Demise vlády a jmenování vlády skutečných odborníků.

Třídní válka - otevřeně Štěpán Steiger
Že současná česká vláda vede třídní boj, to není žádná novinka. Všechna její opatření, která jako celek představují politiku vědomého ožebračování a ochuzování „nižších“ tříd obyvatel, jsou od počátku vedena tímto směrem s cílem obohatit bohaté (zejména nejbohatší) – i když s hesly, jež mají omámit ty, proti nimž jsou zaměřena a jež mají přesvědčit, že např. zvyšováním daní, snižováním důchodů, asociálními kroky proti sociálně nejslabším a vůbec škrty ve všech oborech jsou „ochraňováni“ naši vnuci proti dobám „ještě horším“. Až dosud této (pseudo)argumentaci mnoho spoluobčanů důvěřivě naslouchalo, mnozí dokonce jí věřili. Teď ovšem spadla maska, za níž se vládní záměry jakžtakž skrývaly.
Co se stalo? Platová elita státního aparátu zahájila otevřený třídní boj ve svůj propěch s hledím tak zjevně otevřeným – zřejmě přesvědčena, že jakákoliv opozice není ani dost radikální ani není dostatečně vyzbrojena pro zahájený boj -, že neváhá přijít s návrhem na ekonomické posílení své moci. Ministr práce a sociálních věcí (muž, jenž přišel z podnikatelských kruhů, což jej v očích jiných politiků zavazovalo k protisociální politice) Jaromír Drábek předkládá návrh novely platového zákona, jímž mají být zvýšeny – netřeba dodávat, že mj. neúměrně – platy politiků a soudců. „Až o desetitisíce korun,“ říká novinový titulek. (Musel jsem si okamžitě uvědomit - vůbec ne proto, že bych záviděl, věřte mi – že zvýšení představuje u mnoha lidí těchto kategorií můj celý měsíční důchod – průměr českých důchodů!)

Záminkou – tento termín používá novinový titulek zcela správně – záminkou jsou úspěšné stížnosti (ano množné číslo – stížnosti) soudců k Ústavnímu soudu, který loni rozhodl, že stát musí jejich snížené platy dorovnat na úroveň roku předcházejícího. (Mohl bych se ironicky ptát, proč si nemohou důchodci stěžovat u Ústavního soudu na zhola nedostatečné zvyšování důchodů, aby jim je vláda musela „dorovnat“ podle vládních slibů. Jenže „nižší třídy“ této společnosti nemají – podle platných zákonů, a Češi jsou přece, aspoň Češi „nižších tříd“, zákonů dbalí občané – mnoho zákonů, podle nichž by si mohli udržovat svou životní úroveň.

Nebudu plýtvat slovy jako nemorální, neslušné, bezohledné nebo dokonce sprosté – ačkoliv každý tento termín se k předkládanému návrhu hodí. Nejslabší charakteristika by byla nevhodné – nevhodné opatření v době hospodářské krize, která dopadá (a věřte, že bohužel bude dopadat) stále více na ty, jejichž platy „dorovnávány“ nebudou (a mnozí o ně přijdou vůbec). Drzost, s níž ministr – bezpochyby stejně nejlepší ministr sociálních věcí, jako jsme měli nejlepšího ministra školství a máme nejlepšího ministra financí, možná dokonce i nejlepšího ministerského předsedu – s takovým návrhem přichází, by se mohla zdát neuvěřitelná, kdyby nešlo o ministra právě této vlády. Pohrdání každým občanem (a občankou), který je tak nízko pod „dotčenými“ členy dané platové elity současných vládních struktur, že se na něj nemusí daná garnitura ohlížet, je tak obrovské, že začínám chápat, proč je pro tuto vládu nemožné shlížet na „masy dole“ byť i jenom se špetičkou pochopení. Protesty „lůzy“ – ano, i hierarchie církve římskokatolické je součástí této „elity“, ruka přece myje ruku – jsou zanedbatelnou podívanou pro „lidi“ ve Strakovce a pro naprostou většinu parlamentu (nebi si snad myslíte, že tzv. politici budou hlasovat proti zvyšování svých platů?). Protesty – i ty nenásilné – by musely vypadat docela jinak než dosavadní happeningy, jež jsou výmluvné a zábavné, ale nejsou než happeningy. Nedopracovali jsme se ještě ani k myšlence celostátní vytrvalé občanské neposlušnosti. (Stávku dokáží zdejší média vylíčit jako poškozování těch, kdo nestávkují – vydávají je za oběti těch, kdo stávkují i v jejich prospěch.) Nebo jiným druhům pokud možno celostátního odporu.

Otevřený třídní boj, neskrývaný boj rozevírající už beztak rozevřené nůžky nerovnosti a do očí bijící nestydaté zvýšené odměny špatně nebo vůbec ne pracujících členů údajných elit (podívejte se někdy na televizní zpravodajství z parlamentu a uvidíte namáhavé nicnedělání těch, kdo tam sedí – ty, kteří tam nesedí a jimž přesto přitékají peníze, vidět nemůžete), tento boj bychom neměli jenom registrovat, tomu se přece musíme postavit, musíme mu odporovat, nechceme-li jednoho dne konstatovat, že jsme jej prohráli, možná nejenom pro sebe, ale i pro generaci, pro niž nás pánové podobní Miroslavu Kalouskovi škrtí údajně proto, aby se měla líp než my. Tito pánové (zdvořile vynechávám dámy, i když se také účastní) nám, všem těm, na něž pohrdavě shlížejí shůry jako na ty, jimž mohou šlapat na záda, tito pánové nám vyhlašují třídní boj. Výsměšně si zvyšují platy, jež ušetřili na nevyplácených starobních (a jiných, třeba invalidních) důchodech a sociálních dávkách a podporách v nezaměstnanosti. Budeme tomu (pouze) přihlížet?