Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

Jessiah seděla na mýtince pod velikou borovicí uprostřed lesa a pozorovala noční oblohu. Uplynuly už tři roky od té doby, co naposledy viděla své rodiče. Jednoho dne odjeli do vesnice, která byla poblíž jejich domu, aby mohli nakoupit zásoby na zimu a už se nevrátili. Jen tak vzpomínala a hleděla na noční hvězdy. Bylo léto a ona měla mít už za dva týdny šestnácté narozeniny. Její teta Marge už jí vyhlížela ženicha, jenže jak to tak bývá, ona se nechtěla tak brzy vdávat a už vůbec ne za muže o deset let staršího, kterého navíc ani neznala. Již několikrát se spolu kvůli tomu pohádaly, ale nezdálo se, že by Marge změnila názor. Hlavou se jí honilo, zda se ještě někdy její rodiče vrátí a zda je ještě někdy uvidí. Tetu neměla ráda, ale byla šťastná, že nemusela do toho špinavého městského sirotčince. Za tu dobu se hodně změnila. Z malého slušného a nevinného děvčátka se stala jízlivá, drzá a tvrdohlavá dívka. Už bylo pozdě večer a Jess vstala, že půjde domů. Půlnoční ticho prořízlo zahoukání sovy.
Její dlouhé hnědé vlasy se zavlnily, když vstávala. Zamířila rychlým krokem k chatce, kde s Marge žily, a potichu si broukala svou oblíbenou melodii a nevadilo jí že neumí moc zpívat. Vždyť tu není nikdo, kdo by se ji mohl vysmát, nebo kdo by se do ní začal navážet. U pasu se jí ladně pohybovala v tempu kroku dýka, jediná památka po otci, která přežila jeden z Margyiných záchvatů, kterými trpěla, po tom co se o ní musela starat. Po chvíli už viděla v dálce, jak září okna jejich malého domku.
Ani ne za pět minut už vstupovala do dveří. Sotva je otevřela, počastovala jí nadávkami na uvítanou a poslala ji pro dřevo do krbu. Jessiah se otočila na podpatku a bez jediného slova pro ně odešla. Když se vrátila, složila je ke zbytku dřeva.
Marge se na ni otočila a nepříjemným sípavým hlasem, který Jessie nesnášela, prohlásila: "Ode dneška za tři dny se mnou pojedeš do Tresamu. Podařilo se mi domluvit se s hokynářem, aby se na tebe se svým synem podívali. Dej si záležet na tom, aby ses jim líbila a jestli se nebudeš chovat slušně a nebudeš se snažit, Tak si mě nepřej!" Jessiah zajiskřilo v očích. Tak ona mě chce dát tomu slizounovi, kterému se holky vyhýbají jako čert kříži? To snad ani není možné! Zajímalo by mě, kolik jí za mě chce hokynář dát!
"To by se ti hodilo co?!" Přešla do útoku. "Za toho mamlase mě provdat nemůžeš! Víš stejně dobře jako já, že se mu každá slušná dívka vyhýbá a ani mí rodiče by s tím nesouhlasili!"
"Ty huso jedna! Buď ráda, že se mi aspoň někoho podařilo přemluvit, aby se s tebou sešel, a tví rodiče se na tebe vykašlali, jestli sis toho nevšimla, protože o takového spratka nestáli!"
Jessiah se otočila a utíkala k sobě do pokoje. Skočila na postel a do očí se jí draly slzy, nesměla dovolit, aby se Marge povedlo takhle se jí zbavit. Vždyť by měla celý dům pro sebe, navíc bohatého příbuzného. Jak si vůbec mohla dovolit říct to o mých rodičích? Vždyť k tomu neměla důvod! Ale jestli si myslí, že jí všechno vyjde podle plánu, tak se velmi mýlí! Teď nemá cenu s ní mluvit, vlastně to nepůjde nikdy. Ale já to tak nenechám! S těmito myšlenkami usnula.
Sotva se ráno rozednilo, Jessie už byla venku a spřádala plán. Od rána do večera pracovala. Počká až do schůzky a podle situace se rozhodne co dál, možná ji ani nebudou chtít, nebo přinejhorším uteče… Další dny utíkaly rychleji, než jí bylo příjemné. V den D vstávala brzo ráno, nějak se neupravovala, protože to nehodlala Marge ulehčit, jen si opláchla tvář vodou a rozčesala vlasy, natáhla na sebe jako vždy dlouhé černé kalhoty a tmavě zelenou tuniku a pod ní košili. Marge její vzhled ohodnotila velice nespokojeným pohledem.
"Ty se snad chystáš zase do boje nebo co? Nemysli si, tvůj budoucí manžel si tě zkrotí, a přinejhorším i násilím." To tak! Ona si snad opravdu myslí, že vůbec dojde ke svatbě! Jen by se mě dotkl, tak by měl v srdci díru po mé dýce. Jessie znechuceně odvrátila tvář a šla si osedlat koně.

Do vsi přijeli těsně před polednem. Panoval zde podivný klid a Jessiah se nelíbilo, že nikde nevidí ani živáčka. Marge si to hned namířila k hokynářovu domu a vůbec ji nezajímalo, co se kolem děje. Jessiah udělala ještě kolečko, aby zjistila, co se děje. Každé ráno byly ulice plné k prasknutí. Najednou se hokynář přihnal k Marge z domu, ať si pospíší, že se po okolí pohybují nějací podivíni na koních a že jsou ozbrojení. V tom okamžiku se ze zatáčky vynořila banda jezdců a s válečným pokřikem vjela do města přímo po cestě, po které jela Jess. Marge zařvala a utíkala do hokynářova domu, kde se ti dva zavřeli. Teď nebo nikdy! Buď se schovám někde ve městě a počkám na svatbu, nebo uteču!
Ani se nemusela rozhodovat. Zabodla svému koni paty do slabin a uháněla z města na druhý konec před útočníky. Koutkem oka viděla, jak se ze zákrutů objevilo pár kopiníků městské stráže a snažili se útok odrazit, ale jezdci se prohnali kolem nich a za ní se hnali dva jezdci. Prodírala se městskými uličkami a myslela jen na jedinou věc. Pryč, pryč z města. Musím jim ujet!
Závodila s větrem o závod, ale zdálo se, že ji ti dva pořád dohánějí. Po chvíli se vynořila z města, ale jezdci jí byli pořád v patách. Snažila se, jak mohla, zkoušela se je setřást, ale zdálo se, že ti dva byli čím dál blíž. Najednou se jejímu koni podlomily nohy a ona skončila v kotrmelcích na zemi. Zkroutila se v bolestech a matně vnímala, jak se k ní tryskem blíží dva stíny. Odhodila si vlasy z čela a doplazila se k sedlovým brašnám, opásala se dýkou a začala utíkat. Najednou za sebou uslyšela nějaký šramot a křik těch dvou jezdů. Otočila se a uviděla, jak jeden z těch dvou jezdců srazil ze sedla toho druhého a probodl ho mečem. Zakopla a spadla, když se postavila, jezdec se na ni pomalu otočil a ona ztuhla strachy. Nemělo cenu utíkat, ale ona byla rozhodnutá bojovat za svobodu.
Byl vysoký a přes černou helmici mu spadaly tmavé vlasy. "Utíkej, dokud můžeš, vem si tohle," hodil jí těžký batoh, odvážila se ho zeptat: "Co s nimi uděláte?" Kývla hlavou k městečku.
"Pokud budou mít dost rozumu, tak budou v pořádku." Jezdec se otočil a chtěl odjet, ale Jessiah přemohla zvědavost.
"Proč jste to udělal? Zabil jste svého…" Větu ani nestačila dopovědět.
"I my, vyděděnci společnosti, máme vlastní řád a pravidla. On je porušil." Pak odjel, aniž by se ohlédl zpět.
Jessie se pomalu dobelhlala ke koni mrtvého útočníka a chytla ho. Její byl mrtvý. Bude se mi hodit, cestování bude rychlejší a bezpečnější. Byl to vysoký, černý hřebec. Kůň byl nervózní... Jessiah k němu začala tiše promlouvat, aby se uklidnil. "Jen klid. Budeme kamarádi, jo? Budu se o tebe starat a ty mě budeš vozit, souhlasíš?" Hřebec se pomalu uklidnil, a tak ho přivázala ku větvi, aby si mohla prohlédnout věci v batohu. Vzala si nějaké zásoby jídla, dva pytlíky s mincemi, dlouhý plášť a pár přebytečných věcí okamžitě vyhodila. Zbytek věcí společně se svými tam opět poskládala. Vzala si věci a nasedla na koně, naposled se podívala k mrtvému jezdci, odepjala mu z opasku meč a připevnila si ho k sedlu. No a co, že s ním neumím zacházet? Možná se to naučím a potřebuju pořádnou zbraň. Naposled se ohlédla a vyrazila vstříc novému životu.

Pozdě večer dojela k malé stráni, kde se utábořila. V noci se jí zdál podivný a trochu zmatený sen, seděla na černém koni a na zádech měla zvláštní, ale přesto nádherný luk. Stála na kopci a svýma modrýma očima shlížela na krajinu pod sebou.
Vlasy měla stáhnuté čelenkou a za ní stáli nějací lidé na koních a na něco se jí ptali. Sotva se probudila, vzpomněla si na svůj sen a hlavou jí problesklo: Sny, které se lidem zdají v novém domově, mají magickou sílu a často se naplní. Jsem zvědavá, co ten sen měl znamenat. Při té myšlence se pousmála. Na snídani zhltla pár soust z cestovního chleba a sbalila si věci, osedlala koně, vyhoupla se do sedla a vyrazila dál na cestu. "Koníčku, musím ti vymyslet nějaké jméno, jestli spolu máme cestovat, co takhle Devon." Kůň souhlasně zaržal a pohodil hlavou.
Rozhodla se zajet do přístavního města Marley, kde měli její rodiče předtím, než zmizeli, namířeno. Věděla, že by bylo pošetilé myslet si, že je tam po tak dlouhé době najde, ale za zkoušku nic nedá a aspoň by si tam mohla koupit luk, aby mohla lovit. Uměla s ním celkem dobře zacházet, tak se jí to zdálo celkem výhodné a stačilo by, aby si sehnala dostatečné zásoby chleba, nebo něčeho trvanlivého a o pečínku by bylo postaráno. Zastavila se až k večeru, aby se kůň mohl napást a napojit u tichého potůčku, do města ji ještě zbývaly tři dny cesty.