Otevřený dopis ministru školství, mládeže a tělovýchovy doc. PhDr. Mikuláši Bekovi, Ph.D.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D.
Karmelitská 529/5
118 12 Praha 1
Otevřený dopis ministru školství, mládeže a tělovýchovy doc. PhDr. Mikuláši Bekovi, Ph.D.
Vážený pane ministře,
se znepokojením sleduji řadu změn aktuálně zaváděných či diskutovaných v českém školství. Po dlouhém přemýšlení jsem se Vás rozhodla oslovit následujícím otevřeným dopisem s prosbou o zvážení přehodnocení těchto kroků. Činím tak jako ředitelka základní školy z toho důvodu, že tyto změny nepovažuji za šťastné, naopak škodící našemu školství. Tato výzva je zcela apolitická, není vedena snahou podpořit či uškodit jakékoli politické straně či složce moci. Je vedena pouze pocitem ohrožení našich škol, učitelů a zejména žáků. České školství prošlo v uplynulém období řadou výzev, se kterými se muselo vypořádat. Ať už se jednalo o zavádění inkluze, výuku v době covidové pandemie či příchod značného množství ukrajinských žáků. Věřte, že to pro nás nebyly jednoduché časy. Školy se však s těmito výzvami podle mého názoru vypořádaly díky obětavosti učitelů dle svých možností velmi dobře (kvalitě českého školství však obzvlášť inkluze rozhodně nepřidala, náklady na něj bohužel rapidně zvýšila). Odměnou byly učitelům nedodržené proklamace o učitelských platech. To jsou schopni učitelé většinově akceptovat. Co však mezi učiteli vyvolává nevoli, je množství nepromyšlených změn, které jsou aktuálně zaváděny. Vůbec nepochybuji o tom, že změny jsou potřeba, někdy snad i hluboké, rozhodně ale promyšlené, prodiskutované a koncepční. To ale podle mého názoru řada aktuálně zaváděných změn nesplňuje. Pro lepší přehlednost si dovolím tyto změny očíslovat.
1) Jako problematický a zcela zbytečný shledávám přesun financování nepedagogických pracovníků a peněz na školní pomůcky a vzdělávání pedagogů ze škol na zřizovatele. Bohužel se najdou také starostové, kteří školství nerozumí, a reálně tak hrozí, že se ke školám peníze v potřebném objemu nedostanou. Přitom je zcela zřejmé, že by místo složitých převodů postačilo změnit systém financování nepedagogických pracovníků na původní, tedy podle počtu žáků, ne podle počtu odučených hodin, a stát by ušetřil.
2) Šťastné podle mého názoru není ani plánované spojování mateřských a základních škol v jedné obci, pokud nedosahují počtu 180 žáků. Obávám se, že tyto změny mohou vést k ohrožení rodinného klimatu, které se snažíme na našich školách vytvářet (to bude složité při vyšším počtu žáků a učitelů, navíc rozmístěných do různých pracovišť). V době, kdy stále častěji řešíme psychické problémy žáků, kdy je třeba individualizovaný přístup, nám vytváření velkých, do značné míry anonymních celků, jistě nepomůže.
3) Zásadně problematické je podle mě plánované velmi výrazné omezení odkladů povinné školní docházky, na které dosáhnou jen výjimky s velkými zdravotními problémy, a zrušení tzv. dodatečných odkladů. Zde si dovoluji podotknout, že je pro školy velmi obtížné pracovat s žáky, kteří nejsou pro školu dostatečně zralí. Neštěstí to je ale samozřejmě zejména pro tyto děti a jejich psychiku. Konzultovala jsem toto s několika pracovníky pedagogicko-psychologických poraden a všem osloveným se zdá tento plán velmi nevhodný. Rozumím tomu, že je třeba počet odkladů snížit. Nestačilo by ale to, aby se odkladů nezneužívalo a neudělovaly se téměř automaticky u všech, kdo projeví zájem?
4) Zarážející je plánované zavedení povinnosti zřizovatele vyhlásit do 60 dnů konkurz na ředitele školy, pokud to navrhne ČŠI. Rozumím tomu, že může nastat situace, kdy ředitel/ka školy nevykonává svoji práci dobře a je třeba jej nahradit. Tento postup ale podle mého názoru otevírá možnosti zneužití, zvláště je-li důvodem pro odvolání i to, když ředitel nezajistí dostatečnou pedagogickou kvalitu učitelského sboru. To je zejména v některých regionech stále složitější, aniž by možnost koncepčního řešení byla na straně jednotlivých škol (stejně tak je otázkou, jak si velké školy poradí s plánovaným požadavkem mít školního psychologa, kterých je ale na trhu práce absolutní nedostatek). Jen podotýkám, že už za současné situace je zájem o post ředitele velmi nízký (často se přihlásí jeden uchazeč, někdy se dokonce nenajde žádný zájemce).
5) S výše uvedeným souvisí situace metodiků prevence, jejichž význam za současné situace stále stoupá. Bohužel i nadále zůstává opomíjena tolik diskutovaná potřeba snížení jejich vyučovací povinnosti, ačkoli se o nutnosti snížit ji diskutuje již dvacet let. Obávám se, že řada těchto odborníků nebude nadále ochotna věnovat nevděčnému řešení narůstajícího počtu nepříjemných situací svůj volný čas, mnoho řešení je navíc akutních. Maximální možný příplatek 2 000,- Kč je absolutně neadekvátní jejich vynaloženému úsilí. Alespoň drobné snížení vyučovací povinnosti by jim velmi ulevilo, přičemž by se nejednalo o žádnou velkou finanční zátěž (zvláště za situace, kdy výchovní poradci nebo IT koordinátoři těmito úlevami disponují).
6) Překážkou všemu, co je po nás vyžadováno, je plánované uzákonění regulace PHmaxu. Cílem bude zřejmě opět co nejvyšší naplněnost tříd. Je to zcela v rozporu s proklamovanou nutností individuálního přístupu, možností tandemové výuky, půlení tříd pro výuku některých předmětů, výběru volitelných předmětů apod. To po nás ale přece stát zároveň vyžaduje (viz např. revidovaný rámcový vzdělávací program).
7) Jako zcela zásadně problematickou vidím provedenou revizi Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání a vytvoření modelových školních vzdělávacích programů v aktuálně předložené podobě. Samozřejmě je třeba reagovat na změny ve společnosti, nepochybuji o tom, že jsou změny dobře míněny, ale celkové vyznění není dobré. Bylo by možné jmenovat řadu jednotlivostí typu podcenění prostoru pro výuku mateřského jazyka (při zachování stávajícího systému přijímacích zkoušek?!) či redukování některých vyučovacích předmětů na úkor jiných obsahů. Otázkou zůstává, kdo bude tyto „posílené“ předměty (např. anglický jazyk, španělský jazyk) vyučovat. Fronty uchazečů před školami bohužel neeviduji.
Vážený pane ministře, tento otevřený dopis píši v dobré víře, s obavou o kvalitu našeho školství.
Věřím, že by výrazně pomohlo jednotlivé body dále diskutovat, a to včetně zapojení učitelů z praxe.
Ve snaze zvýšit šance na to, že se podaří iniciovat další diskuzi, předkládám tento otevřený dopis podpořený formou petice. Věřím, že množství zapojených signatářů prokáže, že diskutovanou problematiku vidí podobně celá řada učitelů, rodičů, prarodičů, občanů.
Vážený pane ministře, budu ráda, když se budete tímto otevřeným dopisem zabývat.
Přeji Vám vše dobré.
S pozdravem
Mgr. Miroslava Jirečková, reditel@2zslitomysl.cz
V Litomyšli 23. 3. 2025
Mgr. Miroslava Jirečková, 2. ZŠ Litomyšl Kontaktujte autora petice