálně prezentoval jako "motor privatizace", jakých potřebujeme víc a nikoliv nějaké "nové Bati".
Po definitivním odcestování Viktora Koženého s desítkami miliard českých korun nabytých na úkor občanů ČR, se pokládá za provokaci vůči našemu někdejšímu uznávanému "nejpřednějšímu ekonomovi" a současnému druhému prezidentovi, jeho spolupráci s finančním podvodníkem připomínat. Je to snad důvod, proč po "úspěšné ekonomické transformaci" se Václav Klaus přestal veřejně angažovat v ekonomii a pozornost své hloubavé mysli plně zaměřil na klimatologii? To by mohl objasnit jedině pan prezident samotný. Třeba formou "Pamětí".
Metoda, kterou pro doživotní beztrestné zprivatizování majetku českého státu Václav Klaus s Viktorem Koženým a dalšími účastníky propracovali k dokonalosti, v celém světě proslula pod anglickým názvem - "tunneling". Náš tehdejší ministr financí, který se později stal naším druhým prezidentem, je mezinárodně uznávaným zakladatelem této metody.
Za připomenutí stojí zajímavý nezpochybnitelný postřeh objektivní skutečnosti, že kolosální, epochální ekonomická operace, uskutečněná na úkor poctivých občanů ČR v počátcích devadesátých let minulého století, zvaná "tunneling" a kapsářský trik se zmizením vzácného plnicího pera zachycený televizními kamerami o téměř dvacet let později na prezidentském brífinku v Chile, mají nezpochybnitelného jednoho společného jmenovatele. Je jím Václav Klaus. Je dobré se nad tím vážně zamyslet.
Obdobně, jako mělo utajeně zmizet z držení úřadu chilského prezidenta vzácné protokolární plnící pero vykládané diamanty, principiálně obdobně utajeně, avšak bohužel v obrovském celostátním měřítku, zmizel z Česka obrovský majetek, nashromážděný generacemi našich předků.
Prakticky všechny do té doby fungující státní výrobní, stavební, montážní a obchodní kapacity, s veškerým technologickým vybavením a přidruženými movitými i nemovitými majetky buď zanikly bez náhrady, nebo přešly do vlastnictví nových tuzemských, či zahraničních majitelů, převážně podvodníků, nebo konkurence, která měla zájem českého obchodního rivala se zbavit.
Podle Václava Klause "úspěšná transformace ekonomiky státu", fakticky znamenala téměř úplnou ztrátu celé, nesporně vyspělé, tradiční české průmyslové základny.
Pokud v nějaké žalostné zredukované podobě některé podniky privatizaci přežily, pak jejich zisky z podnikání v ČR odcházejí za novými majiteli do zahraničí. Fatální pro státní pokladnu je to zejména u finančně mimořádně lukrativních největších stavebních firem a v těžbě nerostných surovin - zejména uhlí.
V současnosti doslova ani jediný stavební velký podnik není v českém vlastnictví. Přitom jsme jich mívali úspěšných hned několik - namátkou Vojenské stavby /zaniklé bez náhrady/, IPS /nyní švédská Skanska/, Metrostav /nyní patří občanu Slovenska/, Armabeton /zaniklý bez náhrady/, atd... Jedním z paradoxů "českého tržního systému" je, že polistopadové stavební firmy budují luxusní předražené byty s finanční podporou našeho státu pro rozvoj bydlení a zisky z jejich prodeje odcházejí v plné výši na konta majitelů firem do zahraničí.
Někdejší výlučně česká úspěšná povrchová těžba energetického hnědého uhlí v severozápadních Čechách na Mostecku a Sokolovsku celá přešla do zahraničního vlastnictví. Těžba černého uhlí v Ostravsko-karvinském revíru je sice v nových "českých rukách", ale bohužel asociálního finančního spekulanta, který svůj majetek schraňuje ve Švýcarsku a na českých hornících vydělává bez zábran nemravným způsobem. Nedodržel ani svůj smluvní závazek ponechat zaměstnancům revíru někdejší firemní byty.
Veškeré kdysi proslulé tradiční české strojírenské kolosy, o jejichž úspěšné budoucnosti v podmínkách tržního hospodářství nebylo důvodů pochybovat, jako Škoda Plzeň, ČKD Praha, Poldi Kladno, Vítkovické hutě a železárny, ale i mnohé další, prakticky zanikly.
Jediná známá někdejší původní velká česká firma - Škoda v Mladé Boleslavi, dnešní AutoŠkoda, úspěšně přežila pouze díky tomu, že nebyla zprivatizována "systémově" podle Václava Klause, nýbrž "nesprávně", tj. zdlouhavě, avšak oproti "úspěšně systémově zprivatizovaným podnikům" poctivě.
AutoŠkoda patří německému koncernu Volkswagen a jako snad jediný podnik po privatizaci úspěšně produkuje kvalitní výrobky, byť jde pouze o osobní auta. Její produkce má dobrý odbyt doma i ve světě a poskytuje zaměstnání desítkám tisíc českých občanů. Zisky jdou sice samozřejmě za vlastníkem do Německa, ale osud této továrny je rozhodně lepší, než ostatních vpředu zmíněných někdejších slavných českých strojírenských kolosů zprivatizovaných podle Klause "systémově".
Metoda státní privatizace, zejména druhá etapa, zvaná "kuponová", zákonitě zásadně poznamenala polistopadové české podnikatelské prostředí. Je pro ně charakteristická beztrestná korupční kriminalita praktikovaná v nejvyšších státních kruzích.
Cestou k úspěšnému osobnímu zbohatnutí se v ČR nestala poctivá práce a podnikání, sledující kromě vlastního úspěchu také prospěch státu a jeho občanů, nýbrž účelový vstup do politiky, kde jsou politickými prominenty vytvářeny a ochraňovány efektivní kriminální metody jejich beztrestného osobního obohacování, na úkor poctivých občanů.
Beztrestné kriminální finanční aktivity politických a vládních představitelů způsobují permanentní vyprazdňování obsahu státní pokladny. Na jedné straně to přináší nemorální bezpracné obrovské zisky politickým prominentům a na druhé straně nutnost trvalého utahování opasků zbylé, největší části občanského spektra, tvořeného poctivými pracujícími a sociálně potřebnými, zejména důchodci, zdravotně postiženými a matkami s nezaopatřenými dětmi.
Protože, jak praví lidová moudrost - "Čert dělá na jednu hromadu", aby špatného v těžce zkoušeném polistopadovém Česku nebylo málo, nezůstalo pouze u bezprecedentního vytunelování majetku a výrobních kapacit našeho mladého demokratického státu.
Osvědčený "pravicový ekonom" a tehdy předseda nejvýznamnější parlamentní opoziční strany ODS - Václav Klaus, se svým někdejším spolupracovníkem z Husákova ekonomického Prognostického ústavu - druhým socialistickým makroekonomem - prognostikem Milošem Zemanem, tehdy předsedou levicové ČSSD a premiérem hlavní strany menšinové vlády, podepsali v létě 1998 tzv. "Opoziční smlouvu".
Opoziční smlouva, oficiálně - "Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice", znamenala pohodlnou existenci menšinové vlády ČSSD s podporou opoziční ODS. Přestože smluvní garance podpory menšinové vlády nejsilnější opoziční stranou, je případ ve státech ustavených na základě principů parlamentní demokracie prakticky nemožný, v našem mladém postsocialistickém státě byl Václavem Klausem a Milošem Zemanem společně domluven a naneštěstí uskutečněn tento amorální vládní paskvil.
Zrušení přirozené kontrolní úlohy vládní opozice v parlamentním systému, dovršilo morální a ekonomický úpadek ČR.
Při neúspěšném ekonomickém vývoji ČR, který logicky neustává, nýbrž naopak prokazatelně akceleruje, současná Nečasova vláda podporovaná dosluhujícím prezidentem Klausem, hledá další způsoby, jak občany dále ožebračovat i když veškerý někdejší značný státní majetek je již zcela vytunelován.
Proto asociální vláda premiéra Nečase s podporou prezidenta Klause hledala, samozřejmě pod krycím pláštíkem, vhodné "know how". Nalezla ho v tzv. "odstranění křivd způsobených komunistickým režimem církvím".
Principiálně jde o projekt nemravného gigantického obchodu s realitami mezi vládou ČR a Vatikánem, přes odpor naprosté většiny českých občanů. Nečasova vláda chystá bezohledné okradení a dlouhodobé zadlužení svých občanů bezúplatným předáním cca 25% území ČR a dalšího movitého i movitého majetku státu nejvyššímu představiteli Vatikánu - papeži.
Cílem organizátorů připravovaného dalšího okradení státu je obrovské osobní bezpracné obohacení "vyvolených zasloužilých účastníků" operace, osvědčeným "odklonem" finančních toků na tajná konta českých politiků a jejich kumpánů do zahraničí. Je zcela jasné, že Vatikán nebude mít žádný důvod tomu bránit. "Svatý Otec" přes odklony určité části financí na konta českých "zasloužilých napravovatelů křivd" zcela bezplatně získá majetek, o kterém se jemu, ani jeho předchůdcům, nikdy ani nesnilo.
Je zcela nepochybné, že v prezidentském úřadě končící Václav Klaus, který se bez přehánění, či "nasazování psí hlavy", objektivně stal hlavním faktickým strůjcem mravního a ekonomického úpadku českého státu, ani po svém odchodu do "důchodu" již nic napravit nemůže i kdyby chtěl. Avšak on ani nechce.
Václavu Klausovi vždy evidentně chyběl zájem o zvýšení životní úrovně poctivých spoluobčanů. V průběhu celé své úspěšné politické kariéry sledoval výlučně pouze prospěch vlastní a svých rodinných příslušníků a podle bulvárních médií snad také svých milenek, kterými údajně byly a jsou některé mladé letušky.
Na druhou stranu i v seriózních médiích několikrát pronikly věrohodné informace o tom, že Václav Klaus je údajně gay. V rámci tohoto ohlédnutí za veřejným účinkováním našeho druhého prezidenta však nebudeme tuto otázku řešit a posuzovat, zda prezidentovy medializované proslulé "milenecké aféry" s letuškami jsou identické s realitou, či zda jde pouze o vytváření účelového image "impozantního chlapíka".
Jisté však je, že sociální ohledy a solidaritu s poctivými nemajetnými občany druhý český prezident skutečně nikdy ničím neprojevil. Naopak - dokonce prezidentské milosti bez rozpaků přednostně uděluje usvědčeným a odsouzeným nemorálním provinilcům.
Reálně neexistuje žádný důvod očekávat jakousi prezidentovu pozdní sebereflexi, spojenou s pokusem o poctivé hodnocení jeho zásadních státnických aktivit, kterými byly zejména zmíněná "úspěšná ekonomická transformace" a nemorální "opoziční smlouva".
Pro občany se zájmem o patopsychologii, by mohlo být zajímavé objektivní odborné posouzení prezidentových přednáškových "vědeckých" a zejména "sběratelských aktivit". Zejména proslulé "chilské prezidentovo vystoupení" avizuje možný zajímavý klinický nález.
Od případného dodatečného odkrytí utajovaných zákoutí mnohovrstevné osobnosti Václava Klause ovšem nelze v žádném směru reálně očekávat nějaký, byť sebemenší přínos, k nápravě všeobecně pokleslé morálky veřejných představitelů a zmírnění katastrofálních dopadů korupce na naši státní ekonomiku.
Jinak je tomu však s objektivním hodnocením Klausova někdejšího státnického působení ve funkci ministra financí. Zde je velmi na místě nestranně kvalifikovaně prověřit podezření z jeho nemravného obohacení v rámci spolupráce s Viktorem Koženým a některými dalšími "úspěšnými privatizátory".
Dosud neexistují žádné prezidentovy paměti z privatizace státu a dále trvá jeho podivné mlčení o osobní účasti v její přípravě a realizaci. Je to velmi znepokojivé, protože každý poctivý státník by svou účast v tak závažné celospolečenské záležitosti nezatajoval - naopak by se pyšnil svým osobním přínosem. Prezidentův postoj v této věci zřetelně signalizuje, že leccos z jeho předchozího státnického působení patrně nemuselo být a možná dosud není v pořádku a to nejen podle dobrých mravů, ale podle trestního zákoníku.
Proto by po ukončení prezidentské imunity rozhodně mělo být zahájeno řádné policejní vyšetřování Klausových někdejších privatizačních aktivit.
V případě zjištění důkazů pro vypracování důvodné obžaloby, by pak mělo následovat veřejné soudní líčení.
Zveřejnění seriózního objasnění Klausovy úlohy ve státní privatizaci by mohlo přinést mnoho zajímavého a pro budoucnost našeho zkorumpovaného státu užitečného. Odkrytí mechanizmů nekalých korupčních praktik by mohlo nastartovat skutečný obrat k nápravě. Proto je objektivní šetření někdejších ekonomických státnických aktivit našeho druhého prezidenta mimořádně významné. Nejde o to, aby Klausovo trestní stíhání prioritně sledovalo jeho potrestání.
Osobně bych byl zcela uspokojen a nijak bych neprotestoval, kdyby po vyslovení právoplatného rozsudku, třeba o doživotním odnětí svobody a ztrátě občanských práv, došlo pouze k propadnutí nezákonně nabytého majetku exprezidenta Václava Klause a jeho choti Livie, popřípadě včetně odebrání nepoctivě nabytého majetku jejich příbuzných a přátel a kdyby poté nový český prezident, kterého si po Václavu Klausovi vybereme přímou volbou, z titulu své ústavní pravomoci svého předchůdce omilostnil prominutím výkonu nepodmínečného trestu v celé délce.
Z hlediska celospolečenských zájmů je objektivně nutné, mlčení Václava Klause o jeho osobní účasti v epochální ekonomické transformaci našeho státu, kterou zorganizoval a uskutečnil v počátku devadesátých let minulého století, pokládat za nepromlčitelný obrovský státníkův dluh vůči všem jeho součastníkům i našim dosud nenarozeným potomkům.
Zbývá než doufat, že náš druhý prezident nás ještě příjemně překvapí a aspoň po odchodu z Hradu se pochlapí a místo dalších jalových úvah o klimatologii v dalším dílu "Modré planety", vydá pro českou veřejnost netrpělivě očekávané "Paměti Nejvyššího privatizátora".