Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

Degradace elit a vítězné tance zbabělců, aneb
Štvanice skončila – zapomeňte?
Lubomír Brožek

Nepředpokládám, že by snad Českou televizi napadlo dát odpovídající šanci třeba paní Vítězslavě Baborové, k jejíž rezignaci ochotně přispěla, a poptat se, jak se jí daří…
Přiznám se, že jsem nějaký čas považoval blouznění jihočeských studentů o komunistické hrozbě na radnici za cosi, co mohlo způsobit infikované klíště, ale podivně bizarní hon ad hoc stmelené úderky na jednu naprosto nevinnou ženu mi brzy připomněl, že „mlčeti zlato“ je rčení pro tuto příležitost krajně nevhodné. Stejně nevhodné, jako „fórek“, který jsem na adresu revolučních studentů náhodně zaslechl: „Co byste chtěli od budoucích elit?“ Co k tomu dodat…, snad jen: jestli to někoho inspiruje k pousmání, já to rozhodně nebudu.
Zajisté není nic nového na zjištění, že velká slova namnoze zakrývají nízké činy a zbabělci se rádi odívají do okázalé zbroje. Nejinak tomu bylo i v mediálně „vděčném“ případu štvanice na Vítězslavu Baborovou, již ochotničtí inkvizitoři nepolevujícím tlakem nakonec psychicky zlomili a přinutili k rezignaci na funkci radní v Jihočeském kraji, zaštiťujíce se, nikoliv neschopností své oběti vykonávat na základě výsledků demokratických voleb funkci radní pro školství, ale svatým bojem proti komunistické ideologii, aniž by se zatěžovali banální otázkou, zda se paní radní, na rozdíl od nich, chystá potlačovat něčí zákonná práva. To, že tito nově povstalí bojovníci dostali tak velkorysý mediální prostor, je přinejmenším znepokojivé.
Pozitivní na tom je snad pouze fakt, že jsme se tak mohli seznámit s argumentací učitele Rosochy, studenta Hellera a dalších jejich soudruhů a pochopit, že diskuse s nimi není možná. V každém případě mohou oslavit svůj „úspěch“. Třeba vítězným tancem (kamera ČT by určitě nechyběla), při němž je zajisté ani nenapadne, že by se někomu jejich nekompromisní boj za ideovou čistotu mohl jevit tak trochu jako zbabělý exhibicionizmus. A až dotančí a doslaví, mohou se s pocitem dobře a odpovědně vykonaného díla poohlédnout, kdo další není košer jejich nesmiřitelnému zraku a je dostatečně bezbranný, aby bylo možné bez většího rizika a újmy zatroubit nové halali.
Důvod, proč se k tomuto případu vracím, je vskutku v čemsi jiném, nežli přesvědčovat honce, okouzlené tím, že „sestřelit“ člověka může být snadnější než trefit koroptev. Prostě se snažím pochopit, proč se honu na člověka (ať už jsou verbální mimikry jakékoliv) dostává tak nebývale nekritické mediální pozornosti, že může být inspirativní pro další mladé ochotnické inkvizitory - a především (když už padl pokleslý fórek o budoucích elitách), zda je ve společnosti reálná intelektuální autorita, jejíž stanovisko by napříště mohlo od ideově zabarvené štvanice ochránit toho, kdo se osobně vůbec ničím neprovinil.
Zásadní problém je možná právě v neexistenci skutečných respektovaných osobností, povznesených nad nízké a parciální, tedy ve faktické neexistenci autentických elit, o nichž hovoří například Slavoj Žižek takto:
„K takzvané krizi demokracie nedochází v situaci, kdy lidé přestanou věřit ve svou moc, ale když naopak přestanou věřit v elity, o nichž se předpokládá, že budou vědět co dělat, když se jich (občanů) zmocní úzkost v důsledku poznání, že rozhodování skutečně přísluší jim…“ Co odpovědět znejistělému občanu, který si klade poměrně prostou otázku: Ke komu vzhlížet, komu věřit, komu naslouchat? Jak je to tedy s takzvanými elitami:
Politická reprezentace je po všech aférách, skandálech a vzájemných dehonestacích neskutečně zdiskreditovaná.
Mnozí umělci, intelektuálové, včetně učitelů středních a vysokých škol, svými často utilitárními postoji ztratili základní atributy nezávislosti.
Rozsahem i obsahem těžko pochopitelné restituce připravily církve o víru veřejnosti v čistotu jejich poslání.
Odstupujícího prezidenta znevážila široce kritizovaná amnestie.
Budoucí prezident je vystaven hysterickým útokům těch, kteří jsou ochotni respektovat demokratické procesy jenom tehdy, když odpovídají jejich představám a požadavkům, což dávají najevo slovy věru nehledanými – od prohlášení Moniky Le Fay, že prezident, zvolený výraznou většinou občanů v první veřejné volbě, nikdy nebude jejím prezidentem, až po Hřebejkovu morbidně středověkou vizi, že: „Rudá a hnědá prasata táhla lháře a demagoga na Hrad“. Touto větou, domnívám se, pan režisér zároveň zcela transparentně osvětlil pojem „demagogie“.
Novináři povětšinou nejenom nepředstavují nestrannou autoritu, ale dokonce většinou nestrannost už ani nepředstírají.
A tak bych mohl jmenovat dál. A dlouho. I Lid sám znejistěl tváří v tvář sobě, roztříštěn mnohými animozitami a sváry …
Ano, na první pohled to vypadá, že autoritu a respekt mají už jenom PENÍZE, které jako by zaujaly místo elit a diktují a rozhodují, co je důležité, co méně, či co je zcela nepodstatné a zanedbatelné. V chladné a pragmatické logice peněz není utěsňovat díry v sociálním zabezpečení, v logice peněz není primární boj proti hladu, ztrátě lidské důstojnosti, nedostatku základních zdrojů, globálnímu oteplování, vymírání živočišných druhů, v logice peněz je třeba především a v prvé řadě saturovat ztráty velkých bankovních domů. To ostatní tak nespěchá. V logice peněz je rozmnožovat se pro samo rozmnožování. Takové, říkám, umění pro umění. V logice peněz není zastat se člověka zahnaného do kouta. Zastat se člověka může zase jenom člověk, jehož slovo má sílu poznání a váhu vzdělání, jehož život a postoje nesou stopy Pravdy, člověk, který není elitářský – a přesto (anebo právě proto) může být vnímán společností jako součást elity. Nemyslím samozřejmě tu mediální, tlachavou, která se vyjadřuje ke všemu a k ničemu a říká si VIP.
Pokud chceme zastavit fatální degradaci elit, bylo by dobré začít od základů – třeba tím, milí jihočeští studenti, že přestaneme štvát nevinného člověka, schovaní za trapné ideologické floskule. A máte-li opravdu nepotlačitelnou potřebu se k někomu kriticky vymezit, nebude od věci zkusit to pro změnu u sebe. Protože pokud to považujete za zbytečné a jste opravdu pyšní na své „vítězství“, pak je asi ten správný čas připomenout slova Friedricha Schillera:
„S hloupostí i bohové bojují marně.“

P. S. Náš mediální svět nemá ve zvyku se zabývat kauzami (z jeho pohledu) neaktuálními, které sice pomáhal přivést na svět a po určitý čas udržoval při životě, ale už jsou (z mediálního hlediska) „vytěžené, a tedy uzavřené“. Platí to, pohříchu, například i o České televizi, která tak ochotně dává prostor „těm správným mravokárcům“, jejichž hlas by ve veřejném prostoru jinak (bez přispění vlivného média) byl zcela marginální (ať už to byl čas pro zástupce jihočeských jediných spravedlivých, anebo například výskyt paní Le Fay ve zpravodajské ČT24, kde paní režisérce byl poskytnut prostor daleko přesahující faktický obsah toho, co byla schopna sdělit).
Nepředpokládám, že by snad Českou televizi napadlo dát odpovídající šanci třeba paní Vítězslavě Baborové, k jejíž rezignaci ochotně přispěla, a poptat se, jak se jí daří… Kauza skončila – je čas zapomenout. Kdo by však neměl zapomenout, že vyvážená nestrannost veřejnoprávního média je fakticky to, co ospravedlňuje placení koncesionářských poplatků, je občan – koncesionář, jenž by si měl vždy po podobném „angažmá“ znovu položit otázku, proč má být je jedna z mnoha televizí placena z peněz těch, kteří si chtějí dělat na svět svůj vlastní názor, k němuž nepotřebují redaktorské nápovědy, ale věcné a nestranné informace.