Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

Zločiny římsko-katolické církve



Římskokatolická církev se pyšní svou dvoutisíciletou historií. Tvrdí, že ji založil sám Ježíš Kristus. Znamená to, že současní církevní hodnostáři jsou přímí následníci všech, kteří se kdy k římskokatolické církvi hlásili. Současně to znamená, že nesou plnou zodpovědnost za zločiny své i svých předchůdců.
Projdeme celou historii římskokatolické církve a ze všech dostupných historických pramenů shromáždíme všechny zločiny, kterých se za uplynulých dva tisíce let dopustila.

Snad nejlépe odhalují pravou tvář římskokatolické církve Peter de Rosa v knize Temné papežství, Quido Knopp v knize Vatikán - Moc papežů a Siegfried Obermeier v knize Mezi touhou po moci a zbožností.


Krádež svatých písem a boha

Za pravděpodobně první zločin, nebo snad přestupek, lze označit krádež tzv. svatých písem, přesněji Starého zákona a boha jménem Hospodin křesťany židům. O tom, že autorem podstatné části Starého zákona, zejména pěti knih Mojžíšových byl žid, přesněji Hebrejec, nelze pochybovat. Svědčí o tom první stránka Bible. A bůh jménem Hospodin? Několikrát na stránkách Bible sám tento bůh prohlašuje, že bude za boha Izraelitům. Ani jednou se tam nepíše, že by chtěl být za boha křesťanům.
Ostatní náboženství předložila svým věřícím vlastní texty a vlastního boha. Jmen je spousta, literatura zná zhruba 2000 jmen bohů a s náboženskými texty a rituály je to obdobné. Jen křesťanství si neumělo vymyslet svého boha a sestavit vlastní texty. Křesťané mohou oponovat: Máme svůj Nový zákon a máme své bohy, ducha svatého a Ježíše Krista. Ano, je to pravda. Ale pak by měli při svých liturgiích používat jen tyto atributy a zříci se používání Starého zákona a boha jménem Hospodin. Je to totéž, jako kdyby boha jménem Hospodin uctívali hinduisté nebo buddhisté.
II. Mojžíš, k. 3, odst. 6: Řekl také: Já jsem Bůh otce tvého, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, a Bůh Jákobův.
II. Mojžíš, k. 6, odst. 6,7: Protož pověz synům Izraelským: Já jsem Hospodin, a vyvedu vás z robot Egyptských, a vytrhnu vás ze služby jejich, a vysvobodím vás v ruce vztažené a skrze soudy veliké. 7. A vezmu vás sobě za lid, a budu vám za Boha. A zvíte, že já jsem Hospodin Bůh váš, vysvobozující vás z robot Egyptských.
III. Mojžíš, k. 25, odst. 38: Já jsem Hospodin Bůh váš, kterýž jsem vyvedl vás ze země Egyptské, abych vám dal zemi Kananejskou, a byl vám za Boha.
To je jen několik ukázek, které dokumentují, že bůh jménem Hospodin je bůh hebrejský. V celé Bibli nelze nalézt jedinou zmínku o tom, že by bůh jménem Hospodin byl bohem křesťanů.

Zločinná podstata křesťanského učení

Za druhý a daleko závažnější zločin lze označit samotnou podstatu křesťanského učení a jeho způsob aplikace do praktického života. Současní církevní hodnostáři kladou do popředí křesťanského učení lásku a milosrdenství, odpuštění a pokání, pomoc v nouzi a péči o nemohoucí. S tím lze souhlasit, současně ale nelze vyvrátit, že ohleduplný, láskyplný, milosrdný a ochotný kdykoliv pomoci, neboli chovat se slušně a morálně může i člověk nevěřící. Potud jsou obě skupiny, věřící i ateisté, rovnocenní.
Podstatou křesťanského učení je ale víra v boha a víra v katolickou církev jako jedinou správnou. Výhody, plynoucí z víry podle křesťanského učení, může ale získat jen ten, kdo se nechá pokřtít a stane se příslušníkem římskokatolické církve. Zde se objevuje prvek upřednostňování jedné skupiny obyvatel oproti druhé skupině. Křesťanské učení je tedy ve své podstatě rasistické. Jinými slovy, chce-li někdo osobně získat je nucen k závazku. Aktu donucování využívala římskokatolická církev v průběhu dvou tisíc let v bezpočtech případů. Na rozdíl od světských principů, které nabízejí rovné podmínky všem, církev vyčleňuje ze společnosti skupinu vyvolených, kterým nabízí mimořádné požitky.
Podstatu víry v boha neumí žádný církevní hodnostář definovat, neumí vysvětlit, zda se jedná o víru v boží existenci nebo o víru v boží pomoc. Neboli víra v boha je bezobsažný pojem, který nemá žádný smysl.

Víra v podání novozákonního Ježíše mimo jiné říká, že:

20. Ježíš pak řekl jim: Pro nevěru vaši, amen zajisté pravím vám: Budete-li míti víru jako zrno hořčičné, díte hoře této: Přejdi odtud tam, i přejde, a nebudeť vám nic nemožného.

21. Vydáť pak bratr bratra na smrt, i otec syna, a povstanouť dítky proti rodičům a zmordují je. 22. A budete v nenávisti všechněm pro jméno mé, ale kdož setrvá až do konce, spasen bude.

16. Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude, kdož pak neuvěří, budeť zatracen.

Z čistě rozumově lidského pohledu jsou ve svém důsledku tato vyjádření zločinnými. Pokud by se jimi věřící důsledně řídili, vytvořili by společnost tupých, odevzdaných, nepřemýšlejících, nenávistných, ale věřících lidí. O zákonu nelze tvrdit, že jsou to alegorie, přirovnání nebo skrytá poselství. Zákon je zákon a musí být srozumitelný každému příslušníku společnosti. Pakliže není srozumitelný, musí být zřetelně označen za beletrii nebo sbírku pověstí.
Každý, kdo odporuje tomuto učení, římskokatolické víře a jejím dogmatům, je pokládán za zločince a nemilosrdně potrestán. Vyznavači jiné víry jsou označováni za pohanské psy, jsou nemilosrdně vražděni, ateisté jsou označeni za vyvrhele společnosti.
Samotné sliby spasení, vykoupení a života věčného v království nebeském, které nelze popsat ani definovat a za které církev inkasuje peníze, jsou podvodem neboli zločinem.
Křesťanské učení, prosazované do praktického života má na svědomí miliony mrtvých a likvidaci celých národů a společností.

Uctívání masového vraha

Je-li platná katolická dogmatická ústava z 18. listopadu 1965 a je-li tento její text úplný:

1. Autorem Bible je bůh
2. Všechny části Bible jsou svaté
3. Všechny části Bible byly sepsány pod vlivem ducha svatého
4. Vše, co inspirovaní autoři Bible vypovídají, platí za psané duchem svatým
5. Vše, co se praví v Bibli, je jisté, pravdivé, a neomylné

pak můžeme tvrdit, že římskokatolická církev vyzývá své věřící k uctívání masového vraha. Budeme citovat jednotlivé vraždy boha jménem Hospodin z Bible.

1. Potopa světa. První masová vražda.
I.Mojžíš, k. 7, odst. 23: A tak vyhladil (Bůh) všelikou podstatu, kteráž byla na tváři země, od člověka až do hovada, až do zeměplazu, a až do ptactva nebeského, vyhlazeno jest, pravím, s země. A zůstal toliko Noé a kteříž s ním byli v korábu.

2. Zničení Sodomy a Gomory. Druhá masová vražda.
I.Mojžíš, k. 19, odst. 24: A Hospodin dštil na Sodomu a na Gomoru sírou a ohněm od Hospodina s nebe. 25. A podvrátil ta města i všecku tu rovinu, všecky také obyvatele těch měst i (všecko) což roste ze země.

3. Zabití Hera. První jednotlivá vražda.
I.Mojžíš, k. 38, odst. 7: A byl Her, prvorozený Judův, zlý před očima Hospodina. I zabil jej Hospodin.

4. Zabití Onana. Druhá jednotlivá vražda.
I.Mojžíš, k. 38, odst. 10: I nelíbilo se Hospodinu to, co dělal (Onan). Protož ho také zabil.

5. Vyvraždění prvorozených v Egyptě. Třetí masová vražda.
II. Mojžíš, k. 12, odst. 29: Stalo se pak o půlnoci, pobil Hospodin všecko prvorozené v zemi Egyptské, od prvorozeného Faraonova, kterýž seděti měl na stolici jeho, až do prvorozeného vězně, kterýž (byl) v žaláři, i všecko prvorozené hovad.

6. Vyhlazení egyptského vojska. Čtvrtá masová vražda.
II. Mojžíš, k. 14, odst. 27, 28: ….a vrazil Hospodin Egyptské doprostřed moře. 28. A navrátivše se vody, zatopily vozy i jezdce se vším vojskem Faraonovým, což jich koli vešlo za nimi do moře, tak, že nezůstal z nich ani jeden.

7. Vyhlazení části putujících Izraelců. Pátá masová vražda.
IV. Mojžíš, k. 11, odst. 1: I stalo se, že lid ztěžoval a stýskal sobě, (což) se nelíbilo Hospodinu. Protož slyše to Hospodin, rozhněval se náramně, a roznítil se proti nim oheň Hospodinův a spálil zadní díl vojska.

8. Vyvraždění hebrejského kmene Chóre. Šestá masová vražda.
IV. Mojžíš, k. 16, odst. 30, 32: Pakliť něco nového učiní Hospodin, a země otevra ústa svá, pozře je se vším, což mají…..32. A otevřevše země ústa svá, pozřela je, i domy jejich i všecky lidi, kteříž byli z Chóre, i všecken statek (jejich).

9. Zavraždění kadících mužů (kadidlo). Sedmá masová vražda.
IV. Mojžíš, k. 16, odst. 35: Vyšel také oheň od Hospodina a spálil těch dvě stě a padesáte mužů, kteříž kadili.

10. Zavraždění reptajících Izraelců. Osmá masová vražda.
IV. Mojžíš, k. 16, odst. 44, 49: I mluvil Hospodin k Mojžíšovi. 45. Vyjděte z prostředku množství tohoto, a zahladím je v okamžení. 49. Bylo pak těch, kteříž od té rány zemřeli, čtrnácte tisíců a sedm set, kromě těch, jenž zemřeli příčinou Chóre.

11. Zavraždění dalších reptajících Izraelců. Devátá masová vražda.
IV. Mojžíš, k. 21, odst. 6: Protož dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, tak že množství lidu zemřelo z Izraele.

12. Zavraždění původních obyvatel oblasti Jeruzaléma. Desátá masová vražda.
Jozue, k. 10, odst. 11: I stalo se, když utíkali před tváří Izraele, sestupujíce do Betoron, že Hospodin metal na ně kamení veliké s nebe, (tudy, kudyž utíkali) až k Azechu, a mřeli. Více jich zemřelo od krupobití kamenného, než jich pobili synové Izraelští mečem.

13. Zavraždění Betsemských. Jedenáctá masová vražda.
I.Samuel, k. 6, odst. 19: Pobil pak (Hospodin některé) z mužů Betsemských, kteříž hleděli (všetečně) do truhly Hospodinovy, jako byl pobil (Filištýnských) padesát tisíců a sedmdesáte mužů. I kvílil lid, proto že učinil Hospodin v lidu porážku velikou.

14. Vraždění Izraelců. Dvanáctá masová vražda.
II. Samuel, k. 24, odst. 15: A tak uvedl Hospodin mor na Izraele od jitra až do času uloženého. A zemřelo jich z lidu , od Dan až do Bersabé, sedmdesáte tisíc mužů.

15. Zavraždění padesátníků. Třináctá a čtrnáctá masová vražda.
II. Král, k. 1, odst. 12, 14: I odpověděl Eliáš a řekl jim: Jestliže jsem muž Boží, nechť sstoupí oheň s nebe, a sžíře tě i tvých padesát. A tak sstoupil oheň Boží s nebe, a sežral jej i padesát jeho. 14. Ay, oheň sstoupiv s nebe sežral dva první padesátníky s padesáti jejich.

Hlásání genocidy a zločinů proti lidskosti

II. Mojžíš, k. 23, odst. 23: Nebo půjde Anjel můj před tebou, a uvede tě (do země) Amorejského a Hetejského, Ferezejského a Kananejského, Hevejského a Jebuzejského, kteréž vyhladím.

IV. Mojžíš, k. 31, odst. 15, 16, 17: A řekl jim Mojžíš: A což ste zachovali všecky ženy? 17. Protož nyní zmordujte všecky děti pohlaví mužského, a všecky žen, kteréž poznaly muže.

V. Mojžíš, k. 7, odst. 1, 2: Když pak tebe uvede Hospodin Bůh tvůj do země, do kteréž ty již vcházíš, abys vládl jí, a vypléní národy mnohé od tváři tvé, Hetea (totiž), Jerjezea, Amorea, Kananea, Ferezea, Hevea a Jebuzea, sedm národů větších a silnějších nežli jsi ty. 2. A dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobil. Jako proklaté vypleníš je, nevejdeš s nimi v smlouvu, aniž slituješ se nad nimi.

Jozue, k. 6, odst. 21: A pohubili ostrostí meče jako proklaté všecko, což bylo v městě, od muže až do ženy, od dítěte až do starce, a až do vola, dobytčete i osla.

Jozue, k. 8, odst. 25: A bylo všech, kteříž padli v ten den, od muže až do ženy, dvanácte tisíců. Všichni ti byli z Hai.

I.Samuel, k. 15, odst. 2, 3: Takto praví Hospodin zástupů……3. Protož i hned táhni a pobi Amalecha. A zahlaďte jako proklaté, všecko, což má. Neslitovávejž se nad ním. Ale pobi od muže až do ženy, od malého až do toho, kterýž prsi požívá, od vola také až do ovce, a od velblouda až do osla.

II. Král, k. 6, odst. 27, 28, 29: Kterýž řekl: (Jestliť) nespomůže Hospodin, odkud já mám pomoci tobě? Zdali z humna aneb z presu? 28. Řekl jí ještě král: Cožtě pak? Kteráž odpověděla: Žena tato řekla mi:Dej syna svého, abychom ho dnes snědly, zýtra také sníme syna mého. 29. I uvařili sme syna mého, a snědly sme jej. Potom druhého dne………

II. Král. K. 15, odst. 16: Tedy pohubil Manahem město Tipsach, a (pobil) všecky, kteříž (byli) v něm, i všecky končiny jeho od Tirsa, proto že (mu ho) neotevřeli. I pomordoval (je, a) všecky těhotné jejich zrostínal.

Křížová výprava proti Albigenským a jejich vyvraždění

V oblasti, dnes známé jako Laguedoc, žilo společenství, které ve své době, přesněji ve 12. století, patřilo k nejvyspělejším a nejkultivovanějším v celé Evropě. I šlechta uměla číst a psát a vzkvétala filozofie a studium cizích jazyků. Byla prosazována civilizovaná, bezproblémová náboženská tolerance. Tito věřící byli označováni jako cathares, česky kataři nebo kacíři. Odmítali ortodoxní katolickou víru a popírali platnost veškeré církevní hierarchie. Odsuzovali kostely a své obřady vykonávali pod širým nebem. Ve své víře nalezli útočiště před tísní ortodoxního katolicismu. Oddech od nekonečných desátků, pokání, pohřebních obřadů a dalších nařízení římskokatolické církve. Z řady pochopitelných důvodů byla tato víra přitažlivá pro mnohé příslušníky šlechtických rodů. Někteří pociťovali rozčarování z korupce v řadách církve, jiní ztratili trpělivost se systémem desátků, když příjem z jejich nemovitostí mizel do vzdálených pokladnic v Římě.
Obecně vzato se kataři přimykali k neobyčejně zbožnému a prostému životu. Sám svatý Bernard, který se do Languedocu vypravil v roce 1145, zjistil, že kataři jsou menším zlem než úplatkářství vlastní církve. Prohlásil: „Žádná kázání nejsou křesťanštění, než jejich a jejich morální zásady jsou čisté“.
Za záminku útoku proti Albigenským si papež Inocenc III. zvolil zavraždění papežského legáta Pierra de Castelnau v roce 1208. Nařídil vypravení křížové výpravy. Následovalo zhruba čtyřicet let nemilosrdného vyvražďování všech bez rozdílu. Tento děsivý masakr je považován za první genocidu v novodobých dějinách Evropy. A odměna pro účastníky výpravy? Stejná jako pro křižáky ve Svaté zemi – odpuštění všech hříchů, zajištěné místo v nebi a veškerá uloupená kořist.

Devastace lidského myšlení

Požadavky, aby věřící věřili všemu, co jim římskokatolická církev hlásá, nutí jinak rozumně uvažující lidi, aby odložili zdravý rozum a popřeli vše, co jim dosavadní životní zkušenosti přinesly, čímž je staví do role idiotů. A to i takové kapacity, jako jsou prezidenti, předsedové vlád a vědci různých vědeckých oborů, kteří mohou snadno náboženská tvrzení vyvrátit.
Jako příklad lze uvést tvrzení, že vesmír, svět a život na něm stvořil bůh, přičemž církev nemůže exaktně existenci boha prokázat. Neboli něco, co prokazatelně neexistuje, stvořilo něco, co prokazatelně existuje.
Stejně paradoxní je požadavek, aby věřící věřili tomu, že něco, co je označováno jako bůh, oplodnilo židovskou ženu, aby se jí mohl narodit syn, který je prohlašován za křesťanského boha, aniž by opět mohla církev exaktně dokázat existenci boha. A aniž by dokázala definovat, co to bůh je.
Takový postoj nemůže žádný rozumně uvažující člověk obhájit ani vysvětlit.

Vypálení alexandrijské knihovny

Alexandrijská knihovna byla největší a nejslavnější knihovna starověku – součást vědeckého ústavu Múseion, vybudovaného z podnětu Ptolemaia I. kolem roku 295 př. n. l. Působili v ní učenci, spisovatelé a vědci, byl zde přeložen do řečtiny Starý zákon, přepsala se zde Homérova díla a učenci zde věděli i to, že Země není středem vesmíru. S bezmála 700 tisíci svitky by se dala považovat za studnu antického vědění a učení z oborů astronomie, matematiky, lékařství, historie a fyziky.
Během 4. století dosáhla perzekuce pohanů křesťany nebývalé intenzity. Pohanské obřady byly zakázány pod trestem smrti, chrámy a sochy byly zničeny. V roce 389 n. l. byla alexandrijská knihovna z podnětu fanatického pronásledovatele pohanů, alexandrijského biskupa Theofila, zničena vojsky římského císaře Theodosia I.
Tím si římská církev uzurpovala monopol na vzdělanost, který přetrval až do roku 1444, kdy Cosimo de Medici založil první evropskou veřejnou knihovnu a začal tak narušovat dlouhotrvající monopol církve na vzdělávání. Jím byla založena i akademie pythagorejských a platónských studií, která odstartovala zrod vysoké kultury renesance.

Likvidace Řádu templářských rytířů

Řád templářských rytířů byl založen jako nábožensko-vojenský řád. Říkalo se mu Kristova milice. Jejich ctnosti a přednosti vychvaloval sám sv. Bernard. V roce 1139 vydal papež Inocenc II. bulu, podle níž templáři nepodléhali žádné světské nebo duchovní moci, ale výhradně papeži. Do vojska řádu se hlásili mladí členové šlechtických rodů, a ze všech částí křesťanského světa plynuly bohaté dary, v penězích, zboží a půdě. Všichni noví rekruti byli povinni na řád přepsat veškerý svůj majetek. Řád v obrovské míře přijímal, ale v souladu se svou přísnou politikou nikdy nic nedával.
V průběhu druhé křížové výpravy si templáři vydobyli pověst nejdisciplinovanější bojové síly na světě. Během dalších sta let se templáři stali silou s mezinárodním vlivem. Vytvořili a ustanovili institut moderního bankovnictví. Půjčovali ohromné částky panovníkům a stali se bankéři každého trůnu v Evropě.
Prostřednictvím trvalého kontaktu s islámskou a židovskou kulturou začali fungovat jako středisko nových myšlenek, nových věd. Měli monopol na nejlepší a nejmodernější technologie té doby. Povzbuzen úspěchy, byl řád v Evropě stále bohatší a mocnější. Vzhledem k tomu, že už neexistovaly žádné dosažitelné nevěřící země, které by řád mohl dobýt, hledal ospravedlnění pro svou existenci v Evropě.
Na základě styků s islámskou a židovskou kulturou načerpal řád velké množství myšlenek, které byly ortodoxnímu římskokatolickému křesťanství cizí.
Tyto kacířské tendence řádu se staly záminkou pro krále Filipa IV. k tomu, aby se s řádem jednou provždy vypořádal. Filipem dosazený papež Kliment V. vyslovil souhlas s likvidací templářů. Během 13. října 1307 byli ve Francii zatčeni všichni templáři. Byli nařčeni z uctívání ďábla a z rituálního odmítání Krista. Byly zkonfiskovány jejich domy a jejich majetek byl zabaven.
Papež v roce 1312 podlehl nátlaku krále Filipa IV. a řád vyhlášením své buly rozpustil. Poslední dva vrcholní představitelé řádu byli v březnu 1314 pomalu upečeni k smrti na ohni.

Konstantinova donace

Byl to rozhodující dokument, který změnil směr historického vývoje západu. Není pochyb o tom, že to byl padělek, zhotovený v papežském úřadu. Údajně pocházel z období kolem roku 312 n. l., kdy se domněle Konstantin obrátil na křesťanskou víru. Podle tohoto ediktu oficiálně předal Konstantin římskému biskupovi své císařské symboly a korunovační klenoty, jež se tak staly majetkem církve.
Donace dále tvrdila, že Konstantin poprvé prohlásil římského biskupa za faráře Kristova. Biskup potom údajně ze své funkce faráře Kristova vrátil císařské korunovační klenoty Konstantinovi, který je potom nosil s církevním posvěcením.
Důsledky měl tento dokument dalekosáhlé. Podle něho měl římský biskup nejvyšší světskou i duchovní moc v křesťanském světě. Mohl dle své libosti ustanovovat či sesazovat krále. Z Konstantinovy donace se odvozuje sílící moc Vatikánu ve světských záležitostech. Korunovace již neměla za následek uznání krále nebo smlouvu s králem, šlo o ustanovení krále.
Podobně byl změněn i obřad pomazání, který měl v minulosti význam obřadní – akt uznání a potvrzení. Pomazání se stalo přímým aktem, kterým byla vládci přímo udělena boží milost. Prostřednictvím obřadu pomazání si církev přivlastňovala právo ustanovovat krále. A všichni panovníci byli v zásadě považováni za podřízené a služebníky papežovy. Nadále panovníci v Evropě vládli jen se svolením papeže.

Zločiny některých papežů

Kdo jiný by měl být vzorem morálního a ctnostného chování, když ne papež. I mezi nimi se však našli jedinci, páchající zrůdnosti a zločiny. Poslali tak vzkaz řadovým věřícím: Nebojte se boha, ani my se ho nebojíme.

Štěpán VI.

Svolal do Říma synod, dal vykopat mrtvolu svého předchůdce, papeže Formosy, obléci ji do papežského ornátu a přivázat ji v Lateránu na trůn. Pak ji tři dny soudili. Mrtvý papež Formosus byl prohlášen vinným, pak byl vláčen ulicemi Říma nakonec vhozen do Tiberu.

Sergius III.

Dal chladnokrevně zavraždit své předchůdce, Benedikta IV. a Lva V. a spolu s nimi i několik nepřátelských kardinálů.

Jan XII.

Pijan, smilník, nadutý tyran, rozhazoval peníze kuplířům a děvkám, obžalovaný z vraždy, křivopřísežnictví, hanobení chrámu, krvesmilstva s vlastními příbuznými a se dvěma vlastními sestrami. Byl zabit manželem své milenky.

Benedikt IX.

Podle slov jeho nástupce se život papeže Benedikta skládal z loupeží, vražd a neřestí. Ze strachu před svým zavražděním opustil Řím, rozhodl se, že se ožení, prodal papežskou tiáru za 1 500 liber ve zlatě, aby nebyl chudým ženichem. Údajně dal otrávit papeže Klimenta II.

Řehoř VII.

Vedl spory s králem Jindřichem IV., dal ho do klatby, povolal do Říma normanské vojsko, které bestiálním způsobem Řím vyplenilo, povraždilo nevinné, znásilňovalo ženy a masakrovalo děti. Za tento masakr nese plnou zodpovědnost.

Kliment VII.

Ještě jako kardinál si vysloužil přezdívku „Kat z Ceseny“, když dal povraždit 4 000 obyvatel tohoto města kvůli povstání proti francouzským okupantům.

Urban VI.

Dal v roce 1385 uvěznit šest kardinálů v hluboké nádrži, kde byli na příkaz papeže krutě mučeni. Později z nich nechal pět zabít.

Bonifác IX.

Za jeho pontifikátu se hnací silou staly peníze. Každý církevní úřad měl stanovenou peněžní hodnotu, za každý prosebný list si dával papež platit.

Inocenc VIII.

V roce 1484 vyhlásil svou bulu Malleus maleficarum, neboli Kladivo na čarodějnice, kterou vypracovali dva němečtí mniši a která měla na svědomí statisíce mučených a zavražděných.

Alexandr VI.

Měl se svou milenkou Vanozzou de Cattanei čtyři děti, které obdaroval poctami a prebendami. Měl další milenku, Giuliu Farnese, se kterou měl dvě děti. Byl proslulý prodejem kardinálských postů, likvidací svých odpůrců a neřestným životem. Byl otráven kardinálem Adrianem Cornetem da Castellesi.

Julius II.

Byl nazýván „Hrozný“, dal v Římě pověsit tisíce zlodějů a pobudů. Jeho největší zálibou bylo válčení. Bojoval proti francouzskému králi Ludvíku XII.

Lev X.

Byl proslulý obchodováním s církevními úřady, odpustky, desátky, obíral nekřesťansky poutníky do Říma, zaměstnával hordu poradců, kteří objevovali nové zdroje peněz. Přesto po sobě zanechal díky svému rozmařilému způsobu života horu dluhů.

Pavel VI.

Byl nemilosrdný pronásledovatel kacířů. Podle jeho názoru si inkvizice počínala příliš mdle. Vinou jeho nelidské přísnosti nabyla inkvizice strašné pověsti. Nikde na světě nebyly vynášeny strašnější a hroznější rozsudky. Je znám jeho výrok: „Kdyby můj vlastní otec byl kacíř, vlastnoručně bych snášel dříví, abych ho mohl dát upálit.“ Tomuto papeži vděčí církev za seznam zakázaných děl a spisů.

Pius XII.

Byl tichým podporovatelem nacismu a s tím spojeným vražděním židů. Nevyslovil otevřený nesouhlas, naopak poslal Hitlerovi blahopřání ke zvolení kancléřem. Jeho postoj k Německu asi nejlépe vyjadřuje tento text: "Vždy jsme milovali Německo, kde jsme mohli strávit léta svého života, a milujeme je teď mnohem víc. Radujeme se z velikosti, rozmachu a blahobytu Německa, a bylo by špatné tvrdit, že si nepřejeme vzkvétající, velké a silné Německo." Vatikánskou banku I.O.R. založil v roce 1942, v době vrcholícího holocaustu.
Chorvatský masový vrah Pavelić informoval papeže o svých krvavých čistkách v koncentračním táboře Jasenovac. Od všech spojeneckých vlád přicházely papeži protestní dopisy. Mlčel ke všemu, i k zatýkání židů v Itálii, i když byl vystaven naléhání ze všech stran.
Ateistický komunismus pro něj znamenal větší nebezpečí, než nacismus se všemi jeho hrůzami, které viděl na vlastní oči.

Jan Pavel II.

Díky nesmlouvavému boji proti antikoncepci a potratům na základě nesprávné premisy, že člověku dal život bůh, přispěl k nekontrolovatelné porodnosti zejména v nejchudších zemích Afriky a Latinské Ameriky, což má za následek miliony dětí, trpících hladem a nemocí AIDS a jejich krutou smrt. To je zločin nepředstavitelných rozměrů.

Zásahy do textů

Za základní text křesťanského náboženství jsou označována Evangelia sv. Marka, Matouše, Lukáše a Jana. Jejich texty jsou v mnoha ohledech tak rozporné, že je nelze přijímat jako něco definitivního. Nepředstavují dokonalé slovo boží, a pokud ano, musela být slova boží cenzurována, upravována, přepracována a přepsána lidskou rukou.
V roce 367 n.l. sestavil biskup Athanasios Alexandrijský seznam děl, která mají patřit do Nového zákona. Tento seznam ratifikoval církevní koncil v Hippu v roce 399 n.l. a opětovně koncil v Kartágu v roce 403 n.l. Tyto koncily rozhodly o sestavení jistého výběru.
Je nepochybné, že uznávané křesťanské výklady učení, hlásané po tisíciletí, prošly přísnou cenzurou a přepracováním. Neboli Nový zákon a portrét Ježíše byl upraven tak, aby vyhovoval potřebám jistých zájmových kruhů. Všechno, co mohlo tyto kruhy kompromitovat, bylo odstraněno.
Početné přívržence bylo možno získat pouze hlásáním poselství, které je koncipováno tak, aby zajišťovalo jejich věrnost a podporu. Mohlo být hlásáno s naprosto čistým úmyslem. Bez ohledu na náboženskou orientaci má toto poselství stejný cíl, jako politický program – zajistit přízeň obyvatelstva. Ježíš vyhlásil poselství, které nabízelo naději, příslib.
Podbízivý postoj vůči římskému posluchačstvu, zbožňování Ježíše a využívání Židů jako obětních beránků zajistily úspěšné šíření toho, co se postupně ustálilo jako křesťanská ortodoxie.
Irenaus ve svém díle systematizoval všechny odchylky od ucelené ortodoxie a nesmlouvavě je odsoudil. Zavrhoval veškerou rozmanitost a tvrdil, že může existovat jen jedna platná církev a mimo ni není možno dojít spasení. Kohokoliv, kdo odmítal toto tvrzení, označil za kacíře, který musel být vyhnán, ještě lépe totálně zničen.
Proto Irenaus upřel veškerou svou energii do boje proti gnosticismu. Proto vyhlásil válku individuálnímu uvažování a burcoval k pevné víře v nezpochybnitelné dogma. Proti osobní zkušenosti a poznání stavěl jedinou, katolickou církev, vyrůstající z apoštolského základu.
Od Irenaa se datuje ustavení kánonu Nového zákona v podobě, jak je znám dnes.
V roce 1958 byl v jednom klášteře u Jeruzaléma nalezen útržek Markova evangelia, který byl na příkaz biskupa Klementa Alexandrijského, jednoho z nejuctívanějších církevních otců, úmyslně zatajen.
V korespondenci Klementa svému učedníkovi Theodoru se píše: ……………učení karpokraciánů. Těmto je třeba se postavit všemi způsoby a ve všem. Neboť i kdyby řekli něco pravdivého, nemůže ten, kdo miluje pravdu, i tak s nimi souhlasit. Neboť ne všechny pravdivé věci jsou pravdou, a ani ona pravda, která se pouze zdá být pravdou podle lidského náhledu, by neměla mít přednost před pravou pravdou, tou, odpovídající víře.

Násilné šíření křesťanské víry.

Pokud měla římskokatolická církev přežít a stále více prosazovat svou moc, potřebovala mocnou světskou osobnost, která by ji mohla zastupovat a která by byla dostatečně silná, aby odvrátila a nakonec úplně vyhladila hrozbu nepřátelských křesťanských vyznání. Tou osobností byl Chlodvík (vládl 481 – 511).
V roce 496 byla uzavřena smlouva mezi Chlodvíkem a římskokatolickou církví. Zajišťovala přežití církve a ustanovovala církev jako nejvyšší duchovní autoritu celého západu. Povýšila postavení Říma na roveň řecké pravoslavné víry se sídlem v Konstantinopoli. Přinášela účinné prostředky k vymýcení rozvětvené sítě kacířství. A Chlodvík byl mečem římskokatolické církve, nástrojem, kterým Řím vnucoval svou duchovní nadvládu, manifestací římské moci.
Smlouva mezi Chlodvíkem a římskokatolickou církví byla jedním ze závažných aktů, který měl zásadní význam pro křesťanství příštího tisíciletí. Chlodvíkův křest měl znamenat zrod nového římského impéria, založeného na římskokatolické církvi. Byl ustaven nerozlučný svazek mezi církví a státem se vzájemným závazkem věrnosti.
Během zbývajících let Chlodvíkova života byla víra vnucována mečem a neodolatelnou silou. S požehnáním a duchovním mandátem církve se francké království rozšířilo na východ a jih a zahrnulo většinu současné Francie a současného Německa.

Zavraždění Jana Husa

O Janu Husovi není nutné podrobně se rozepisovat. Je důležité jen připomenout, že byl zpovědníkem české královny Žofie, profesorem na pražské univerzitě a kazatelem. Ve svých kázáních statečně a důrazně káral zjevné církevní zlořády, zejména kupčení s odpustky. Byl předvolán před církevní koncil do Kostnice. Byl s ním uspořádán kacířský proces a byl žádán, aby odvolal svůj souhlas s učením Jana Viklefa. Mimo jiné. Neodvolal a byl popraven upálením zaživa.
Není důležitý vlastní akt popravy, i když je hrůzný a barbarský. Důležité je proč a kým. Byl stejný křesťan a věřil ve stejného boha, jako jeho vrazi, a byl upálen pod dohledem stejného boha.

Zavraždění Giordana Bruna

Filosof a spisovatel, volnomyšlenkář a buřič Giordano Bruno, vyučoval a psal po celé Evropě. Jeho učení byla směs panteismu, platonismu, stoicismu a epikureismu, orámovaná a prozářená poezií. Obdivoval krásu a přírodu, a razil teorii, že filozof musí být zároveň básníkem. Jeho základní teze zněla, že svět je v podstatě harmonický a jako celek naprosto dokonalý, protože bůh prostupuje každou jeho částečku.
Tento bezelstný idealista, toužící po kráse a dokonalosti, padl do rukou inkvizice, odmítl odvolat své učení, a po mučení a kacířském procesu byl se souhlasem papeže Klimenta VIII. zaživa upálen na hranici.
Dnes bychom jeho postoje a vlastnosti označili za ctnosti.

Vraždění kacířů obecně

Předně je potřeba připomenout, že nelze přesně definovat, kdo byl kacíř. Výčet všech typů sekt nebo hlasatelů křesťanství, lišících se jen v detailech, by byl dlouhý a určitě by nebyl úplný. Za kacíře byli totiž označeni i vladaři a vzdoropapežové, přičemž nebylo možno určit, kdo je legální papež a kdo vzdoropapež.
Obecně lze říci, že za kacíře byl označen každý, kdo ohrožoval mocenskou pozici katolické církve. Byli to paradoxně i upřímně věřící křesťané, kteří žili skromný a bohabojný život na rozdíl od v přepychu a marnotratnosti žijících církevních hodnostářů. Kolik bylo takto zavražděných nevinných lidí, nikdo nespočítá, vraždění kacířů však trvalo zhruba 1 600 let.