Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

Uprostřed července bylo všude horko k zalknutí, jen hřbitov byl výjimkou. Ovšem příjemný chládek mezi náhrobními kameny byl protkán žilkami bolesti a smutku, vzpomínkami na to co bylo a co se nemuselo stát.
Pod vysokou lípou až na konci oblázkové cesty byl hrob, jehož deska upoutávala pozornost lidí, kteří občas zašli až na samý konec hřbitova s touhou najít tam něco zvláštního. Z náhrobku se dívala krásná tvář mladé dívky, která byla zřejmě v době jenž náležela fotografii, velice šťastná.
Před hrobem stál kluk a smutně se díval na náhrobní kámen, jenž měl ve svém záhlaví "Kdekoli budeš, budeš-li naslouchat, najdeš mne vedle sebe".
Klukovi mohlo být osmnáct let, snad o rok víc. Stál ve stínu lípy a v rukou držel kytici povadlých kopretin, na jejichž květy, kapku po kapce dopadaly jeho slzy.
Já tam tenkrát stála opodál opřená o jeden ze stromů a zaujatě jsem ho pozorovala. Dívala se chvíli na něj a chvíli na malý hrob dítěte u mých nohou. Vzpomínám si, že tenkrát jsme začínala dávat dohromady sloky jednoho z nejhorších sonetů - Chtělo žít. Zvláštní...
Stál tam asi dvě hodiny a ani jednou za celou tu dobu se nepodíval jinam, než na tu dívku. Opatrně jsem se pohnula tak, abych mu viděla do tváře. Byl hezký.... Tenkrát se mi zdálo, že jsem hezčího kluka ještě nepotkala. A bylo mi divné, proč zrovna tenhle, teď není někde u vody s hejnem holek okolo sebe, ale stojí na tak ponurém místě a z očí mu stékají slzy.
Právě jsem se chystala k odchodu, když se kluk zničeho nic pohnul. Pomalu položil kopretiny na hrob a zapálil svíčku v malé červené lucerničce. Chvíli si ještě prohlížel hrob, ale pak si hřbetem ruky utřel oči a vstal.
V tu chvíli mi větřík hodil vlasy do obličje a já ho ztratila z dohledu. Když se mi nakonec podařilo neposlušné vlasy zkrotit, ztuhla jsem v půlce pohybu. Díval se přímo na mě. Tím přímým pohledem mi dával jedinečnou šanci přečíst si v mechové zeleni jeho očí o hlubokém smutku, který ho v tenhle letní den přivedl do neutěšené blízkosti šedých náhrobních kamenů. Z výrazů a pohledů jsem nikdy číst neuměla, ale na tyhle oči nezapomenu.
Jen tak jsme tam stáli a čekali co bude. Tedy já jsem čekala, jemu to bylo zřejmě jedno. Pomalu došel k žulové lavičce a posadil se. Bezděčně vzal do hrsti pár oblázků a začal je přesypávat z ruky do ruky.
Líně jsem se odlepila od stromu a zamířila k němu.
"Není trochu moc hezký den na to aby ses courala po hřbitově?" zeptal se bez zájmu když jsem se vedle něj posadila.
"Co je na něm hezkého?"
Trochu se pousmál a zase upřel pohled na ten osamělý hrob "Jo, Niki taky nesnášela vedro"
Prohlédla jsem si tu krásnou blondýnku na fotografii. "Jak se vlastně jmenuješ?"
"Jirka"
"Proč je Niki tady a ne s tebou?"
Tu otázku jsem položila s takovým klidem, až jsem se lekla. Tušila jsem že neodpoví, kdo by měl taky chuť bavit se s neznámou a podivně vyhlížející osobou?
Ale Jirka ve mně asi vycítil zoufalce, kteří jak známo vyslechnou úplně každého.
Nadechl se a jako odpověď na mou otázku začal vyprávět...


S Nikolou se poznali úplně obyčejně v jednom kempu o prázdninách. Jirka šel od výčepu k rybníku s plnou náručí kelímků s pivem pro sebe a své kamarády, když se mu pod nohy tak šťastně připletla okouzlující blondýnka. Samozřejmě ji zlil od hlavy až k patě.
Na celou tu situaci později oba rádi vzpomínali a Niki od té doby chovala náklonost k onomu zlatavému nápoji i k sympatickému Jirkovi.
Tehdy to mezi nimi zajiskřilo a celý zbytek prázdnin se od sebe nehnuli. Chodili spolu jeden krásný rok, než jim do života zasáhl všudypřítomný zlomyslný osud.
Nikole bylo právě šestnáct let a tak se s bandou kamarádů na chatě u jezera pořádala oslava. Všichni měli skvělou náladu a tak padl návrh že si pojedou zatancovat na discotéku do sousední vesnice. Niki to ten večer ohromně slušelo a s Jirkou protancovali celou noc. Když už k ránu nemohli, domluvili se že se pojede domů. Poslední pohlazení, poslední polibek. Každý nasedl do jiného auta...
Opilý řidič naboural a zmařil tak Ničin mladý život.

"Víš, ona byla jediná, kterou bych si chtěl jednou vzít. Žádná taková už není" Jirka se chvíli odmlčel a hleděl do země. Já jsem s údivem zjistila, že tak trochu nemůžu mluvit "Přijď si sem zase někdy popovídat, jsem teď hrozně sám"
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já odcházela po oblázkové cestě k bráně. Ještě několikrát jsme se s ním setkala, ale pak ho osud zavál do ciziny. Zůstali jsme přátelé...


Jirka má teď na hrobě spoustu květin. Je to právě měsíc co se zabil v autě. Sám a možná schválně.
Všichni říkali "sebevrah", ale asi jen zoufalec jako já dokázal pochopit jeho utrápenou duši kluka, který už na světě vlastně nikoho neměl. Teď leží vedle ní a jsou zase spolu.
Jen já jsem zůstala sama.
Tak si tu sedím pod rozkvetlou lípou a v rukou držím kytici kopretin. Prohlížím si hroby a zatímco rozjímám nad svým paradoxně šťastným životem, slunce se sklání za obzor.
Pokládám kopretiny na hrob a zapaluju svíčky. V kleče jsme se naposledy podívala na oslnivě krásnou Niki a nešťastného Jirku. Připoměli mi labutě...když zemře jedna, druhá zanedlouho umírá žalem.
Zvedám se a odcházím. Byla jsem tu naposledy, proto se ještě jednou rozhlédnu po řadách kamenných křížů. Zkončilo tu tolik životů...a osudů. Proč On bere život šťastným lidem v době kdy by nad nimi měl držet ochrannou ruku, ale stíny, kteří se budou celý život toulat po světě bez cíle nechává žít roky...?