Petice proti přejmenování letiště Ruzyně na letiště V. Havla.

... "Víš co, zestručním to trochu, a to se dá jenom básní. Takhle zněla jedna, kterou jsem zrovna tenkrát publikoval: Snad půjde dřív, než zhyne země, / kterou si vybral ke svým hrátkám. / Ve které zasel hnusu sémě, / a k NATO vehnal syny matkám. // Snad půjde dřív, než napadne ho / dát ještě víc milostí vrahům. / A než z života vylhaného / podlehne ohavnějším svodům. – A tak dále, ještě to pokračovalo. Také Kryl svými písňovými texty kritizoval tu „havlárnu“ a upadl kvůli tomu v nemilost. Tím, že mu Havel nepřišel na pohřeb, prokázal jenom, že si svých poklesků byl vědom. Že dobře cítil, do jaké míry propadl svodům politické moci, kterou si hodlal udržet za každou cenu. Dokonce se o ni bál a začal se i zbavovat svých potenciálních konkurentů. Při zemi ho držela jenom jeho manželka Olga, která mu často oponovala. Škoda, že odešla tak brzo.

Havla bych přirovnal k jakémusi zpupnému puberťákovi, který rodičům dělá naschvály, protože se k němu nezachovají pokaždé úplně tak, jak by si představoval. Mluvíval sice o pravdě, ale často lhal. Kupříkladu už od začátku v tom, že chtěl být prezidentem jen na přechodné období, ale šlo mu ve skutečnosti pouze o to, aby vyšaltoval Dubčeka. Adoroval lásku, ale sám ve vztahu podváděl, kde jenom mohl. Říkal, že ho restituce nezajímají, ale docílil skrze ně miliardového majetku. A jestliže z jeho úst vyšlo slovo o míru, vzápětí je pokazil souhlasem s „humanitárním bombardováním“ Srbů. A podporou Bushových válek. Anebo také podporou dalajlámy, přestože tím škodil obchodování s Čínou. Nemíním tu rozvádět všechno, v čem si protiřečil, snad jenom ještě připomenu jednu lež, kterou o sobě mohl vyvrátit: Neonemocněl totiž v kriminálu. Svůj těžký zápal plic si uhnal počátkem září 1989, když silně opilý, kdesi u Havlíčkova Brodu spadl do hlubokého potoka, v němž málem utonul.."