Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

http://spilderberg.wordpress.com/category/pravda-a-laska/

Symbolika Havlovy smrti aneb Komu zvonila hrana? (Richard Král)
Posted: 19/12/2011 in Pravda a láska

Exprezident Havel zemřel v době, kdy se jeho jediné a skutečné dítě – česká kleptokracie s prvky dědičné monarchie – nachází před kolapsem. Jak dlouho může naše parodie na demokracii a vláda postkomunistických elit přežít svého otce?

Česká média bezmezně spoléhají na to, že drtivá většina českých ovčanů má paměť tak maximálně k posledním volbám. Bohužel pro Václava Havla existují ještě lidé, kteří neztratili paměť. Morální vyplundrování a ekonomické vytunelování země do kapes komunistických nomenklaturních kádrů nese značku Made by Václav Havel. Stín Václava Havla a sametové tragédie nás bude provázet ještě dlouho. V atmosféře fanatického oslavování a uctívání Havlovy ikony je vhodné krátce připomenout, co všechno dobrého nám Vašek i jeho soudruzi disidenti přinesli.

Václav Havel byl dlouho jen figurkou (byť vlivnou a mocnou) v ruce komunistického režimu, pečlivě pěstovanou a opatrovanou, vozící se v Mercedesu do trutnovského pivovaru, která v pravé chvíli provedl předem připravený tah spočívající ve změně politického systému při současném zachování ekonomické a tím i faktické moci v rukách komunistických elit. Již samotný pojem „sametová revoluce“ je nesmyslem a etablovaným mýtem vzhledem k tomu, že o skutečnou revoluci v žádném případě nešlo, ale o poklidné přidání moci okořeněné cinkání klíči na náměstích zmanipulovanými davy.

Václav Havel jako jedna z hlav disentu žil za komunismu životem, o kterém se drtivé většině tehdejších občanů ani nesnilo. Již v sedmdesátých letech jezdil v novém Mercedesu z Tuzexu, vlastnil rozlehlý byt v Praze na nábřeží, stejně jako usedlost Na Hrádečku. V jeho nemovitostech se prakticky nerušeně konala dostaveníčka „disidentů“, a komunistů tzv. „osmašedesátníků“, páté kolony komunistického režimu. Tehdejší režim měl bezpochyby možnosti, aby se Havla zbavil nebo umlčel a přestěhoval do hlídané garsonky v paneláku. Neučinil tak. Ponechal mu jeho nemovitosti, ponechal mu tuzexové konto, nechal ho stýkat se zahraničními osobami. Pro vytvoření disidentského mýtu si odseděl i nezbytné roky ve vězení, které však připomínalo podle výpovědí tehdejších spoluvězňů spíše hotel. Zatímco Jiřího Wonku příslušníci StB na vazbě v Hradci Králové ubili, Václava Havel přijímal návštěvy a měl zvláštní stravu.

Po roce 1989 bylo do očí bijící jeho přátelství a spolupráce s vysokým komunistou Mariánem Čalfou, kterého dosadil na místo předsedy vlády, stejně jako s dalšími vysokými komunisty. Byl to on, kdo zamítl myšlenky zákazu komunistické strany, byl to on, kdo pod heslem „nejsme jako oni“ odmítl potrestání vysokých funkcionářů komunistického režimu a zločinecké organizace StB. Byl za to bohatě odměněn. Přestože byla jeho rodině znárodněna většina majetku ještě před rokem 1948, který byl hranicí pro restituce, byly mu vydány rozsáhlé majetku v hodnotě miliard korun. Jeho tajemné restituce se nikdy neodvážil zpochybnit ani rozporovat žádný novinář.

Havel se neštítil ani spolupráce s agenty KGB. Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB“) Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněženka“. Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, když prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem.

Havlův svazek v StB a zejm. KGB bohužel asi nikdy nebude zveřejněn. Václav Havel byl symbolem podvodu na občanech, kteří věřili, že rok 1989 je rokem změn a konce komunistické nadvlády. Je jeho zásluhou, že český národ zapadl po pokřivené „sametové revoluci“ do ještě většího morálního balastu.

Česká parlamentní kleptokracie nemůže svého stvořitele dlouho přežít. Věčný zůstane snad jen jeho příspěvek do dějin neohumanismu a proslulé „humanitární bombardování“, které propagoval proti bezbranné Jugoslávii. Havlovy „humanitární bomby“ tak zabíjely Srby ve vlacích, ve školách, na ulicích a v televizi.

Doufejme, že s Havlem odejde i jeho éra. Éra, kdy se nemorálnost stala dobrými mravy, kdy zákony platily jen pro ty bojácné a hloupé, kdy bylo vyplundrováno naše hospodářství a země zadlužena. Uctívání Havla formou stalinského kultu osobnosti je cestou do morální pasti pokrytectví a bahna falešnosti.