Křesťané za přijetí syrských uprchlíků

V den svátku Seslání Ducha svatého se ve Vatikánu z iniciativy papeže Františka uskutečnila v „duchu Assisi“ modlitba za mír, jíž se kromě samotného „římského biskupa“ zúčastnili izraelský prezident Šimon Peres, palestinský prezident Mahmúd Abbás, konstantinopolský ekumenický patriarcha Bartoloměj a kustod Svaté země P. Pierbatista Pizzaballa.

Modlitba za mír sestávala ze tří částí: díkůvzdání za dar Stvoření, prosba za odpuštění a vzývání pokoje mezi národy. Zatímco se židé a muslimové modlili jazyky, jež mají za posvátné, tedy hebrejsky, resp. arabštinou Koránu, katoličtí hostitelé zvolili italštinu s angličtinou. Je to jen další důkaz, že pokoncilní církev žádný posvátný jazyk, není-li jí ovšem angličtina, nemá. To však není hlavní výtka, kterou organizátorům tohoto nekatolického spolča směřuji.

Mnohem závažnější je skutečnost, že v den, kdy si radostně připomínáme pevné odhodlání apoštolů, posílených Duchem svatým, jít do celého světa a získávat pro pravou víru Židy, pohany i vyznavače falešných kultů, umožňuje nástupce sv. Petra, prvního papeže, jehož svatodušní kázání vedlo k obrácení a křtu asi tří tisíc duší, aby představitelé náboženství, jež jsou ze své podstaty namířeny proti Spasiteli, pronášely pod záštitou Církve a v samotném středu katolického světa svoje „invokace míru“. Není třeba celou tuto Církev ponižující záležitost dlouze rozpitvávat. Tato modlitební akce je výrazem uznání náboženské hodnoty nepravých kultů a jako taková je neslučitelná s učením a tradicí Církve. Jak jinak hodnotit akt, jímž je zástupce synagogálního judaismu, spočívajícího na tvrdošíjném odmítání pravého Mesiáše, z papežovy vlastní vůle pověřen tím, aby recitoval slova Žalmů, příznačně obsahujících řadu proroctví o budoucím Spasiteli?

A muslimové? Těm, kteří definují mír ve smyslu podrobení se islámu (Dár al islam), papež umožnil, aby na katolické půdě pronesli invokaci, v níž je vzýván „jediný Bůh, k němuž není nic není přidruženo“. Zbývá již jen dodat, že v islámském pojetí je Boží jedinost chápána v protikladu k učení o Boží Trojici a výraz „přidružení“ je muslimy záměrně užíván k popření reality Božího synovství.

Františkův předchůdce na Petrově stolci Pius XI. ve své encyklice o společenském království Kristově Quas Primas (1925) zdůrazňuje tradiční katolické stanovisko, že pravý mír je dosažitelný jen v říši Kristově. Pořádek, založený na budování „civilizace lásky“ (Jan Pavel II.) společným úsilím následovníků Kristových a jeho nepřátel pravý mír přinést nemůže, takový „mír“ nemůže Církvi a tedy ani světu přinést nic zásadně dobrého. Tím samozřejmě nevolám po násilném řešení blízkovýchodních sporů, jimiž trpí především křesťané, dělat si však iluze o pravé povaze protikřesťansky zaměřených vyznání a jejich způsobilosti přinést světu pravý pokoj také není žádné řešení. Modlit se za mír ve světě je samozřejmě dobré a potřebné, je-li to však konáno způsobem, kterým jsou popírány základní pravdy víry, pak reálně hrozí, že si na namísto Božího požehnání vyprosíme jen další tresty.

Michal Semín