Vážený pane ministře Jurečko,
předem chci upozornit, že nejsem spisovatel ani expert na psaní, a nikdo za mě tento otevřený dopis nepíše.
Jsem maminka pečující o své dítě s diagnózou Porucha autistického spektra (PAS) s lehkou mentální retardací a hyperaktivitou. Chtěla bych vás ubezpečit, že péče o takové dítě, ale i dospělého s jakoukoliv diagnózou či postižením je velmi náročná nejen fyzicky, ale především psychicky. Mohu si dovolit toto tvrdit, neboť já takový život žiji 8 let, kdy nám byl ve 4 letech atypický autismus diagnostikován. Mnoho lidí je na takovou péči odkázáno sami na sebe, to znamená, že o osobu závislou na pomoci druhého pečují zcela sami.
To ovšem také znamená, že kromě příspěvků na péči a mobility nemá mnohdy pečující žádný jiný příjem. Dovolím si říci, že jsou i samozřejmě rodiny, kde jsou pečující dva a i přesto, že mají příjem ze mzdy PnP nestačí. Tento problém je veřejným tajemstvím, ale náprava se neděje. Mobilita se vyplácí ve výši 900 korun českých. Vzhledem k cenám za pohonné hmoty je tato částka zcela nedostačující.
Nevím, jak dlouho by by jste jezdil vozem, kdyby jste natankoval každý měsíc pouze za 900 korun. Věřte, že by jste moc kilometrů nenajezdil. Stejně jako vy musí i pečující osoba platit povinné ručení, havarijní, STK, veškeré opravy na voze, přezutí pneumatik, nové pneumatiky apod. Jistě si dokážete spočítat spotřebu benzínu či nafty, když denně odvážíte dítě do speciálních škol, škol stacionářů? Dalším veřejným tajemstvím je, že mnoho pečujících ve svém bydlišti speciální školy, či školky, stacionáře nemají a jsou nucení jezdit mnoho kilometrů daleko od bydliště.
Z mé vlastní dennodenní zkušenosti s mým dítětem vám sděluji, že mnoho osob s diagnózou autismus je náchylné na zvuky, hluk, velký počet osob a různé podněty, které by vás ani nenapadly. Taková osoba není schopna využívat MHD a proto jsme jako pečující odkázáni na automobil.
Je mi velice smutno z faktu, že MPSV doposud nebylo schopné valorizovat PnP, doposud nebyl vydán zákon ke každoroční valorizaci PnP a neustále je na pečující osoby zapomínáno.
Já pečující osoba vnímám celý proces kolem neustálého dokazování, že dítě se neuzdravilo a je na tom stejně ba hůře za velmi ponižující a stresující a špatně uchopený proces. Ve výsledku se rozhodne, dle subjektivního vnímání posuzovatele (komise) a trestána je právě osoba, která je odkázána na osobu blízkou a trestání jsou taktéž pečující. Ano, vnímám že jak pečující jsme nežádoucí a jsme trestáni za to, že 24/7 se staráme o toho koho milujeme. Pokud pečujícímu je přiznám stupeň 3. a za pár let, kdy stav se nezměnil k lepšímu je mu stupeň snížen na stupeň 2. pak se ptám proč? A kde má pečující ten rozdíl mezi stupni vzít, když nemůže chodit do zaměstnání? Mezi stupni jsou velké rozdíly. Opět mi nikdo nebyl schopen vysvětlit proč tomu tak je. Mezi 2. a 3. stupněm PnP je například rozdíl 7.300 korun českých. Nám byl přiznám stupeň 3. a tento rok, nám byl odebrán a dán stupeň 2.
Jsem si zcela jista, že se to děje v mnoha případech, protože ty informace si sdělujeme a nejen mi pečující. Je ostudou, že od roku 2019 se ceny veškerých služeb, potravin, pohonných hmot, oblečení mnohonásobně zvýšily, ale nám se PnP nevalorizuje a dokonce se snižují i přes fakt, že pečující osoba nemůže pracovat! Takové kroky jsou za mě až likvidační a o našem důchodu ani nemluvím, ten nás čeká směšný za celoživotní péči o naše nemocné, pokud se toho vůbec dožijeme při tom vypětí, které máme a žijeme. Výši důchodu stejně jako výše PnP máme za trest, za to, že se staráme.
Několikrát jsem reagovala na smutné výroky lidí například pana Fouse, že se pečující na příspěvku na péči obohacují. Jistě z těch částek zbohatneme a budou z nás milionáři. Takoví lidé, pokud mají takový žalostný názor by měli jít povinně pracovat k dětem s hendikepem, aby si aspoň rok a za částku 6.600 korun zkusili žít ten život pečujícího. Nikdo nemá právo soudit druhé, navíc pokud vůbec takovou zkušenost sám nemá! Ani pak ne, protože každý člověk má své limity co unese a co je schopen zvládat. My pečující nejsme roboti bez citů, mi potřebujeme podporu. My též dýcháme, musíme jíst a pít a žít, existovat pro naše děti, či dospělé, kteří jsou na nás závislí.
Pokud jste seznámeni s vyhláškou
505/2006 Sb. Vyhláška, kterou se provádí zákon o sociálních službách (zakonyprolidi.cz): a píše se v ní to co já stále uvádím.
Mě jako mamince se osobní asistence pře všech úkonech NEUZNÁVÁJÍ, ovšem pokud by dcera byla v nějakém zařízení pak ANO, protože zaměstnanec ty úkony má jako náplň práce.
Výňatek ze uvedené vyhlášky 505/2006 Sb. (dále pak § 14 níže a to samé je i v domovech pro seniory nebo ve stacionářích)
(2) Maximální výše úhrady za poskytování sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením činí
a) 280 Kč denně celkem za úkony uvedené v odstavci 1 písm. a), včetně provozních nákladů souvisejících s poskytnutím ubytování,
b) za úkon uvedený v odstavci 1 písm. b)
1. 235 Kč denně za celodenní stravu,
280 Kč x 31 dní = 8. 680 Kč
235 Kč x 31 dní = 7. 285 Kč
8.680 + 7.285 = 15. 965 Kč
Pokud nám z vašeho pohledu náleží stupeň 2. pak výše PnP činní 6.600 Kč a to ne veškeré potřební věci pro postiženou osobu! Tedy v zařízení jsou náklady cca. 16.000 korun pokud to není více a my pečující máme za stejné úkony 6.600 korun.
Pokud jedná skupina má za stejné úkony mzdu a jsou jí stejné úkony uznány jako náplně práce a druhé skupině osob se tyto úkony neuznávají a nejsou tedy ani uznány v rámci PnP pak je to diskriminace jedné skupiny. Tak to vnímám a je to můj postoj a názor.
Není to k pláči, že pokud bych stejné úkony, které dělám dnes a denně 12 let dělala v rámci zaměstnání v ústavu jiným osobám, měla bych vyšší platové ohodnocení, a bylo by to přímo náplní mé práce, nežli když to dělám z pozice pečující maminky o vlastní dítě!
Mě jako pečující se neuznalo následující:
b) poskytnutí stravy:
zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výživy a potřebám dietního stravování, minimálně v rozsahu 3 hlavních jídel,
c) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu:
1. pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek,
4. pomoc a podpora při podávání jídla a pití,
d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu:
1. pomoc při úkonech osobní hygieny,
2. pomoc při základní péči o vlasy a nehty,
odstavec e) na ten vůbec nikdo nebere zřetel u pečujících, neustále vychováváme, vysvětlujeme, učíme a vzděláváme, rozvíjíme
e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti
§ 14
Domovy pro osoby se zdravotním postižením
(1) Základní činnosti při poskytování sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením se zajišťují v rozsahu těchto úkonů:
a) poskytnutí ubytování:
1. ubytování,
2. úklid, praní a drobné opravy ložního a osobního prádla a ošacení, žehlení,
b) poskytnutí stravy:
zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výživy a potřebám dietního stravování, minimálně v rozsahu 3 hlavních jídel,
c) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu:
1. pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek,
2. pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík,
3. pomoc při vstávání z lůžka, uléhání, změna poloh,
4. pomoc a podpora při podávání jídla a pití,
5. pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru,
d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu:
1. pomoc při úkonech osobní hygieny,
2. pomoc při základní péči o vlasy a nehty,
3. pomoc při použití WC,
e) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti:
1. pracovně výchovná činnost,
2. nácvik a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností,
3. vytvoření podmínek pro zajišťování přiměřeného vzdělávání nebo pracovního uplatnění,
4. volnočasové a zájmové aktivity,
f) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím:
1. podpora a pomoc při využívání běžně dostupných služeb a informačních zdrojů,
2. pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob,
g) sociálně terapeutické činnosti: socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob,
h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí:
pomoc při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů.
(2) Maximální výše úhrady za poskytování sociálních služeb v domovech pro osoby se zdravotním postižením činí
a) 280 Kč denně celkem za úkony uvedené v odstavci 1 písm. a), včetně provozních nákladů souvisejících s poskytnutím ubytování,
b) za úkon uvedený v odstavci 1 písm. b)
1. 235 Kč denně za celodenní stravu,
2. 105 Kč za oběd,
včetně provozních nákladů souvisejících s přípravou stravy.
Článek z roku 2014, který je bohužel nadčasový a stále platný:
výňatek z článku:
"Organizace proPAS se na situaci ptala 101 rodičů. „Třetina měla problém s odvoláním. Opravdu se bojí. Jsou rádi, že jim byl přiznán aspoň druhý stupeň příspěvku. Mají strach, že jim ho úřady odeberou,“ řekla Valentová. "
V květnu tohoto roku jste pořádali seminář, kde vám osoby jak tělesně postižené tak i pečující vysvětlili co zažívají, s čím se musí potýkat, jak žijí a co je nedostačující. Všichni jste se tam tvářili jak celou situace chápete, celý proces jak schvalování, posuzovaní i výplatu PnP. Ovšem v životech nás pečujících se odehrává opak
Já vnímám celý proces posuzování, schvalování za špatný.
Navýšili jste kapacitu osob, které s posudky pomáhají, ovšem lhůty jsou stále dlouhé a i to považuji za záměr. Posudkoví lékaři mají nástavbu, ale vůbec nemají praxi v dané diagnóze. Uznávají, že 12 ti leté postižené dítě se umí samo medikovat,tedy samo zvládne si brát léky. To nemůže nikdo myslet vážně. Uznává orientaci a přitom máme ZTP kvůli orientaci. Uzná, že dítě nezvládá hygienu, ale napíše, že se zvládne samo medikovat - péči o zdraví. To je něco nepochopitelné? Za toto bere posudková lékařka mzdu?
Komise pak vše co posudková lékařka sepsala vyvrátí, ale jen aby nemuseli vrátit vyšší stupeň neuznají jiné věci. Komise naopak uznala, že medikovat se dítě nezvládne, ale hygienu ano. Už jen toto je k zamyšlení toho jak vše probíhá jak ani nejsou schopni se shodnout. Ovšem cíl mají stejný - snižovat stupně a za každou cenu něco neuznat, aby zůstali v nižším stupni.
ZTP je též zcela mé chápání, pokud se ZTP uzná pro orientaci není nám doposud dán /P průvodce protože nemohu dítě nikam samotné pustit a musím být neustále sní? Kde je logika? ZTP mají osoby, které zvládají sami dojíždět MHD či si sami dojít do obchodu. Mé dítě to nezvládá a přesto nám i po mém odvolání Průvodce nebyl schválen. Co si kdo na tom vezme?
Mě celý proces trval rok a 5 měsíců. A posudková komise si na náš případ vzala 148 dní a i přes mé odvolání nám nepomohla. Pokud podáme jako pečující námitku pak vám běží další lhůta. Pokud MPSV námitku zamítne, může pečující podat žalobu a i ta nezaručuje, že mu bude stupeň navýšen. Další krok, který může pečující učinit je celý ten proces zopakovat od začátku a i to je na roky. Já vůbec nevnímám nějakou pomoc, vnímám jen lhůty a dokazování a psaní odvolání a námitek. Nevnímám vůbec spravedlnost. Též jsem zaznamenala, že pokud jsme měly stupeň 3 měly jsme platnost na 3 roky, nyní, když komise uznala stupeň 2. tak nám lhůtu platnosti prodloužila o dalších 11 měsíců (na 4 roky) tedy až do léta 2026 abychom nemohly nic dělat byl od nás klid a aby se na nás ušetřilo !
Další zjištění je fakt, že posudková komise vytrhuje z kontextu například informace ze sociálního šetření nebo nebere na vědomí zprávu z psychiatrie. Pokud je všude uvedené, že dítě potřebuje u všech činností pomoc a asistenci a to i v oblékání, obouvání, zavazování tkaniček aj. i asistenci a pomoc při osobní hygieně, (přesně to, co se považuje za náplň práce v domovech a ústavech) tak to komise nebere v potaz a ani do vyjádření tento fakt že dítě potřebuje dohled, pomoc, asistenci neuvede a tím pádem je dle komise postižená osoba zdravá a vše zvládá sama a vždy.
Já nekouřím, nepiji a snažím se o sebe starat a pokud mám rýmičku apod. tak se vykurýruji a nikoho neobtěžuji a nezatěžuji jako jiní, kteří systém zatěžují právě tím, že se o sebe nestarají a i přes zdravotní stav na sebe nedbají. Ovšem u nás pečujících je situace tak žalostná, že pokud potřebují na ošetření či operaci, tak nemohou, protože nemají kam dát své blízké!