Petice proti rušení praktických škol

Moje dcera navštěvovala základní školu do páté třídy. Je pomalejší, ale ctižádostivá, snaživá, záleží ji na mínění ostatních. Od čtvrté třídy začaly velké problémy, děti se ji posmívaly, nadávaly ji že je blbá, přestávaly s ní kamarádit a ubližovaly ji. Dcera chodila domů s brekem, přestala si věřit, stala se z ní hromádka neštěstí o kterou nikdo nestál. Čím víc ji paní učitelka chtěla pomoci, tím víc ji děti ubližovaly. Tak jestli tohle má být ta integrace, pěkně děkuju. Každý den jsem se v práci třásla strachy, co se bude ve škole zase dít, dcera mluvila i o sebevraždě. S paní učitelkou jsme se domluvili, že by dceři bylo lépe v praktické škole. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že sehnat ten správný papír je pomalu těžší než přijímačky na střední školu. Ve třech ped. poradnách mi vysvětlovali, že nejlepší pro dceru je normální základní škola, na které bude mít individuální plán. Jenže ten individuální plán už měla a od té doby začaly i potíže s dětmi, které vycítily, že dcera má nějakou úlevu. Zapoměla jsem zmínit, že od druhé třídy měla potvrzeny tři dys poruchy. Nakonec po opakovaném IQ testu se potvrdila hranice LMR a dcera mohla do praktické školy. Sice po mě psycholožka vyjela, že jsem dceru navedla, aby naschvál test pokazila, což není pravda, ale vyhráli jsme. Nyní již třetím rokem navštěvuje praktickou školu, je šťastná, sebevědomá, hraje na piano, má spoustu kamarádů ve škole. V naší vesnici má jen dvě kamarádky. Ostatní vrstevníci se ji posmívají a volají na ni, že je magor a blbka z dementky. Dnes to přijímá s úsměvem, protože v tý "dementce" je ji moc dobře.