Nikdo nemůže pochopit

⁹To všechno jsem viděl, když jsem uvažoval o všem, co se odehrává pod sluncem v čase, kdy člověk panuje nad člověkem k jeho záhubě. ¹⁰Viděl jsem, jak se strojí pohřby zlosynům, kteří opustili svatyni; na ty, kdo konali dobro, si ale ve městě nikdo nevzpomněl. I to je marnost!
¹¹Zlé činy nejsou trestány rychle, proto má lidské srdce chuť páchat zlo. ¹²Hříšník páchá zlo třeba nastokrát, žije však stále dál a dál. Ano, vím:
Dobře se povede bohabojným,
neboť žijí v bázni před Bohem.
¹³Zlosynu se však dobře nepovede,
nedlouhý život mu prchne jako stín,
neboť se Boha nebojí.
¹⁴Na zemi se však děje ta marnost, že spravedlivým se vede, jako by páchali zločiny, zatímco zlosynům se vede, jako by jednali spravedlivě. Říkám: I to je marnost. ¹⁵Proto, ať žijí radovánky! Vždyť člověk nemá pod sluncem jiné štěstí než jíst a pít a přitom se radovat. Jen to mu totiž zbývá při jeho pachtění v těch pár dnech života, které mu pod sluncem Bůh dal.
¹⁶Rozhodl jsem se poznat moudrost a ve dne v noci nezamhouřit oka, dokud neprohlédnu dění na zemi. ¹⁷Tehdy jsem viděl: Vše je Boží dílo! Člověk nepochopí, co se děje pod sluncem. Jakkoli se za tím pochopením pachtí, nikdy je ale nemůže postihnout. I kdyby mudrc tvrdil, že to ví, ani on to nemůže nikdy pochopit.

Žij, dokud můžeš

¹Když jsem o tom všem v srdci uvažoval, dospěl jsem k tomuto: Spravedlivé a moudré i s jejich skutky má ve svých rukou Bůh. Ať je to láska anebo zášť, lidé neví o ničem, co leží před nimi. ²Každý pokaždé dopadá stejně: Spravedlivé i zlosyny čeká týž osud – dobré i zlé, čisté i nečisté, ty, kteří obětují, i ty, kdo nikoli. Dobrý je na tom tak jako hříšník; kdo skládá přísahu i ten, kdo se jí bojí.
³To je to nejhorší na všem, co se děje pod sluncem – že všechny čeká týž osud. Lidské srdce je navíc plné zloby a hloupost je provází celým životem. Když potom musejí zemřít, ⁴bude snad někdo ušetřen? Všichni živí však mají naději, vždyť: „Živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.“ ⁵Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. ⁶Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem.
⁷Vzhůru! Jez radostně svůj chléb
a zvesela pij víno své,
vždyť Bůh si tvé skutky dávno oblíbil!
⁸Ať jsou tvé šaty vždycky bílé,
olej na tvé hlavě ať nikdy nechybí.
⁹Užívej život se svou milovanou ženou
po všechny marné dny svého života,
jenž ti byl darován pod sluncem.
Všechny své marné dny si užij –
vždyť to je tvou odměnou, dokud žiješ,
ve všem tom pachtění,
kterým se pachtíš pod sluncem.
¹⁰Čehokoli se chopí tvá ruka,
tomu se věnuj ze všech sil –
vždyť míříš do hrobu, kde není co dělat,
kde chybí smysl, moudrost i vědění!
¹¹Když jsem se rozhlédl pod sluncem, viděl jsem, že běh nezáleží na rychlých a boj na statečných, ba ani živobytí na moudrých, bohatství na šikovných a přízeň na zkušených – o všem rozhoduje chvíle a náhoda. ¹²Člověk nezná svůj čas, podoben rybám, které vyloví krutá síť, anebo ptákům, kteří se chytí do pasti. Právě tak bývají lapeni lidé, když na ně znenadání přichází chvíle neštěstí.

Hloupost na nejvyšších místech

⁵Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem, a sice omyl, jehož se dopouštějí vládci: ⁶Hloupým se nabízejí nejvyšší místa, ušlechtilí však vězí kdesi hluboko. ⁷Viděl jsem otroky sedět na koních a velmože jít pěšky jako otroky.
⁸Kdo jámu kopá, ten do ní padá,
kdo boří zeď, toho uštkne had.
⁹Kdo láme kamení, ten se jím zraní,
kdo štípá dříví, ten si tím ublíží.
¹⁰Když nikdo nenabrousí otupené ostří,
je třeba přidat více sil,
moudrost však zmůže mnohem víc.
¹¹Uštkne-li had, než ho kdo uřkne,
slova zaříkávače už nic nezmohou.
¹²Moudrý svou řečí získá přízeň,
tupce však zahubí jeho vlastní rty.
¹³Hloupost je úvodem k jeho řeči,
po ní následují hrozné nesmysly;
¹⁴blázen povídá dál a dál.
Člověk netuší, co se bude dít –
kdo jen mu prozradí, co bude dál?
¹⁵Pachtění hlupáků unavuje,
vždyť ani netrefí do města!