Protipetice na zrušení rally!

Převzato z blogu Filipa Rakovana
Članky: Blogy | vydáno dnes před 7 hodinami 13. 11. 2012 v 04:00 | Autor: Filip Rakovan


Hned na začátek bych rád uvedl, že v žádném případě nijak neznevažuji tragickou situaci, která se stala na uherskobrodské rally, a že je mi velice líto všech, kteří tam zahynuli. Nicméně…

Mám obavu, že záležitost jako taková je mnohem hlubší než by se mohlo zdát a řešení, která jsou navrhována, povrchnější, než by bylo záhodno.
Trochu mám pocit, že se stavíme do pozice zaoceánské velmoci, kde, pokud není napsáno na návodu k použití, že se do mikrovlnky nestrká živá kočka, tak se prostě průměrný Amík jen tak rozhodne, že si v rámci domácího BBQ udělá živý hotdog. Tedy, promiňte, hotcat. Nechováme se podobně?

Když nepomohou cedule s nápisem, selže i selský rozum? Co je potřeba udělat pro to, aby lidi pochopili, že pokud někde jezdí závodní auta vysokou rychlostí, že se prostě nechodí na vzdálenost několika metrů od jejich dráhy a že laťkový plot/břízka/mokrá tráva/rákosí/plechové svodidlo řítící se stroj nezastaví.

Pokud si dobře vzpomínám, tak je to fyzika základní školy šesté, sedmé třídy. Auto, které má hmotnost cca dvanáct set kilo a jede rychlostí 150 km/h nezastaví na metru, ani na deseti. Projede plotem, přerazí strom.

Mám v živé paměti další nehodu, při které dospělý člověk s dětmi postával v zatáčce za horizontem a doslova čekal na závodní auto, které si pro něj do zatáčky přiletí. A dočkal se. Tak snad to za ten výhled stálo.

Se škodami na majetku či krajině je to jiné - co je při závodech zničeno, ať pořadatel do koruny a bez odkladu zaplatí. Ale diváci? Samozřejmě je tady povinnost vyznačit divácká místa i zakázané zóny, a pokud si stoupnu do místa za zatáčkou, kde jdou auta plně na brzdy, a nebo kde jedou na maximální výkon, nemůžu čekat, že se mi nemůže nic stát. A ještě poznámka k trasám přes vesnice a k tomu, jak jejich obyvatelé volají proti pořádání závodů. Nejsem si jistý, ale nepovoluje uzávěrku silnice v obci obecní, popř. krajské, atd. zastupitelstvo, které bylo občany svobodně zvoleno?


Auto roku v ČR: čtenáři si přejí Toyotu GT86
Sobotní vyjížďka na okruhový den
Film Need for Speed bude, známe příběh i herce
Takže znovu – opravdu už žijeme v matrixu, kde nám jakýsi vyšší princip, jakási všehybná síla musí radit, co a jak máme či nemáme dělat? Nestačí fakt, že někde lítají auta obrovskou rychlostí k tomu, abychom si tam nešli stoupnout? Potřebujeme policajta, který nás bude mlátit obuškem do hlavy a křičet „vypadni, tady je to nebezpečné,“ protože jinak nám nedojde, že na tomhle místě je stát prostě riskantní?

Rally je nebezpečný sport, tak jako každý jiný. Ale k naší lidské populaci patří, není to výdobytek české společnosti posledních pěti let, mířící prostřednictvím zbohatlíků za závodními auty proti ukřivděné chudině. Znám třeba závodníka, který těžce pracuje, aby si mohl dovolit závodit (jen tak mezi námi jde o jednoho z české absolutní špičky).

Jakkoli se automobilové závody pořádají od začátku minulého století a doprovází lidstvo po celou dobu jeho moderní éry, tak teď už je asi konec. Určitě. My, lidé, jsme totiž zhýčkaní digitální technologií (nebo já nevím čím), zakrnělí, že mimo bezpečí domova jsme zranitelní a křehcí jako sklenka z porcelánu. Znáte Darwinovu cenu? Pokud ne, tak si zagooglujte.

Nechci nijak filozofovat, ale zdá se mi, že tak, jak se lidstvo jako takové chová, že chce sebe samo zneškodnit a zlikvidovat. A případy, že se někdo postaví do cesty autu je jen promile ve srovnání s tím, kolik nás zahyne díky špatnému životnímu stylu, pohlavním chorobám, nehodám v přeplněných dopravních prostředcích, při záplavách vyvolaných špatným chování k přírodě a tak dál. Rally je snadný cíl. Snadnější než řeka, do které spadne malý chlapec, kterého pustil pracující otec z očí, než kluk, který vypadl z jedenáctého patra, protože byl doma sám, snadnější než vlak, který zabije dítě, které na nástupišti hlídá senilní babička. Řeku, paneláky a babičky nezakážete. Rally ano.

Myslím, že s rally je konec. Když ne dnes, tak zítra, pozítří, za rok. Zase, až si někdo stoupne tam, kam nemá a senzacechtivá média budou lačnět po co nejbrutálnějších zprávách a budou zpovídat zdrcené pozůstalé jen pár hodin po nehodě na místě, ze kterého ještě neoschly poslední kapky krve. A vyděšení činovníci, než aby nazývali věci pravými jmény, se budou schovávat za zmatená prohlášení vedoucí k restrikcím krásného - a ano, znovu říkám, nebezpečného - sportu. Tedy, nebezpečného - řekl bych, že v rámci rally vidím méně násilí, krve, alkoholismu a jiných neblahých jevů než u fotbalu. Pokud vím, tak příznivci Pecha nejezdí na rally proto, aby se už na nádraží pobili co já vím třeba s přívrženci Romana Kresty. Nemusí je mezi erzetami provázet kordony policistů placených z našich daní. To jen tak na okraj...

Zakažme rally, neboť je nebezpečná, skutečně je, pro lidi, kteří neumí přemýšlet sami za sebe jako svéprávní - všimněte si, že oběťmi nejsou šestnáctiletí výrostci, kteří by někde nevhodně pobíhali, ale dospělí, většinou s dětmi, které mají hlídat.

Místo automobilových závodů se přeorientujme na soutěže ve vaření. V hlavním vysílacím v čase v televizi a v repríze kdykoli na internetu. Kuchaři a jídlo se na nás valí a budou valit víc a víc odevšad, protože vaříme všichni a je to společensky akceptovatelné. Ne, je to módní, protože teď vaří Kořínková, Bohdalová a Hrubešová (navzdory tomu, že podíl obézních lidí stoupá exponenciální křivkou, náklady na léčení jsou astronomické, a choroby, které přežírání vyvolá jsou těžké, bolestivé, smrtící).

Třeba si za padesát let, až budeme všichni sedět na kapačkách v plenkách u svých online obrazovek a poslouchat příkazy, co máme a nemáme dělat, uvědomíme, že rally, se všemi svými riziky, nebyla tak nebezpečná jako životní styl spojený s hloupostí a tupým poslouchání povelů vymyšlenými kýmsi, kdo na nás chce jen vydělat a prodat nám svůj zaručený nápoj na hubnutí.

Znovu bych chtěl závěrem říct, že považuji celou nedávnou nehodu za tragickou a velice mě rmoutí životy, které na erzetě skončily. Jako rodič si neumím představit bezradnost situace, ve které se rodiče dívek zničehonic ocitli, je mou noční můrou, že se jednou ozve telefon se zprávou, že se můj syn dostal do situace, ve které neměl co dělat…
Soucítím s pozůstalými a vyjadřuji jim svou hlubokou účast, mrzí mne, že přišli o své blízké. Obzvlášť když tomu, aby se to nestalo, šlo velice jednoduše předejít.

Filip Rakovan