Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

Dračí Oko - první část
10. 3. 2009
Dračí oko
Část 1: Chudý chlapec a hrdinové



„Říká se, že kdo se zahledí do Dračího oka, mnohé získá i ztratí. Proto budu ctít vždy památku našich otců, odolám pokušení a budu od něj střežit každého, kdo tajemství najde,“ odříkal roztřeseným hlasem náš malý hlavní hrdina.

Dnes mu bylo třináct let, tu řeč se učil od šesti. Celý život zde chtěl stát mezi členy tajného spolku strážců, kteří sídlili po celé zemi skryti očím chtivých bohatství. Oni byli těmi, jež se snažili ubránit svět od hrozby jediného všemocného vládce.

Každý znal jen část záhady a místo. Když mu to pověděli, vyjekl překvapením. To přeci není možné, měli to přímo před očima a nikdo na to ještě nepřišel?!

Po bujaré oslavě, kdy teklo pivo v nejbližším hostinci proudem, se vrátil domů, kde už všichni spali. Jeho rodiče ani sourozenci netušili, že někde byl. Nesměli tušit. Až na jeho sestru – dvojče, která teprve nyní zavřela oči.

Dny ubíhaly a chlapec už o Bratrstvu neslyšel. Cítil se nepotřebný jako děravý kbelík. S povzdychem přestal vyhlížet ven oknem v obchodě, kde večer uklízel, a pustil se znovu do práce. Potřebovali sehnat nějaké peníze, ale takových rodin žilo ve městě mnohem více.

V jakém že městě? Rozprostíralo se přes celý kopec dolů až k řece, kam rybáři připlouvali denně ráno se svými bárkami na trh.

Bohatí kupci a správci města bydleli nahoře, zatímco většina obyvatel se tísnila v malých místnostech domků v úzkých zablácených uličkách kus od opět majetnějších sídel společností kolem centra dění u řeky.

Byly zde zlatnické dílny, obchodní společnosti, pekařství i pochybné krámky lidí, kteří se nazývali čarodějníky.

„Dnes už můžeš jít domů, Šime.“ Hubená děvečka mu dala tři měďáky. Cestou držel mince v kapse, aby mu náhodou dírou na jejím dně nevypadly, a závistivě pokukoval po sametových oblecích bankéřů či vymydlených obličejíčcích jejich dcerunek. Ovšem nemířil ještě domů. Na řadě byl další obchod a vzhledem k tomu, že jej z jednoho nedávno vyhodili, musel si hledat další práci, aby zalepil nějakým způsobem vzniklé místo ve finančních prostředcích své rodiny.

Otec pracoval také od rána až do noci a starší sestra se musela starat o nemocnou matku a ostatní děti, takže byl prakticky druhou hlavou rodiny. Když nosil peníze, nikdo se o něj nestaral, mohl si dělat, co se mu zachtělo. Jen jedno pravidlo: Nikdy nic kradeného! Bylo to stále těžší dodržet. Blížil se čas placení daní a on měl mít narozeniny, ke kterým zase nic nedostane.

Rozhodl se rychle, přeskočil několik plotů a vběhl na molo přístaviště. Několik rybářských bárek se tam vznášelo na hladině, zatímco jejich majitelé kuchali ulovené ryby a připravovali je na ranní trhy. Byla to odporná práce, ale už ji dělal několikrát a byl zvyklý. Vždy, když si potřeboval najít další zaměstnání, než se mu zadařilo. Rybáři jej už znali a jeho kamarád jej s radostí hned přijal. „Dneska je to za čtyři měďáky, máš šťastnou noc,“ usmál se jeho otec a nechal hochy pracovat, zatímco sám maso ukládal do připravených beden tak, aby nedošlo přes noc k úhoně.

Šimon měl skutečně dobrou noc, hned se domluvil i na příští večer a odkráčel před svítáním domů se snídaní a chrastícími mincemi.

Všechny ty podivnosti začaly zřejmě týden nato. Práci nesehnal, jak by si představoval, takže trávil každý den ten čas znovu s rybáři a mezi lososem a treskou poslouchal vyprávění z dalekých moří a rozličných přístavů, když…

„A představte si,“ začal tradičně jeden. „Ve velkých městech i na vesnicích se rozšiřují zvěsti o strašlivých mordech. Žádné bludičky, které vás utopí v močálech. Ani žínky, co neopatrné cestovatele utancují uprostřed lesa k smrti.

Kdepak! Jedná se o něco jiného. Králové se už prý sešli ve Velké radě, aby vymysleli, jak tomu novému nebezpečí čelit. Jenomže něco takového se snadno poví. Nikdo nemá potuchy, kterak netvor vypadá a lidé mizí dál.“

Šimon se v neurčitém tušení zarazil v půli pohybu s nožem nad další rybou. Až na mluvícího muže a zurčení vody nic neslyšel. To bylo divné. Ohlédl se. Všichni zírali na vypravěče a v jejich očích se zračily obavy. Očividně už o něčem podobném také zaslechli. Do jednoho.

Dosud se ozývající vytí psa a mrouskání koček rovněž ustalo. Jakoby i samotná zvířata měla strach.

Chlapec polkl. Bylo mu úzko, přesto cítil, že je jeho povinností dozvědět se více.

„Takže nikdo neví, oč jde?“ optal se. Rybář se po něm otočil, jako by pronesl cosi nemístného, ale po zjištění, že se jedná jen o malého kluka, zmírnil. „Jeden z mých zeťů dělá poslíčka na dvoře sousedního krále. Peníze nic moc, ale dostane se k zajímavým informacím.

Král dokonce povolal i „Podivnou družinu“. Skřet vystopoval jeskyni, kde našli několik desítek pozůstatků. Žádné stopy po vrahovi. Trpaslík pronesl z neznámého důvodu místo za prokleté a družina vrátila králi žoldy a opustila zemi, než bys mrkl okem. I oni. Každý živý se třese a doufá, že TO nějakou šťastnou náhodou zahyne.“

Šimonovi naskákala husí kůže. Nicméně věděl, že je jeho existence příliš bídná na to, aby se o jeho život někdo zajímal.

„Dnes už bys měl jít domů,“ podíval se mu významně do očí jeden z mladších mužů. Až nyní si hoch uvědomil, jak křečovitě svírá nůž na maso.

Rychle jej odložil na pult, sebral peníze a upaloval temnými ulicemi. Neměl mít však klid ani zde, za zchátralými dveřmi.

Matka se rozplakala, když jej spatřila. Jen zmateně koukal, než jej starší sestra odvedla kus stranou. „Otec zmizel. Řekli nám, že do práce za svítání ani nedorazil a strážní nám nic konkrétního nedokáží povědět. Prý zde řádí banda lupičů, kteří za sebou nechávají oběti. A-asi je už po smrti, ale doufaly jsme, že možná přijdete spolu,“ vysvětlila svůj náhlý příval slzí.

Podíval se po světnici. Matka, starší sestra, jeho dvojče a dva mladší bratři. Malí vystrašeně koukali zpod peřiny, starší se snažili uklidnit, aby nešířili paniku.

„Teď jsi hlava rodiny ty,“ pokračovala sestra. „Jak jistě víš, musím se tě zeptat, zda se smím provdat za pekařova syna, jak bylo v plánu. O sňatek by se postaral jeho otec.“

Šimon se s povzdychem složil na hromádku slámy. Tohle nyní řešit nechtěl. Vykroutil se z toho: „Ještě ho nenašli, takže nevíme, co se mu stalo. Možná je v pořádku. Jen pár dní počkáme,“ rozhodl. Třeba se matka do té doby uzdraví a sestry už nebude třeba.

Hned zrána se přihlásil v otcově práci. Spočívala v celodenním chození a tahání beden plných brambor, ovoce, pečiva či koření a obrovských konví mléka. Občas dostal něco za donášku od jablka až po stříbrňák. Koncem dne, když byl vůz ze sousedního města prázdný, mu kapsy chřestily více než jindy a žaludek mu radostí ani nedutal. V tašce přes rameno měl schované to, co už nezvládl sníst.

Měl za úkol ještě poklidit pár obchodů, což očividně nebude s bolavými zády a nohama žádná legrace, na to však teď neměl ani pomyšlení. Musel se stále vracet ke včerejším událostem.

Zmizení otce? Vlastně toho člověka za poslední tři roky téměř neviděl a ani v dětství jej pořádně nepoznal. Nyní jej ke všemu podezíral, že část peněz si nechával pro sebe stranou. V každém případě se nevypařil úmyslně, nemohl si dovolit přijít o takovou práci. Chlapci připadla a o víc nemělo smysl se starat.

Spíše mu v hlavě leželo podivné chování tzv. Podivné družiny. Každé dítě je znalo přinejmenším z vyprávění. Jednalo se o skupinu snad těch nejodvážnějších a nejbláznivějších ze všech. Bojovníci, kteří pro změnu neradi sloužili šlechtě, a králům už vůbec ne. Tak jak je možné, že s tím tak najednou začali? A z jakého důvodu asi úkol nedokončili? To jim nebylo podobné. Vždyť se jednalo o spolek největších záhad, snad s výjimkou Bratrstva. V jedné skupině přežívali a pracovali vedle sebe lidé, elfové, skřeti, trpaslíci i malí nezbední skřítci. Vedl je prý člověk oblečený do medvědího kožichu a pomáhali jim i vlci či ptáci.

Před ním se objevil jeden z nočních hlídačů. Už mu chtěl ukázat potvrzení, které jej opravňuje vstoupit do bohatších židovských čtvrtí, když se muž podíval kamsi za hocha.

„Hej vy! Co tam děláte?!“ rozeběhl se pryč. Šim viděl, nebo se mu to jen zdálo, zalesknout se žluté oči? Přešel mu mráz po zádech a nebyl schopen pohybu, dokud se strážný nevrátil. Brblal si něco o podivínech a nízkých platech na to, že tu mizí jeden muž za druhým, ale to už byl klučina z doslechu a zastavil se až v obchodě.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ chytila jej kostnatou rukou za rameno stařena, která zde dělala hospodyni. Té se snad lekl ještě víc, než podivného chodce při bezměsíčné noci. Po počátečním šoku se vzpamatoval. „Já-totiž, já byl ve městě na trzích,“ koktal. Stařena si odfrkla.

„No jistě, ty dnešní děti. Nevědí, co je to úcta k práci. Ale jestli ještě jednou přijdeš pozdě, hledej si ji jinde, jasné?!“ zaskřehotala. Chlapec si pomyslel, že dnes vypadá ta žena obzvláště jako zpola oškubaná slepice. Měl nutkání se zasmát, ale včas jej zastavil nepořádek ve velkém krámě, který mohl nabídnout garderobu podle poslední módy bohatým paničkám. Bez meškání se chopil hadry a začal podlahu umývat. Krajky, nitě a sem tam nějaký ten špendlík, to vše házel bez ladu a skladu do veliké mísy. Kdyby to neudělal, stařena by mu vyhubovala za plýtvání materiálem. Stejně si to brala určitě domů pro sebe, ale vzhledem k tomu, že mu platila a mohla jej kdykoliv vyhodit, mlčel.

S rybáři byl sice domluvený, ale už se tam nedostal. Jaké štěstí! Ty noviny se však dozvěděl až ráno.

V otcově práci se dozvěděl spoustu zajímavých informací. Druhé ráno nebylo výjimkou.

„Představte si, že někdo včera zamordoval toho hezkého světlovlasého rybářova syna! No opravdu! Kuchal zrovna ryby svým nožem, otec byl zřejmě v posteli a za svítání jej našli mrtvého. Hrůza, co se v tyto časy děje. Dříve jen drobné krádeže a poslední dny toto. A kolik lidí z města zmizelo!“

Mluvčí ztišil hlas, neboť si všiml, že jej jeho mladičký pomocník poslouchá a nechtěl před tím dítětem mluvit o té tragédii.

Uplynul týden nabitý dalšími děsivými zprávami. Mizelo čím dál tím více lidí, především chlapců v jeho věku, takže se matka velmi zdráhala pouštět jej samotného do města. Ovšem zastavil se u nich výběrčí a vyměřil jim opět o něco vyšší daně, takže Šim musel zpět do práce, ať chtěl nebo nechtěl.

Cítil se celý den sledován, takže když zahnul za další roh, schoval se za sud s jablky a čekal, kdo se objeví. Jaké bylo jeho překvapení, když šlo jen o sestru. Moc se mu ulevilo, už několik dnů jej trápila vidina přízraku se žlutýma očima, jak jej honí a chce sníst.

„Máma mě poslala, abych ti pomohla,“ pronesla vesele. Šim se uculil. „A uneseš to vůbec?“ podal jí konev s mlékem. Nakonec jí raději svěřil krabici mrkve, kterou nesl pod paží druhé ruky. Celý den probíhal v klidu. Až slunce zapadlo, vyšli sourozenci k prvnímu z obchodů – opět krejčovství. Hocha překvapilo, že je zatemněno a nikdo neotevírá. „Můžeme zavolat, třeba nám otevřou,“ navrhla sestra. Šim chtěl, jenomže jej chytila silná paže a druhá zakryla pusu. Zjistil, že sestra je na tom zcela stejně, takže sebou přestal házet.

Teprve nyní se dveře otevřely, objevilo se několik postav ve zšeřelé místnosti osvícené jen olejovou lampou. Krejčovství bylo to tam, ač si dobře pamatoval zdejší ulice a nepochyboval o tom, že zabouchal na správné dveře. Místo krásných šatů je přivítalo strohé vybavení, několik lůžek a stůl se židlemi, skříň a truhlice.

„Mmo-te?“ vydal ze sebe místo původně zamýšleného: „Kdo jste?“

Obyvatelé domu si sundali pláště s kapucemi a dali tak znát své tváře. S překvapením si uvědomil, že jsou zde zastoupeny snad všichni divní tvorové. Dokonce i pes ležící pod stolem mu připadal jako medvídě, jak byl obrovský a chlupatý, sotva mu bylo vidět do očí.


Část 2: Podivná družina se vydává na cestu



„My si říkáme Podivná družina chlapče. Určitě jsi už o nás slyšel,“ pronesl jeden z obyčejných mužů, kterému se u pasu pohupovala pochva s mečem.

Zatímco Šim i jeho sestra vstřebávali tu zázračnou chvíli, kdy si je mohli všechny prohlédnout, mluvčí spočinul káravým pohledem na tom, který držel děvče.

„Myslím, že jsem vám přikázal mi přivést dovnitř chlapce, ne dívku,“ řekl ledově klidným hlasem. Oba dospělí děti pustili. Šim čekal, že jeho sestra začne křičet nebo se k němu vrhne a bude čekat ochranu. Očividně se spletl, místo toho totiž vystoupila až přímo před velitele skupiny s drzou poznámkou: „A jak máme vědět, že jste skutečná Podivná družina? Můžete být dost dobře jenom kapsáři,“ nařkla je. Šim si přejel dlaněmi přes obličej. Tak tohle je tedy malér. Jestli je nezabijí hned, tak budou rádi.

Ale muž s mečem se jen potěšeně usmál. „Jsi velmi statečné děvče,“ pochválil ji. Poté se jeho pozornost přesunula na chlapce. „Tohle je tedy on? Nevypadá jako ten, koho hledáme,“ zhodnotil jej kriticky. Šimovi v očích zableskly zlobné jiskřičky vzteku, ale mlčel.

„Je příliš otrhaný. Čekal jsem někoho mohutnějšího přinejmenším. Tenhle chudáček nám moc nepomůže.“

Zpoza dveří do „přípravny“ kde musely bohaté dívky stát a nechat si špendlíkovat lem sukní nebo upravovat ušité šaty se vyrojilo několik svítících docela prťavých lidiček.

Šimova sestra se nahlas zasmála, když ji jeden človíček chytil za nos a druhý se jí vyhoupl na rameno. „Jsou tak malincí,“ smála se dál. Hoch se nesmál. Věděl z vyprávění, že tohle jsou skřítci a támhle dozajista sedí dva elfové. No jestli není chlapík stojící u skříně trpaslík, tak musí být Šim obr. Za sebou už těsně po chycení cítil výjimečně páchnoucí dech a ruce, které jej před chvílí svíraly docela určitě neměly pět prstů jako u člověka.

„Já také čekal vůdce Podivné družiny většího. Určitě aspoň o jednu stopu,“ neodpustil si zmínit.

Polovina těch cizinců se zasmála a skřítci se mohli uprostřed letu za svá malá bříška popadat. Muž se po nich zamračeně ohnal.

„A netušil jsem, že jsou mezi vámi i ženy, to nikdy nikdo nezmínil,“ přisadil si nyní jist, že je nechají naživu. Jestli je zajímá, proč by ho zabíjeli, neudělali-li to dosud?

„Řekněme, že ještě před nedávnem nebyly, než jsme se poprvé setkali s přízrakem. Mnoho válečníků není ochotno jít ani s námi, když se jedná o něco, co nelze zabít mečem nebo kouzly. Proč myslíš, že tě to hledá?“ optal se jen pro zajímavost.

Šim se zamračil. Tak ono ho to hledá? Ani netušil, co to je, tak jak měl vědět proč? Ledaže by to mělo co dělat s jeho přijetím do Bratrstva? Možná, ale ani Podivná družina se od něj nedozví nic tak tajného. Zarytě mlčel, z čehož si bojovníci odvodili své.

„Ty sis snad myslel, že to nelze zjistit? Omyl chlapče. I v tom vašem spolku je několik velmi umluvených osob, které jsou mimochodem už po smrti. Jen nám můžeš bezvýhradně věřit, protože to dost možná provádí někdo z tvých bratří. Kdosi, ženoucí se za tajemstvím Oka, chce posbírat střípky mozaiky a dát je dohromady.“

Nyní chlapce pohltil vztek. Takže se dal k Bratrstvu, aby byl součástí něčeho dobrého, a ono je to jen další seskupení zrádců a čumilů. Anebo je to lež. „Mohl bych se zeptat, co je to Oko?“ snažil se působit docela nevinně.

Jestli to někoho vyvedlo z míry, nedal to na sobě nijak znát. Naopak se zdáli příjemně překvapeni.

„Půjdeš s námi chlapče. Budeš ctít svoji přísahu a chránit tajemství před zjištěním.“

Šimovi se to ani trochu nezamlouvalo. Kam by chodil? Za hranicemi města se nikdy neukázal a neměl důvod opustit je. Ať si jdou tihle, on zůstane doma! „Nikam nejdu. Mám tu práci a rodinu. To vy jste tady cizí,“ odsekl a otočil se k odchodu.

„Pak neseš zodpovědnost za všechny další oběti. Co by na to řekl tvůj otec? A tvoje matka? Myslíš, že by byla tvoje sestra ráda, kdyby si nemohla vzít svého pekaře, protože by byl mrtvý?“

Šim tohle nesnášel. Dělala to máma, když nechtěl pomáhat, i když ne tak do detailů. Komu by se to líbilo? Ucítil na sobě pohled svého dvojčete. Co ta by na to odpověděla? Nejspíš něco v tom smyslu jako: S tímhle si na mě nepřijdete, nashledanou. On na tohle nebyl. A koneckonců, co by se mu mohlo stát, když na něj bude dávat pozor celá tahle družina? S těmi skřítky je aspoň legrace. Jenže doma je nemocná máma.

„Nemůžu jít pryč. Doma mám starosti a musím je řešit,“ odpověděl. Vzápětí před ním přistál měšec naditý penězi, až to pořádně řachlo o podlahu. „Myslím, že tohle je dost peněz na daně, doktora a slušné vyžití pro dalších pár měsíců. Ty zůstaneš. Tvoje sestra se bude hodit alespoň tak, že je donese domů,“ poznamenal vůdce.

Hoch nespokojeně zavrtěl hlavou. „Nemůže jít sama, když to je venku. Jestli máte pravdu, určitě ví, že jsme tady.“

Pán pokynul skřetovi a jedné z žen. Oba vyšli ze dveří, jeden v ruce měšec, druhý držíc Šimovu sestru.

Ta se bránila, ovšem nebylo jí to pranic platné. Šim jí totiž přikázal a ona nemohla ignorovat hlavu rodiny, to bylo ve městě, ba v celé zemi, nepsaným pravidlem.

Byla by to nikdy nepřiznala, ale respektovala a obdivovala bratra už dlouho. To, že patří ke strážcům, ji nepřekvapovalo. Na svůj věk byl bystrý a navzdory hubené postavě i neobyčejně silný, když tahal celý den tak těžké věci.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, muž opět hocha oslovil: „Přízrak chce tebe, tak mu tě dáme, dokáže-li se přes nás dostat. Budeš naše návnada a já doufám, že společně chytíme velkou rybu.“ Usmál se.

Šimonovi se ten plán přesto příliš nelíbil, především proto, že o rybaření zjevně věděl víc, než ti všichni dohromady.

Ještě neviděl přeživšího červa po chycení kořisti. Když nevíte, jak úlovek rychle zabít, nemáte ho chytat vůbec a konečně: mnoho rybářů platí za svoji živnost životy.

Měl obavy, že tohle je jako hon na žraloka. Velmi, velmi velkého a hladového.

Polkl.

„Neboj se. Nehrozí ti žádné nebezpečí,“ uklidňoval jej tradiční mluvčí skupiny, který si neklidu všiml. Jeho hlas však nepůsobil zrovna věrohodně. „Vždyť jsem ještě dítě!“ chtělo se Šimovi křičet.

Chlapec měl zakázáno se z domu vůbec hnout, takže se spoustu dní jen utápěl nudou nebo poslouchal nesmyslné písničky a říkadla věčně a nakažlivě veselých skřítků. Řekl si dokonce, že by se mohl pokusit o útěk. Jenže si poté vždycky vzpomněl na svoji rodinu. Jestlipak už je matka zdravá, když má teď peníze na doktora? A co nejstarší sestra? Připravuje svatbu? A moje dvojče? Jak se asi má?

Honilo se mu hlavou mnoho otázek, ale nedokázal si odpovědět ani na jednu jedinou. Svědomí mu nedovolilo zjišťovat více. Připomínalo mu stále dokola, že ani družina nedává peníze z ruky jen tak z dobré vůle.

Nezbývalo mu, než trpělivě čekat na to, co se přihodí nyní. Nebylo to těžké uhodnout. Většině členů družiny se pobyt v přeplněném lidském městě moc nezamlouval. Po týdnech a měsících strávených v divoké přírodě nebyli na davy zvyklí, takže dál neotáleli s přípravami na cestu.

Zbytek společnosti byl pro odpočinek, ale jediný z nich po předchozích zkušenostech nehodlal nechat přízraku příliš čerstvé stopy.

„Medvěd,“ jak si vymyslel pro vůdce bojovníků Šim podle zvláštního psa, který muži patřil, si uvědomoval své možnosti, které nevyznívaly příliš zdařile.

Mohli nechat chlapce, ať si jde. Nebo také bránit jej před velkým neznámým z posledních sil s nulovou šancí na úspěch. Avšak tak by neměli ani naději přízrak zabít. Každou nocí k jejich uším dolehly zprávy o dalších zmizeních. Bratrstvo bylo už z většiny smeteno z povrchu země.

Poslední eventualita skýtala právě to, co druhé chybělo. Naději. Ačkoliv zjevně znamenala nejobtížnější úkol: využít vědomosti toho, po čem stín jde, najít to před ním a hledat v dračím oku odpovědi na ostatní otázky ohledně něj.

Chlapec shledal, že se velitel spolku nespokojeně zamračil, načež, jakoby mluvil s kýmsi neviditelným, přikývl. V tom pohybu hlavou dolů a nahoru bylo cosi strašlivého. Jejich oči se setkaly.. a Šim pochopil.


Část 3: Přízrak v patách



„Myslíte, že nás to nechá? To je mi ale hloupost!“ odvážil se vyjádřit svůj názor sveřepý trpaslík a promnul si svůj dlouhý vous šedivý pokročilým věkem a rezavý od piva. Zrovna tábořili na čtyři hodiny cesty od města. První noc v lese. A velitel sdělil družině svůj plán.

Ani elfové se netvářili příliš nadšeně a ženy v družině začaly neskrývaně reptat.

„Ale no tak. Je to naše jediná šance na úspěch,“ snažil se je přesvědčit Medvěd.

„To určitě. S přízrakem v zádech a kouzelnou obranou před sebou. Mezi dvěma mlýnskými koly a bez šance,“ mručel si trpaslík nespokojeně.

Šimon si představoval, že se do diskuse také zapojí něčím obdobným jako: „Můžete to ze mě dolovat, jak je libo. Ale nic vám neřeknu a ani mi nenapadne vás tam dovést.“ Ovšem jeden malinkatý skřítek se mu v tu chvíli zakousl do ucha, takže musel stisknout zuby a potlačit výkřik.

„Teď mě dobře poslouchej chlapče,“ zašeptal mu do ucha. „Bratrstvo sice chrání Dračí oko, ale nejsou jediní, kdo o něm ví. Právě protože předvídali nějaký útok. My skřítci v tom máme také svoji magii a známe možná více. A proto tě nabádám k opatrnosti. Nerozčiluj velitele družiny planými hrdinskými řečmi. Je to dobrý, leč prchlivý člověk. A jestli jsi přeci jen tak odvážný, zkus to jinak,“ radil človíček.

Šim se zamyslel a rozhodl se poslechnout. Mlčel a dával pozor, o čem se mluví a co naopak řečeno nebylo. Sledoval bedlivě skryté výrazy v očích členů společnosti a čekal na příležitost, která nepřicházela.

Stopař – velký skřet se zubatým mečem a páchnoucím dechem – zjevně věděl, kam přibližně má vést, ale brzy se ukázalo, že ne přesně.

Týden trvala jejich cesta, než se ocitli na dohled útesům. Lesy ustoupily pláním a ty měly zase dát přednost písčitým rovinám, kde jen místy prosvítala zelená stébla trav, kterým k životu stačily podzemní vody hluboko v rozpálené půdě.

Šim zamžikal do zapadajícího slunce. Čekalo je už pouze posledních pár mil – opustit travnatou plochu, přes písky a ke špičatým skalnatým masám, za nimiž se táhl nepřerušovaný horský masiv. Právě někam tam kdysi schovalo Bratrstvo relikvii tak cennou, že byla nyní terčem útoku nesmrtelného, věčně bdícího běsu.

„Tady dnes přenocujeme. Je to poslední dobré místo v těchto končinách,“ rozhodli elfové. Když se Šim rozhlédl, musel přitakat. Uprostřed mělké prohlubně byl starý zbytek ohniště s pár nespálenými třískami, které si však netroufali spotřebovat. V posledních hodinách cítili přibývající strach v jejich útrobách. Nepochybovali, že jejich nepřítel nebude tak daleko, jak si ještě před třemi dny mysleli.

Šimovi se zdálo, že cítí i něco jiného. Jakoby skály před nimi měnily svá místa, když se stíny prohloubily. Kdyby byl toto místo navštívil osobně už dříve, věděl by, že to jen působí obranná magie do nich vložená. První překážka po jejich pouti za Dračím okem.

Ještě se mu ani nepodařilo zamhouřit řádně vlastní oči a už s ním zase třásli. Od východu slunce je nedělily ani dvě hodiny. Museli se vydat na cestu, než začne příliš pálit.

„Kudy dál chlapče?“ zopakovali mu dotaz, jakmile se konečně vzpamatoval. Šim rychle zareagoval pociťujíc příhodnou chvíli pro odpor.

„Přísahám, že budu ctít památku našich otců, odolám pokušení a budu od něj střežit každého, kdo tajemství najde,“ spustil zvučným, jasným hlasem, aby si dodal odvahy, než pokračoval: „A tuhle přísahu nehodlám porušit. Nedovedu vás k Dračímu oku ani za pytel zlaťáků. Vás ani nikoho jiného. Podivná družina není dostatečně hodna odhalit jeho moc.“

Zarazil se, jakoby si teprve teď uvědomil, co říká. Na okamžik sklopil zrak, než se opět odvážil úkosem podívat na své společníky. A opět ztuhl překvapením.

Vždyť se ani nehnou! Opravdu, všichni vypadali jako zkamenělí.

Později, když mi to vypravovala jeho sestra, použila výraz „lidské sochy“.

Šim se zachvěl. Naskákala mu husí kůže a bodlo jej u srdce mrazem. Věděl, že něco je za ním. Jistě by bylo dobré vzít dýku z boty nehybného velitele družiny a zkusit se tomu bránit tváří v tvář, ale hýbal se nějak zpomaleně.

Připadalo mu jako celá věčnost, než dosáhl na jílec a otočil se. Nic hrozného za ním už nebylo, ovšem někdo tam přeci stál.

Čas se konečně rozeběhl. Šim padl k zemi s vypoulenýma očima. Ostatní se otřepali, neboť cosi neurčitého sevřelo i jejich mysl.

Medvědí pes se vrhl k chlapci, olizoval mu tvář a kňučel. Muž si vzal zpět svoji zbraň, ačkoliv nechápal, co přesně se stalo.

Jedna z žen hocha opatrně obrátila na záda. „Vypadá jako mrtvý,“ zašeptala úzkostlivě.

Z trávy se vynořila známá tvář děvčete. „Hloupost! Můj bratr není mrtvý, to bych musela cítit,“ odporovala a poklekla k němu. Chvíli naslouchala, poté si povzdychla a nevybíravě Šima propleskla, až se mu do tváří začala opět vracet barva a oči prohlédly přes závoj hrůzy.

Chlapec rozechvěle stiskl víčka, než se odvážil znovu podívat. Chvíli ještě napůl omráčeně seděl, než si vydechl: „Už je to pryč.“ Uvědomil si, že promluvil nahlas.

„Kde ty ses tu vzala?“ zahučel skřet podezíravě. Po okamžiku soustředění mu porozuměla i přes velmi špatnou výslovnost. Všimla si pohledu Šimona, který také nevěstil nic dobrého, a pokrčila rameny.

„Koupila jsem si mapu a najala starého lovce z naší čtvrti. Matka mi vynadala, že jsem na tebe nedala pozor, jak jsem slíbila, bráško. Přikázala mi tě najít a bez tebe se domů nevracet.“

Šim překvapením otevřel pusu. Hned si ale spočítal, že musí vypadat jako hlupák, takže ji znovu zavřel.

„A kde je tedy tvůj průvodce?“ napadlo jej se zeptat. Sklopila oči k zemi a ošila se. Zopakoval svoji otázku útočnějším tónem. Už měl z dřívějška odzkoušené, že děvče nevydrží déle mlčet.

„No, vlastně se včera rozhodl mě opustit. Zjistil, že ve váčku mám méně peněz, než jsem mu slíbila. Aby vypadal naditě, nasypala jsem tam železné plíšky, které jsem koupila před odjezdem. Čirou náhodou jsem odpoledne spadla z poníka, jehož mi ten dobrý muž půjčil. A to tak nešťastně, že se šňůrka utrhla a všechno se to vysypalo.“

Zatvářila se tak nevinně, že by se byl Šimon rozesmál. (Ten trik ji naučil on sám. Často jej používal, když šel na městské tržiště.) Ovšem nacházeli se všichni v pořádně nebezpečné situaci a většině členů společnosti zrovna do smíchu nebylo. Přesto si neodpustil pochvalnou poznámku: „Tos udělala dobře. Škoda, že to nakonec nevyšlo.“

Sestra se potěšeně rozzářila, což mu dodalo víru v sebe samotného. „Myslím, že prodlévat tu déle je stejně nebezpečné, jako jít dál. Mezi skalami je pro nás víc úkrytů. Můžeme nestražit pasti a počkat si. Mezitím snad sami vymyslíme, jak to zabít,“ navrhl.

Pár lidí bezmyšlenkovitě přikývlo, ale Medvěda tím neobelhal.

„Před chvílí jsi tvrdil, že nás tam nedovedeš. Že nejsme hodni. Zajímalo by mne proč? A z jakého důvodu tak najednou měníš názor?“ Přitom si zcela vědomě pohrával s jílcem meče.

„Snaží se mi nahnat strach,“ napadlo dotazovaného. Přišlo mu to najednou absurdní, což už samo o sobě bylo ještě divnější. Něco se s ním dělo a nedal by nic za to, že to má na svědomí tohle místo. Rozhlédl se kolem sebe, jakoby čekal za každým stéblem bubáka. Nikoho však ani nezahlédl, ani neslyšel.

„Na každé straně mám hlídku,“ upozornil velitel snažíc se uhodnout, co se mladíkovi honí hlavou. Spletl se. Jistě, vyvolalo to velmi podobnou reakci. Obavy. Ovšem ne ze znemožněného útěku.

„A jak se sem tedy dostala moje sestra?“ vyjekl Šimon. Snad byli po ránu ještě všichni ospalí, že si to neuvědomili daleko dřív. Nicméně oplatil jim to i s úroky.

„Anabella a skřítci se mnou! Zbytek by se měl připravit na případný útok. Když se do hodiny nevrátíme, skřet vás povede dál,“ vyhrkl jejich vůdce rychle a skočil do šera pláně, kde se ztratil ve vysoké trávě. V těsném závěsu za ním jeho pes a žena s taseným mečem. Skřítci se ponořili rovněž do trávy, aby skryli své vnitřní světlo a neprozrazovali tak polohu svých přátel.

„To je dobré! Oni si jdou na bůhvíjak dlouhé dobrodružství, které může kliďánko skončit smrtí a mě ani nechtějí vzít s sebou. Abychom hlídali neposlušné děti, které obcházejí hlídky,“ zabručel nesouhlasně trpaslík.

Šim pocítil podivné nutkání. Toužil jít za nimi a vytáhnout je třeba z léčky, aby si získal také trochu té úcty. Snažil se tomu vzdorovat, ale nakonec neodolal.

Vyskočil z kruhu, do něhož se seřadili zády k sobě pro případnou obranu, než stačil muž vedle zareagovat, a hrnul se kolem kruhu, aby se dostal správným směrem. Skřet jej dlouhou silnou paží chytil za rameno a stáhl k sobě.

„Co si myslíš, že děláš?!“ zasyčel mu do ucha, až se chlapci zvedl žaludek z toho zápachu.

„Já-já nevím. Měl jsem pocit, že jim můžu nějak pomoci,“ přiznal a připravil se na výsměch. Místo toho přiletěla další otázka: „Teď už to tak necítíš?“

Zavrtěl zmateně hlavou.

„Tak je to správně. Obchází tu něco temného – a já to musím vědět nejlíp, protože z té samé strany jsem také vzešel. Nejspíš tě to chtělo přilákat mimo náš dostřel. Takže až zase budeš chtít provést něco bláznivého, nejdřív s tím přijď za mnou.“

V tu chvíli už na sebe slunce nedalo víc čekat a první brzké paprsky se dotkly tváří obránců. Kdyby věděli, že přízrak vychází jen v noci, jenže on se potuloval nezkrotně i za bílého dne! Přesto brali svítání jako dobré znamení.

K tomu všemu se právě vrátili ostatní. Vedli s sebou dvě hlídky.

„Po dalších jsme nenašli ani stopy. Jestli jim nenarostla křídla, sotva je ještě kdy uvidíme. Tihle byli jen omráčení na stanovištích,“ podával hlášení Medvěd.

„Tím chceš říct, že nás to likviduje jednoho po druhém?!“ zavrčel hrozivě trpaslík, až se lidé v jeho blízkosti otřásli.

Muži nezbylo než přikývnout. „Kdo chce skončit, měl by se sbalit a vyrazit pryč, dokud je to možné. Jak nás to dohonilo tak rychle, musí to cestovat větším tempem než my. Koně určitě nemá – žádný by ho na hřbetě nesnesl. Což znamená jen jediné…“

„Čáry,“ doplnil skřet. „V tom případě musíme najít Dračí oko a rychle! Morgano?“ otočil se na jednu z žen.

„Budu dávat pozor a nachystám mu cestou nějaké překážky, které jej zpomalí. Musí si uvědomit, že není sám, kdo ovládá poněkud temné praktiky magie,“ usmála se škodolibě tázaná. „Prostě jdu s vámi dál,“ dodala.

Šimon si povšiml, že asi polovina družiny se dívá do země s dost rozpačitými pohledy a vyhýbá se skřetovu, trpaslíkovu a Medvědovu zraku, jak to jen jde. „Takže tihle určitě nepůjdou,“ pomyslel si.

Netušil proč, ale naplnilo to jeho srdce podivnou radostí. Po pár minutách napětí zůstali jen: Medvěd, Anabella, skřet, trpaslík, Morgana, oba elfové a všichni skřítci. Když nepočítám dvojčata, samozřejmě. Ta jít musela, jinak to nešlo.

Začali se rovněž chystat na cestu, pozorujíce opozdilce ztrácející se v trávě opačným směrem.

Bratr se sestrou pouze seděli a povídali si. Šimovy věci se chlapci vešly do kapsy u kalhot, stejně jako u jeho sestry. Nemělo smysl předstírat práci.

„Mám strach. Když to obešlo všechny ty hlídky a dostalo se to až sem, nejsi s nimi v o nic větším bezpečí než doma. Vraťme se za matkou, třeba nás to nechá být,“ zakňourala dívka úzkostlivě, zatímco drbala spokojeného psa. Hoch ji konejšivě objal kolem ramen, ovšem odpovědí nemohl svoji sestru potěšit. Nechal ji alespoň plakat. Chápal, že si musí ulevit od těch strašlivých událostí.

Navíc spatřil, že se k nim blíží skřet a kýve na něj. Vstal tedy a vyšel mu vstříc pamětliv, jak jej před chvílí nejspíš zachránil před strašlivou smrtí.

„Myslím, že je na čase vzít si nějakou zbraň, hochu,“ podal mu dva dlouhé tenké nože a meč v pochvě. „To ti tu nechali víceméně dobrovolně naši milí zbabělci. Dokonce spolu s fungl novým pláštěm.

Tímto tě jmenuji členem Podivné družiny, chlapče.“ Pronesl to slavnostním tónem.

Dosud jen překvapený Šimon se po této poslední poznámce zamračil a znechuceně černý šat odhodil. Zbraně nechal ve skřetových rukou, otočil se jako na obrtlíku a vyšel směrem ke skalám. Trpaslík stojící za skřetem si pochvalně zamručel.

„Ten klučina má kuráž, co myslíš?“ Byla to od páchnoucího monstra jen řečnická otázka, nicméně jeho malý robustní společník přeci jen odvětil: „Jakoby se v tom mláděti vrátilo něco ze starých dobrých časů, kdy tak zvaní hrdinové z boje neutíkali. Jestli to tak půjde dál, bude nás ve stáří vodit za ručičky jako malé děti. Pojďme!“ zahučel nakonec, pomohl stopaři s dary pro Šima a vykročil za ním.


Část 4: Písek



Během hodiny se písek pořádně rozpálil, a to jim ještě zbývala polovina cesty ke skalistým útvarům. Slunce hřálo takovou silou, až se všichni cítili jako pražená kukuřice. Neodvažovali však ze sebe sundat pláště s kapucemi ani dlouhé rukávy ze strachu, aby je paprsky nespálily.

Šimonova sestra dostala nakonec chlapcův plášť. Skřet totiž viděl, že jí na kůži naskakují rudé puchýře a nehodlal to dítě dál trápit. Dokonce i jinak živí skřítci poletovali se svěšenými hlavami mlčenlivě a zachmuřeně. Už jen asi míle je dělila od podivně tvarovaných skal. Hoch se konečně zastavil.

„Tam před zuby času ve zlatých píscích věčnosti přece roste květina.

Musíš jít mezi Křídlem a Člověkem, abys našel tuto značku – začátek cesty dávných bratří. Jen tudy a ne jinak se dostaneš bezpečně k prvnímu oltáři, kde vykonáš obřad,“ vzpomínal na tajná slova.

Kdysi, připadalo mu to jako celá věčnost, byla chlapci vysvětlena velmistrem jako jeho část tajemství. Pamatoval si i jiné úryvky řečeny tou nocí zasvěcení, ale nemohl jim porozumět, dokud nebude stát před těmi hádankami a nevymyslí odpovědi na ně. Nepatřily jemu.

„Zůstaňte stát tady. Zavolám vás.“ Ač se to družině nelíbilo, nemohli její členové odporovat. Šimon měl sice pouze teoretické znalosti, ale nikdo větší než skřítek nevlastnil ani ty. Žádnému z nich ani nepřišlo na unavenou mysl, že by ten na hochově rameni dělal i něco jiného, než jen seděl.

„Co to teď děláme dítě?“ optal se človíček Šima. Ten se na okamžik zastavil, sundal si tuniku a pečlivě se rozhlédl po prvních výběžcích.

„Člověk a Křídlo. Přímo přede mnou ukazuje ruka na skálu v popředí,“ rozmumlal se. Malý tvoreček se rozzářil a křidélka se mu vesele zamihotala. Jindy dokázal být vážný, ale ne, když šlo o hádankovou hru. Po unavujícím slunci konečně pookřál.

Zadíval se stejným směrem a pak se zasmál. „No, Člověk je ta skála, z které ruka vybíhá a Křídlo ta divná, jež tvoří dole u jeho nohou převis. Okřídlený člověk, cha cha!“ rozhihňal se poťouchle.

Jak tak ukazoval svou malou ručkou, Šim sledoval, co se mu snaží popsat. Dávalo to smysl i s pouštní květinou. Zastínil si rukou oči. Slunce bude růst ještě dobrých pár hodin, než se stín rozplyne nad nimi.

Přešel několik kroků, až stál přímo naproti otvoru pod Křídlem, alespoň se mu to tak zdálo. Zhluboka se nadechl! Teď přišel ten okamžik pravdy. Musel uplatnit, co jej ta léta učili. Provést kouzlo, které na dostatečnou dobu zneutralizuje bezpečnostní opatření a ocejchuje ho k průchodu zpět.

Tohle už neví ani velmistr Bratrstva. Jen jeho učitel, který se již odebral do světa, kde duše žije dál. Vzpomněl si na toho dobromyslného starce, který mu stále donekonečna opakoval, že je kluk s rozumem i srdcem na správném místě. Že je hoden nést tajemství dál.



„Není dobré Dračí oko rušit, ale je dost pravděpodobné, že k tomu nakonec bude jeden z nás přinucen. Pak si pamatuj: Jen členové Bratrstva a ti, co poklad ukryli přežijí po cestě k němu. Jistě budeš mít druhy. Musíš je opustit a pokračovat sám, nemají-li zemřít,“ vzpomínal Šim.

„Ale jak to všechno víte?“ optal se tehdy. Dozvěděl se mnoho: „Já jsem Haeduán, Šimone. Poslední, kdo Oko viděl. Tvoje přísaha nejsou jen planá slova, ale vidím, že nepovažovali za nutné ti to objasňovat. To je velká chyba mladé generace strážců. Mé oči jsou již příliš slabé, přesto stále vidí daleko. Stojíme před propastí a ztrácíme rovnováhu. Staří se hromadně vzdali tajemství v té předtuše. I já sám jsem příliš zbabělý, můj malý žáku. Dnes spolu mluvíme naposledy, protože budeš prohlášen za bratra. Neměl bych to dělat, ale v poslední myšlence ti předám moc, ačkoliv ty ji nepoznáš, dokud jí nebude třeba. Možná totiž přijde čas, kdy osud světa bude viset na tvých bedrech.

Pamatuj si: Oko je jako kolébka civilizace. Čím déle do něj hledíš, tím víc tě mění. Některé věci je třeba nechat pohřbené.

Teď k tvé přísaze. Všichni členové vzdávají hold památce svých otců – tedy předchůdců. Tím se vzdávají starého života – získají i ztratí. Kouzla coby klíče, jako je to, co jsem tě naučil s pískem, čerpají energii z neuhasínajícího zdroje Oka. Čím častěji je však využívají, tím rychleji se mění a ne vždy k dobrému. Jako mořské panny. Jednou srdečné a roztomilé, posléze temné a zrádné,“ mrkl na chlapce.

Tehdy to považoval za stařecké mumlání, trochu beze smyslu.



„To tu budeme jen zírat do písku?“ donutil Šima procitnout skřítek. „Už jsme tu sami alespoň dvě hodiny. Ještě chvíli a budu mít křídla na uhel člověče. A co teprve ostatní? Tak už něco dělej!“ pobídl jej.

Chlapec si povzdychl. Sám si neuvědomil, jak dlouho tak stojí s tunikou v ruce a jen hledí vlastně nikam, pouze do svých vzpomínek, které mu najednou byly oporou. Jako by to ten stařec věděl a pečlivě vážil slova na různé situace, jichž se nepochybně ještě mohou dočkat. Unikl mu další povzdych a pak poslušně začal s pomocí látky hrabat.

Mohlo to být tady nebo také o dvacet stop vedle vlevo, vpravo, … kdekoliv. Čím déle o tom uvažoval, tím více ztrácel naději, až našel.

Ruka se mu zadrhla o kořínek. Hrabal nedočkavě kolem, dokud nenarazil na tvrdé podloží. Usmál se. Hrst písku v levé, utržený výhonek v pravé ruce, obrátil se na přátele a … všechna radost byla ta tam.

Neměl tak ostrý zrak jako skřítek, ale poznal, že s těmi postavami spěchajícími k jeho společníkům není něco v pořádku.

Bytost na jeho rameni okamžitě zaječela na poplach tak silně, že měl pocit, jakoby mu pukala hlava.

Skřet se otočil přes rameno a všechny nabádal ke spěchu. Z posledních sil vstali a běželi za hochem.

„Ať už uděláš cokoliv dítě, nerozmýšlej dlouho. My je zatím zdržíme,“ zatřepotal křídly jeho prťavý kamarád a rozletěl se přesně na opačnou stranu. Ostatní skřítci se okamžitě přidali, ale stejně to vypadalo, že přinejmenším přízrak v čele musí jeho druhy dostihnout.

„Použij smrt a zažeň jí nepřátele. Nemá ráda ty, kdo její moci utíkají,“ přistihl se Šim, že volá.

Vzpomněl si, že to pochází z rozhovorů s mistrem Heduánem.

„Nevím, co ho to popadlo volat takové hlouposti. Ale občas to dělával, když si nutně potřeboval dodat odvahy. Nikdy mu nikdo zcela nerozuměl,“ pamatuji se na slova Šimovy sestry, jak mi příběh jednoho letního dne vyprávěla. A že povídala věci! Třeba…ale to jindy.

Šim rozluštil smysl až nyní. Zdálo se, že přízrak svoje úsilí v posledních dnech vložil do toho, aby ze živých kolem nadělal nemyslící neživé poskoky jeho moci. Proto mu to přišlo nějaké podivné! Pohybovali se tak nějak trhaně. Ztracené hlídky i uteklí členové Podivné družiny se studenými mrtvými pohledy se k nim nyní snažili dostat a jen bohové vědí, co by se stalo potom.

Jedinou jistotou bylo, že zbývá už jen malá chvilička, než to zjistí, jestli se něco neudá.

Déle nemeškal, stiskl svůj ulovený kořínek v pravé paži. Věděl, že to, co se stane, se mu líbit určitě nebude. „Volám tě časem pro cejch strážců, vyzývám tě sílo zrození. Zjev se mi jménem Oka!“ pozvedl paži se zaťatými svaly k nebi a uhodil vší silou do kamene, až to zapraskalo. Neubránil se bolestnému výkřiku. Od ramene mu celou končetinu posléze zachvátila křeč. Trénoval tohle kouzlo vždy, když měl volnou chvíli jen sám pro sebe. Ovšem nikdy ne opravdově. To se nesmělo. Vykřikl bolestí.

Vnímal, že se něco děje. Země se rozechvěla. Poprvé, podruhé… Kořínek v dlani nebyl, na předloktí však se červenala jakoby zrovna vypálená značka větvící se podobně. Křeč i bolest ustoupily, i když následek jeho činu zůstal.

Všiml si, že se jeho krev vsakuje do písku u nohou, jakmile vstal a ohlédl se po útočnících.

Elfové dorazili k němu jako první. Okamžitě se otočili s luky po ruce, kdyby se nepřátelé dostali až na dostřel.

Morganiny vlasy divoce plály ve větříku kolem. Neviditelná bariéra stála dosud s ženou a před ní se hemžili skřítci. Nepadla na kolena ta hrdá čarodějka. Zatím.

„Musíte ostatní odvést ke skalám,“ ukázal jednomu z elfů pěstí, v níž držel zrnka písku. „Nesmíte se zastavovat ani vracet. Spěchejte dopředu, vylezte tam a pokračujte, až vás tesaná paže zastíní. Utábořte se až slunce zapadne a čekejte. Jakmile jednou projdete tam, není cesty zpět. Stín vás mine, ale v těch skalách jsou jiné věci. Jen průvodci se stejným znamením jako mám, jsou důvěryhodní, ale divil bych se, kdybyste nějakého potkali. Neopouštějte skály. Do hor nechoďte, protože tam není nic než smrt pro každého, kdo není členem Bratrstva.“

Muž mu přikývl. Nevyslovil tu otázku nahlas, protože i přes svoji zvědavost nebyl tím, kdo se má ptát, Šimon však odpověděl. Jen polohlasem, spíše k sobě: „A já se pokusím najít Oko, přežiju-li. Potom Stín svou cestu skončí.“ Mnul v levé dlani nabraný písek.

Skřet, Medvěd a Anabella doběhli téměř současně. Elfové výmluvně kývli ke skalám. Šimova sestra si toho všimla, i když byla vyděšená, unavená a propocená. Unikl jí výkřik, když spatřila bratrovu paži od krve a se značkou rozžhavenou doruda, ale to už přidusal těžkými kroky trpaslík. „Z boje utíkat, zatraceně. Já vám to všem ale ještě vytmavím, až se zbavím toho písku!“ zavrčel výhružně.

Šimon se na něj musel usmát, načež k němu promluvil: „Ty budeš muset počkat na jinou příležitost, mistře trpaslíku. Tedy jestli se zadaří mně. Tohle není vaše starost. Zato postarat se o moji sestru je úkol jako pro tebe stvořený. Očekávám, že jej od nynějška budeš plnit. Ale už musíte jít hledat útočiště do skal, jinak mě o tu výhodu připravíte.“

Děvče se jej však odmítalo pustit

„Ještě se určitě uvidíme. I kdyby to mělo být až na druhé straně,“ špitl jí do ucha, než pokynul jejímu novému hlídači a ten ji odtrhl.

Všichni pochopili, že nadešel čas loučení. Cesty se rozdělují a třeba už nikdy tak nesplynou dohromady.

Žena chlapce objala a strčila mu za opět oblečenou tuniku celou špinavou od potu a zalepenou pískem dva dlouhé smotané válečky obvazu. Poděkoval prostým kývnutím.

Medvěd mu připjal vlastní plášť a dal mu svůj nůž, jež mu Šim ráno vytáhl z boty.

Skřet mu připnul kolem pasu opasky s dýkami a mečem. Všichni mu popřáli hodně štěstí až na plačící sestru stojící opodál, než spěchali opustit jej do bezpečí.

„Pospěšte, dokud Morgana se skřítky ještě má nějakou tu sílu. Musíte to stihnout, než zvednu písky!“ křikl za nimi. Ohlédl se po žlutookém přízraku schraňujícím zrovna všechny stíny svých poskoků k poslednímu útoku, jímž prorazí a rozdrtí ty odporné vzdorovité červy.

Stíny, které vrhali na slunci skřítci, se postupně ztrácely a jejich majitelé padali ze vzduchu, protože žádná bytost nemůže bez svých věrných, tichých a šedých následovatelů žít. Pak došlo k tomu, čeho se Šimon bál. I Morganin stín se zavlnil a pohnul. Čarodějka se zhroutila k zemi, překážka padla.

Polkl. „No tak si klidně pojď. Vsadím se, že tě zvládnu jednou rukou jako nic!“ zaječel na netvora Strážce Tajemství, ačkoliv se nikdy tolik nebál. Zkusmo se ohlédl po přátelích a rovnou shlédl i stíny skal. Ani se nehnuly chráněny starým a velmi silným zaříkáním.

„Ještě chvíli musíš stát. Vydrž!“ šeptal si a na uklidnění si naordinoval několik hlubokých výdechů. Sledoval, jak se pomalu spokojeně blíží a obkličují jej. Neměl na výběr. Kdyby chtěl utéci, stejně by jej byli chytili.

„Smrti, ty jediná čekaná a nestranná. Za dobré duše i za ty špatné, jak je možné, že ti vzdorují? Zapomněla jsi snad, že jsi všemocná?“ zašeptal si pro sebe v úzkosti z toho, co zbylo z lidí, jež se kolem něj stahovali. Nedokázal dál pokračovat sevřen mohutnou silou ve vlastních útrobách.

Stálo to přímo před ním a snažilo se jej zhypnotizovat tou temnou žlutí v očích, jež by jinak mohly být i lidské.

„Opět sse ssssetkáváme,“ zasyčelo stvoření a zakmitalo svým jazykem, který vážně připomínal spíše hadí. „Zzabiju tě a vyssaji tvojí ssssílu,“ olízlo se to, až měl hoch pocit, že tohle nevydrží. „Ale nemusssí to tak být. Dej mi Oko zzza svůj život. Najdeme ho ssspolu a až bude moje, dossstaneššš, cokoliv budešš chtít. Odměna tě nemine dítě. Nebo mám ssspíše říci žáku?“

Šimona na okamžik skutečně napadlo, že by to mohl udělat. Vlastně co by tím ztratil? Ta bytost má neskutečnou moc a temnota ji pohání rychlostí větru. Nesloužit jí by bylo pošetilé a bláznivé. Vždyť Oko je vlastně jen neživá věc – cetka. K čemu je?

A pak, netušil, co jej k tomu přimělo, si uvědomil, že myslí na pořádně hloupé věci. Jiskřička hrdosti se opět probrala k vědomí a vzdor ovládl dětskou hlavu, jak to jen u dětí jde. Pohled mu zabloudil mezi dva poskoky k nehybným skřítkům beze stínu a světla.

„Mohu ti vrátit otce,“ vemlouvalo se mu zlo, neboť vycítilo, že v chlapci se hnulo něco, díky čemuž jej ztrácí z moci. „Dám ti země i oblaka. V nejhlubších vodách budeššš moci plavat, na obloze létat jako divoký pták nespoutaný pravidly a po zemi chodit coby král nad životem a sssmrtí.“



Družina konečně vylezla nahoru na „práh“ mezi skalnaté sloupy. Šimovo dvojče sledovalo zraky ostatních až k výjevu v poušti. Trpaslík zdusil divoký, výhružný, avšak bezmocný křik, přesto se Šim i přízrak ohlédli.

„Musíte něco udělat! Nemůže tam zůstat sám. Cokoliv! Jste přeci Podivná družina, ta dokáže všechno,“ zvedla hlas na Medvěda holčička.

Jeden z elfů ji vzal za ruku. „Tvůj bratr nás poslal sem, aby tě uchoval v bezpečí. Je správné ctít jeho přání.“ Medvěd se přidal: „Nemůžeme s tím už nic nadělat. Jsme z dostřelu a zpět nikdy nedoběhneme včas. Morgana ovládala magii, ale teď tu není, stejně jako všichni skřítci. Jsme zde a on tam, není pomoci.“

„No, pokud vím, tak říkal ten chlapec něco jako: Honem, než zvednu písek,“ přemýšlel nahlas trpaslík do svých huňatých vousů.

Ostatní se na něj pochybovačně ušklíbli. „Co by asi dělal s hrstí písku?“

„Nezdá se, že se zvedá vítr?“ Byla to od skřeta víceméně řečnická otázka. Znovu se všichni ohlédli do směru, odkud přišli. A na dlouhou chvíli strnuli zděšením.



„Na ssspolečníky nemyssli. Moje nabídka by v nich probudila jen závissst. Copak by tě opravdoví přátelé opusssstili?“

Šimon měl pocit, že za tím syčivým hlasem slibujícím splnění snů nyní jasně praskl vřídek zloby, jakoby se historie jakýmsi způsobem opakovala. Už prohlédl přetvářku svého soka i jeho ubohost schovávající zbytky zčernalé duše pod rouškou děsu.

„Lákáš mne jen na nejasné sliby. Poskytneš mi nějaké záruky? Myslím, že bys to neudělal, ani kdybys mohl. Být tebou, raději se ztratím, hlupáku. Už na tebe volám Zubatou a jistě na sebe nedá dlouho čekat,“ odsekl mu nebojácně se škodolibým úšklebkem.

Úsměv mu však zmrzl na rtech, jak jej to chytilo pod krkem a zvedlo do výšky.

„Ty malé lidské nic, nemáš nejmenší ponětí, čeho jsem pro Oko schopen,“ zavrčel jeho utiskovatel.

Šim cítil, jak stisk zesiluje a nehty, či snad pařáty, se mu zarývají do kůže. „Proč se nezkusíšš bránit? Nejsi jako ti ostatní. Ach tak, mášš chromou paži, chudáčku malý,“ vysmíval se mu přízrak. „Copak to svírášš v druhé?“ zajímal se.

Chlapec si vzpomněl, že stále svírá v dlani několik zrnek vyprahlého písku. Věci před očima se opět vyjasnily, i přestože se měl už dávno dusit. „Jestli to chceš vědět, tak si to chyť!“ rozevřel dlaň.

„Cha! Písek?“ zachechtal se netvor. Nesmál se však příliš dlouho, protože obsah chlapcovy dlaně nepadl k zemi. Místo toho se zastavil na okamžik ve vzduchu, nato se zvedl vítr a zrnka začala létat kolem v divoké rotaci jako číhající šelma.

Přízrak vyhlížel zaskočeně, jakoby to, co se děje, nepovažoval za možné. Pustil chlapce, který se stočil na zemi do klubíčka, zavinul se do pláště i s hlavou a zdravou rukou si vytvořil kolem nosu stříšku, kdyby něco přeci jen proniklo dovnitř. Stiskl strachy víčka a snažil se nevnímat vzdálený křik a sténání vichřice. Neodvažoval se vzhlédnout, jestli se zbavil přízraku nebo nějakým způsobem odolal.

Netušil, jak dlouho to celé trvalo. Když se rozhostilo ticho a on už necítil, jak do něj naráží hrubý písek, konečně se posadil.


Část 5: Pod zemí



Strhl si z obličeje plášť a odvážil se nadechnout v odpoledním slunci. U skal nikdo nebyl, vlastně kam dohlédl, nespatřil nic. Kromě dlážděné cesty na dva kroky od sebe, jejíž počátek vyhrabal v písku před několika hodinami.

Nemeškal a vydal se po ní. Končila ve stínu Křídla oltářem sahajícím mu po kolena. Vzpomněl si na to, co jej učil Heduán. Zatlačil a stoupl na značku stejnou, jako nosil na polámané paži. „Jako hvězda ztracená na nebi, volá bratr poutník s cejchem po svobodném průchodu pod kořeny světa,“ spustil poslušně zaklínání.

(Abyste rozuměli, nemělo by nejmenší smysl stát tam jako trumbera s nějakým: Abrakadabra. To platí možná někde jinde. Pravidla tohoto místa byla být se správnými slovy na správném místě nebo to obejít po delší cestě, která vás docela určitě ještě ke všemu dovede k záhubě cejch necejch.)

Ocitl se ve tmě. Než si z jasného slunce této nové skutečnosti jeho oči přivykly, nějakou dobu to trvalo. Poznal, že je v jakémsi tunelu hluboko pod zemí. Zde jeho vědomosti skončily. Zbylo jen několik útržků, jež zaslechl od některého z dalších členů bratrstva u příprav na obřad zasvěcení, jenže ty nemohl dát dohromady, nedostane-li vodítko. Byl si zcela jist, že na tunely se přitom nějakým způsobem zapomnělo.

Ten pocit byl ještě horší, než ve vyprahlé poušti, všude kolem neprostupná tma, až na občasné záblesky slunečního svitu zpoza větracích šachet, ke kterým by ani horolezec z povolání nevyšplhal po hladkých stěnách. A oči. Zjevně tu žilo několik pavouků a krys, což nikomu na náladě nepřidá.

Ke všemu netušil, kudy se dát. Za nosem do tmy? Nebo se otočit? Bylo to jedno, temnota zde měla své věčné království a on si připadal jako přistižený na cizím pozemku při krádeži jablek. Chtělo se mu spát, netroufl by si však v této odporné slizké chodbě.

Jednu stranu zvolil a s rukou na stěně pokračoval. Nedokázal odhadnout, jak dlouho šel, určitě pár hodin, neboť slunce již očividně dávno zapadlo.

Zato před sebou spatřil mihotat se světlo. „Horší už to být nemůže,“ pomyslil si a myšlenka jako by dostala zvuk a odrazila se od stěny. Zrychlil, až mohl dokonce utíkat. Třeba to tam tudy vede ven! Nebo je na tom místě někdo další, kdo může pomoci!

„Už jen zatáčka. Za ní musí být přeci zdroj,“ pomyslel si nahlas. Vletěl plnou rychlostí za roh, protože jinak by se asi neodvážil. Nato do něčeho šlápl, o cosi jiného zakopl a spadl.

V ten okamžik se mu vyjasnilo několik věcí najednou. Otevřel pusu úžasem, vzápětí vykřikl zděšením a strhnul tím na sebe veškerou pozornost.

Pozornost koho na tak tmavém nehostinném místě? Kdo může žít v tunelech? Proč se hoch lekl? Samozřejmě právě o tom bude teď řeč, abych vás dlouho nenapínala.

Nejprve k tomu, proč upadl, ono totiž podlaha byla sama o sobě místy navlhlá a pokrytá řasami. A Šim utíkal jako smyslů zbavený, aby se konečně dostal někam, kde uvidí na pár kroků od sebe. Jak tak utíkal, nezaregistroval včas velikou kládu ležící přes cestu. Dvakrát si ji v ten okamžik neprohlížel. Možná to byla chyba, zjistil by totiž, že se jedná o kost a to prosím přesněji pozůstatek draka, který se v úzké chodbě před stovkami a stovkami let zasekl, jak honil zbloudilého poutníka, a už nevylezl.

Více jej zaujalo, kde se ocitl, než o co upadl. Tunel tudy skutečně vedl ven. Tato místnost byla totiž dračí slují! Vyhloubena široko i hluboko do jedné ze skal tvořila domov desítkám okřídlených děsivě chytrých nestvůr. A vzhledem k tomu, že tito tvorové dokázali velmi dobře létat, „dveře“ měli v podobě díry ve stropě, kudy nyní dovnitř svítily hvězdy. Ovšem i kdyby Šim vyšplhal až k ní, neměl by, jak se dostat dolů, leda by mu ta křídla skutečně narostla a někdo jej naučil létat.

A jak chlapec doufal od počátku, našel i „někoho“. Nynější obyvatelé jeskyně, až na pár dalších kosterních pozůstatků dávné dračí populace a různého zvířectva sloužícího jim za potravu, byli duchové. Takže poposuneme trošičku vyprávění dál a draky necháme pověstem.

Šim na sebe svým výkřikem nechtěně upozornil. Okamžik zíral na ty různobarevné přízraky a naopak ony zíraly na něj. Pomysleli byste si někdy, že má kdosi jasně oranžovou duši? Kousek vedle khaki zelená a k němu mířila zrovna azurová modř s obličejem jeho otce.

Hoch jej poznal, ačkoliv pochyboval o tom, že by to dokázal jen podle průzračného jednobarevného vzhledu toho, co z něj zbylo. Kdepak! Kdyby byl od něj neslyšel: „Ahoj synku!“

Už ten pozdrav zněl jakoby z velké dálky. Jak promluvil Šim sám, musel si zacpat uši. Jeho hlas ozvěnou zesílil téměř k hromobití.

Otec ve vzduchu zakolísal úlekem a odplul do pozadí. Ke klučinovi, jež se mezitím postavil zpět na bolavé unavené nohy a snažil se vzpamatovat, se přitočil někdo, kdo vypadal, že se na něm návrhář kostýmů pořádně vyřádil.

Obličej měl červený, zbytek temně modrý. U pasu se tomu zjevení pohupoval žlutý opasek se stejnobarevným mečem a hůl, o níž se opíralo, ač nebyla o nic hmotnější, než její majitel, svítila stříbřitě. Šimon musel zapojit veškerou svoji fantazii, aby si vybavil k něčemu takovému dřívější podobu a jméno.

„Mistře Heduáne!“ vyjekl. Znovu se celá skála otřásla ozvěnou.

Duch sebou rozpačitě trhl a okamžik trvalo, než se opět správně zformoval. Do té doby se barvy všelijak měnily a míchaly, až z toho vznikla nepodařená plastika šíleného umělce.

„No ano, a nemluv tak nahlas, tady i kameny mají uši a donášejí, jak sis nyní mohl všimnout,“ vypeskoval jej.

Šimon se i přes bolavou ruku šťastně usmál. „Já myslel, že když jste zemřel, už vás neuvidím,“ zašeptal docela tichounce.

„Tak to sis myslel špatně mladíku! To je dobrá zpráva. Tou zlou zůstává, že si stejně nemůžeme v klidu a soukromí promluvit chlapče. Jen výjimečně se tady něco nedoslechne také ta opačná strana.“

„Temná strana? Míníte temné duše? Nemají být v podsvětí za služebníky dobrým?“

Duch mávl nad Šimovými otázkami rukou. „Je to celé špatně, to ti povím. Samozřejmě, že máme být všichni v podsvětí. Oko to obrací naruby. Podsvětí je teď tady. Zatím vládne relativní příměří mezi dušemi, ale vzhledem k tomu, že není žádný strážce, který by dával pozor na dodržování pravidel, neexistují žádná. Svět duchů je nyní souběžný se světem lidí. Až na potíže s penězi je to zde vlastně skoro stejné. Ber to jako další lekci o moci Oka, žáku.“

Vedl jej skrz místnost k odpočívadlu, odkud nevybíravě vyhnal čtveřici usilovně debatující o tom, jak se pěstuje dýně (ne, že by jim to momentálně mohlo být k užitku).

„Sedni si a zavaž si to. Krev je horkou stopou pro toho, kdo se rozhodne po ní jít. Tady se můžeš prospat, já zatím pošlu několik známých na průzkum a sám budu nad tebou bdít, bratře.“

To bylo poprvé, co jej mistr postavil sobě rovně, ovšem Šimovi se již zavírala víčka, takže nemohl být ani dojat. Usnul, než bys řekl švec, sotva stačil přitáhnout na obvazu zuby uzel a zalehnout pod sebou rozpadající se kusy kůží a látek.



Družina, či spíše to, co z ní zbylo, se utábořila pod velikým skaliskem, ale nikdo nedokázal vyčistit hlavu natolik, aby klidně spočinul.

Všichni mysleli na to, jak chudák chlapec zmizel uprostřed hrozné písečné bouře, kterou nemohl nikdo přežít. Padla na ně sklíčenost.

„Je to moje vina,“ zahučel trpaslík. Vyslovil nahlas jen to, co trápilo i ostatní.

„Kdepak tvoje! Já měl na starost vedení. Bylo mým úkolem hájit všechny členy a ne nechat je napospas ztracené situaci. Bylo to jen malé dítě, mělo celý život před sebou.“

„Pravda, utekli jsme jako zbabělci,“ přitakali Medvědovi elfové.

„Nemůžu se vrátit domů,“ vzlykla Šimova sestra do lehkého nočního větříku a snažila se uklidnit pohledem na tiché vzdálené hvězdy. Nakonec stejně propukla v pláč na Anabellině rameni. Žena se ji marně snažila uklidnit.

Napětí ve skupině dál houstlo, až už to Medvěd dál nesnesl. „Neviděli jsme, jestli vyvázl přízrak nebo ne, ale pokud ano, půjde určitě dál k horám. Hodlám si spravit náladu aspoň tím, že si tam na něj počkám a pokusím se jej zabít. Buď padne on nebo já, nechci se však dožít dne, kdy bude vládnout této zemi za pomoci Oka.“

„Máme zůstat zde. Chlapec nás varoval před stínem hor a já bych jeho znalosti nepodceňoval. Z těch vrcholků mi přebíhá mráz po zádech, jakoby tam někdo číhal,“ vyjádřil se jeden z elfů.

„Přiklonil bych se k vašemu názoru, kdybych býval nezjistil, že zpět nemůžeme. Něco v těch předních skalách brání zpáteční cestě, určitě v tom mají prsty Strážci Oka. Tady neulovíme ani rybu, ani holuba. Máme málo zásob a už za dva dny budeme z žízně celí zesláblí. Jestli máme zajít tady či alespoň mít naději v horách, volím druhou možnost.“

Skřetova slova zapůsobila. Dokonce i elfy zviklala k váhavému souhlasu. Shodli se na tom, že půjdou dál.



„Zdá se, že tvým přátelům přeskočilo,“ přišel k Šimovi učitel, když chlapec za závistivých pohledů okolí snídal příliš starý chleba a kousek sušeného hovězího.

„Jak to?“ zeptal se nevkusně s plnou pusou. Už se téměř ničemu nedivil. Proč také? Vzbudil jej modrozelený přízrak, který mu prošel jedním uchem do hlavy a druhým ven. Bylo to stejně nepříjemně účinné jako ledová sprcha.

Nato jej tři neznámí staříci, přes které mohl bez nesnází vidět skalní stěnu, donutili vyprávět o svém pouštním dobrodružství. Jeden držel otlučenou hnědavou mandolínu a ostatní mu pomáhali s verši a nápěvem. Nyní se Šimova první hrdinská píseň nesla slojí

1. kapitolka Seznamte se s Tomem

Toma Chytrolína neměla zvířata vůbec v lásce. I když mu bylo už devět a posledního psa zatahal za ocas před celými dvěma lety. Přezdívka Poťouchlý Tom Chytrolín mu už zůstala, ba, kudy chodil, neodbytně se naň lepila.
Jeho učitel, než z rodiny spěšně odešel , mu jeho pocity objasnil prostými slovy: „Něčemu takovému se říká Kletba nebo také Osud.“ (Nutno podotknout, že odešel jen v ponožkách, čili „po svých“. Asi to bylo tím, že boty měl plné žluklého másla, se kterým přece Tom neměl téměř nic společného. Žluklé bylo už předtím, než je učiteli do bot strčil.)
Tom si nebyl tak jistý, že tato slova to vystihují. Musela by přece znamenat to samé a v pohádkové knížce své babičky se nepsalo nic o Kletba = Osud. Každopádně slova Kletba = Prokletí využíval před kamarády. Bylo tak nějak poutavější a budilo respekt. Až moc velký, protože ať se snažil sebevíc, o žádného kamaráda už celičký rok ani nezakopl.
Ale teď něco o Tomově domově. Rodiče byli oba už po smrti. Matku viděl naposledy těsně po narození, ale je známo, že čerstvě narozená mláďata většinou nespatří zhola nic, takže se dá říct, že ji neviděl nikdy. Ale měla pěkný náhrobek ve tvaru růže na místním hřbitově.
K tomu se vztahuje vzpomínka, jak se květ z kamene uvolnil a spadl ze stonku na zem, kde zůstal ležet. Právě tehdy si Tom usmyslel, že přestane provádět lumpárny na zvířatech, aby se maminka už nezlobila.
Na otce si pamatoval lépe, ale dědeček o něm mluvil s opovržením jako o „chlapovi, co zkazil jeho dceru a teď neumí nic lepšího, než být věčně v lihu“. Tom si význam těch slov zjistil bohužel až po tom, co otce během obyčejné hospodské rvačky někdo probodl nožem. Děda se pak postaral o to, aby byl pohřben od matky co nejdál, takže když se Tomovi zastesklo, musel z jednoho konce hřbitova, kde byly vysazeny staré zanedbané růžové keře, na druhý. Tam byl nad otcovým jednoduchým, šedým a velmi pokáleným náhrobkem pahýl stromu, na němž téměř pořád sedávaly vrány s hrubými inteligentními pohledy a zle si ho měřily. A on už dva roky nesměl hodit po nich kamenem, jako to dělával předtím.
Babička prý jednoho krásného dne dědečkovi, který nesnášel pohádky, maje rád ponurou realitu Světa Jistoty, frnkla.
„Uletěla v podobě sněhobílé labutě do teplejších krajů a už ji nikdo více nespatřil,“ vyprávěla Tomovi postarší hospodyně jednoho zimního rána. (Nikdo ve Světě Jistoty nevyprávěl nikdy dětem pohádky a příběhy večer. Říkalo se, že to by otevřelo brány do zlého a krutého Světa Nejistoty. Děda tomu říkal „babské povídačky“, ale nikdy to nepopřel ani neověřil.)
A o dědečkovi, majiteli slušného domku se zahradou a dvěma ložnicemi, se vyprávělo, že je starý čaroděj, což se snažil vyvracet v každém volném okamžiku. Nesnášel slovo čaroděj, a když se Tom pokoušel na to téma zavést řeč, dostal výprask. Tom Chytrolín byl v jeho péči, pod jeho poručnictvím, a vzhledem k pověstem o dědovi ho všichni považovali také za tajemného. Tak se mu dařilo být v klukovských pranicích poslední, co stojí pevně na nohou – nikdo se neodvážil mu pořádně napráskat ze strachu z Kletby = Prokletí, které by na dotyčného jistě uvalil.
Svět Jistoty Tomovi připadal okoukaný a špinavý. Byl to svět jako každý jiný a pro některé dobrodružnější povahy zase ani ne tak dvakrát jistý. Někdo mu prostě říkal Země, učitelé zase Svět (A to Tom věděl, protože se mu podařilo zbavit se patnácti učitelů, kteří jej tak nazývali. Jen ten poslední, co odešel po svých, vydržel celý měsíc), Svět Jistoty měli v oblibě obyčejní lidé, protože věděli, že ráno musí vstát a pracovat, než večer zase ulehnou, a tak pořád dokola.
„Největší jistota Světa Jistoty je smrt. Každého porazí a ve všech knihách pro poddané se píše, že potom se obloha zbarví do ruda a oni budou pány a pánové zase poddanými, aby se zachovala rovnováha,“ říkávala hospodyně.
„Nesmysl. Babské povídačky! Král, že bude po smrti nádeníkem?! Jen se podívej na kterýkoliv královský pohřeb. Vždycky si s sebou do hrobu berou zlato a stříbro. Dost na to, aby jim to stačilo na deset životů a v deseti životech je velká šance, že se zase narodíš jako bohatý pán. Kdepak, chlapče. Peníze hýbou Světem Jistoty,“ řekl mu dědeček právě včera. Ale Tomovi na tom něco nesedělo. Něco, co považoval za nezjištěný a velmi podstatný detail.
Kde jsou všechna ta zvířata? Vlastně lidé tvoří jen menšinu tvorů Světa Jistoty, i když jich bylo víc, než by spočítal. Zvířata přeci také umírají, nemohou se po smrti smíchat s lidmi? Vždyť vrány na hřbitově jsou inteligentní, i kočky a koně a prasata a krávy a ovce. Každé má svoji inteligenci a podle učitelů jsou lidé jen dalšími zvířaty, to si jen myslí, že jsou něco víc.
Co kdyby se zvíře po smrti narodilo jako člověk a naopak? Ale dobře věděl, že na tohle mu sotva někdo odpoví.
A byla tu ještě jedna věc, která mu lámala hlavu daleko delší dobu. Co je Svět Nejistoty? Kde je, a co v něm žije a roste? Má své zákony? Mají lidé tady důvod se ho bát? Nejsou to také jen „babské povídačky“?

2. kapitolka Malý incident

Vstup do pohádky se hledá těžko. Nemůžete ho najít sami, on si najde vás. Tak se stalo, že se k Tomovi připojil Osud.
Nebylo to hezké ani milé. Ani veselé, ani šťastné. Přesto se to chudáku Tomovi přihodilo a přimotal se tak k těm věcem, které děda nenáviděl, aniž by se o to vůbec byl snažil.
Ráda bych napsala: Ten den byl velmi významný, protože záhadné věci se dějí pouze ve významné dny, jako na kulaté nebo magické narozeniny, při úplňku, v pátek třináctého, na Dušičky nebo za větrné bouře.
Avšak TEN den byl jako každý jiný. Bezvýznamný, jen jeden den vašeho dlouhého života, při němž by nikdo nečekal, že se může cokoliv stát. A přece!
Tom měl vždycky rád koně. Bylo to jediné zvíře, z něhož měl respekt. Kůň vypadal jako král (Tom bydlel v Severní polovině Světa Jistoty, takže nikdy neviděl lva. ZOO tam za jeho časů nebyla ani jediná a jen králové by si mohli dovolit chovat taková zvířata), chodil jako král. Kdyby králové uměli nebo chtěli běhat, v tomto si Tom Chytrolín nebyl jist, ale zřejmě by běžel ladněji kůň. Co bylo však důležité, nejsilnější a nejrychlejší kůň ve stádě byl král.
Krom toho měli koně spoustu odporných lidských zlozvyků, i když je pravdou, že okusování prstů či šťourání se v nose byste mezi ně s nejlepší vůlí nemohli zařadit.
Chlapec je odpozoroval na starém koni svého dědy. Lehce prošedivělý vraník byl (cituji z Tomových zápisků): vysoce nevrlý, rád si kopnul nebo dupnul, upřednostňoval pamlsky před pořádným jídlem, nečekaně štípal a rád občas i utekl.
Po Tomovi vrhal nepřátelské pohledy, jako by říkal: „Tohle je moje místo a moje postavení a takový uličnický nafoukaný spratek mi ho nevezme!“
Proto za ním Poťouchlý Tom Chytrolín chodil vždy, když měl volnou chvíli (To v překladu do poťouchlovštiny znamená nemít na práci vykrádání dobrot ze špajzky, tahání psů za ocásky, mazání učitelových bot žluklým máslem nebo potulování se kdekoliv, kde to není dovoleno). Líbilo se mu, že kůň se k němu chová jako přísný rodič. Peskoval jej a vrhal po něm rozzlobené pohledy, jako by věděl, kdy něco zrovna provedl.
Dědeček všechny Tomovy kousky odbyl křivým úsměvem a pronesením: „To, co si zase vymyslel, je přeci normální. Jako chlapec jsem byl také zvědavý, jestli kočka umí plavat. Z toho vyroste.“
A od sedmi let se to opravdu trošičku zlepšilo. Ale vraťme se k ONOMU dni.
Tom šel jako obvykle k Černému Králi (jak si koně sám pojmenoval, protože Starý Brach se mu nelíbilo). Tentokrát byl v obzvláště nevrlé náladě, takže měl chlapec co zapisovat. Ale po chvíli bylo zase všechno okoukané, tak se znuděně zasnil.
Přemýšlel o tom, jaký je asi Svět Nejistoty. Jak je asi od toho našeho daleko? Ale sám se neodvážil nikdy vyprávět večer příběh.
Z uvažování jej úlekem vytrhl holub spící na trámu, jež nejspíš v holubích snech uklouzl a spadl. A vzhledem k tomu, že se chlapec na vysokém hrazení stáje nedržel, spadl také. Velmi nešťastným způsobem se uhodil do hlavy o fošnu před sebou a propadl mezi prkny přímo do koryta s vodou pod nohy patřící Černému Králi, což samozřejmě už nevěděl, protože šplouch se ozvalo až nějakou chvíli po buch.
Zdálo se mu, no popravdě se mu nezdálo vůbec nic. Žádné světlo v tunelu, život před očima nebo Poslední soud. Ani andělé ani hvězdy kolem hlavy. Nic.
Po té tmě ucítil bolest na hlavě. Otevřel oči na malé škvírky, aby zjistil, co se stalo, a nastražil uši i mysl. Chtěl si dát dohromady, o čem to stájník s dědou mluví. Král měl vystrčenou hlavu ze svého stání a zvědavě je pozoroval.
„J-já myslím, že už za chvíli přijde doktor, pane. Nemám moc zkušeností s utopenci, a-ale u-určitě to nebude tak zlé, jak to vypadá. Do-doktor u-už to spraví.“
„Ty hlupáku! Tady doktor nepomůže, copak jsem úplně slepý?! Je mrtev, můj jediný chlapec, všechno, co mi zbylo. Měl bys volat pohřebáky, a ne doktora!“ zaštkal dědeček, jak ho ještě Tom nikdy neslyšel.
Chtěl mu něco říct, že se spletl, ale vyšlo z něj jen tlumené zabublání, jak se mu voda z úst nalila do krku a chtělo se mu moc spát na to, aby se přinutil pohnout nebo cokoliv udělat.
Najednou se mu nad hlavou ozvalo: „Hej, ty stará bačkoro!“ A za ním (teda za temenem hlavy, neboť celou dobu samozřejmě ležel) zadupání.
Oba muži se otočili a spatřili ke svému úžasu, že pohřeb se bude muset odložit.
Tom Chytrolín si z té události nepamatoval o moc víc. Všechno se mu to slilo dohromady a on se znovu poddal bezvědomí. Ale v jeho hlavě mu pořád ještě zněla ta slova: „Hej, ty stará bačkoro!“

3. kapitolka Tom a Tajemství

Po probuzení zažil skutečný šok. Byl ve své ložnici i nebyl zároveň. Jako by se na svět díval jinýma očima nebo přes barevné sklíčko. Když se podíval na svůj hrudník, kde ho to tlačilo, spatřil lidský obličej z vodního melounu (Tom už vodní melou jedl. Prodávali je kupci z Jižní poloviny a dědeček, když ještě vycházel z domu, mu ho koupil k narozeninám) vratce stojící na dvou nohách, pomáhaje si rukama v rukavicích, který spokojeně vrtěl chlupatým psím ocáskem. Nebo to byl vodní meloun z lidského obličeje?
Otevřel pusu v úleku. Chtěl začít křičet, jenže než tak stačil učinit, proplul mu skrz ústa kapr, on ucítil rybinu a rychle je zavřel, aby se nepozvracel.
Kapr se na něj obrátil a vypadal velmi rozzuřeně, jako by Tom udělal něco navýsost zlého, ale meloun-obličej ho chytil předními a strčil si ho celého do pusy.
Poťouchlý Tom zkusil několikrát otevřít a zavřít oči a pokaždé viděl něco jiného.
Meloun zmizel a nahradila jej kočka s ploutvemi, potom zmizela kočka a objevil se člověk s dvěma hlavami a nebezpečně se lesknoucí šavlí. Rychle je znovu zavřel, ale bylo to ještě horší. Celý pokoj vyplňovalo černé křídlo a skrz stěnu nepochybně pokračovalo.
„Dědečku!“ podařilo se mu konečně vyjeknout. Postava v pozadí, sotva viditelná, se stala jedinou postavou. Alespoň si to myslel, než se ze stínu pod oknem vynořil obličej-meloun a vyplivl mu na postel k nohám rybí kost. S vrtícím ocáskem na něj civěl a očividně chtěl odměnu.
„No-hm, děkuju,“ řekl chlapec a vzal do prstů kost, o které se přes její zjevné vlastnosti neustále přesvědčoval, že se mu s melounem i tou havětí jen zdá.
Mezitím se u postele zastavil děda. Díky Jistotě, alespoň on byl on.
„Co jsi to říkal?“ zeptala se důvěrně známá osoba v sepraném černém úboru, jaký obvykle nosila. Hoch se zamračil na novou černou hůl, tu přeci předtím neměl. Ale dědeček čekal na odpověď.
„Děkuju-děkuju za záchranu,“ dodal později vnuk. Uvědomoval si, že pohledem těká z, teď už vcelku legračního, melounu na dědečka.
„Nechceš mi ještě něco říct?“ zeptal se on tím suchým tónem, jako kdyby věděl všechno. Na okamžik Tom chtěl, opravdu chtěl, načež začal rychle mrkat přes děsivá schémata k melounu a dědovi. Musel vypadat jako blázen, mysleli by si, že JE blázen a celá jeho pověst, jeho hrdé tajemno, by byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku.
„N-nae,“ vykoktal nejistě.
Starý muž přikývl. „Dám ti čas si odpočinout, třeba mi pak něco povíš. Ráno,“ doplnil a odešel.
Tom okamžitě tvrdě usnul meloun nemeloun. Zdálo se mu o jediném tvoru na světě, který mohl mít tu drzost nazvat Tomova netypického dědečka Starou bačkorou.
Z toho se k ránu probudil někde ve vzduchu, přestože ve svém světě ležel nepochybně v posteli (cítil totiž peřiny). Vyděsilo jej to. Jak tam v nočním úboru visel jen tak, pochopitelně to bylo tak reálné, že tomu uvěřil a tudíž, vlivem slůvka gravitace, spadl dolů. Přímo někam do jezera.
Nestačil se moc rozhlížet, mrknul, a byl zpět – jen s tím rozdílem, že pod postelí a celý naprosto skutečně promočený.
Co nejrychleji se za neustálého mrkání převlékl a vyrazil k někomu, s kým si o tom snad bude moci popovídat.
Než vyšel z pokoje, sešel schody, vylezl ze dveří a obešel celý dům, myslel si už, že se zblázní.
Hned u pokoje narazil do tlustého opeřeného těla a vyrušil z pranice dva velmi, velmi tlusté svazky o zvířatech, které si vzájemně škubaly s vrčením stránky.
Přes cestu mu předupala myš o rozměrech dospělého bernardýna. Svíčky osvětlovaly temnou halu zeleným světlem místo nažloutlého a meloun „očichával“ něco, co Tomovi podezřele připomínalo dědův šálek na kávu, který shodou okolností skutečným lidským uchem poslouchal piáno, na něž nikdo nehrál.
Dveře mlely na Toma Chytrolína něco cizí řečí. Ani za mák jim nerozuměl. Chvíli to trvalo, než je přesvědčil, aby se otevřely, protože on chce jít ven.
Ovocné stromy v zahradě se nějakým záhadným způsobem tvářily jako duby. To by nebylo nejhorší, kdyby se některé nekořenily v povětří vysoko nad hochovou hlavou (Koruny se u větších kousků jen zlehýnka dotýkaly země, ty menší visely jako na neviditelných hácích i několik desítek metrů nad naším hrdinou), kde svítilo bledým světlem červené slunce.
Socha sloužící jako uvaziště pro koně za silného kamenného drhnutí smekla svůj klobouk, když kolem procházel.
Ovšem čím víc se soustředil, tím víc viděl ze svého Světa Jistoty, ze svého skutečného neměnného domova, až nakonec zmizely i včely tančící divoce ve vzduchu s rezavými mravenci na neslyšný valčík.
Zůstal jen jeho zvláštní a zřejmě přihlouplý kamarád meloun.
Nutno podotknout, že zkusil párkrát mrknout a místo domu uviděl obří vránu, ale ostatní světy byly už pryč.
Ve dveřích stodoly se zastavil. Zauvažoval o tom, jak asi mluvit s mluvícím koněm, když zjistil, že může naslouchat to, o čem se kdesi právě u stání Krále hovoří teď.
„Jsi si jistý, že tě Thomas včera slyšel?! Nemyslím, že každý, kdo se kdy topil, do toho vidí. Nejspíš ho jen bolela hlava.“
„To sotva,“ odfrkl dědovu hlasu ten, který podle Tomových domněnek patřil vraníkovi. „Poznám mrtvého, mám ještě všechny smysly, starý. Ten tvůj klučina mrtvý byl dost dlouho na to, aby vychladl. Opustil tento svět a hledal cestu. Musel jsem použít všechny své schopnosti, aby ji nenašel a nutilo jej to vrátit se. Jsem rád, že to zvládl, ale nemyslím si, že by byl po probuzení nadšením bez sebe.
A vůbec, kdy mu řekneš o jeho rodičích? A o sestře, klíčích, dědictví a světech a takových věcech? Teď ne? No dobrá. Změňme téma.
Co tvoji průvodci? Slyšel jsem, že Královna Písku dala jednoho z nich popravit. Nikoho z nás, pravda, nemá moc v lásce.“
„Hmmm,“ vydal ze sebe protáhle jeho společník. „To je pravda. Právě včera jsem o něj přišel, takže do Písku se už nemůžu vydat,“ řekl hlas Tomova poručníka s náznakem lítosti a stesku. Tom sám tomu ani trochu nerozuměl.
„To je mi líto, starý. Nestačil jsi najít svůj klíč a teď za to začínáš platit. Už potřebuješ hůl. Kolik ti jich ještě zbývá?“
Vzduch se zavlnil, jak si tázaný povzdychl. „No, není pochyb o tom, že dny mé slávy už minuly. Zbývají mi jen tři: Ohnivá zebra v Zemi Tepla, jednonohý pirát ve Středomorsku (ale ten je zuřivě stíhán, takže mu zřejmě mnoho času nezbývá) a tady ve Světě Nejistoty to je žlutočerný netopýr. Nic víc už nemám.“
Tom se zamračil. Co tím myslel? Co znamená „tady ve Světě Nejistoty“? Co jsou zač ti „průvodci“?
„To je mi opravdu líto, starče. A mám pro tebe k tomu všemu ještě dvě zprávy. Tu první znáš: Brzy už zemřeš nadobro. Jestli vydržíš víc jak pět let, bude to skutečný úspěch jen se třemi.
Ta druhá je, že jsem ti díky své zapomnětlivosti opomenul zmínit, že tvůj vnuk už nás od vrat celkem dlouho poslouchá.“
Tom zrudl až po kořínky vlasů. Teď se cítil trapně – přistižen při činu. Na druhou stranu se mu dařilo pochopit, že ať se děje cokoliv, není v tom tak sám, jak si dosud myslel.

4. kapitolka Nejistá Nejistota

Dny ubíhaly. Tom se nudil, stýskalo se mu po někom, s kým by si směl promluvit. Dědova reakce tehdy ve stáji nebyla tak zajímavá, jakou by chlapec čekal.
„Ty kluku jeden zvědavá! To mám za to, že jsem se tě ujal?! Posloucháš za dveřmi. Teď už toho mám tak akorát. Máš domácí vězení, ať už tě nevidím!“ zaburácel.
Tom se při vzpomínce na ni zatvářil stejně ublíženě, jako přede dvěma týdny. Předevčírem měl desáté narozeniny. Čekal, že mu dědeček přijde popřát jako vždycky, ale nestalo se tak. Nikdo si ani nevzpomněl.
Chtěl pochopit všechno, co Král říkal. Chtěl rozumět tomu, co vidí, ale sám to nikdy nezvládne!
Černý kůň by mu mohl pomoci, ale když se před několika dny v noci pokusil zmizet do stodoly, všiml si na stropu haly žlutého a černého stvoření s korálkovýma očima, jež jej pozorovaly (Dědečkův průvodce Světem Nejistoty – žlutočerný netopýr). Okamžitě se vrátil do své ložnice a zavřel se tam na závoru.
Dnes je další ráno. Postupem den se nejspíš nestane zhola nic, ale přesto bude chlapec stále zmatenější. Ledaže by si utřídil všechno, co viděl a slyšel. Člověku obvykle lépe docházejí souvislosti, když něco vidí černé na bílém. Vzal svůj zápisník Králových zvyků, který mu nyní připadal jako bezcenná záležitost, a začal:

Svět Nejistoty = Svět Jistoty (jak ho vidí ti, co přežili svou smrt)
o neživé věci jsou živé, stromy visí hlavou korunami dolů, slunce je opravdu
rudé, Král umí mluvit
o průvodcem je lidský vodní meloun, dědovým žlutočerný netopýr
o klíč…

Po chvilce přemýšlení slovo „klíč“ přeškrtl. Došlo mu, že se o nich něco povídalo, ale mnoho toho o nich nevěděl. Nejspíš byly ke každému světu a člověk je prostě musel najít. Ale otvíraly cestu tam, nebo zpátky? Proč byly tak důležité? Když vypadá všechno jinak, jak lze nalézt takový klíč?
K průvodcům toho také moc nevěděl, ale bál se, že čas po přežití vlastní smrti je jen půjčený.
Meloun tupě zíral na zápisy. Očividně nechápal. Neuměl číst ani psát, viděl však, že to Tomovi připadá důležité, tak se neodvážil na sešit ani sáhnout.

Úkol číslo 1: b1: Promluvit si s Králem
b2: Pochopit všechny souvislosti
b3: Křížový výslech dědy

Odložil pero a zavřel lahvičku inkoustu. Otočil se ke svému průvodci. „Teď vyběhneme z domu do stodoly. Než přijde děda, zjistíme všechno, co stihneme,“ rozhodl nahlas.
Meloun v úsměvu vycenil křivé zuby a zralé červené útroby. Poťouchlého Toma Chytrolína to nepřekvapilo, věděl totiž, že správný vodní meloun je uvnitř růžovočervený a má tmavé pecky.
Zápisník vrazil do brašny přes rameno a odsunul závoru. „Tři, dva, jedna…teď!“ odpočítal nahlas, rozrazil dveře a vyběhl.
Po cestě ke schodům se rozhlížel po stropě. Nic tam však nebylo. Zarazilo jej to. Zůstal stát u zábradlí a marně se díval nahoru, dolů, po celé hale. Pro jistotu mrkl po všech světech – v jednom musel plavat po jezeře, takže se znovu promočil. Ale žlutočerný netopýr prostě zmizel.
„Měl by přece hlídat!“ křikl zoufale po melounu. Bleskově změnil plán, jen neměl čas si ho poznamenat. Bod číslo jedna – kouknout se do dědovy pracovny a zjistit, co se děje.
Roztřeseně se pustil správným směrem. Na klepání se nikdo neozval, tak otevřel dveře. Průvan vnikl do chodby.
Závěsy vlály ve větru, jak okno zelo dokořán. Místnost byla prázdná. Něco však nebylo v pořádku.
Touhle dobou tu děda býval, podle tácu u gauče tu jedl, takže i spal, a největší důkazy: hůl byla pohozená na podlaze u stěny a malý polštářek divoce potrhaný. Deka ležela o pěkný kus dál na zemi taky děravá. Všude se válely obsahy zásuvek stolu a police rozhodně nevypadaly uklizeně. Vlastně všechno bylo v nepořádku.
„Unesli mi dědu,“ vydal ze sebe v šoku Tom.

5. kapitolka Kdo unesl dědečka

Rozhlédl se ztuhle po krajině pod sebou, a pak okno zavřel. Ale proč by někdo unášel zrovna jeho dědu? Peníze určitě nikomu nedluží, za ženskými už běhat ani nemůže a výkupné za něj nikdo nezaplatí. Není ani žádným důležitým úředníkem – vždyť už je v důchodu!
Jistě, byl to starý morous a podivín, ale proto se lidé nekradou.
Hospodyně na přítomnost něčeho divného přišla zřejmě dřív než chlapec. Ozvaly se kroky a do dveří vtrhli dva detektivové-policisté (Vlastně se jednalo o městské úředníky, kteří vyšetřovali, ale nic jiného nedělali. Své závěry přednesli soudci, který zhodnotil, jestli se tím někdo bude víc zabývat – většinou to nechali plavat). Přehlédli pohledem chlapce i místnost a zuřivě zapisovali do svých bločků malými tužtičkami. Potom oba souhlasně přikývli, jeden pokývl druhému a ten položil Tomovi otázku: „Kdy jsi viděl svého dědečka naposledy?“
Služebná se na oba dva zamračila a „vyhodila“ se slzami v očích Toma na chodbu. Hoch ale bez sebemenšího zaváhání přiložil ucho na zavřené dveře.
„…od vás není vůbec slušné, ale já jsem pána viděla naposledy včera v poledne, kdy jsem mu nesla oběd. Ne, nemám ponětí, kdo by mu chtěl ublížit.“
„Byl to bohatý muž, madam. Takový má mnoho nepřátel, i když to tak nemusí vypadat. Nevydíral ho někdo?“ ozval se hlas detektiva suše.
„Ó Bože, to ne! Ale poslední dobou jakoby pán zestárl. Už víc jak dva týdny chodil o holi a včera vypadal velmi nemocný, a tak – nepřítomný je to správné slovo. Něco mumlal o nějakém mrtvém námořníkovi. Byl hrozivě bledý a říkal: „Teď už mi zbývají jen dva. Jen dva a je konec.“ Ne, samozřejmě nevím, co tím myslel. Ale vyžádal si svého právníka a spolu se zavřeli. Ten pán odešel asi hodinku nato.“
Tom Chytrolín pochopil, že hospodyně je netrpělivá a detektivové brzy odejdou, tak vyklidil pole a využil zaměstnání ženy, aby se dostal nerušeně ke Králi (ne, že by zrovna měla pomyšlení na to, aby chlapec dodržel povinné domácí vězení, ale jistota je jistota).
„Nemusíš se tak plížit, nikdo tu není,“ ozvalo se ze stání. Tom už se Krále nebál. Teď měli něco společného. Oba viděli a mohli spolu o tom mluvit. Vlezl přímo k němu do stání a sedl si na kupku suché slámy.
„Jsi pěkný drzoun! Já ti taky nelezu do pokoje, víš to?!“ protestoval mluvící kůň.
Tom se mu musel svěřit: „Já – myslím, že děda přišel o jednonohého piráta, takže nemůže chodit už vůbec. Stalo se to včera. A zavolal právníka, a pak ho unesli. Já ho CHCI zachránit, ale…“
„Ale ničemu nerozumíš,“ dodal vraník. Chlapec sklopil pohled k zemi a pohrával si se stéblem slámy.
„No, podle mě tomu rozumíš víc, než by kdo čekal od takového škvrněte, ale dobrá. V každém případě, dřív než dnes večer nebudeš mít tu možnost starce zachránit. A do večera je času na vysvětlování dost. Tak nevěš hlavu. Raději si přečti vzkaz od Vran, dones mi kýbl čerstvé vody a kupku sena a poslouchej. Zažili jsme s tvým dědečkem mnohem horší věci. Žádné otázky!“ dodal, když spatřil chlapcova otevírající se ústa.
Pohodil hlavou. Meloun-obličej svižně vyskočil, strhl ze stěny „vzkaz“, vzal dýku, kterou byl připevněn a oboje donesl dovnitř stání Tomovi s oddaným úsměvem.

Zejtra v nocy na hrzbitovje, esli toho páprdu ceš.
V.

Chlapec přeletěl list pohledem. „Pche!“ odfrkl si. „Je tam tolik chyb, že se to skoro nedá číst,“ poznamenal opovržlivě.
Vraník jej nevybíravě štípl do ruky. „Nikdy nepodceňuj nepřítele! Vranám možná psaní dvakrát dobře nejde, ale to neznamená, že nejsou chytré. Jsou to jedny z nejhorších, s kterými se může člověk poprat. A tohle je očividně past. Ukážou ti dědečka, ale průvodce budou držet jinde jako pojistku a až si budeš myslet, že máš vyhráno, zabijí ho. To je liga chlapče, ne první, ale už liga. Nejde o potrhlé zločince, jdou dost na úrovni, tak bych ti nad nimi neradil ohrnovat nos.“
„A co budem dělat?“ zeptal se plačtivě Tom. Dědeček byl jediný, kdo mu zbýval. Kam se poděje, jestli umře?
„Vrány jsou lidé i ptáci. Lidé pracují pro ptáky a naopak. To je třeba o nich vědět a učinit to samé, co od tebe čekají. Podle jiných pravidel se s nimi nedá hrát.
Ony chtějí, abych tě poučil o nich a světech. Tak to udělám. Počítají s tím, že tvůj průvodce tu zůstane chráněn a ty půjdeš na hřbitov, aby ses vyhnul velkému riziku pro sebe. Jistě. A předpokládají, že já půjdu s tebou, což hodlám udělat. Myslí si, že si přivedeme posily, a proto víc tvorů rychleji roznese, že zabily jednoho z Dobrých. Nic jiného nám tedy nezbývá, pravda? A určitě si stihly zjistit, že tvým průvodcem je meloun.“
Chlapcova otázka zůstávala stejná. Cítil víc než kdy jindy, jak utíká čas a on stále nic neví. Kůň mu s tím dvakrát nepomáhal.

6. kapitolka Zákony a tajemství klíčů

Vraník očividně jeho zmatek postřehl. Netrpělivě si dupl.
„No tak dobře! Budu ti to objasňovat postupně jako v pohádce pro děti, ale pak si nestěžuj! Je to dost zamotané i tak.
Ehm… Žila byla stará babizna jménem Smrt. Nevypadala ale stará a ošklivá, protože každé mrně ví, že Smrt je sama nesmrtelná. Se třemi svými stejně nesmrtelnými sourozenci tvoří základy pro vznik všeho. Se Životem, Osudem a nejmocnějším Časem.
Velmi brzy po tom, co se z kolébek vyklubaly světy, však vznikl i obrovský problém. Světy živých zabíraly tolik místa, že jediný poněkud těsný obzor pro mrtvé se mezi ně jen tak tak vešel a brzy nebylo zemřelé duše kam ubytovat. Všichni sourozenci tedy zavedli několik nových zákonitostí.
Duchové, kteří ještě nedosáhli odpuštění nebo klidu mohou zůstat. Jenže někteří z nich nedosáhli klidu pro násilnou smrt – chtěli se pomstít.
Byli to tvrdé časy, hodně živého bez pořádného důvodu předčasně umíralo a nepřešlo nikam – prostě přestali existovat. Bylo třeba ustanovit kontrolory, aby se to neopakovalo.
Ti měli moc zjistit, jestli je ve Světě mrtvých zrovna plno a některé mrtvé prostě nepustit ke smrti. Samozřejmě také dohlížet na duchy, co zůstali, a v případě, že by dělali velký vyrvál, okamžitě je poslat na ONEN svět.
Jenže nepuštění mrtvých do Světa mrtvých s sebou nese potíž, co s nimi. Žít jako předtím nemohou, nikdy by je nerozeznal od živých. A zůstat tu duchem ne každý chce. Považ navíc, že druhá šance se nedává jen tak.
Proto dostali různé výstřední schopnosti, možnost vidět a kontrolovat, ale ne měnit život a smrt. Dostali však přiděleno více světů, ve kterých jim pomáhají bytosti bez duše – nástroje života nemrtvých (Nemrtví se v tomto příběhu rozhodně nepovažují za upíry – nesají krev a nezabíjí lidi. Mají jiné povinnosti – viz text). Když někdo zničí jejich nástroj, zničí i kus druhé šance nemrtvého. Ten ztrácí výsadu navštívit dotyčný svět a zkontrolovat jej a dostává se znovu o krok blíž ke smrti. Třetí šance se nedává. Jsou-li zničeny všechny nástroje, nemrtvý okamžitě přechází na Onen svět.“
Toma Chytrolína zase tolik věcí nepřekvapilo. Většinu už si myslel, ačkoliv nikdy neslyšel příběh o tom, že by světu vládli Smrt, Život, Čas a Osud. Také si domyslel po dlouhém uvažování, že to, co nemůže vidět a co pohybuje v domě nábytkem a hraje na piáno neslyšné melodie, je asi duch. Dokonce mu jedné noci vypral ponožky, protože ráno je našel výjimečně čisté a dokonce i voňavé a suché u své postele, a to měl prosím celou noc dveře na závoru a zavřené okno!
Nyní znal všechny souvislosti, tedy skoro všechny.
„A co znamenají klíče?“ zeptal se.
Vraník vypadal navýsost potěšeně. Z chlapcovy reakce poznal, že má bystrou mysl a dovede si srovnat věci rychle v hlavě.
„Klíče jsou Tajemství ukrytá ve světech. Říká se jim klíče, protože když je najdeš a přijmeš, změní se ze své podoby na klasický klíč, ale jen do té doby, dokud visí na železném svazku, jinak by ti unikly. Také se nazývají klíči, protože jsou klíči k nesmrtelnosti pro obyčejné lidi. Shromáždit všechny se podařilo za celou věčnost ani ne pěti lidem. Když je život omrzel, pustili klíče ze svazku, ty se vrátily na svoje místo a oni prostě umřeli.
Když máš klíče, jsi nezávislý na svých průvodcích a žiješ v dotyčných světech, ke kterým klíče patří, dle své libosti, dokud je neodkážeš nebo nepustíš. Klíč může pro tebe zaniknout jen tvou rukou a nikdo ti jej nesmí odebrat, nebo hrdlem propadne a stane se stínem.
Nic víc o nich není známo, pokud vím.
Tvůj dědeček má ve svém svazku pár klíčů, mezi nimi klíče od Světa Nejistoty. Ale není takový blázen, aby je nosil u sebe, takže je nemůže odkázat Vranám ani tobě, až budete na hřbitově. Vrány klíče chtějí, jsem si jistý, že to je jediný důvod, proč by tvého dědečka jen unesly, vidí totiž jen do Světa Nejistoty a získaly by tím ohromnou moc procházet i jinam. A nic pro tvého dědečka neznamená tolik, co ty, tomu věř. Spoléhají na to, že tě zajmou a on bude chtít uchránit tvůj život.“
Chlapec otevřel ústa v úžasu. Tak děda měl klíče! Ale to znamená, že ho ani nemohly zabít. Třeba se o to v pracovně pokusily, ale nepodařilo se to, tak by to udělal na jejich místě on, kdyby hledal nositele klíčů. Ale mohly ho zajmout, a proto pořád potřeboval zachránit, takže se na věci nic moc nezměnilo.
Bylo toho na něj příliš. To, že do celé věci vidí přesně tak, jak chtěl, mu nepomáhalo v jeho úkolu, jen jej to děsilo. Ta pohádka nemohla mít šťastný konec, tak proč Král není znepokojený?
„To proto, chlapče, že jsi mi pověděl něco velmi uklidňujícího, co naši situaci zachránilo předem a Vrány o tom nemohou mít zatím ani ponětí. Takže uděláme to, že pojedeme, jak chtějí, na hřbitov a necháme průvodce tady. Zachráníme dědečka, aby tě mohl učit to, co ví, což mě nenáleží. Už jsi někdy sedlal koně?“
Poťouchlý Tom Chytrolín neměl tušení, co král vymyslel, ale určitě to bude něco mnohem chytřejšího, než by zvládl on sám. Raději se ani neptal, kde v tom zmatku se nachází vlastně on, zřejmě bylo lepší o vraníkovi nic nevědět.
Za oknem už se šeřilo, když koně za přesných pokynů vyčistil a nasedlal. Nikdy předtím to nedělal, přesto mu to šlo a podkoní nebo hospodyně by teď nejspíš tuhli úžasem.
„A nezapomeň se pořádně obléct. Léto se definitivně mění v podzim, bude zima. Vezmi tu dýku a koukej otevřít dveře, než nasedneš, ať máme kam jet.“
Tom se rychle sbalil. Nic jiného mu nezbývalo. Přikázal melounu. Poté se však zarazil. „Neměli by přijít tví přátelé ho hlídat?“ optal se.
Vraník pobaveně zařehtal. „Už jsou dávno tady. To, že nikoho nevidíš, neznamená, že tu nikdo není.“
S třesoucími koleny se desetiletý klučina vyškrábal na vysoký koňský hřbet. Tma se teprve snášela na ještě aktivní městečko a vysoký vznešený kůň probouzel pozornost.
Šli velmi pomalu a mlčky, aby si lidé nemysleli, že se Tom pomátl. Hoch měl chvíli pocit, že je pozorně sledován. Bylo to logické. Schylovalo se k něčemu, co snad skončí rychle a bez obětí, v horším případě pozvolna s obětmi na životech. Otřásl jím vztek.
Kdyby si to tam nahoře, nebo kde ti čtyři sídlí, dokázali lépe zařídit, nebyl by dnes v téhle rejži.

7. kapitolka Dobrovolně do pasti

I v téměř úplné tmě mohl na odlehlé pláni s místním hřbitovem rozeznat zavřenou bránu. Chytil se za hlavu. No jistě! Muselo mu být přeci jasné, že hřbitov zamykají.
Na veřejích vstupu seděly tři uštěpačné vrány. Proč uštěpačné? Možná si to chlapec myslel, protože zpívaly jemu nepříliš milou písničku:

„Sedí vrány na bráně,
pod nimi kluk na ráně.
Pročpak chodíš, malý hochu
v noc temnou svému otci k hrobu?

Uličník drzý kamenem hází,
však na tebe taky dojde.
Každého z lidí jednou srazí,
pak oči vrána vyklovne.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře vám všem tak.“

Tom už to nevydržel. Tohle nebyla dobrá cháska, tak snad neporuší docela svůj slib, když ji umlčí. Sesedl z koně, musel se přeci postarat o zavřenou bránu, která dle hlasitého skřípavého chrápání očividně spala uprostřed železných snů.
Rychleji, než by kdo mohl čekat, se shýbl a hodil po trojici nad sebou kamenem. Za pohoršeného krákání se vrány vznesly a usadily o kus dál na zídce. Mlčet se jim ale ještě nechtělo.

„Pro průvodce – netopýra,
šedivého páprdu.
Chlapec drzý sotva vydá
na vychytralou Vránu.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře drzounovi tak.“

Tom Chytrolín zvedl další kámen, nečekaně jím však místo směrem k ptákům vrhl do brány.
Vrány se natolik vylekaly, že uletěly.
Brána otevřela neviditelné oči, což Toma celkem úspěšně vyděsilo, a promluvila stejně nehmotnými ústy .
„Zatraceně! To mě pořád musí někdo budit tímhle způsobem?! Co takhle zdvořile zaklepat?“ vybuchl hlas hněvem.
Malý hrdina pohotově zareagoval. „Já se velmi omlouvám. Víte, zaklepal bych, ale bohužel nejste dveře. Moc místa na ťukání na vás není.“
Téměř cítil, jak se mříž zamračila. Po chvíli však ustoupila. „No dobrá tedy.“
Vzduchem se neslo šustění, když znovu promluvila suchým naučeným hlasem, jako by předčítala:
„Vítejte v příbytku mrtvých! Já jsem železná vstupní brána a odpovím vám na případné dotazy.
A nyní, prosím, dobře poslouchejte.
Na hřbitově je třeba dávat pozor na četné hrobní jámy.
Dále se každý návštěvník musí chovat tiše a s úctou, aby nerušil mrtvé z odpočinku, jinak bude vyveden.
Je zakázáno zde cokoliv trhat, krást, ničit a všemožně poškozovat majetek mrtvých nebo města.
Děkujeme za pochopení a přejeme příjemnou návštěvu. Máte dotazy?“
Tom se ohlédl po vraníkovi. Očividně byl stejně v šoku.
„No – totiž, rádi bychom už vešli,“ ozval se nervózně hoch. Kdo by nebyl trochu mimo s rozhovoru se vstupní branou na hřbitov, kde má pochované rodiče? Poťouchlý Tom Chytrolín tudy chodil často, ale nikdy si odsud podobný zážitek neodnesl.
V mříži cvakl železný zámek a brána se se skřípáním otevřela dokořán.
Tom se bezděky přitiskl ke koni. Král do něj však netrpělivě strčil. „Měli bychom jít. Pokusit se z toho starocha dostat.“
„Co-co mám dělat?“ Chlapec se cítil zmatený. Hřbitov v noci vypadal tak strašidelně. Nejhorší bylo, že ve Světě Nejistoty i v těch ostatních zůstával pořád stejný. Čekal, že mu Král poradí, zřejmě se však přepočítal.
„Musíš dělat, co umíš, to je snadné. Kolem tebe se začaly dít podivné věci. Ber to, co se už stalo, jako výcvik.“
Tom zahnul z hlavní cesty, museli na druhou stranu.
„Neříkal jsi mi, že tu budou tvoji přátelé?“ špitl po chvíli chůze a rozhlížení nejistě. Zatím si všímal pouze hejn havranů, dvou koček a starého prašivého psa. Vůbec jej to neuklidňovalo. „Začínám mít pocit, že jsi žádné přátele nikdy neměl,“ svěřil se vraníkovi s úvahou posledních několika sekund. Vždyť u stáje nikdo nikoho neviděl, tedy kromě hospodyně nebo stájníka, ale ti na mocné čarodějníky nebo bojovníky nevypadali.
Král na to nahlížel jinak. Pochopil to jako urážku a nehodlal si ji nechat líbit. „Měli jsme s tvým dědečkem stovky přátel!“ ohradil se, načež dodal „tedy, předtím.“

8. kapitolka Vrány

Tom Chytrolín by se byl velmi zajímal, před čím. A hlavně, kolik z těch stovek přátel je bojovníků, co jim zůstalo. Kdyby ovšem nerozeznal postavy ve světle loučí, které se nedaly s návštěvníky ani hrobníkem zaměnit.
Byli na místě. Tom obezřetně prošel mezi nimi, Krále v patách. Ony jim zastoupily cestu zpět k bráně. Na tomto místě, poměrně rozlehlé mýtince, rostly jen mrtvé pokroucené keře a stál zde, přímo za hrobem Tomova otce, jediný pahýl stromu. Pak už jen hřbitovní zeď.
Na špinavém šedivém náhrobním kameni ležel poslední chlapcův příbuzný.
„Dědo!“ ignoroval hoch asi desítku černě oděných postav s plášti zdobenými vraním peřím, všechny ptáky, kterými se „strom“ hrůzostrašně hemžil jako živá obluda, i chudáka starého vraníka Krále.
Než však stačil doběhnout k třesoucí se nemohoucí bledé osobě, přiskočili k němu dva z únosců a pevně jej sevřeli mezi sebou. Třetí mu přiložil dýku na krk a čekal.
Dítěti se sevřel žaludek. Měl takové tušení, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Jeho pozornost si však vysloužilo i něco jiného. Opravdu jedna z vran-ptáků se před jeho očima proměnila ve vránu-člověka?
„Klidně ho pusťte, vždyť co by nám mohlo od něj hrozit? Je jen dítě,“ promluvila dotyčná klidně, možná krapet výsměšně.
„Slyšela jsem, že tvé jméno je Tom. Já jsem První Vrána, tak mi říkají. Tihle lidé jsou mí příbuzní a ptáci mí učitelé. Moc v lásce tě nemají, Poťouchlý Tome.
Ale to nesouvisí s naším obchodem, správně? Zdá se, že jsi dodržel pravidla. Nevidím důvod, proč ti toho starce nevydat, i když nevím, k čemu by ti ten morous byl. Mám na něj teď trochu zlost, protože mu nezbývá moc času a není nepřítelem, který by mne byl hoden porazit.“
Tom Chytrolín se urazil. Tak o něm si myslí, že je malé děcko? Strachy bez sebe? A dědeček že jich není hoden? Páni, kolik lidí ten už porazil! Tom to přeci viděl. Viděl, jak dal holí výprask zloději, co je chtěl okrást, i když ten měl ostrý nůž. A určitě toho bylo víc, kdyby si zrovna vzpomínal. Vztek jej donutil jednat.
„Správně! Dohodu jsem splnil, víc jste nepožadovali. Chci svého dědečka zpět tak, jak jste ho unesli, i s jeho průvodcem. Teď hned!“ křikl na ženu.
Zpod kapuce První Vrány se ozval chladný smích. „Zdá se, že svou krev nezapřeš. Ale vzpomínám-li si, o průvodci v dohodě nepadlo ani slovíčko. Ale dejme tomu, že bychom ti vydali oba. Zaplať nám!“ zasyšela popuzeně.
Toma ten příkaz zarazil. Zamyšleně strčil ruce do kapes, ale nepovalovala se mu tam zrovna ani jediná mince, jen kus provázku a špendlík, o který se úspěšně píchl. Doma sice nějaké kapesné měl, ale děda má přeci mnohem víc peněz a dokonce ty tajemné klíče, které podle Krále chtějí, tak proč to nechce po něm?
„Já ale nemám, čím bych vám zaplatil! Jsem ještě kluk, neživím se sám, abych měl na útratu.“
Vrána sebou vztekle trhla, skokem byla u něj, chytila hocha za loket a hrubě stiskla. „Nech si své úspory ty skrčku! Já chci to, oč tu celou tu dobu jde. Ten staroch to nemá, takže to musíš mít ty. Dej mi to! Nebo vás hodím do nejhlubší propasti, abyste měli čas popřemýšlet nad svým životem, než dopadnete na dno.“
Spatřila v Tomových očích opravdový zmatek. Netušil, o čem to mluví, myslel, že nic nevlastní. Nic, co by mohla chtít. Slzy mu beznadějí vlétly do očí a on několikrát zamrkal.
Údiveně se rozhlédl. Byl tu, a přece nebyl. Mýtinka vypadala stejně, až na to, že tu nebyla ani jedna vrána. K jeho zděšení ani Král či děda. Když si to plně uvědomil, najednou pochopil, proč to.
Přesně, jak vraník říkal. Vrány mají možnost jít jen do Světa Nejistoty, do jiného ne, proto chtějí klíče. Takže když zamrkal, věřil, že je stále na hřbitově. Tím, že uvěřil jinému světu, ocitl se přímo v něm, takže na něho nemohou.
Očekávaná úleva však nepřicházela. On byl sice v bezpečí, ale starý muž ne. Mohou mu ublížit, když jim zmizel. Poslední rodina, která mu zbyla. Hned začal zběsile zavírat oči, aby našel ten správný.
Ani netušil, že se může ocitnout na tolika hřbitovech. Počítal si k tomu a zjistil, že od světa bez jediného černého ptáka došel na číslo třicet sedm, než byl zpět. Zpět sice ano, ale mezitím o pár kroků ustoupil. Objevil se na jiném místě. Okamžik trvalo, než jej spatřily, to už byl však znovu pryč.
Bylo to obtížné, objevoval se s časovou ztrátou větší, než by chtěl. Když se ocitl u náhrobku a chtěl pomoct i dědovi, zmizet i s ním a odejít odsud nebo se schovat, už tam nebyl.
„Řekla jsem si, že budeš hledat jeho,“ poznamenala za ním krutě žena. Odsunuli starce o kus dál a tři lidé stáli nad nim připraveni jej okamžitě zabít, kdyby se zase něco stalo.
Král, který dosud mlčel, se prvně ozval: „Ten chlapec o ničem neví.“ Znělo to dost sklesle, unaveně, ale odporovalo to tomu, jak se celý napřímil jako struna.
Vrána byla tak vzteky bez sebe, že si toho snad ani nevšimla. „Neví?! Jak může nevědět, že je vlastníkem celého toho svazku! Vždyť mu ho musel dát!“
V tu chvíli Tomem projelo mrazení. Nyní už chápal všechno. Právník v domě, únos, požadavek. Ale dědeček by jim to nikdy neřekl, nepověděl to ani jemu, tak jak to ví?
Přimhouřil oči. „Kde je žlutočerný netopýr?!“
Ptáci na stromě mu zírali upřeně na záda. „Kde je?!“ zahromoval.
„Toho už neuvidíš chlapče. Museli ho zabít, aby přišli na to, že ten únos jim byl k ničemu,“ pověděl kůň. Obrátil svou hlavu na První Vránu. „Je mi jedno, jak moc se zlobíš, ale máš smůlu. Chlapce si neudržíš a když jej zabiješ, klíče nikdy nebudou tvoje. On nemá důvod riskovat kvůli někomu, kdo je už prakticky téměř mrtvý. Takže dodrž slovo, které jsi dala v listě, a nech nás odejít.“
„Ne bez těch klíčů, ať mi je odkáže!“ mířila mu Vrána stále dýkou na hrudník.
„Dala jsi slovo! Jestli je porušíš, postarám se o to, abys měla pořádně nepříjemný zbytek života Vráno. A bude velmi krátký, pohleď!“
Tom se překvapeně rozhlížel. Neviděl nic, zato ptáci na stromě se choulili k sobě a zděšeně krákali na poplach. Přátelé nejspíš dorazili a to, že nic nevidí, skutečně neznamená, že tu nejsou.
Žena pod kapucí se rozhodla až pozoruhodně rychle. „Nechte toho starce. Jdeme pryč,“ přikázala. K Tomovi ale ještě nepřátelsky dodala: „Já neprohrávám Tome. Tvůj průvodce je zničený, takže nemůžeš klíč Světa Nejistoty vrátit. Až tě nebudou chránit, uvidíme se a bude to tvůj konec.“
Pak se změnila v ptáka a odletěla s hejnem. Lidé vylezli na pahýl stromu a přeskočili zeď. Zavládlo doslova hrobové ticho.

9. kapitolka Smutný návrat

Chlapec se konečně sklonil nad dědečkem, ale sám poznal, že je už pozdě. Ačkoliv vlastně vyhráli, připadalo mu, že on sám prohrál na celé čáře.
„Co teď se mnou bude?“ otočil se se slzami v očích k vraníkovi.
„Kdo ví? Ale sirotčince se bát nemusíš, na to máš moc velký majetek. Nejspíš ti pošlou někoho, kdo ho bude spravovat a starat se o tebe. Když máš peníze, vždycky se objeví někdo z „rodiny“, koho jsi v životě neviděl a chce se najednou zajímat. Ale teď nasedni, musíme pro hrobníka. Připrav si nějakou historku. Později si to vysvětlíme, ano?“
Tom sice netušil, jestli nějaké později ještě pro něj bude, poslechl však. Už se přesvědčil, že je kůň chytřejší než většina lidí, které kdy poznal.
Jeli černou tmou jistěji jak za dne. Hrobníkův domek se tísnil na tom hezčím konci celého pohřebiště. Dokonce měla ta barabizna předzahrádku se zeleninou.
Bál se, že nemá šanci hrobníka vzbudit, když se trhnutím otevřely dveře a v nich člověk s dvěma lopatami.
„Tak kdo je ten nebožtík?“ zeptal se chlapce dost nevrle. Na druhou stranu, kdo by byl rád probuzen tak pozdě?
Hrobník sám vypadal podobně jako nějaký chudý umrlec. Zacuchané šedinami prokvetlé mastné vlasy původně černé barvy ostře kontrastovaly s bledou tváří, ne tak s rukama plnýma mozolů a puchýřů se zčernalým nehtem na pravém palci. Jen pomalu se rozkoukával, zjevně si před spaním trochu přihnul, neboť z dechu mu byla cítit pálenka a místní pivo.
„Hej, ty kluku! Jestli ten kůň nepřitáhl mrtvolu, nemá na hřbitově co dělat, rozumíš?! Uvaž ho tady a ať se to příště neopakuje!“ přikázal mu chlapík pobouřeně, načež hodil Tomovi lopaty a kus nějakého prkna a pustil se k něčemu, co se mohlo honosně nazvat stodola, jakmile porotce zavřel obě oči.
Vešel dovnitř a rozsvítil jednoduchou olejovou lampu. Ve světle vypadal ještě hůř. Tom Chytrolín musel spolknout obrovský knedlík v krku, aby mohl muži odpovědět na otázku. Kolem se to jen hemžilo prkny, bednami i celkem slušnými rakvemi.
„To-totiž můj dědeček,“ vykoktal nejistě.
Přetrpěl dlouhý zkoumavý pohled i zaklení. „Takže už se ten staroch našel, ták? A mrtvej. No, to se dalo čekat, že půjde o nějakej mord. Ty mu zařizuješ pohřeb?“
Chlapec rozpačitě přikývl.
„A proč ho sem vozíš v noci, to mi tedy řekni! Copak nemůže zůstat do rána v baráku?!“
Očividně se jednalo o otázku typu: „Tos mě musel budit kvůli někomu, kdo mohl klidně počkat, až vstanu zejtra sám?!“
„O-on totiž nemůže, protože umřel někde jinde. Doma mi prostě někdo nechal vzkaz, ať si pro něj přijdu večer na hřbitov a on tam tak leží. Myslím, že by bylo nejlepší to vyřídit hned, než se lidi začnou ptát a chodit jej okukovat, nevypadá moc dobře, po tom únosu.“
Hrobník se okamžik rozmýšlel. Zřejmě tu takový rychlý pohřeb ještě neměl. Nemluvě o tom, že jestli mu ten stařec umřel tady, sotva to posoudil nějaký doktor. Na druhou stranu pro toho chlapce bude jen nejlepší, když se to rychle sfoukne. Dost, že mrtvolu objevil.
„Tak dobře. Takže, napřed mu vyber nějakou bednu, ten tvůj kůň se nám nakonec bude ještě hodit. Já zatím vystavím úmrtní list, na štěstí pro tebe to můžu udělat stejně tak dobře, jako obyčejnej doktor, a ty mi budeš odpovídat na otázky.“
Už bylo dlouho po svítání, když se znavený chlapec na koni pustil konečně domů. K dobru nutno připsat, že jeho dědeček teď spí tak, jak by si přál ve slušné rakvi vedle hrobu své dcery.
Po vyčerpávajících otázkách následovalo stěhování nářadí a samotného těla na místo. Bylo to vyčerpávající, ale nic proti tomu nekonečnému kopání. Hrobní kámen bude hotový za dva týdny a do té doby musí za služby Tom Chytrolín zaplatit. Hoch neměl tušení, čím asi. Jen se doma s botama na nohou ve špinavém oblečení celý od hlíny uložil do postele a usnul.
Toho dne se dělo mnoho věcí téměř současně. První si toho všimla hospodyně. Samozřejmě zjistila, že chlapec není doma a šla to nahlásit. Ráno se vrátila ze svého domečku ve městě i s těmi dvěma detektivy, ale zřejmě se nic nestalo, neboť hoch spal klidně v posteli. To, že je umazaný, je přeci u dětí jeho věku normální.
Stájník našel ve stání nasedlaného koně v ještě horší náladě jako obvykle a trvalo mu pěknou dobu, než ho dal do pořádku.
Zrovna, když si na to stěžoval hospodyni, oba detektivové chystající se k odchodu se zarazili, protože se objevil poslíček se vzkazem od právníka a druhý s dalším od hrobníka. Chlapci se potkali pod kopcem a šli dál spolu, protože zjistili, že míří do stejného domu.
Právník vzkazoval, že se u něj ráno zastavil hrobník a potvrdil mu smrt jeho klienta. V tom případě se může příštího týdne otevřít poslední vůle před zbytkem rodiny nebožtíka, už všechny sezval. A Tom se nemusí bát, o poručníka bude postaráno.
Druhý chlapec vyřizoval, že Tomův dědeček je v pořádku pohřben, s penězi to vyřídil už právník, náhrobek bude už tuto sobotu na místě. Také, že s tím obeznámil rodinného lékaře.
Detektivové se otočili jako na obrtlíku.
„Jakže, tedy, jak přesně to bylo? Tomův příbuzný byl přeci unesen!“
„Ano pane, ale teď už je v klidu pod zemí na hřbitově. Prý se tam večer našel a vnuk mu rovnou zařídil pohřeb, aby se nemusela mrtvola vozit sem a tam.“
Druhý policista jen nevěřícně hleděl. „V tom případě tedy není na nás už vyšetřování únosu. A jestli se někdo z rodiny nebude dožadovat vysvětlení smrti, pak ani vraždy.“
„Případ uzavřen kolego,“ rozhodl první, společně vzkázali Tomovi upřímnou soustrast po hospodyni a byli pryč jako pára nad hrncem.

10. kapitolka Jak to všechno skončilo?

Tak v první řadě, Tom zdědil veškerý majetek a jeho poručníkem se stal strýček, kterého v životě neviděl.
Vranám se podařilo dostat se k melounu-obličeji a zničit ho, takže Toma skutečně zachránil svazek klíčů, jež mu podle poručníka nepochybně nepřinese v životě nic kloudnějšího než otázky, k čemu asi patří.
Ačkoliv chlapci vraník slíbil vysvětlení, nehodlal slib dodržet. Nikdy mu nepověděl, proč nenechal hlídat meloun-obličej. Dokonce ani to, kdo vystrašil vrány natolik, že tak rychle zmizely.
V celém městě se okolnosti tajemného únosu, úmrtí a pohřbu staly vděčným tématem k zamyšlení stovkám všetečných lidí na několik let a i poté, co se na to všechno zapomnělo, tvrdilo se, že Poťouchlý Tom Chytrolín je zkrátka pořádně divný pán.
Tom se podle řečí ujal rodinného řemesla, čarodějnictví, proto měl neustále dost peněz, i když ho nikdo neviděl nic dělat. Vlastně ho téměř vůbec neviděli. Jeden pekařův syn si získal chvilkovou pozornost tím, že zaujatě tvrdil, že mu „ten chlápek zmizel za bílého dne uprostřed ulice před očima. Jako by tam jednou byl a mrknutím oka zase nebyl.“
Hrobníkův mladší pomocník rád vykládal na potkání historku, jak asi rok poté, co Tom dospěl pohřbíval jeho poručníka. „To vám byla mrtvola, jakou jsem jaktěživ neviděl. V očích takovej lačnej pohled a na paži vypálený cejch ve tvaru klíče, docela jistě jednoho z těch, které pan Tom nosí na opasku.“
Detektivové nad všemi těmi záhadami jen mávli rukou. Znali zdejší klepny natolik, že odmítali uvěřit čemukoliv, co by se povídalo. Navíc, proč řešit další případy, když si na ně nikdo nestěžuje? Své práce měli už tak dost. Možná k tomu přispělo i to, že Tom Chytrolín se ze dne na den stal jako mávnutím kouzelného proutkou jedním z nejlepších přátel vrchního inspektora v tomto městě.
„Prý mu chtěla utéct žena a on ji přemluvil, aby se k panu inšpektórovi vrátila.“
„Já zase slyšel, že vytáhl jeho syna z řeky.“
„Ale ne! Bylo to úplně jinak, to dá rozum. Očaroval celou jeho rodinu.“

1. kapitolka Seznamte se s Tomem

Toma Chytrolína neměla zvířata vůbec v lásce. I když mu bylo už devět a posledního psa zatahal za ocas před celými dvěma lety. Přezdívka Poťouchlý Tom Chytrolín mu už zůstala, ba, kudy chodil, neodbytně se naň lepila.
Jeho učitel, než z rodiny spěšně odešel , mu jeho pocity objasnil prostými slovy: „Něčemu takovému se říká Kletba nebo také Osud.“ (Nutno podotknout, že odešel jen v ponožkách, čili „po svých“. Asi to bylo tím, že boty měl plné žluklého másla, se kterým přece Tom neměl téměř nic společného. Žluklé bylo už předtím, než je učiteli do bot strčil.)
Tom si nebyl tak jistý, že tato slova to vystihují. Musela by přece znamenat to samé a v pohádkové knížce své babičky se nepsalo nic o Kletba = Osud. Každopádně slova Kletba = Prokletí využíval před kamarády. Bylo tak nějak poutavější a budilo respekt. Až moc velký, protože ať se snažil sebevíc, o žádného kamaráda už celičký rok ani nezakopl.
Ale teď něco o Tomově domově. Rodiče byli oba už po smrti. Matku viděl naposledy těsně po narození, ale je známo, že čerstvě narozená mláďata většinou nespatří zhola nic, takže se dá říct, že ji neviděl nikdy. Ale měla pěkný náhrobek ve tvaru růže na místním hřbitově.
K tomu se vztahuje vzpomínka, jak se květ z kamene uvolnil a spadl ze stonku na zem, kde zůstal ležet. Právě tehdy si Tom usmyslel, že přestane provádět lumpárny na zvířatech, aby se maminka už nezlobila.
Na otce si pamatoval lépe, ale dědeček o něm mluvil s opovržením jako o „chlapovi, co zkazil jeho dceru a teď neumí nic lepšího, než být věčně v lihu“. Tom si význam těch slov zjistil bohužel až po tom, co otce během obyčejné hospodské rvačky někdo probodl nožem. Děda se pak postaral o to, aby byl pohřben od matky co nejdál, takže když se Tomovi zastesklo, musel z jednoho konce hřbitova, kde byly vysazeny staré zanedbané růžové keře, na druhý. Tam byl nad otcovým jednoduchým, šedým a velmi pokáleným náhrobkem pahýl stromu, na němž téměř pořád sedávaly vrány s hrubými inteligentními pohledy a zle si ho měřily. A on už dva roky nesměl hodit po nich kamenem, jako to dělával předtím.
Babička prý jednoho krásného dne dědečkovi, který nesnášel pohádky, maje rád ponurou realitu Světa Jistoty, frnkla.
„Uletěla v podobě sněhobílé labutě do teplejších krajů a už ji nikdo více nespatřil,“ vyprávěla Tomovi postarší hospodyně jednoho zimního rána. (Nikdo ve Světě Jistoty nevyprávěl nikdy dětem pohádky a příběhy večer. Říkalo se, že to by otevřelo brány do zlého a krutého Světa Nejistoty. Děda tomu říkal „babské povídačky“, ale nikdy to nepopřel ani neověřil.)
A o dědečkovi, majiteli slušného domku se zahradou a dvěma ložnicemi, se vyprávělo, že je starý čaroděj, což se snažil vyvracet v každém volném okamžiku. Nesnášel slovo čaroděj, a když se Tom pokoušel na to téma zavést řeč, dostal výprask. Tom Chytrolín byl v jeho péči, pod jeho poručnictvím, a vzhledem k pověstem o dědovi ho všichni považovali také za tajemného. Tak se mu dařilo být v klukovských pranicích poslední, co stojí pevně na nohou – nikdo se neodvážil mu pořádně napráskat ze strachu z Kletby = Prokletí, které by na dotyčného jistě uvalil.
Svět Jistoty Tomovi připadal okoukaný a špinavý. Byl to svět jako každý jiný a pro některé dobrodružnější povahy zase ani ne tak dvakrát jistý. Někdo mu prostě říkal Země, učitelé zase Svět (A to Tom věděl, protože se mu podařilo zbavit se patnácti učitelů, kteří jej tak nazývali. Jen ten poslední, co odešel po svých, vydržel celý měsíc), Svět Jistoty měli v oblibě obyčejní lidé, protože věděli, že ráno musí vstát a pracovat, než večer zase ulehnou, a tak pořád dokola.
„Největší jistota Světa Jistoty je smrt. Každého porazí a ve všech knihách pro poddané se píše, že potom se obloha zbarví do ruda a oni budou pány a pánové zase poddanými, aby se zachovala rovnováha,“ říkávala hospodyně.
„Nesmysl. Babské povídačky! Král, že bude po smrti nádeníkem?! Jen se podívej na kterýkoliv královský pohřeb. Vždycky si s sebou do hrobu berou zlato a stříbro. Dost na to, aby jim to stačilo na deset životů a v deseti životech je velká šance, že se zase narodíš jako bohatý pán. Kdepak, chlapče. Peníze hýbou Světem Jistoty,“ řekl mu dědeček právě včera. Ale Tomovi na tom něco nesedělo. Něco, co považoval za nezjištěný a velmi podstatný detail.
Kde jsou všechna ta zvířata? Vlastně lidé tvoří jen menšinu tvorů Světa Jistoty, i když jich bylo víc, než by spočítal. Zvířata přeci také umírají, nemohou se po smrti smíchat s lidmi? Vždyť vrány na hřbitově jsou inteligentní, i kočky a koně a prasata a krávy a ovce. Každé má svoji inteligenci a podle učitelů jsou lidé jen dalšími zvířaty, to si jen myslí, že jsou něco víc.
Co kdyby se zvíře po smrti narodilo jako člověk a naopak? Ale dobře věděl, že na tohle mu sotva někdo odpoví.
A byla tu ještě jedna věc, která mu lámala hlavu daleko delší dobu. Co je Svět Nejistoty? Kde je, a co v něm žije a roste? Má své zákony? Mají lidé tady důvod se ho bát? Nejsou to také jen „babské povídačky“?

2. kapitolka Malý incident

Vstup do pohádky se hledá těžko. Nemůžete ho najít sami, on si najde vás. Tak se stalo, že se k Tomovi připojil Osud.
Nebylo to hezké ani milé. Ani veselé, ani šťastné. Přesto se to chudáku Tomovi přihodilo a přimotal se tak k těm věcem, které děda nenáviděl, aniž by se o to vůbec byl snažil.
Ráda bych napsala: Ten den byl velmi významný, protože záhadné věci se dějí pouze ve významné dny, jako na kulaté nebo magické narozeniny, při úplňku, v pátek třináctého, na Dušičky nebo za větrné bouře.
Avšak TEN den byl jako každý jiný. Bezvýznamný, jen jeden den vašeho dlouhého života, při němž by nikdo nečekal, že se může cokoliv stát. A přece!
Tom měl vždycky rád koně. Bylo to jediné zvíře, z něhož měl respekt. Kůň vypadal jako král (Tom bydlel v Severní polovině Světa Jistoty, takže nikdy neviděl lva. ZOO tam za jeho časů nebyla ani jediná a jen králové by si mohli dovolit chovat taková zvířata), chodil jako král. Kdyby králové uměli nebo chtěli běhat, v tomto si Tom Chytrolín nebyl jist, ale zřejmě by běžel ladněji kůň. Co bylo však důležité, nejsilnější a nejrychlejší kůň ve stádě byl král.
Krom toho měli koně spoustu odporných lidských zlozvyků, i když je pravdou, že okusování prstů či šťourání se v nose byste mezi ně s nejlepší vůlí nemohli zařadit.
Chlapec je odpozoroval na starém koni svého dědy. Lehce prošedivělý vraník byl (cituji z Tomových zápisků): vysoce nevrlý, rád si kopnul nebo dupnul, upřednostňoval pamlsky před pořádným jídlem, nečekaně štípal a rád občas i utekl.
Po Tomovi vrhal nepřátelské pohledy, jako by říkal: „Tohle je moje místo a moje postavení a takový uličnický nafoukaný spratek mi ho nevezme!“
Proto za ním Poťouchlý Tom Chytrolín chodil vždy, když měl volnou chvíli (To v překladu do poťouchlovštiny znamená nemít na práci vykrádání dobrot ze špajzky, tahání psů za ocásky, mazání učitelových bot žluklým máslem nebo potulování se kdekoliv, kde to není dovoleno). Líbilo se mu, že kůň se k němu chová jako přísný rodič. Peskoval jej a vrhal po něm rozzlobené pohledy, jako by věděl, kdy něco zrovna provedl.
Dědeček všechny Tomovy kousky odbyl křivým úsměvem a pronesením: „To, co si zase vymyslel, je přeci normální. Jako chlapec jsem byl také zvědavý, jestli kočka umí plavat. Z toho vyroste.“
A od sedmi let se to opravdu trošičku zlepšilo. Ale vraťme se k ONOMU dni.
Tom šel jako obvykle k Černému Králi (jak si koně sám pojmenoval, protože Starý Brach se mu nelíbilo). Tentokrát byl v obzvláště nevrlé náladě, takže měl chlapec co zapisovat. Ale po chvíli bylo zase všechno okoukané, tak se znuděně zasnil.
Přemýšlel o tom, jaký je asi Svět Nejistoty. Jak je asi od toho našeho daleko? Ale sám se neodvážil nikdy vyprávět večer příběh.
Z uvažování jej úlekem vytrhl holub spící na trámu, jež nejspíš v holubích snech uklouzl a spadl. A vzhledem k tomu, že se chlapec na vysokém hrazení stáje nedržel, spadl také. Velmi nešťastným způsobem se uhodil do hlavy o fošnu před sebou a propadl mezi prkny přímo do koryta s vodou pod nohy patřící Černému Králi, což samozřejmě už nevěděl, protože šplouch se ozvalo až nějakou chvíli po buch.
Zdálo se mu, no popravdě se mu nezdálo vůbec nic. Žádné světlo v tunelu, život před očima nebo Poslední soud. Ani andělé ani hvězdy kolem hlavy. Nic.
Po té tmě ucítil bolest na hlavě. Otevřel oči na malé škvírky, aby zjistil, co se stalo, a nastražil uši i mysl. Chtěl si dát dohromady, o čem to stájník s dědou mluví. Král měl vystrčenou hlavu ze svého stání a zvědavě je pozoroval.
„J-já myslím, že už za chvíli přijde doktor, pane. Nemám moc zkušeností s utopenci, a-ale u-určitě to nebude tak zlé, jak to vypadá. Do-doktor u-už to spraví.“
„Ty hlupáku! Tady doktor nepomůže, copak jsem úplně slepý?! Je mrtev, můj jediný chlapec, všechno, co mi zbylo. Měl bys volat pohřebáky, a ne doktora!“ zaštkal dědeček, jak ho ještě Tom nikdy neslyšel.
Chtěl mu něco říct, že se spletl, ale vyšlo z něj jen tlumené zabublání, jak se mu voda z úst nalila do krku a chtělo se mu moc spát na to, aby se přinutil pohnout nebo cokoliv udělat.
Najednou se mu nad hlavou ozvalo: „Hej, ty stará bačkoro!“ A za ním (teda za temenem hlavy, neboť celou dobu samozřejmě ležel) zadupání.
Oba muži se otočili a spatřili ke svému úžasu, že pohřeb se bude muset odložit.
Tom Chytrolín si z té události nepamatoval o moc víc. Všechno se mu to slilo dohromady a on se znovu poddal bezvědomí. Ale v jeho hlavě mu pořád ještě zněla ta slova: „Hej, ty stará bačkoro!“

3. kapitolka Tom a Tajemství

Po probuzení zažil skutečný šok. Byl ve své ložnici i nebyl zároveň. Jako by se na svět díval jinýma očima nebo přes barevné sklíčko. Když se podíval na svůj hrudník, kde ho to tlačilo, spatřil lidský obličej z vodního melounu (Tom už vodní melou jedl. Prodávali je kupci z Jižní poloviny a dědeček, když ještě vycházel z domu, mu ho koupil k narozeninám) vratce stojící na dvou nohách, pomáhaje si rukama v rukavicích, který spokojeně vrtěl chlupatým psím ocáskem. Nebo to byl vodní meloun z lidského obličeje?
Otevřel pusu v úleku. Chtěl začít křičet, jenže než tak stačil učinit, proplul mu skrz ústa kapr, on ucítil rybinu a rychle je zavřel, aby se nepozvracel.
Kapr se na něj obrátil a vypadal velmi rozzuřeně, jako by Tom udělal něco navýsost zlého, ale meloun-obličej ho chytil předními a strčil si ho celého do pusy.
Poťouchlý Tom zkusil několikrát otevřít a zavřít oči a pokaždé viděl něco jiného.
Meloun zmizel a nahradila jej kočka s ploutvemi, potom zmizela kočka a objevil se člověk s dvěma hlavami a nebezpečně se lesknoucí šavlí. Rychle je znovu zavřel, ale bylo to ještě horší. Celý pokoj vyplňovalo černé křídlo a skrz stěnu nepochybně pokračovalo.
„Dědečku!“ podařilo se mu konečně vyjeknout. Postava v pozadí, sotva viditelná, se stala jedinou postavou. Alespoň si to myslel, než se ze stínu pod oknem vynořil obličej-meloun a vyplivl mu na postel k nohám rybí kost. S vrtícím ocáskem na něj civěl a očividně chtěl odměnu.
„No-hm, děkuju,“ řekl chlapec a vzal do prstů kost, o které se přes její zjevné vlastnosti neustále přesvědčoval, že se mu s melounem i tou havětí jen zdá.
Mezitím se u postele zastavil děda. Díky Jistotě, alespoň on byl on.
„Co jsi to říkal?“ zeptala se důvěrně známá osoba v sepraném černém úboru, jaký obvykle nosila. Hoch se zamračil na novou černou hůl, tu přeci předtím neměl. Ale dědeček čekal na odpověď.
„Děkuju-děkuju za záchranu,“ dodal později vnuk. Uvědomoval si, že pohledem těká z, teď už vcelku legračního, melounu na dědečka.
„Nechceš mi ještě něco říct?“ zeptal se on tím suchým tónem, jako kdyby věděl všechno. Na okamžik Tom chtěl, opravdu chtěl, načež začal rychle mrkat přes děsivá schémata k melounu a dědovi. Musel vypadat jako blázen, mysleli by si, že JE blázen a celá jeho pověst, jeho hrdé tajemno, by byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku.
„N-nae,“ vykoktal nejistě.
Starý muž přikývl. „Dám ti čas si odpočinout, třeba mi pak něco povíš. Ráno,“ doplnil a odešel.
Tom okamžitě tvrdě usnul meloun nemeloun. Zdálo se mu o jediném tvoru na světě, který mohl mít tu drzost nazvat Tomova netypického dědečka Starou bačkorou.
Z toho se k ránu probudil někde ve vzduchu, přestože ve svém světě ležel nepochybně v posteli (cítil totiž peřiny). Vyděsilo jej to. Jak tam v nočním úboru visel jen tak, pochopitelně to bylo tak reálné, že tomu uvěřil a tudíž, vlivem slůvka gravitace, spadl dolů. Přímo někam do jezera.
Nestačil se moc rozhlížet, mrknul, a byl zpět – jen s tím rozdílem, že pod postelí a celý naprosto skutečně promočený.
Co nejrychleji se za neustálého mrkání převlékl a vyrazil k někomu, s kým si o tom snad bude moci popovídat.
Než vyšel z pokoje, sešel schody, vylezl ze dveří a obešel celý dům, myslel si už, že se zblázní.
Hned u pokoje narazil do tlustého opeřeného těla a vyrušil z pranice dva velmi, velmi tlusté svazky o zvířatech, které si vzájemně škubaly s vrčením stránky.
Přes cestu mu předupala myš o rozměrech dospělého bernardýna. Svíčky osvětlovaly temnou halu zeleným světlem místo nažloutlého a meloun „očichával“ něco, co Tomovi podezřele připomínalo dědův šálek na kávu, který shodou okolností skutečným lidským uchem poslouchal piáno, na něž nikdo nehrál.
Dveře mlely na Toma Chytrolína něco cizí řečí. Ani za mák jim nerozuměl. Chvíli to trvalo, než je přesvědčil, aby se otevřely, protože on chce jít ven.
Ovocné stromy v zahradě se nějakým záhadným způsobem tvářily jako duby. To by nebylo nejhorší, kdyby se některé nekořenily v povětří vysoko nad hochovou hlavou (Koruny se u větších kousků jen zlehýnka dotýkaly země, ty menší visely jako na neviditelných hácích i několik desítek metrů nad naším hrdinou), kde svítilo bledým světlem červené slunce.
Socha sloužící jako uvaziště pro koně za silného kamenného drhnutí smekla svůj klobouk, když kolem procházel.
Ovšem čím víc se soustředil, tím víc viděl ze svého Světa Jistoty, ze svého skutečného neměnného domova, až nakonec zmizely i včely tančící divoce ve vzduchu s rezavými mravenci na neslyšný valčík.
Zůstal jen jeho zvláštní a zřejmě přihlouplý kamarád meloun.
Nutno podotknout, že zkusil párkrát mrknout a místo domu uviděl obří vránu, ale ostatní světy byly už pryč.
Ve dveřích stodoly se zastavil. Zauvažoval o tom, jak asi mluvit s mluvícím koněm, když zjistil, že může naslouchat to, o čem se kdesi právě u stání Krále hovoří teď.
„Jsi si jistý, že tě Thomas včera slyšel?! Nemyslím, že každý, kdo se kdy topil, do toho vidí. Nejspíš ho jen bolela hlava.“
„To sotva,“ odfrkl dědovu hlasu ten, který podle Tomových domněnek patřil vraníkovi. „Poznám mrtvého, mám ještě všechny smysly, starý. Ten tvůj klučina mrtvý byl dost dlouho na to, aby vychladl. Opustil tento svět a hledal cestu. Musel jsem použít všechny své schopnosti, aby ji nenašel a nutilo jej to vrátit se. Jsem rád, že to zvládl, ale nemyslím si, že by byl po probuzení nadšením bez sebe.
A vůbec, kdy mu řekneš o jeho rodičích? A o sestře, klíčích, dědictví a světech a takových věcech? Teď ne? No dobrá. Změňme téma.
Co tvoji průvodci? Slyšel jsem, že Královna Písku dala jednoho z nich popravit. Nikoho z nás, pravda, nemá moc v lásce.“
„Hmmm,“ vydal ze sebe protáhle jeho společník. „To je pravda. Právě včera jsem o něj přišel, takže do Písku se už nemůžu vydat,“ řekl hlas Tomova poručníka s náznakem lítosti a stesku. Tom sám tomu ani trochu nerozuměl.
„To je mi líto, starý. Nestačil jsi najít svůj klíč a teď za to začínáš platit. Už potřebuješ hůl. Kolik ti jich ještě zbývá?“
Vzduch se zavlnil, jak si tázaný povzdychl. „No, není pochyb o tom, že dny mé slávy už minuly. Zbývají mi jen tři: Ohnivá zebra v Zemi Tepla, jednonohý pirát ve Středomorsku (ale ten je zuřivě stíhán, takže mu zřejmě mnoho času nezbývá) a tady ve Světě Nejistoty to je žlutočerný netopýr. Nic víc už nemám.“
Tom se zamračil. Co tím myslel? Co znamená „tady ve Světě Nejistoty“? Co jsou zač ti „průvodci“?
„To je mi opravdu líto, starče. A mám pro tebe k tomu všemu ještě dvě zprávy. Tu první znáš: Brzy už zemřeš nadobro. Jestli vydržíš víc jak pět let, bude to skutečný úspěch jen se třemi.
Ta druhá je, že jsem ti díky své zapomnětlivosti opomenul zmínit, že tvůj vnuk už nás od vrat celkem dlouho poslouchá.“
Tom zrudl až po kořínky vlasů. Teď se cítil trapně – přistižen při činu. Na druhou stranu se mu dařilo pochopit, že ať se děje cokoliv, není v tom tak sám, jak si dosud myslel.

4. kapitolka Nejistá Nejistota

Dny ubíhaly. Tom se nudil, stýskalo se mu po někom, s kým by si směl promluvit. Dědova reakce tehdy ve stáji nebyla tak zajímavá, jakou by chlapec čekal.
„Ty kluku jeden zvědavá! To mám za to, že jsem se tě ujal?! Posloucháš za dveřmi. Teď už toho mám tak akorát. Máš domácí vězení, ať už tě nevidím!“ zaburácel.
Tom se při vzpomínce na ni zatvářil stejně ublíženě, jako přede dvěma týdny. Předevčírem měl desáté narozeniny. Čekal, že mu dědeček přijde popřát jako vždycky, ale nestalo se tak. Nikdo si ani nevzpomněl.
Chtěl pochopit všechno, co Král říkal. Chtěl rozumět tomu, co vidí, ale sám to nikdy nezvládne!
Černý kůň by mu mohl pomoci, ale když se před několika dny v noci pokusil zmizet do stodoly, všiml si na stropu haly žlutého a černého stvoření s korálkovýma očima, jež jej pozorovaly (Dědečkův průvodce Světem Nejistoty – žlutočerný netopýr). Okamžitě se vrátil do své ložnice a zavřel se tam na závoru.
Dnes je další ráno. Postupem den se nejspíš nestane zhola nic, ale přesto bude chlapec stále zmatenější. Ledaže by si utřídil všechno, co viděl a slyšel. Člověku obvykle lépe docházejí souvislosti, když něco vidí černé na bílém. Vzal svůj zápisník Králových zvyků, který mu nyní připadal jako bezcenná záležitost, a začal:

Svět Nejistoty = Svět Jistoty (jak ho vidí ti, co přežili svou smrt)
o neživé věci jsou živé, stromy visí hlavou korunami dolů, slunce je opravdu
rudé, Král umí mluvit
o průvodcem je lidský vodní meloun, dědovým žlutočerný netopýr
o klíč…

Po chvilce přemýšlení slovo „klíč“ přeškrtl. Došlo mu, že se o nich něco povídalo, ale mnoho toho o nich nevěděl. Nejspíš byly ke každému světu a člověk je prostě musel najít. Ale otvíraly cestu tam, nebo zpátky? Proč byly tak důležité? Když vypadá všechno jinak, jak lze nalézt takový klíč?
K průvodcům toho také moc nevěděl, ale bál se, že čas po přežití vlastní smrti je jen půjčený.
Meloun tupě zíral na zápisy. Očividně nechápal. Neuměl číst ani psát, viděl však, že to Tomovi připadá důležité, tak se neodvážil na sešit ani sáhnout.

Úkol číslo 1: b1: Promluvit si s Králem
b2: Pochopit všechny souvislosti
b3: Křížový výslech dědy

Odložil pero a zavřel lahvičku inkoustu. Otočil se ke svému průvodci. „Teď vyběhneme z domu do stodoly. Než přijde děda, zjistíme všechno, co stihneme,“ rozhodl nahlas.
Meloun v úsměvu vycenil křivé zuby a zralé červené útroby. Poťouchlého Toma Chytrolína to nepřekvapilo, věděl totiž, že správný vodní meloun je uvnitř růžovočervený a má tmavé pecky.
Zápisník vrazil do brašny přes rameno a odsunul závoru. „Tři, dva, jedna…teď!“ odpočítal nahlas, rozrazil dveře a vyběhl.
Po cestě ke schodům se rozhlížel po stropě. Nic tam však nebylo. Zarazilo jej to. Zůstal stát u zábradlí a marně se díval nahoru, dolů, po celé hale. Pro jistotu mrkl po všech světech – v jednom musel plavat po jezeře, takže se znovu promočil. Ale žlutočerný netopýr prostě zmizel.
„Měl by přece hlídat!“ křikl zoufale po melounu. Bleskově změnil plán, jen neměl čas si ho poznamenat. Bod číslo jedna – kouknout se do dědovy pracovny a zjistit, co se děje.
Roztřeseně se pustil správným směrem. Na klepání se nikdo neozval, tak otevřel dveře. Průvan vnikl do chodby.
Závěsy vlály ve větru, jak okno zelo dokořán. Místnost byla prázdná. Něco však nebylo v pořádku.
Touhle dobou tu děda býval, podle tácu u gauče tu jedl, takže i spal, a největší důkazy: hůl byla pohozená na podlaze u stěny a malý polštářek divoce potrhaný. Deka ležela o pěkný kus dál na zemi taky děravá. Všude se válely obsahy zásuvek stolu a police rozhodně nevypadaly uklizeně. Vlastně všechno bylo v nepořádku.
„Unesli mi dědu,“ vydal ze sebe v šoku Tom.

5. kapitolka Kdo unesl dědečka

Rozhlédl se ztuhle po krajině pod sebou, a pak okno zavřel. Ale proč by někdo unášel zrovna jeho dědu? Peníze určitě nikomu nedluží, za ženskými už běhat ani nemůže a výkupné za něj nikdo nezaplatí. Není ani žádným důležitým úředníkem – vždyť už je v důchodu!
Jistě, byl to starý morous a podivín, ale proto se lidé nekradou.
Hospodyně na přítomnost něčeho divného přišla zřejmě dřív než chlapec. Ozvaly se kroky a do dveří vtrhli dva detektivové-policisté (Vlastně se jednalo o městské úředníky, kteří vyšetřovali, ale nic jiného nedělali. Své závěry přednesli soudci, který zhodnotil, jestli se tím někdo bude víc zabývat – většinou to nechali plavat). Přehlédli pohledem chlapce i místnost a zuřivě zapisovali do svých bločků malými tužtičkami. Potom oba souhlasně přikývli, jeden pokývl druhému a ten položil Tomovi otázku: „Kdy jsi viděl svého dědečka naposledy?“
Služebná se na oba dva zamračila a „vyhodila“ se slzami v očích Toma na chodbu. Hoch ale bez sebemenšího zaváhání přiložil ucho na zavřené dveře.
„…od vás není vůbec slušné, ale já jsem pána viděla naposledy včera v poledne, kdy jsem mu nesla oběd. Ne, nemám ponětí, kdo by mu chtěl ublížit.“
„Byl to bohatý muž, madam. Takový má mnoho nepřátel, i když to tak nemusí vypadat. Nevydíral ho někdo?“ ozval se hlas detektiva suše.
„Ó Bože, to ne! Ale poslední dobou jakoby pán zestárl. Už víc jak dva týdny chodil o holi a včera vypadal velmi nemocný, a tak – nepřítomný je to správné slovo. Něco mumlal o nějakém mrtvém námořníkovi. Byl hrozivě bledý a říkal: „Teď už mi zbývají jen dva. Jen dva a je konec.“ Ne, samozřejmě nevím, co tím myslel. Ale vyžádal si svého právníka a spolu se zavřeli. Ten pán odešel asi hodinku nato.“
Tom Chytrolín pochopil, že hospodyně je netrpělivá a detektivové brzy odejdou, tak vyklidil pole a využil zaměstnání ženy, aby se dostal nerušeně ke Králi (ne, že by zrovna měla pomyšlení na to, aby chlapec dodržel povinné domácí vězení, ale jistota je jistota).
„Nemusíš se tak plížit, nikdo tu není,“ ozvalo se ze stání. Tom už se Krále nebál. Teď měli něco společného. Oba viděli a mohli spolu o tom mluvit. Vlezl přímo k němu do stání a sedl si na kupku suché slámy.
„Jsi pěkný drzoun! Já ti taky nelezu do pokoje, víš to?!“ protestoval mluvící kůň.
Tom se mu musel svěřit: „Já – myslím, že děda přišel o jednonohého piráta, takže nemůže chodit už vůbec. Stalo se to včera. A zavolal právníka, a pak ho unesli. Já ho CHCI zachránit, ale…“
„Ale ničemu nerozumíš,“ dodal vraník. Chlapec sklopil pohled k zemi a pohrával si se stéblem slámy.
„No, podle mě tomu rozumíš víc, než by kdo čekal od takového škvrněte, ale dobrá. V každém případě, dřív než dnes večer nebudeš mít tu možnost starce zachránit. A do večera je času na vysvětlování dost. Tak nevěš hlavu. Raději si přečti vzkaz od Vran, dones mi kýbl čerstvé vody a kupku sena a poslouchej. Zažili jsme s tvým dědečkem mnohem horší věci. Žádné otázky!“ dodal, když spatřil chlapcova otevírající se ústa.
Pohodil hlavou. Meloun-obličej svižně vyskočil, strhl ze stěny „vzkaz“, vzal dýku, kterou byl připevněn a oboje donesl dovnitř stání Tomovi s oddaným úsměvem.

Zejtra v nocy na hrzbitovje, esli toho páprdu ceš.
V.

Chlapec přeletěl list pohledem. „Pche!“ odfrkl si. „Je tam tolik chyb, že se to skoro nedá číst,“ poznamenal opovržlivě.
Vraník jej nevybíravě štípl do ruky. „Nikdy nepodceňuj nepřítele! Vranám možná psaní dvakrát dobře nejde, ale to neznamená, že nejsou chytré. Jsou to jedny z nejhorších, s kterými se může člověk poprat. A tohle je očividně past. Ukážou ti dědečka, ale průvodce budou držet jinde jako pojistku a až si budeš myslet, že máš vyhráno, zabijí ho. To je liga chlapče, ne první, ale už liga. Nejde o potrhlé zločince, jdou dost na úrovni, tak bych ti nad nimi neradil ohrnovat nos.“
„A co budem dělat?“ zeptal se plačtivě Tom. Dědeček byl jediný, kdo mu zbýval. Kam se poděje, jestli umře?
„Vrány jsou lidé i ptáci. Lidé pracují pro ptáky a naopak. To je třeba o nich vědět a učinit to samé, co od tebe čekají. Podle jiných pravidel se s nimi nedá hrát.
Ony chtějí, abych tě poučil o nich a světech. Tak to udělám. Počítají s tím, že tvůj průvodce tu zůstane chráněn a ty půjdeš na hřbitov, aby ses vyhnul velkému riziku pro sebe. Jistě. A předpokládají, že já půjdu s tebou, což hodlám udělat. Myslí si, že si přivedeme posily, a proto víc tvorů rychleji roznese, že zabily jednoho z Dobrých. Nic jiného nám tedy nezbývá, pravda? A určitě si stihly zjistit, že tvým průvodcem je meloun.“
Chlapcova otázka zůstávala stejná. Cítil víc než kdy jindy, jak utíká čas a on stále nic neví. Kůň mu s tím dvakrát nepomáhal.

6. kapitolka Zákony a tajemství klíčů

Vraník očividně jeho zmatek postřehl. Netrpělivě si dupl.
„No tak dobře! Budu ti to objasňovat postupně jako v pohádce pro děti, ale pak si nestěžuj! Je to dost zamotané i tak.
Ehm… Žila byla stará babizna jménem Smrt. Nevypadala ale stará a ošklivá, protože každé mrně ví, že Smrt je sama nesmrtelná. Se třemi svými stejně nesmrtelnými sourozenci tvoří základy pro vznik všeho. Se Životem, Osudem a nejmocnějším Časem.
Velmi brzy po tom, co se z kolébek vyklubaly světy, však vznikl i obrovský problém. Světy živých zabíraly tolik místa, že jediný poněkud těsný obzor pro mrtvé se mezi ně jen tak tak vešel a brzy nebylo zemřelé duše kam ubytovat. Všichni sourozenci tedy zavedli několik nových zákonitostí.
Duchové, kteří ještě nedosáhli odpuštění nebo klidu mohou zůstat. Jenže někteří z nich nedosáhli klidu pro násilnou smrt – chtěli se pomstít.
Byli to tvrdé časy, hodně živého bez pořádného důvodu předčasně umíralo a nepřešlo nikam – prostě přestali existovat. Bylo třeba ustanovit kontrolory, aby se to neopakovalo.
Ti měli moc zjistit, jestli je ve Světě mrtvých zrovna plno a některé mrtvé prostě nepustit ke smrti. Samozřejmě také dohlížet na duchy, co zůstali, a v případě, že by dělali velký vyrvál, okamžitě je poslat na ONEN svět.
Jenže nepuštění mrtvých do Světa mrtvých s sebou nese potíž, co s nimi. Žít jako předtím nemohou, nikdy by je nerozeznal od živých. A zůstat tu duchem ne každý chce. Považ navíc, že druhá šance se nedává jen tak.
Proto dostali různé výstřední schopnosti, možnost vidět a kontrolovat, ale ne měnit život a smrt. Dostali však přiděleno více světů, ve kterých jim pomáhají bytosti bez duše – nástroje života nemrtvých (Nemrtví se v tomto příběhu rozhodně nepovažují za upíry – nesají krev a nezabíjí lidi. Mají jiné povinnosti – viz text). Když někdo zničí jejich nástroj, zničí i kus druhé šance nemrtvého. Ten ztrácí výsadu navštívit dotyčný svět a zkontrolovat jej a dostává se znovu o krok blíž ke smrti. Třetí šance se nedává. Jsou-li zničeny všechny nástroje, nemrtvý okamžitě přechází na Onen svět.“
Toma Chytrolína zase tolik věcí nepřekvapilo. Většinu už si myslel, ačkoliv nikdy neslyšel příběh o tom, že by světu vládli Smrt, Život, Čas a Osud. Také si domyslel po dlouhém uvažování, že to, co nemůže vidět a co pohybuje v domě nábytkem a hraje na piáno neslyšné melodie, je asi duch. Dokonce mu jedné noci vypral ponožky, protože ráno je našel výjimečně čisté a dokonce i voňavé a suché u své postele, a to měl prosím celou noc dveře na závoru a zavřené okno!
Nyní znal všechny souvislosti, tedy skoro všechny.
„A co znamenají klíče?“ zeptal se.
Vraník vypadal navýsost potěšeně. Z chlapcovy reakce poznal, že má bystrou mysl a dovede si srovnat věci rychle v hlavě.
„Klíče jsou Tajemství ukrytá ve světech. Říká se jim klíče, protože když je najdeš a přijmeš, změní se ze své podoby na klasický klíč, ale jen do té doby, dokud visí na železném svazku, jinak by ti unikly. Také se nazývají klíči, protože jsou klíči k nesmrtelnosti pro obyčejné lidi. Shromáždit všechny se podařilo za celou věčnost ani ne pěti lidem. Když je život omrzel, pustili klíče ze svazku, ty se vrátily na svoje místo a oni prostě umřeli.
Když máš klíče, jsi nezávislý na svých průvodcích a žiješ v dotyčných světech, ke kterým klíče patří, dle své libosti, dokud je neodkážeš nebo nepustíš. Klíč může pro tebe zaniknout jen tvou rukou a nikdo ti jej nesmí odebrat, nebo hrdlem propadne a stane se stínem.
Nic víc o nich není známo, pokud vím.
Tvůj dědeček má ve svém svazku pár klíčů, mezi nimi klíče od Světa Nejistoty. Ale není takový blázen, aby je nosil u sebe, takže je nemůže odkázat Vranám ani tobě, až budete na hřbitově. Vrány klíče chtějí, jsem si jistý, že to je jediný důvod, proč by tvého dědečka jen unesly, vidí totiž jen do Světa Nejistoty a získaly by tím ohromnou moc procházet i jinam. A nic pro tvého dědečka neznamená tolik, co ty, tomu věř. Spoléhají na to, že tě zajmou a on bude chtít uchránit tvůj život.“
Chlapec otevřel ústa v úžasu. Tak děda měl klíče! Ale to znamená, že ho ani nemohly zabít. Třeba se o to v pracovně pokusily, ale nepodařilo se to, tak by to udělal na jejich místě on, kdyby hledal nositele klíčů. Ale mohly ho zajmout, a proto pořád potřeboval zachránit, takže se na věci nic moc nezměnilo.
Bylo toho na něj příliš. To, že do celé věci vidí přesně tak, jak chtěl, mu nepomáhalo v jeho úkolu, jen jej to děsilo. Ta pohádka nemohla mít šťastný konec, tak proč Král není znepokojený?
„To proto, chlapče, že jsi mi pověděl něco velmi uklidňujícího, co naši situaci zachránilo předem a Vrány o tom nemohou mít zatím ani ponětí. Takže uděláme to, že pojedeme, jak chtějí, na hřbitov a necháme průvodce tady. Zachráníme dědečka, aby tě mohl učit to, co ví, což mě nenáleží. Už jsi někdy sedlal koně?“
Poťouchlý Tom Chytrolín neměl tušení, co král vymyslel, ale určitě to bude něco mnohem chytřejšího, než by zvládl on sám. Raději se ani neptal, kde v tom zmatku se nachází vlastně on, zřejmě bylo lepší o vraníkovi nic nevědět.
Za oknem už se šeřilo, když koně za přesných pokynů vyčistil a nasedlal. Nikdy předtím to nedělal, přesto mu to šlo a podkoní nebo hospodyně by teď nejspíš tuhli úžasem.
„A nezapomeň se pořádně obléct. Léto se definitivně mění v podzim, bude zima. Vezmi tu dýku a koukej otevřít dveře, než nasedneš, ať máme kam jet.“
Tom se rychle sbalil. Nic jiného mu nezbývalo. Přikázal melounu. Poté se však zarazil. „Neměli by přijít tví přátelé ho hlídat?“ optal se.
Vraník pobaveně zařehtal. „Už jsou dávno tady. To, že nikoho nevidíš, neznamená, že tu nikdo není.“
S třesoucími koleny se desetiletý klučina vyškrábal na vysoký koňský hřbet. Tma se teprve snášela na ještě aktivní městečko a vysoký vznešený kůň probouzel pozornost.
Šli velmi pomalu a mlčky, aby si lidé nemysleli, že se Tom pomátl. Hoch měl chvíli pocit, že je pozorně sledován. Bylo to logické. Schylovalo se k něčemu, co snad skončí rychle a bez obětí, v horším případě pozvolna s obětmi na životech. Otřásl jím vztek.
Kdyby si to tam nahoře, nebo kde ti čtyři sídlí, dokázali lépe zařídit, nebyl by dnes v téhle rejži.

7. kapitolka Dobrovolně do pasti

I v téměř úplné tmě mohl na odlehlé pláni s místním hřbitovem rozeznat zavřenou bránu. Chytil se za hlavu. No jistě! Muselo mu být přeci jasné, že hřbitov zamykají.
Na veřejích vstupu seděly tři uštěpačné vrány. Proč uštěpačné? Možná si to chlapec myslel, protože zpívaly jemu nepříliš milou písničku:

„Sedí vrány na bráně,
pod nimi kluk na ráně.
Pročpak chodíš, malý hochu
v noc temnou svému otci k hrobu?

Uličník drzý kamenem hází,
však na tebe taky dojde.
Každého z lidí jednou srazí,
pak oči vrána vyklovne.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře vám všem tak.“

Tom už to nevydržel. Tohle nebyla dobrá cháska, tak snad neporuší docela svůj slib, když ji umlčí. Sesedl z koně, musel se přeci postarat o zavřenou bránu, která dle hlasitého skřípavého chrápání očividně spala uprostřed železných snů.
Rychleji, než by kdo mohl čekat, se shýbl a hodil po trojici nad sebou kamenem. Za pohoršeného krákání se vrány vznesly a usadily o kus dál na zídce. Mlčet se jim ale ještě nechtělo.

„Pro průvodce – netopýra,
šedivého páprdu.
Chlapec drzý sotva vydá
na vychytralou Vránu.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře drzounovi tak.“

Tom Chytrolín zvedl další kámen, nečekaně jím však místo směrem k ptákům vrhl do brány.
Vrány se natolik vylekaly, že uletěly.
Brána otevřela neviditelné oči, což Toma celkem úspěšně vyděsilo, a promluvila stejně nehmotnými ústy .
„Zatraceně! To mě pořád musí někdo budit tímhle způsobem?! Co takhle zdvořile zaklepat?“ vybuchl hlas hněvem.
Malý hrdina pohotově zareagoval. „Já se velmi omlouvám. Víte, zaklepal bych, ale bohužel nejste dveře. Moc místa na ťukání na vás není.“
Téměř cítil, jak se mříž zamračila. Po chvíli však ustoupila. „No dobrá tedy.“
Vzduchem se neslo šustění, když znovu promluvila suchým naučeným hlasem, jako by předčítala:
„Vítejte v příbytku mrtvých! Já jsem železná vstupní brána a odpovím vám na případné dotazy.
A nyní, prosím, dobře poslouchejte.
Na hřbitově je třeba dávat pozor na četné hrobní jámy.
Dále se každý návštěvník musí chovat tiše a s úctou, aby nerušil mrtvé z odpočinku, jinak bude vyveden.
Je zakázáno zde cokoliv trhat, krást, ničit a všemožně poškozovat majetek mrtvých nebo města.
Děkujeme za pochopení a přejeme příjemnou návštěvu. Máte dotazy?“
Tom se ohlédl po vraníkovi. Očividně byl stejně v šoku.
„No – totiž, rádi bychom už vešli,“ ozval se nervózně hoch. Kdo by nebyl trochu mimo s rozhovoru se vstupní branou na hřbitov, kde má pochované rodiče? Poťouchlý Tom Chytrolín tudy chodil často, ale nikdy si odsud podobný zážitek neodnesl.
V mříži cvakl železný zámek a brána se se skřípáním otevřela dokořán.
Tom se bezděky přitiskl ke koni. Král do něj však netrpělivě strčil. „Měli bychom jít. Pokusit se z toho starocha dostat.“
„Co-co mám dělat?“ Chlapec se cítil zmatený. Hřbitov v noci vypadal tak strašidelně. Nejhorší bylo, že ve Světě Nejistoty i v těch ostatních zůstával pořád stejný. Čekal, že mu Král poradí, zřejmě se však přepočítal.
„Musíš dělat, co umíš, to je snadné. Kolem tebe se začaly dít podivné věci. Ber to, co se už stalo, jako výcvik.“
Tom zahnul z hlavní cesty, museli na druhou stranu.
„Neříkal jsi mi, že tu budou tvoji přátelé?“ špitl po chvíli chůze a rozhlížení nejistě. Zatím si všímal pouze hejn havranů, dvou koček a starého prašivého psa. Vůbec jej to neuklidňovalo. „Začínám mít pocit, že jsi žádné přátele nikdy neměl,“ svěřil se vraníkovi s úvahou posledních několika sekund. Vždyť u stáje nikdo nikoho neviděl, tedy kromě hospodyně nebo stájníka, ale ti na mocné čarodějníky nebo bojovníky nevypadali.
Král na to nahlížel jinak. Pochopil to jako urážku a nehodlal si ji nechat líbit. „Měli jsme s tvým dědečkem stovky přátel!“ ohradil se, načež dodal „tedy, předtím.“

8. kapitolka Vrány

Tom Chytrolín by se byl velmi zajímal, před čím. A hlavně, kolik z těch stovek přátel je bojovníků, co jim zůstalo. Kdyby ovšem nerozeznal postavy ve světle loučí, které se nedaly s návštěvníky ani hrobníkem zaměnit.
Byli na místě. Tom obezřetně prošel mezi nimi, Krále v patách. Ony jim zastoupily cestu zpět k bráně. Na tomto místě, poměrně rozlehlé mýtince, rostly jen mrtvé pokroucené keře a stál zde, přímo za hrobem Tomova otce, jediný pahýl stromu. Pak už jen hřbitovní zeď.
Na špinavém šedivém náhrobním kameni ležel poslední chlapcův příbuzný.
„Dědo!“ ignoroval hoch asi desítku černě oděných postav s plášti zdobenými vraním peřím, všechny ptáky, kterými se „strom“ hrůzostrašně hemžil jako živá obluda, i chudáka starého vraníka Krále.
Než však stačil doběhnout k třesoucí se nemohoucí bledé osobě, přiskočili k němu dva z únosců a pevně jej sevřeli mezi sebou. Třetí mu přiložil dýku na krk a čekal.
Dítěti se sevřel žaludek. Měl takové tušení, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Jeho pozornost si však vysloužilo i něco jiného. Opravdu jedna z vran-ptáků se před jeho očima proměnila ve vránu-člověka?
„Klidně ho pusťte, vždyť co by nám mohlo od něj hrozit? Je jen dítě,“ promluvila dotyčná klidně, možná krapet výsměšně.
„Slyšela jsem, že tvé jméno je Tom. Já jsem První Vrána, tak mi říkají. Tihle lidé jsou mí příbuzní a ptáci mí učitelé. Moc v lásce tě nemají, Poťouchlý Tome.
Ale to nesouvisí s naším obchodem, správně? Zdá se, že jsi dodržel pravidla. Nevidím důvod, proč ti toho starce nevydat, i když nevím, k čemu by ti ten morous byl. Mám na něj teď trochu zlost, protože mu nezbývá moc času a není nepřítelem, který by mne byl hoden porazit.“
Tom Chytrolín se urazil. Tak o něm si myslí, že je malé děcko? Strachy bez sebe? A dědeček že jich není hoden? Páni, kolik lidí ten už porazil! Tom to přeci viděl. Viděl, jak dal holí výprask zloději, co je chtěl okrást, i když ten měl ostrý nůž. A určitě toho bylo víc, kdyby si zrovna vzpomínal. Vztek jej donutil jednat.
„Správně! Dohodu jsem splnil, víc jste nepožadovali. Chci svého dědečka zpět tak, jak jste ho unesli, i s jeho průvodcem. Teď hned!“ křikl na ženu.
Zpod kapuce První Vrány se ozval chladný smích. „Zdá se, že svou krev nezapřeš. Ale vzpomínám-li si, o průvodci v dohodě nepadlo ani slovíčko. Ale dejme tomu, že bychom ti vydali oba. Zaplať nám!“ zasyšela popuzeně.
Toma ten příkaz zarazil. Zamyšleně strčil ruce do kapes, ale nepovalovala se mu tam zrovna ani jediná mince, jen kus provázku a špendlík, o který se úspěšně píchl. Doma sice nějaké kapesné měl, ale děda má přeci mnohem víc peněz a dokonce ty tajemné klíče, které podle Krále chtějí, tak proč to nechce po něm?
„Já ale nemám, čím bych vám zaplatil! Jsem ještě kluk, neživím se sám, abych měl na útratu.“
Vrána sebou vztekle trhla, skokem byla u něj, chytila hocha za loket a hrubě stiskla. „Nech si své úspory ty skrčku! Já chci to, oč tu celou tu dobu jde. Ten staroch to nemá, takže to musíš mít ty. Dej mi to! Nebo vás hodím do nejhlubší propasti, abyste měli čas popřemýšlet nad svým životem, než dopadnete na dno.“
Spatřila v Tomových očích opravdový zmatek. Netušil, o čem to mluví, myslel, že nic nevlastní. Nic, co by mohla chtít. Slzy mu beznadějí vlétly do očí a on několikrát zamrkal.
Údiveně se rozhlédl. Byl tu, a přece nebyl. Mýtinka vypadala stejně, až na to, že tu nebyla ani jedna vrána. K jeho zděšení ani Král či děda. Když si to plně uvědomil, najednou pochopil, proč to.
Přesně, jak vraník říkal. Vrány mají možnost jít jen do Světa Nejistoty, do jiného ne, proto chtějí klíče. Takže když zamrkal, věřil, že je stále na hřbitově. Tím, že uvěřil jinému světu, ocitl se přímo v něm, takže na něho nemohou.
Očekávaná úleva však nepřicházela. On byl sice v bezpečí, ale starý muž ne. Mohou mu ublížit, když jim zmizel. Poslední rodina, která mu zbyla. Hned začal zběsile zavírat oči, aby našel ten správný.
Ani netušil, že se může ocitnout na tolika hřbitovech. Počítal si k tomu a zjistil, že od světa bez jediného černého ptáka došel na číslo třicet sedm, než byl zpět. Zpět sice ano, ale mezitím o pár kroků ustoupil. Objevil se na jiném místě. Okamžik trvalo, než jej spatřily, to už byl však znovu pryč.
Bylo to obtížné, objevoval se s časovou ztrátou větší, než by chtěl. Když se ocitl u náhrobku a chtěl pomoct i dědovi, zmizet i s ním a odejít odsud nebo se schovat, už tam nebyl.
„Řekla jsem si, že budeš hledat jeho,“ poznamenala za ním krutě žena. Odsunuli starce o kus dál a tři lidé stáli nad nim připraveni jej okamžitě zabít, kdyby se zase něco stalo.
Král, který dosud mlčel, se prvně ozval: „Ten chlapec o ničem neví.“ Znělo to dost sklesle, unaveně, ale odporovalo to tomu, jak se celý napřímil jako struna.
Vrána byla tak vzteky bez sebe, že si toho snad ani nevšimla. „Neví?! Jak může nevědět, že je vlastníkem celého toho svazku! Vždyť mu ho musel dát!“
V tu chvíli Tomem projelo mrazení. Nyní už chápal všechno. Právník v domě, únos, požadavek. Ale dědeček by jim to nikdy neřekl, nepověděl to ani jemu, tak jak to ví?
Přimhouřil oči. „Kde je žlutočerný netopýr?!“
Ptáci na stromě mu zírali upřeně na záda. „Kde je?!“ zahromoval.
„Toho už neuvidíš chlapče. Museli ho zabít, aby přišli na to, že ten únos jim byl k ničemu,“ pověděl kůň. Obrátil svou hlavu na První Vránu. „Je mi jedno, jak moc se zlobíš, ale máš smůlu. Chlapce si neudržíš a když jej zabiješ, klíče nikdy nebudou tvoje. On nemá důvod riskovat kvůli někomu, kdo je už prakticky téměř mrtvý. Takže dodrž slovo, které jsi dala v listě, a nech nás odejít.“
„Ne bez těch klíčů, ať mi je odkáže!“ mířila mu Vrána stále dýkou na hrudník.
„Dala jsi slovo! Jestli je porušíš, postarám se o to, abys měla pořádně nepříjemný zbytek života Vráno. A bude velmi krátký, pohleď!“
Tom se překvapeně rozhlížel. Neviděl nic, zato ptáci na stromě se choulili k sobě a zděšeně krákali na poplach. Přátelé nejspíš dorazili a to, že nic nevidí, skutečně neznamená, že tu nejsou.
Žena pod kapucí se rozhodla až pozoruhodně rychle. „Nechte toho starce. Jdeme pryč,“ přikázala. K Tomovi ale ještě nepřátelsky dodala: „Já neprohrávám Tome. Tvůj průvodce je zničený, takže nemůžeš klíč Světa Nejistoty vrátit. Až tě nebudou chránit, uvidíme se a bude to tvůj konec.“
Pak se změnila v ptáka a odletěla s hejnem. Lidé vylezli na pahýl stromu a přeskočili zeď. Zavládlo doslova hrobové ticho.

9. kapitolka Smutný návrat

Chlapec se konečně sklonil nad dědečkem, ale sám poznal, že je už pozdě. Ačkoliv vlastně vyhráli, připadalo mu, že on sám prohrál na celé čáře.
„Co teď se mnou bude?“ otočil se se slzami v očích k vraníkovi.
„Kdo ví? Ale sirotčince se bát nemusíš, na to máš moc velký majetek. Nejspíš ti pošlou někoho, kdo ho bude spravovat a starat se o tebe. Když máš peníze, vždycky se objeví někdo z „rodiny“, koho jsi v životě neviděl a chce se najednou zajímat. Ale teď nasedni, musíme pro hrobníka. Připrav si nějakou historku. Později si to vysvětlíme, ano?“
Tom sice netušil, jestli nějaké později ještě pro něj bude, poslechl však. Už se přesvědčil, že je kůň chytřejší než většina lidí, které kdy poznal.
Jeli černou tmou jistěji jak za dne. Hrobníkův domek se tísnil na tom hezčím konci celého pohřebiště. Dokonce měla ta barabizna předzahrádku se zeleninou.
Bál se, že nemá šanci hrobníka vzbudit, když se trhnutím otevřely dveře a v nich člověk s dvěma lopatami.
„Tak kdo je ten nebožtík?“ zeptal se chlapce dost nevrle. Na druhou stranu, kdo by byl rád probuzen tak pozdě?
Hrobník sám vypadal podobně jako nějaký chudý umrlec. Zacuchané šedinami prokvetlé mastné vlasy původně černé barvy ostře kontrastovaly s bledou tváří, ne tak s rukama plnýma mozolů a puchýřů se zčernalým nehtem na pravém palci. Jen pomalu se rozkoukával, zjevně si před spaním trochu přihnul, neboť z dechu mu byla cítit pálenka a místní pivo.
„Hej, ty kluku! Jestli ten kůň nepřitáhl mrtvolu, nemá na hřbitově co dělat, rozumíš?! Uvaž ho tady a ať se to příště neopakuje!“ přikázal mu chlapík pobouřeně, načež hodil Tomovi lopaty a kus nějakého prkna a pustil se k něčemu, co se mohlo honosně nazvat stodola, jakmile porotce zavřel obě oči.
Vešel dovnitř a rozsvítil jednoduchou olejovou lampu. Ve světle vypadal ještě hůř. Tom Chytrolín musel spolknout obrovský knedlík v krku, aby mohl muži odpovědět na otázku. Kolem se to jen hemžilo prkny, bednami i celkem slušnými rakvemi.
„To-totiž můj dědeček,“ vykoktal nejistě.
Přetrpěl dlouhý zkoumavý pohled i zaklení. „Takže už se ten staroch našel, ták? A mrtvej. No, to se dalo čekat, že půjde o nějakej mord. Ty mu zařizuješ pohřeb?“
Chlapec rozpačitě přikývl.
„A proč ho sem vozíš v noci, to mi tedy řekni! Copak nemůže zůstat do rána v baráku?!“
Očividně se jednalo o otázku typu: „Tos mě musel budit kvůli někomu, kdo mohl klidně počkat, až vstanu zejtra sám?!“
„O-on totiž nemůže, protože umřel někde jinde. Doma mi prostě někdo nechal vzkaz, ať si pro něj přijdu večer na hřbitov a on tam tak leží. Myslím, že by bylo nejlepší to vyřídit hned, než se lidi začnou ptát a chodit jej okukovat, nevypadá moc dobře, po tom únosu.“
Hrobník se okamžik rozmýšlel. Zřejmě tu takový rychlý pohřeb ještě neměl. Nemluvě o tom, že jestli mu ten stařec umřel tady, sotva to posoudil nějaký doktor. Na druhou stranu pro toho chlapce bude jen nejlepší, když se to rychle sfoukne. Dost, že mrtvolu objevil.
„Tak dobře. Takže, napřed mu vyber nějakou bednu, ten tvůj kůň se nám nakonec bude ještě hodit. Já zatím vystavím úmrtní list, na štěstí pro tebe to můžu udělat stejně tak dobře, jako obyčejnej doktor, a ty mi budeš odpovídat na otázky.“
Už bylo dlouho po svítání, když se znavený chlapec na koni pustil konečně domů. K dobru nutno připsat, že jeho dědeček teď spí tak, jak by si přál ve slušné rakvi vedle hrobu své dcery.
Po vyčerpávajících otázkách následovalo stěhování nářadí a samotného těla na místo. Bylo to vyčerpávající, ale nic proti tomu nekonečnému kopání. Hrobní kámen bude hotový za dva týdny a do té doby musí za služby Tom Chytrolín zaplatit. Hoch neměl tušení, čím asi. Jen se doma s botama na nohou ve špinavém oblečení celý od hlíny uložil do postele a usnul.
Toho dne se dělo mnoho věcí téměř současně. První si toho všimla hospodyně. Samozřejmě zjistila, že chlapec není doma a šla to nahlásit. Ráno se vrátila ze svého domečku ve městě i s těmi dvěma detektivy, ale zřejmě se nic nestalo, neboť hoch spal klidně v posteli. To, že je umazaný, je přeci u dětí jeho věku normální.
Stájník našel ve stání nasedlaného koně v ještě horší náladě jako obvykle a trvalo mu pěknou dobu, než ho dal do pořádku.
Zrovna, když si na to stěžoval hospodyni, oba detektivové chystající se k odchodu se zarazili, protože se objevil poslíček se vzkazem od právníka a druhý s dalším od hrobníka. Chlapci se potkali pod kopcem a šli dál spolu, protože zjistili, že míří do stejného domu.
Právník vzkazoval, že se u něj ráno zastavil hrobník a potvrdil mu smrt jeho klienta. V tom případě se může příštího týdne otevřít poslední vůle před zbytkem rodiny nebožtíka, už všechny sezval. A Tom se nemusí bát, o poručníka bude postaráno.
Druhý chlapec vyřizoval, že Tomův dědeček je v pořádku pohřben, s penězi to vyřídil už právník, náhrobek bude už tuto sobotu na místě. Také, že s tím obeznámil rodinného lékaře.
Detektivové se otočili jako na obrtlíku.
„Jakže, tedy, jak přesně to bylo? Tomův příbuzný byl přeci unesen!“
„Ano pane, ale teď už je v klidu pod zemí na hřbitově. Prý se tam večer našel a vnuk mu rovnou zařídil pohřeb, aby se nemusela mrtvola vozit sem a tam.“
Druhý policista jen nevěřícně hleděl. „V tom případě tedy není na nás už vyšetřování únosu. A jestli se někdo z rodiny nebude dožadovat vysvětlení smrti, pak ani vraždy.“
„Případ uzavřen kolego,“ rozhodl první, společně vzkázali Tomovi upřímnou soustrast po hospodyni a byli pryč jako pára nad hrncem.

10. kapitolka Jak to všechno skončilo?

Tak v první řadě, Tom zdědil veškerý majetek a jeho poručníkem se stal strýček, kterého v životě neviděl.
Vranám se podařilo dostat se k melounu-obličeji a zničit ho, takže Toma skutečně zachránil svazek klíčů, jež mu podle poručníka nepochybně nepřinese v životě nic kloudnějšího než otázky, k čemu asi patří.
Ačkoliv chlapci vraník slíbil vysvětlení, nehodlal slib dodržet. Nikdy mu nepověděl, proč nenechal hlídat meloun-obličej. Dokonce ani to, kdo vystrašil vrány natolik, že tak rychle zmizely.
V celém městě se okolnosti tajemného únosu, úmrtí a pohřbu staly vděčným tématem k zamyšlení stovkám všetečných lidí na několik let a i poté, co se na to všechno zapomnělo, tvrdilo se, že Poťouchlý Tom Chytrolín je zkrátka pořádně divný pán.
Tom se podle řečí ujal rodinného řemesla, čarodějnictví, proto měl neustále dost peněz, i když ho nikdo neviděl nic dělat. Vlastně ho téměř vůbec neviděli. Jeden pekařův syn si získal chvilkovou pozornost tím, že zaujatě tvrdil, že mu „ten chlápek zmizel za bílého dne uprostřed ulice před očima. Jako by tam jednou byl a mrknutím oka zase nebyl.“
Hrobníkův mladší pomocník rád vykládal na potkání historku, jak asi rok poté, co Tom dospěl pohřbíval jeho poručníka. „To vám byla mrtvola, jakou jsem jaktěživ neviděl. V očích takovej lačnej pohled a na paži vypálený cejch ve tvaru klíče, docela jistě jednoho z těch, které pan Tom nosí na opasku.“
Detektivové nad všemi těmi záhadami jen mávli rukou. Znali zdejší klepny natolik, že odmítali uvěřit čemukoliv, co by se povídalo. Navíc, proč řešit další případy, když si na ně nikdo nestěžuje? Své práce měli už tak dost. Možná k tomu přispělo i to, že Tom Chytrolín se ze dne na den stal jako mávnutím kouzelného proutkou jedním z nejlepších přátel vrchního inspektora v tomto městě.
„Prý mu chtěla utéct žena a on ji přemluvil, aby se k panu inšpektórovi vrátila.“
„Já zase slyšel, že vytáhl jeho syna z řeky.“
„Ale ne! Bylo to úplně jinak, to dá rozum. Očaroval celou jeho rodinu.“

1. kapitolka Seznamte se s Tomem

Toma Chytrolína neměla zvířata vůbec v lásce. I když mu bylo už devět a posledního psa zatahal za ocas před celými dvěma lety. Přezdívka Poťouchlý Tom Chytrolín mu už zůstala, ba, kudy chodil, neodbytně se naň lepila.
Jeho učitel, než z rodiny spěšně odešel , mu jeho pocity objasnil prostými slovy: „Něčemu takovému se říká Kletba nebo také Osud.“ (Nutno podotknout, že odešel jen v ponožkách, čili „po svých“. Asi to bylo tím, že boty měl plné žluklého másla, se kterým přece Tom neměl téměř nic společného. Žluklé bylo už předtím, než je učiteli do bot strčil.)
Tom si nebyl tak jistý, že tato slova to vystihují. Musela by přece znamenat to samé a v pohádkové knížce své babičky se nepsalo nic o Kletba = Osud. Každopádně slova Kletba = Prokletí využíval před kamarády. Bylo tak nějak poutavější a budilo respekt. Až moc velký, protože ať se snažil sebevíc, o žádného kamaráda už celičký rok ani nezakopl.
Ale teď něco o Tomově domově. Rodiče byli oba už po smrti. Matku viděl naposledy těsně po narození, ale je známo, že čerstvě narozená mláďata většinou nespatří zhola nic, takže se dá říct, že ji neviděl nikdy. Ale měla pěkný náhrobek ve tvaru růže na místním hřbitově.
K tomu se vztahuje vzpomínka, jak se květ z kamene uvolnil a spadl ze stonku na zem, kde zůstal ležet. Právě tehdy si Tom usmyslel, že přestane provádět lumpárny na zvířatech, aby se maminka už nezlobila.
Na otce si pamatoval lépe, ale dědeček o něm mluvil s opovržením jako o „chlapovi, co zkazil jeho dceru a teď neumí nic lepšího, než být věčně v lihu“. Tom si význam těch slov zjistil bohužel až po tom, co otce během obyčejné hospodské rvačky někdo probodl nožem. Děda se pak postaral o to, aby byl pohřben od matky co nejdál, takže když se Tomovi zastesklo, musel z jednoho konce hřbitova, kde byly vysazeny staré zanedbané růžové keře, na druhý. Tam byl nad otcovým jednoduchým, šedým a velmi pokáleným náhrobkem pahýl stromu, na němž téměř pořád sedávaly vrány s hrubými inteligentními pohledy a zle si ho měřily. A on už dva roky nesměl hodit po nich kamenem, jako to dělával předtím.
Babička prý jednoho krásného dne dědečkovi, který nesnášel pohádky, maje rád ponurou realitu Světa Jistoty, frnkla.
„Uletěla v podobě sněhobílé labutě do teplejších krajů a už ji nikdo více nespatřil,“ vyprávěla Tomovi postarší hospodyně jednoho zimního rána. (Nikdo ve Světě Jistoty nevyprávěl nikdy dětem pohádky a příběhy večer. Říkalo se, že to by otevřelo brány do zlého a krutého Světa Nejistoty. Děda tomu říkal „babské povídačky“, ale nikdy to nepopřel ani neověřil.)
A o dědečkovi, majiteli slušného domku se zahradou a dvěma ložnicemi, se vyprávělo, že je starý čaroděj, což se snažil vyvracet v každém volném okamžiku. Nesnášel slovo čaroděj, a když se Tom pokoušel na to téma zavést řeč, dostal výprask. Tom Chytrolín byl v jeho péči, pod jeho poručnictvím, a vzhledem k pověstem o dědovi ho všichni považovali také za tajemného. Tak se mu dařilo být v klukovských pranicích poslední, co stojí pevně na nohou – nikdo se neodvážil mu pořádně napráskat ze strachu z Kletby = Prokletí, které by na dotyčného jistě uvalil.
Svět Jistoty Tomovi připadal okoukaný a špinavý. Byl to svět jako každý jiný a pro některé dobrodružnější povahy zase ani ne tak dvakrát jistý. Někdo mu prostě říkal Země, učitelé zase Svět (A to Tom věděl, protože se mu podařilo zbavit se patnácti učitelů, kteří jej tak nazývali. Jen ten poslední, co odešel po svých, vydržel celý měsíc), Svět Jistoty měli v oblibě obyčejní lidé, protože věděli, že ráno musí vstát a pracovat, než večer zase ulehnou, a tak pořád dokola.
„Největší jistota Světa Jistoty je smrt. Každého porazí a ve všech knihách pro poddané se píše, že potom se obloha zbarví do ruda a oni budou pány a pánové zase poddanými, aby se zachovala rovnováha,“ říkávala hospodyně.
„Nesmysl. Babské povídačky! Král, že bude po smrti nádeníkem?! Jen se podívej na kterýkoliv královský pohřeb. Vždycky si s sebou do hrobu berou zlato a stříbro. Dost na to, aby jim to stačilo na deset životů a v deseti životech je velká šance, že se zase narodíš jako bohatý pán. Kdepak, chlapče. Peníze hýbou Světem Jistoty,“ řekl mu dědeček právě včera. Ale Tomovi na tom něco nesedělo. Něco, co považoval za nezjištěný a velmi podstatný detail.
Kde jsou všechna ta zvířata? Vlastně lidé tvoří jen menšinu tvorů Světa Jistoty, i když jich bylo víc, než by spočítal. Zvířata přeci také umírají, nemohou se po smrti smíchat s lidmi? Vždyť vrány na hřbitově jsou inteligentní, i kočky a koně a prasata a krávy a ovce. Každé má svoji inteligenci a podle učitelů jsou lidé jen dalšími zvířaty, to si jen myslí, že jsou něco víc.
Co kdyby se zvíře po smrti narodilo jako člověk a naopak? Ale dobře věděl, že na tohle mu sotva někdo odpoví.
A byla tu ještě jedna věc, která mu lámala hlavu daleko delší dobu. Co je Svět Nejistoty? Kde je, a co v něm žije a roste? Má své zákony? Mají lidé tady důvod se ho bát? Nejsou to také jen „babské povídačky“?

2. kapitolka Malý incident

Vstup do pohádky se hledá těžko. Nemůžete ho najít sami, on si najde vás. Tak se stalo, že se k Tomovi připojil Osud.
Nebylo to hezké ani milé. Ani veselé, ani šťastné. Přesto se to chudáku Tomovi přihodilo a přimotal se tak k těm věcem, které děda nenáviděl, aniž by se o to vůbec byl snažil.
Ráda bych napsala: Ten den byl velmi významný, protože záhadné věci se dějí pouze ve významné dny, jako na kulaté nebo magické narozeniny, při úplňku, v pátek třináctého, na Dušičky nebo za větrné bouře.
Avšak TEN den byl jako každý jiný. Bezvýznamný, jen jeden den vašeho dlouhého života, při němž by nikdo nečekal, že se může cokoliv stát. A přece!
Tom měl vždycky rád koně. Bylo to jediné zvíře, z něhož měl respekt. Kůň vypadal jako král (Tom bydlel v Severní polovině Světa Jistoty, takže nikdy neviděl lva. ZOO tam za jeho časů nebyla ani jediná a jen králové by si mohli dovolit chovat taková zvířata), chodil jako král. Kdyby králové uměli nebo chtěli běhat, v tomto si Tom Chytrolín nebyl jist, ale zřejmě by běžel ladněji kůň. Co bylo však důležité, nejsilnější a nejrychlejší kůň ve stádě byl král.
Krom toho měli koně spoustu odporných lidských zlozvyků, i když je pravdou, že okusování prstů či šťourání se v nose byste mezi ně s nejlepší vůlí nemohli zařadit.
Chlapec je odpozoroval na starém koni svého dědy. Lehce prošedivělý vraník byl (cituji z Tomových zápisků): vysoce nevrlý, rád si kopnul nebo dupnul, upřednostňoval pamlsky před pořádným jídlem, nečekaně štípal a rád občas i utekl.
Po Tomovi vrhal nepřátelské pohledy, jako by říkal: „Tohle je moje místo a moje postavení a takový uličnický nafoukaný spratek mi ho nevezme!“
Proto za ním Poťouchlý Tom Chytrolín chodil vždy, když měl volnou chvíli (To v překladu do poťouchlovštiny znamená nemít na práci vykrádání dobrot ze špajzky, tahání psů za ocásky, mazání učitelových bot žluklým máslem nebo potulování se kdekoliv, kde to není dovoleno). Líbilo se mu, že kůň se k němu chová jako přísný rodič. Peskoval jej a vrhal po něm rozzlobené pohledy, jako by věděl, kdy něco zrovna provedl.
Dědeček všechny Tomovy kousky odbyl křivým úsměvem a pronesením: „To, co si zase vymyslel, je přeci normální. Jako chlapec jsem byl také zvědavý, jestli kočka umí plavat. Z toho vyroste.“
A od sedmi let se to opravdu trošičku zlepšilo. Ale vraťme se k ONOMU dni.
Tom šel jako obvykle k Černému Králi (jak si koně sám pojmenoval, protože Starý Brach se mu nelíbilo). Tentokrát byl v obzvláště nevrlé náladě, takže měl chlapec co zapisovat. Ale po chvíli bylo zase všechno okoukané, tak se znuděně zasnil.
Přemýšlel o tom, jaký je asi Svět Nejistoty. Jak je asi od toho našeho daleko? Ale sám se neodvážil nikdy vyprávět večer příběh.
Z uvažování jej úlekem vytrhl holub spící na trámu, jež nejspíš v holubích snech uklouzl a spadl. A vzhledem k tomu, že se chlapec na vysokém hrazení stáje nedržel, spadl také. Velmi nešťastným způsobem se uhodil do hlavy o fošnu před sebou a propadl mezi prkny přímo do koryta s vodou pod nohy patřící Černému Králi, což samozřejmě už nevěděl, protože šplouch se ozvalo až nějakou chvíli po buch.
Zdálo se mu, no popravdě se mu nezdálo vůbec nic. Žádné světlo v tunelu, život před očima nebo Poslední soud. Ani andělé ani hvězdy kolem hlavy. Nic.
Po té tmě ucítil bolest na hlavě. Otevřel oči na malé škvírky, aby zjistil, co se stalo, a nastražil uši i mysl. Chtěl si dát dohromady, o čem to stájník s dědou mluví. Král měl vystrčenou hlavu ze svého stání a zvědavě je pozoroval.
„J-já myslím, že už za chvíli přijde doktor, pane. Nemám moc zkušeností s utopenci, a-ale u-určitě to nebude tak zlé, jak to vypadá. Do-doktor u-už to spraví.“
„Ty hlupáku! Tady doktor nepomůže, copak jsem úplně slepý?! Je mrtev, můj jediný chlapec, všechno, co mi zbylo. Měl bys volat pohřebáky, a ne doktora!“ zaštkal dědeček, jak ho ještě Tom nikdy neslyšel.
Chtěl mu něco říct, že se spletl, ale vyšlo z něj jen tlumené zabublání, jak se mu voda z úst nalila do krku a chtělo se mu moc spát na to, aby se přinutil pohnout nebo cokoliv udělat.
Najednou se mu nad hlavou ozvalo: „Hej, ty stará bačkoro!“ A za ním (teda za temenem hlavy, neboť celou dobu samozřejmě ležel) zadupání.
Oba muži se otočili a spatřili ke svému úžasu, že pohřeb se bude muset odložit.
Tom Chytrolín si z té události nepamatoval o moc víc. Všechno se mu to slilo dohromady a on se znovu poddal bezvědomí. Ale v jeho hlavě mu pořád ještě zněla ta slova: „Hej, ty stará bačkoro!“

3. kapitolka Tom a Tajemství

Po probuzení zažil skutečný šok. Byl ve své ložnici i nebyl zároveň. Jako by se na svět díval jinýma očima nebo přes barevné sklíčko. Když se podíval na svůj hrudník, kde ho to tlačilo, spatřil lidský obličej z vodního melounu (Tom už vodní melou jedl. Prodávali je kupci z Jižní poloviny a dědeček, když ještě vycházel z domu, mu ho koupil k narozeninám) vratce stojící na dvou nohách, pomáhaje si rukama v rukavicích, který spokojeně vrtěl chlupatým psím ocáskem. Nebo to byl vodní meloun z lidského obličeje?
Otevřel pusu v úleku. Chtěl začít křičet, jenže než tak stačil učinit, proplul mu skrz ústa kapr, on ucítil rybinu a rychle je zavřel, aby se nepozvracel.
Kapr se na něj obrátil a vypadal velmi rozzuřeně, jako by Tom udělal něco navýsost zlého, ale meloun-obličej ho chytil předními a strčil si ho celého do pusy.
Poťouchlý Tom zkusil několikrát otevřít a zavřít oči a pokaždé viděl něco jiného.
Meloun zmizel a nahradila jej kočka s ploutvemi, potom zmizela kočka a objevil se člověk s dvěma hlavami a nebezpečně se lesknoucí šavlí. Rychle je znovu zavřel, ale bylo to ještě horší. Celý pokoj vyplňovalo černé křídlo a skrz stěnu nepochybně pokračovalo.
„Dědečku!“ podařilo se mu konečně vyjeknout. Postava v pozadí, sotva viditelná, se stala jedinou postavou. Alespoň si to myslel, než se ze stínu pod oknem vynořil obličej-meloun a vyplivl mu na postel k nohám rybí kost. S vrtícím ocáskem na něj civěl a očividně chtěl odměnu.
„No-hm, děkuju,“ řekl chlapec a vzal do prstů kost, o které se přes její zjevné vlastnosti neustále přesvědčoval, že se mu s melounem i tou havětí jen zdá.
Mezitím se u postele zastavil děda. Díky Jistotě, alespoň on byl on.
„Co jsi to říkal?“ zeptala se důvěrně známá osoba v sepraném černém úboru, jaký obvykle nosila. Hoch se zamračil na novou černou hůl, tu přeci předtím neměl. Ale dědeček čekal na odpověď.
„Děkuju-děkuju za záchranu,“ dodal později vnuk. Uvědomoval si, že pohledem těká z, teď už vcelku legračního, melounu na dědečka.
„Nechceš mi ještě něco říct?“ zeptal se on tím suchým tónem, jako kdyby věděl všechno. Na okamžik Tom chtěl, opravdu chtěl, načež začal rychle mrkat přes děsivá schémata k melounu a dědovi. Musel vypadat jako blázen, mysleli by si, že JE blázen a celá jeho pověst, jeho hrdé tajemno, by byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku.
„N-nae,“ vykoktal nejistě.
Starý muž přikývl. „Dám ti čas si odpočinout, třeba mi pak něco povíš. Ráno,“ doplnil a odešel.
Tom okamžitě tvrdě usnul meloun nemeloun. Zdálo se mu o jediném tvoru na světě, který mohl mít tu drzost nazvat Tomova netypického dědečka Starou bačkorou.
Z toho se k ránu probudil někde ve vzduchu, přestože ve svém světě ležel nepochybně v posteli (cítil totiž peřiny). Vyděsilo jej to. Jak tam v nočním úboru visel jen tak, pochopitelně to bylo tak reálné, že tomu uvěřil a tudíž, vlivem slůvka gravitace, spadl dolů. Přímo někam do jezera.
Nestačil se moc rozhlížet, mrknul, a byl zpět – jen s tím rozdílem, že pod postelí a celý naprosto skutečně promočený.
Co nejrychleji se za neustálého mrkání převlékl a vyrazil k někomu, s kým si o tom snad bude moci popovídat.
Než vyšel z pokoje, sešel schody, vylezl ze dveří a obešel celý dům, myslel si už, že se zblázní.
Hned u pokoje narazil do tlustého opeřeného těla a vyrušil z pranice dva velmi, velmi tlusté svazky o zvířatech, které si vzájemně škubaly s vrčením stránky.
Přes cestu mu předupala myš o rozměrech dospělého bernardýna. Svíčky osvětlovaly temnou halu zeleným světlem místo nažloutlého a meloun „očichával“ něco, co Tomovi podezřele připomínalo dědův šálek na kávu, který shodou okolností skutečným lidským uchem poslouchal piáno, na něž nikdo nehrál.
Dveře mlely na Toma Chytrolína něco cizí řečí. Ani za mák jim nerozuměl. Chvíli to trvalo, než je přesvědčil, aby se otevřely, protože on chce jít ven.
Ovocné stromy v zahradě se nějakým záhadným způsobem tvářily jako duby. To by nebylo nejhorší, kdyby se některé nekořenily v povětří vysoko nad hochovou hlavou (Koruny se u větších kousků jen zlehýnka dotýkaly země, ty menší visely jako na neviditelných hácích i několik desítek metrů nad naším hrdinou), kde svítilo bledým světlem červené slunce.
Socha sloužící jako uvaziště pro koně za silného kamenného drhnutí smekla svůj klobouk, když kolem procházel.
Ovšem čím víc se soustředil, tím víc viděl ze svého Světa Jistoty, ze svého skutečného neměnného domova, až nakonec zmizely i včely tančící divoce ve vzduchu s rezavými mravenci na neslyšný valčík.
Zůstal jen jeho zvláštní a zřejmě přihlouplý kamarád meloun.
Nutno podotknout, že zkusil párkrát mrknout a místo domu uviděl obří vránu, ale ostatní světy byly už pryč.
Ve dveřích stodoly se zastavil. Zauvažoval o tom, jak asi mluvit s mluvícím koněm, když zjistil, že může naslouchat to, o čem se kdesi právě u stání Krále hovoří teď.
„Jsi si jistý, že tě Thomas včera slyšel?! Nemyslím, že každý, kdo se kdy topil, do toho vidí. Nejspíš ho jen bolela hlava.“
„To sotva,“ odfrkl dědovu hlasu ten, který podle Tomových domněnek patřil vraníkovi. „Poznám mrtvého, mám ještě všechny smysly, starý. Ten tvůj klučina mrtvý byl dost dlouho na to, aby vychladl. Opustil tento svět a hledal cestu. Musel jsem použít všechny své schopnosti, aby ji nenašel a nutilo jej to vrátit se. Jsem rád, že to zvládl, ale nemyslím si, že by byl po probuzení nadšením bez sebe.
A vůbec, kdy mu řekneš o jeho rodičích? A o sestře, klíčích, dědictví a světech a takových věcech? Teď ne? No dobrá. Změňme téma.
Co tvoji průvodci? Slyšel jsem, že Královna Písku dala jednoho z nich popravit. Nikoho z nás, pravda, nemá moc v lásce.“
„Hmmm,“ vydal ze sebe protáhle jeho společník. „To je pravda. Právě včera jsem o něj přišel, takže do Písku se už nemůžu vydat,“ řekl hlas Tomova poručníka s náznakem lítosti a stesku. Tom sám tomu ani trochu nerozuměl.
„To je mi líto, starý. Nestačil jsi najít svůj klíč a teď za to začínáš platit. Už potřebuješ hůl. Kolik ti jich ještě zbývá?“
Vzduch se zavlnil, jak si tázaný povzdychl. „No, není pochyb o tom, že dny mé slávy už minuly. Zbývají mi jen tři: Ohnivá zebra v Zemi Tepla, jednonohý pirát ve Středomorsku (ale ten je zuřivě stíhán, takže mu zřejmě mnoho času nezbývá) a tady ve Světě Nejistoty to je žlutočerný netopýr. Nic víc už nemám.“
Tom se zamračil. Co tím myslel? Co znamená „tady ve Světě Nejistoty“? Co jsou zač ti „průvodci“?
„To je mi opravdu líto, starče. A mám pro tebe k tomu všemu ještě dvě zprávy. Tu první znáš: Brzy už zemřeš nadobro. Jestli vydržíš víc jak pět let, bude to skutečný úspěch jen se třemi.
Ta druhá je, že jsem ti díky své zapomnětlivosti opomenul zmínit, že tvůj vnuk už nás od vrat celkem dlouho poslouchá.“
Tom zrudl až po kořínky vlasů. Teď se cítil trapně – přistižen při činu. Na druhou stranu se mu dařilo pochopit, že ať se děje cokoliv, není v tom tak sám, jak si dosud myslel.

4. kapitolka Nejistá Nejistota

Dny ubíhaly. Tom se nudil, stýskalo se mu po někom, s kým by si směl promluvit. Dědova reakce tehdy ve stáji nebyla tak zajímavá, jakou by chlapec čekal.
„Ty kluku jeden zvědavá! To mám za to, že jsem se tě ujal?! Posloucháš za dveřmi. Teď už toho mám tak akorát. Máš domácí vězení, ať už tě nevidím!“ zaburácel.
Tom se při vzpomínce na ni zatvářil stejně ublíženě, jako přede dvěma týdny. Předevčírem měl desáté narozeniny. Čekal, že mu dědeček přijde popřát jako vždycky, ale nestalo se tak. Nikdo si ani nevzpomněl.
Chtěl pochopit všechno, co Král říkal. Chtěl rozumět tomu, co vidí, ale sám to nikdy nezvládne!
Černý kůň by mu mohl pomoci, ale když se před několika dny v noci pokusil zmizet do stodoly, všiml si na stropu haly žlutého a černého stvoření s korálkovýma očima, jež jej pozorovaly (Dědečkův průvodce Světem Nejistoty – žlutočerný netopýr). Okamžitě se vrátil do své ložnice a zavřel se tam na závoru.
Dnes je další ráno. Postupem den se nejspíš nestane zhola nic, ale přesto bude chlapec stále zmatenější. Ledaže by si utřídil všechno, co viděl a slyšel. Člověku obvykle lépe docházejí souvislosti, když něco vidí černé na bílém. Vzal svůj zápisník Králových zvyků, který mu nyní připadal jako bezcenná záležitost, a začal:

Svět Nejistoty = Svět Jistoty (jak ho vidí ti, co přežili svou smrt)
o neživé věci jsou živé, stromy visí hlavou korunami dolů, slunce je opravdu
rudé, Král umí mluvit
o průvodcem je lidský vodní meloun, dědovým žlutočerný netopýr
o klíč…

Po chvilce přemýšlení slovo „klíč“ přeškrtl. Došlo mu, že se o nich něco povídalo, ale mnoho toho o nich nevěděl. Nejspíš byly ke každému světu a člověk je prostě musel najít. Ale otvíraly cestu tam, nebo zpátky? Proč byly tak důležité? Když vypadá všechno jinak, jak lze nalézt takový klíč?
K průvodcům toho také moc nevěděl, ale bál se, že čas po přežití vlastní smrti je jen půjčený.
Meloun tupě zíral na zápisy. Očividně nechápal. Neuměl číst ani psát, viděl však, že to Tomovi připadá důležité, tak se neodvážil na sešit ani sáhnout.

Úkol číslo 1: b1: Promluvit si s Králem
b2: Pochopit všechny souvislosti
b3: Křížový výslech dědy

Odložil pero a zavřel lahvičku inkoustu. Otočil se ke svému průvodci. „Teď vyběhneme z domu do stodoly. Než přijde děda, zjistíme všechno, co stihneme,“ rozhodl nahlas.
Meloun v úsměvu vycenil křivé zuby a zralé červené útroby. Poťouchlého Toma Chytrolína to nepřekvapilo, věděl totiž, že správný vodní meloun je uvnitř růžovočervený a má tmavé pecky.
Zápisník vrazil do brašny přes rameno a odsunul závoru. „Tři, dva, jedna…teď!“ odpočítal nahlas, rozrazil dveře a vyběhl.
Po cestě ke schodům se rozhlížel po stropě. Nic tam však nebylo. Zarazilo jej to. Zůstal stát u zábradlí a marně se díval nahoru, dolů, po celé hale. Pro jistotu mrkl po všech světech – v jednom musel plavat po jezeře, takže se znovu promočil. Ale žlutočerný netopýr prostě zmizel.
„Měl by přece hlídat!“ křikl zoufale po melounu. Bleskově změnil plán, jen neměl čas si ho poznamenat. Bod číslo jedna – kouknout se do dědovy pracovny a zjistit, co se děje.
Roztřeseně se pustil správným směrem. Na klepání se nikdo neozval, tak otevřel dveře. Průvan vnikl do chodby.
Závěsy vlály ve větru, jak okno zelo dokořán. Místnost byla prázdná. Něco však nebylo v pořádku.
Touhle dobou tu děda býval, podle tácu u gauče tu jedl, takže i spal, a největší důkazy: hůl byla pohozená na podlaze u stěny a malý polštářek divoce potrhaný. Deka ležela o pěkný kus dál na zemi taky děravá. Všude se válely obsahy zásuvek stolu a police rozhodně nevypadaly uklizeně. Vlastně všechno bylo v nepořádku.
„Unesli mi dědu,“ vydal ze sebe v šoku Tom.

5. kapitolka Kdo unesl dědečka

Rozhlédl se ztuhle po krajině pod sebou, a pak okno zavřel. Ale proč by někdo unášel zrovna jeho dědu? Peníze určitě nikomu nedluží, za ženskými už běhat ani nemůže a výkupné za něj nikdo nezaplatí. Není ani žádným důležitým úředníkem – vždyť už je v důchodu!
Jistě, byl to starý morous a podivín, ale proto se lidé nekradou.
Hospodyně na přítomnost něčeho divného přišla zřejmě dřív než chlapec. Ozvaly se kroky a do dveří vtrhli dva detektivové-policisté (Vlastně se jednalo o městské úředníky, kteří vyšetřovali, ale nic jiného nedělali. Své závěry přednesli soudci, který zhodnotil, jestli se tím někdo bude víc zabývat – většinou to nechali plavat). Přehlédli pohledem chlapce i místnost a zuřivě zapisovali do svých bločků malými tužtičkami. Potom oba souhlasně přikývli, jeden pokývl druhému a ten položil Tomovi otázku: „Kdy jsi viděl svého dědečka naposledy?“
Služebná se na oba dva zamračila a „vyhodila“ se slzami v očích Toma na chodbu. Hoch ale bez sebemenšího zaváhání přiložil ucho na zavřené dveře.
„…od vás není vůbec slušné, ale já jsem pána viděla naposledy včera v poledne, kdy jsem mu nesla oběd. Ne, nemám ponětí, kdo by mu chtěl ublížit.“
„Byl to bohatý muž, madam. Takový má mnoho nepřátel, i když to tak nemusí vypadat. Nevydíral ho někdo?“ ozval se hlas detektiva suše.
„Ó Bože, to ne! Ale poslední dobou jakoby pán zestárl. Už víc jak dva týdny chodil o holi a včera vypadal velmi nemocný, a tak – nepřítomný je to správné slovo. Něco mumlal o nějakém mrtvém námořníkovi. Byl hrozivě bledý a říkal: „Teď už mi zbývají jen dva. Jen dva a je konec.“ Ne, samozřejmě nevím, co tím myslel. Ale vyžádal si svého právníka a spolu se zavřeli. Ten pán odešel asi hodinku nato.“
Tom Chytrolín pochopil, že hospodyně je netrpělivá a detektivové brzy odejdou, tak vyklidil pole a využil zaměstnání ženy, aby se dostal nerušeně ke Králi (ne, že by zrovna měla pomyšlení na to, aby chlapec dodržel povinné domácí vězení, ale jistota je jistota).
„Nemusíš se tak plížit, nikdo tu není,“ ozvalo se ze stání. Tom už se Krále nebál. Teď měli něco společného. Oba viděli a mohli spolu o tom mluvit. Vlezl přímo k němu do stání a sedl si na kupku suché slámy.
„Jsi pěkný drzoun! Já ti taky nelezu do pokoje, víš to?!“ protestoval mluvící kůň.
Tom se mu musel svěřit: „Já – myslím, že děda přišel o jednonohého piráta, takže nemůže chodit už vůbec. Stalo se to včera. A zavolal právníka, a pak ho unesli. Já ho CHCI zachránit, ale…“
„Ale ničemu nerozumíš,“ dodal vraník. Chlapec sklopil pohled k zemi a pohrával si se stéblem slámy.
„No, podle mě tomu rozumíš víc, než by kdo čekal od takového škvrněte, ale dobrá. V každém případě, dřív než dnes večer nebudeš mít tu možnost starce zachránit. A do večera je času na vysvětlování dost. Tak nevěš hlavu. Raději si přečti vzkaz od Vran, dones mi kýbl čerstvé vody a kupku sena a poslouchej. Zažili jsme s tvým dědečkem mnohem horší věci. Žádné otázky!“ dodal, když spatřil chlapcova otevírající se ústa.
Pohodil hlavou. Meloun-obličej svižně vyskočil, strhl ze stěny „vzkaz“, vzal dýku, kterou byl připevněn a oboje donesl dovnitř stání Tomovi s oddaným úsměvem.

Zejtra v nocy na hrzbitovje, esli toho páprdu ceš.
V.

Chlapec přeletěl list pohledem. „Pche!“ odfrkl si. „Je tam tolik chyb, že se to skoro nedá číst,“ poznamenal opovržlivě.
Vraník jej nevybíravě štípl do ruky. „Nikdy nepodceňuj nepřítele! Vranám možná psaní dvakrát dobře nejde, ale to neznamená, že nejsou chytré. Jsou to jedny z nejhorších, s kterými se může člověk poprat. A tohle je očividně past. Ukážou ti dědečka, ale průvodce budou držet jinde jako pojistku a až si budeš myslet, že máš vyhráno, zabijí ho. To je liga chlapče, ne první, ale už liga. Nejde o potrhlé zločince, jdou dost na úrovni, tak bych ti nad nimi neradil ohrnovat nos.“
„A co budem dělat?“ zeptal se plačtivě Tom. Dědeček byl jediný, kdo mu zbýval. Kam se poděje, jestli umře?
„Vrány jsou lidé i ptáci. Lidé pracují pro ptáky a naopak. To je třeba o nich vědět a učinit to samé, co od tebe čekají. Podle jiných pravidel se s nimi nedá hrát.
Ony chtějí, abych tě poučil o nich a světech. Tak to udělám. Počítají s tím, že tvůj průvodce tu zůstane chráněn a ty půjdeš na hřbitov, aby ses vyhnul velkému riziku pro sebe. Jistě. A předpokládají, že já půjdu s tebou, což hodlám udělat. Myslí si, že si přivedeme posily, a proto víc tvorů rychleji roznese, že zabily jednoho z Dobrých. Nic jiného nám tedy nezbývá, pravda? A určitě si stihly zjistit, že tvým průvodcem je meloun.“
Chlapcova otázka zůstávala stejná. Cítil víc než kdy jindy, jak utíká čas a on stále nic neví. Kůň mu s tím dvakrát nepomáhal.

6. kapitolka Zákony a tajemství klíčů

Vraník očividně jeho zmatek postřehl. Netrpělivě si dupl.
„No tak dobře! Budu ti to objasňovat postupně jako v pohádce pro děti, ale pak si nestěžuj! Je to dost zamotané i tak.
Ehm… Žila byla stará babizna jménem Smrt. Nevypadala ale stará a ošklivá, protože každé mrně ví, že Smrt je sama nesmrtelná. Se třemi svými stejně nesmrtelnými sourozenci tvoří základy pro vznik všeho. Se Životem, Osudem a nejmocnějším Časem.
Velmi brzy po tom, co se z kolébek vyklubaly světy, však vznikl i obrovský problém. Světy živých zabíraly tolik místa, že jediný poněkud těsný obzor pro mrtvé se mezi ně jen tak tak vešel a brzy nebylo zemřelé duše kam ubytovat. Všichni sourozenci tedy zavedli několik nových zákonitostí.
Duchové, kteří ještě nedosáhli odpuštění nebo klidu mohou zůstat. Jenže někteří z nich nedosáhli klidu pro násilnou smrt – chtěli se pomstít.
Byli to tvrdé časy, hodně živého bez pořádného důvodu předčasně umíralo a nepřešlo nikam – prostě přestali existovat. Bylo třeba ustanovit kontrolory, aby se to neopakovalo.
Ti měli moc zjistit, jestli je ve Světě mrtvých zrovna plno a některé mrtvé prostě nepustit ke smrti. Samozřejmě také dohlížet na duchy, co zůstali, a v případě, že by dělali velký vyrvál, okamžitě je poslat na ONEN svět.
Jenže nepuštění mrtvých do Světa mrtvých s sebou nese potíž, co s nimi. Žít jako předtím nemohou, nikdy by je nerozeznal od živých. A zůstat tu duchem ne každý chce. Považ navíc, že druhá šance se nedává jen tak.
Proto dostali různé výstřední schopnosti, možnost vidět a kontrolovat, ale ne měnit život a smrt. Dostali však přiděleno více světů, ve kterých jim pomáhají bytosti bez duše – nástroje života nemrtvých (Nemrtví se v tomto příběhu rozhodně nepovažují za upíry – nesají krev a nezabíjí lidi. Mají jiné povinnosti – viz text). Když někdo zničí jejich nástroj, zničí i kus druhé šance nemrtvého. Ten ztrácí výsadu navštívit dotyčný svět a zkontrolovat jej a dostává se znovu o krok blíž ke smrti. Třetí šance se nedává. Jsou-li zničeny všechny nástroje, nemrtvý okamžitě přechází na Onen svět.“
Toma Chytrolína zase tolik věcí nepřekvapilo. Většinu už si myslel, ačkoliv nikdy neslyšel příběh o tom, že by světu vládli Smrt, Život, Čas a Osud. Také si domyslel po dlouhém uvažování, že to, co nemůže vidět a co pohybuje v domě nábytkem a hraje na piáno neslyšné melodie, je asi duch. Dokonce mu jedné noci vypral ponožky, protože ráno je našel výjimečně čisté a dokonce i voňavé a suché u své postele, a to měl prosím celou noc dveře na závoru a zavřené okno!
Nyní znal všechny souvislosti, tedy skoro všechny.
„A co znamenají klíče?“ zeptal se.
Vraník vypadal navýsost potěšeně. Z chlapcovy reakce poznal, že má bystrou mysl a dovede si srovnat věci rychle v hlavě.
„Klíče jsou Tajemství ukrytá ve světech. Říká se jim klíče, protože když je najdeš a přijmeš, změní se ze své podoby na klasický klíč, ale jen do té doby, dokud visí na železném svazku, jinak by ti unikly. Také se nazývají klíči, protože jsou klíči k nesmrtelnosti pro obyčejné lidi. Shromáždit všechny se podařilo za celou věčnost ani ne pěti lidem. Když je život omrzel, pustili klíče ze svazku, ty se vrátily na svoje místo a oni prostě umřeli.
Když máš klíče, jsi nezávislý na svých průvodcích a žiješ v dotyčných světech, ke kterým klíče patří, dle své libosti, dokud je neodkážeš nebo nepustíš. Klíč může pro tebe zaniknout jen tvou rukou a nikdo ti jej nesmí odebrat, nebo hrdlem propadne a stane se stínem.
Nic víc o nich není známo, pokud vím.
Tvůj dědeček má ve svém svazku pár klíčů, mezi nimi klíče od Světa Nejistoty. Ale není takový blázen, aby je nosil u sebe, takže je nemůže odkázat Vranám ani tobě, až budete na hřbitově. Vrány klíče chtějí, jsem si jistý, že to je jediný důvod, proč by tvého dědečka jen unesly, vidí totiž jen do Světa Nejistoty a získaly by tím ohromnou moc procházet i jinam. A nic pro tvého dědečka neznamená tolik, co ty, tomu věř. Spoléhají na to, že tě zajmou a on bude chtít uchránit tvůj život.“
Chlapec otevřel ústa v úžasu. Tak děda měl klíče! Ale to znamená, že ho ani nemohly zabít. Třeba se o to v pracovně pokusily, ale nepodařilo se to, tak by to udělal na jejich místě on, kdyby hledal nositele klíčů. Ale mohly ho zajmout, a proto pořád potřeboval zachránit, takže se na věci nic moc nezměnilo.
Bylo toho na něj příliš. To, že do celé věci vidí přesně tak, jak chtěl, mu nepomáhalo v jeho úkolu, jen jej to děsilo. Ta pohádka nemohla mít šťastný konec, tak proč Král není znepokojený?
„To proto, chlapče, že jsi mi pověděl něco velmi uklidňujícího, co naši situaci zachránilo předem a Vrány o tom nemohou mít zatím ani ponětí. Takže uděláme to, že pojedeme, jak chtějí, na hřbitov a necháme průvodce tady. Zachráníme dědečka, aby tě mohl učit to, co ví, což mě nenáleží. Už jsi někdy sedlal koně?“
Poťouchlý Tom Chytrolín neměl tušení, co král vymyslel, ale určitě to bude něco mnohem chytřejšího, než by zvládl on sám. Raději se ani neptal, kde v tom zmatku se nachází vlastně on, zřejmě bylo lepší o vraníkovi nic nevědět.
Za oknem už se šeřilo, když koně za přesných pokynů vyčistil a nasedlal. Nikdy předtím to nedělal, přesto mu to šlo a podkoní nebo hospodyně by teď nejspíš tuhli úžasem.
„A nezapomeň se pořádně obléct. Léto se definitivně mění v podzim, bude zima. Vezmi tu dýku a koukej otevřít dveře, než nasedneš, ať máme kam jet.“
Tom se rychle sbalil. Nic jiného mu nezbývalo. Přikázal melounu. Poté se však zarazil. „Neměli by přijít tví přátelé ho hlídat?“ optal se.
Vraník pobaveně zařehtal. „Už jsou dávno tady. To, že nikoho nevidíš, neznamená, že tu nikdo není.“
S třesoucími koleny se desetiletý klučina vyškrábal na vysoký koňský hřbet. Tma se teprve snášela na ještě aktivní městečko a vysoký vznešený kůň probouzel pozornost.
Šli velmi pomalu a mlčky, aby si lidé nemysleli, že se Tom pomátl. Hoch měl chvíli pocit, že je pozorně sledován. Bylo to logické. Schylovalo se k něčemu, co snad skončí rychle a bez obětí, v horším případě pozvolna s obětmi na životech. Otřásl jím vztek.
Kdyby si to tam nahoře, nebo kde ti čtyři sídlí, dokázali lépe zařídit, nebyl by dnes v téhle rejži.

7. kapitolka Dobrovolně do pasti

I v téměř úplné tmě mohl na odlehlé pláni s místním hřbitovem rozeznat zavřenou bránu. Chytil se za hlavu. No jistě! Muselo mu být přeci jasné, že hřbitov zamykají.
Na veřejích vstupu seděly tři uštěpačné vrány. Proč uštěpačné? Možná si to chlapec myslel, protože zpívaly jemu nepříliš milou písničku:

„Sedí vrány na bráně,
pod nimi kluk na ráně.
Pročpak chodíš, malý hochu
v noc temnou svému otci k hrobu?

Uličník drzý kamenem hází,
však na tebe taky dojde.
Každého z lidí jednou srazí,
pak oči vrána vyklovne.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře vám všem tak.“

Tom už to nevydržel. Tohle nebyla dobrá cháska, tak snad neporuší docela svůj slib, když ji umlčí. Sesedl z koně, musel se přeci postarat o zavřenou bránu, která dle hlasitého skřípavého chrápání očividně spala uprostřed železných snů.
Rychleji, než by kdo mohl čekat, se shýbl a hodil po trojici nad sebou kamenem. Za pohoršeného krákání se vrány vznesly a usadily o kus dál na zídce. Mlčet se jim ale ještě nechtělo.

„Pro průvodce – netopýra,
šedivého páprdu.
Chlapec drzý sotva vydá
na vychytralou Vránu.

Kráááá, kra krá krá krááák,
dobře drzounovi tak.“

Tom Chytrolín zvedl další kámen, nečekaně jím však místo směrem k ptákům vrhl do brány.
Vrány se natolik vylekaly, že uletěly.
Brána otevřela neviditelné oči, což Toma celkem úspěšně vyděsilo, a promluvila stejně nehmotnými ústy .
„Zatraceně! To mě pořád musí někdo budit tímhle způsobem?! Co takhle zdvořile zaklepat?“ vybuchl hlas hněvem.
Malý hrdina pohotově zareagoval. „Já se velmi omlouvám. Víte, zaklepal bych, ale bohužel nejste dveře. Moc místa na ťukání na vás není.“
Téměř cítil, jak se mříž zamračila. Po chvíli však ustoupila. „No dobrá tedy.“
Vzduchem se neslo šustění, když znovu promluvila suchým naučeným hlasem, jako by předčítala:
„Vítejte v příbytku mrtvých! Já jsem železná vstupní brána a odpovím vám na případné dotazy.
A nyní, prosím, dobře poslouchejte.
Na hřbitově je třeba dávat pozor na četné hrobní jámy.
Dále se každý návštěvník musí chovat tiše a s úctou, aby nerušil mrtvé z odpočinku, jinak bude vyveden.
Je zakázáno zde cokoliv trhat, krást, ničit a všemožně poškozovat majetek mrtvých nebo města.
Děkujeme za pochopení a přejeme příjemnou návštěvu. Máte dotazy?“
Tom se ohlédl po vraníkovi. Očividně byl stejně v šoku.
„No – totiž, rádi bychom už vešli,“ ozval se nervózně hoch. Kdo by nebyl trochu mimo s rozhovoru se vstupní branou na hřbitov, kde má pochované rodiče? Poťouchlý Tom Chytrolín tudy chodil často, ale nikdy si odsud podobný zážitek neodnesl.
V mříži cvakl železný zámek a brána se se skřípáním otevřela dokořán.
Tom se bezděky přitiskl ke koni. Král do něj však netrpělivě strčil. „Měli bychom jít. Pokusit se z toho starocha dostat.“
„Co-co mám dělat?“ Chlapec se cítil zmatený. Hřbitov v noci vypadal tak strašidelně. Nejhorší bylo, že ve Světě Nejistoty i v těch ostatních zůstával pořád stejný. Čekal, že mu Král poradí, zřejmě se však přepočítal.
„Musíš dělat, co umíš, to je snadné. Kolem tebe se začaly dít podivné věci. Ber to, co se už stalo, jako výcvik.“
Tom zahnul z hlavní cesty, museli na druhou stranu.
„Neříkal jsi mi, že tu budou tvoji přátelé?“ špitl po chvíli chůze a rozhlížení nejistě. Zatím si všímal pouze hejn havranů, dvou koček a starého prašivého psa. Vůbec jej to neuklidňovalo. „Začínám mít pocit, že jsi žádné přátele nikdy neměl,“ svěřil se vraníkovi s úvahou posledních několika sekund. Vždyť u stáje nikdo nikoho neviděl, tedy kromě hospodyně nebo stájníka, ale ti na mocné čarodějníky nebo bojovníky nevypadali.
Král na to nahlížel jinak. Pochopil to jako urážku a nehodlal si ji nechat líbit. „Měli jsme s tvým dědečkem stovky přátel!“ ohradil se, načež dodal „tedy, předtím.“

8. kapitolka Vrány

Tom Chytrolín by se byl velmi zajímal, před čím. A hlavně, kolik z těch stovek přátel je bojovníků, co jim zůstalo. Kdyby ovšem nerozeznal postavy ve světle loučí, které se nedaly s návštěvníky ani hrobníkem zaměnit.
Byli na místě. Tom obezřetně prošel mezi nimi, Krále v patách. Ony jim zastoupily cestu zpět k bráně. Na tomto místě, poměrně rozlehlé mýtince, rostly jen mrtvé pokroucené keře a stál zde, přímo za hrobem Tomova otce, jediný pahýl stromu. Pak už jen hřbitovní zeď.
Na špinavém šedivém náhrobním kameni ležel poslední chlapcův příbuzný.
„Dědo!“ ignoroval hoch asi desítku černě oděných postav s plášti zdobenými vraním peřím, všechny ptáky, kterými se „strom“ hrůzostrašně hemžil jako živá obluda, i chudáka starého vraníka Krále.
Než však stačil doběhnout k třesoucí se nemohoucí bledé osobě, přiskočili k němu dva z únosců a pevně jej sevřeli mezi sebou. Třetí mu přiložil dýku na krk a čekal.
Dítěti se sevřel žaludek. Měl takové tušení, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Jeho pozornost si však vysloužilo i něco jiného. Opravdu jedna z vran-ptáků se před jeho očima proměnila ve vránu-člověka?
„Klidně ho pusťte, vždyť co by nám mohlo od něj hrozit? Je jen dítě,“ promluvila dotyčná klidně, možná krapet výsměšně.
„Slyšela jsem, že tvé jméno je Tom. Já jsem První Vrána, tak mi říkají. Tihle lidé jsou mí příbuzní a ptáci mí učitelé. Moc v lásce tě nemají, Poťouchlý Tome.
Ale to nesouvisí s naším obchodem, správně? Zdá se, že jsi dodržel pravidla. Nevidím důvod, proč ti toho starce nevydat, i když nevím, k čemu by ti ten morous byl. Mám na něj teď trochu zlost, protože mu nezbývá moc času a není nepřítelem, který by mne byl hoden porazit.“
Tom Chytrolín se urazil. Tak o něm si myslí, že je malé děcko? Strachy bez sebe? A dědeček že jich není hoden? Páni, kolik lidí ten už porazil! Tom to přeci viděl. Viděl, jak dal holí výprask zloději, co je chtěl okrást, i když ten měl ostrý nůž. A určitě toho bylo víc, kdyby si zrovna vzpomínal. Vztek jej donutil jednat.
„Správně! Dohodu jsem splnil, víc jste nepožadovali. Chci svého dědečka zpět tak, jak jste ho unesli, i s jeho průvodcem. Teď hned!“ křikl na ženu.
Zpod kapuce První Vrány se ozval chladný smích. „Zdá se, že svou krev nezapřeš. Ale vzpomínám-li si, o průvodci v dohodě nepadlo ani slovíčko. Ale dejme tomu, že bychom ti vydali oba. Zaplať nám!“ zasyšela popuzeně.
Toma ten příkaz zarazil. Zamyšleně strčil ruce do kapes, ale nepovalovala se mu tam zrovna ani jediná mince, jen kus provázku a špendlík, o který se úspěšně píchl. Doma sice nějaké kapesné měl, ale děda má přeci mnohem víc peněz a dokonce ty tajemné klíče, které podle Krále chtějí, tak proč to nechce po něm?
„Já ale nemám, čím bych vám zaplatil! Jsem ještě kluk, neživím se sám, abych měl na útratu.“
Vrána sebou vztekle trhla, skokem byla u něj, chytila hocha za loket a hrubě stiskla. „Nech si své úspory ty skrčku! Já chci to, oč tu celou tu dobu jde. Ten staroch to nemá, takže to musíš mít ty. Dej mi to! Nebo vás hodím do nejhlubší propasti, abyste měli čas popřemýšlet nad svým životem, než dopadnete na dno.“
Spatřila v Tomových očích opravdový zmatek. Netušil, o čem to mluví, myslel, že nic nevlastní. Nic, co by mohla chtít. Slzy mu beznadějí vlétly do očí a on několikrát zamrkal.
Údiveně se rozhlédl. Byl tu, a přece nebyl. Mýtinka vypadala stejně, až na to, že tu nebyla ani jedna vrána. K jeho zděšení ani Král či děda. Když si to plně uvědomil, najednou pochopil, proč to.
Přesně, jak vraník říkal. Vrány mají možnost jít jen do Světa Nejistoty, do jiného ne, proto chtějí klíče. Takže když zamrkal, věřil, že je stále na hřbitově. Tím, že uvěřil jinému světu, ocitl se přímo v něm, takže na něho nemohou.
Očekávaná úleva však nepřicházela. On byl sice v bezpečí, ale starý muž ne. Mohou mu ublížit, když jim zmizel. Poslední rodina, která mu zbyla. Hned začal zběsile zavírat oči, aby našel ten správný.
Ani netušil, že se může ocitnout na tolika hřbitovech. Počítal si k tomu a zjistil, že od světa bez jediného černého ptáka došel na číslo třicet sedm, než byl zpět. Zpět sice ano, ale mezitím o pár kroků ustoupil. Objevil se na jiném místě. Okamžik trvalo, než jej spatřily, to už byl však znovu pryč.
Bylo to obtížné, objevoval se s časovou ztrátou větší, než by chtěl. Když se ocitl u náhrobku a chtěl pomoct i dědovi, zmizet i s ním a odejít odsud nebo se schovat, už tam nebyl.
„Řekla jsem si, že budeš hledat jeho,“ poznamenala za ním krutě žena. Odsunuli starce o kus dál a tři lidé stáli nad nim připraveni jej okamžitě zabít, kdyby se zase něco stalo.
Král, který dosud mlčel, se prvně ozval: „Ten chlapec o ničem neví.“ Znělo to dost sklesle, unaveně, ale odporovalo to tomu, jak se celý napřímil jako struna.
Vrána byla tak vzteky bez sebe, že si toho snad ani nevšimla. „Neví?! Jak může nevědět, že je vlastníkem celého toho svazku! Vždyť mu ho musel dát!“
V tu chvíli Tomem projelo mrazení. Nyní už chápal všechno. Právník v domě, únos, požadavek. Ale dědeček by jim to nikdy neřekl, nepověděl to ani jemu, tak jak to ví?
Přimhouřil oči. „Kde je žlutočerný netopýr?!“
Ptáci na stromě mu zírali upřeně na záda. „Kde je?!“ zahromoval.
„Toho už neuvidíš chlapče. Museli ho zabít, aby přišli na to, že ten únos jim byl k ničemu,“ pověděl kůň. Obrátil svou hlavu na První Vránu. „Je mi jedno, jak moc se zlobíš, ale máš smůlu. Chlapce si neudržíš a když jej zabiješ, klíče nikdy nebudou tvoje. On nemá důvod riskovat kvůli někomu, kdo je už prakticky téměř mrtvý. Takže dodrž slovo, které jsi dala v listě, a nech nás odejít.“
„Ne bez těch klíčů, ať mi je odkáže!“ mířila mu Vrána stále dýkou na hrudník.
„Dala jsi slovo! Jestli je porušíš, postarám se o to, abys měla pořádně nepříjemný zbytek života Vráno. A bude velmi krátký, pohleď!“
Tom se překvapeně rozhlížel. Neviděl nic, zato ptáci na stromě se choulili k sobě a zděšeně krákali na poplach. Přátelé nejspíš dorazili a to, že nic nevidí, skutečně neznamená, že tu nejsou.
Žena pod kapucí se rozhodla až pozoruhodně rychle. „Nechte toho starce. Jdeme pryč,“ přikázala. K Tomovi ale ještě nepřátelsky dodala: „Já neprohrávám Tome. Tvůj průvodce je zničený, takže nemůžeš klíč Světa Nejistoty vrátit. Až tě nebudou chránit, uvidíme se a bude to tvůj konec.“
Pak se změnila v ptáka a odletěla s hejnem. Lidé vylezli na pahýl stromu a přeskočili zeď. Zavládlo doslova hrobové ticho.

9. kapitolka Smutný návrat

Chlapec se konečně sklonil nad dědečkem, ale sám poznal, že je už pozdě. Ačkoliv vlastně vyhráli, připadalo mu, že on sám prohrál na celé čáře.
„Co teď se mnou bude?“ otočil se se slzami v očích k vraníkovi.
„Kdo ví? Ale sirotčince se bát nemusíš, na to máš moc velký majetek. Nejspíš ti pošlou někoho, kdo ho bude spravovat a starat se o tebe. Když máš peníze, vždycky se objeví někdo z „rodiny“, koho jsi v životě neviděl a chce se najednou zajímat. Ale teď nasedni, musíme pro hrobníka. Připrav si nějakou historku. Později si to vysvětlíme, ano?“
Tom sice netušil, jestli nějaké později ještě pro něj bude, poslechl však. Už se přesvědčil, že je kůň chytřejší než většina lidí, které kdy poznal.
Jeli černou tmou jistěji jak za dne. Hrobníkův domek se tísnil na tom hezčím konci celého pohřebiště. Dokonce měla ta barabizna předzahrádku se zeleninou.
Bál se, že nemá šanci hrobníka vzbudit, když se trhnutím otevřely dveře a v nich člověk s dvěma lopatami.
„Tak kdo je ten nebožtík?“ zeptal se chlapce dost nevrle. Na druhou stranu, kdo by byl rád probuzen tak pozdě?
Hrobník sám vypadal podobně jako nějaký chudý umrlec. Zacuchané šedinami prokvetlé mastné vlasy původně černé barvy ostře kontrastovaly s bledou tváří, ne tak s rukama plnýma mozolů a puchýřů se zčernalým nehtem na pravém palci. Jen pomalu se rozkoukával, zjevně si před spaním trochu přihnul, neboť z dechu mu byla cítit pálenka a místní pivo.
„Hej, ty kluku! Jestli ten kůň nepřitáhl mrtvolu, nemá na hřbitově co dělat, rozumíš?! Uvaž ho tady a ať se to příště neopakuje!“ přikázal mu chlapík pobouřeně, načež hodil Tomovi lopaty a kus nějakého prkna a pustil se k něčemu, co se mohlo honosně nazvat stodola, jakmile porotce zavřel obě oči.
Vešel dovnitř a rozsvítil jednoduchou olejovou lampu. Ve světle vypadal ještě hůř. Tom Chytrolín musel spolknout obrovský knedlík v krku, aby mohl muži odpovědět na otázku. Kolem se to jen hemžilo prkny, bednami i celkem slušnými rakvemi.
„To-totiž můj dědeček,“ vykoktal nejistě.
Přetrpěl dlouhý zkoumavý pohled i zaklení. „Takže už se ten staroch našel, ták? A mrtvej. No, to se dalo čekat, že půjde o nějakej mord. Ty mu zařizuješ pohřeb?“
Chlapec rozpačitě přikývl.
„A proč ho sem vozíš v noci, to mi tedy řekni! Copak nemůže zůstat do rána v baráku?!“
Očividně se jednalo o otázku typu: „Tos mě musel budit kvůli někomu, kdo mohl klidně počkat, až vstanu zejtra sám?!“
„O-on totiž nemůže, protože umřel někde jinde. Doma mi prostě někdo nechal vzkaz, ať si pro něj přijdu večer na hřbitov a on tam tak leží. Myslím, že by bylo nejlepší to vyřídit hned, než se lidi začnou ptát a chodit jej okukovat, nevypadá moc dobře, po tom únosu.“
Hrobník se okamžik rozmýšlel. Zřejmě tu takový rychlý pohřeb ještě neměl. Nemluvě o tom, že jestli mu ten stařec umřel tady, sotva to posoudil nějaký doktor. Na druhou stranu pro toho chlapce bude jen nejlepší, když se to rychle sfoukne. Dost, že mrtvolu objevil.
„Tak dobře. Takže, napřed mu vyber nějakou bednu, ten tvůj kůň se nám nakonec bude ještě hodit. Já zatím vystavím úmrtní list, na štěstí pro tebe to můžu udělat stejně tak dobře, jako obyčejnej doktor, a ty mi budeš odpovídat na otázky.“
Už bylo dlouho po svítání, když se znavený chlapec na koni pustil konečně domů. K dobru nutno připsat, že jeho dědeček teď spí tak, jak by si přál ve slušné rakvi vedle hrobu své dcery.
Po vyčerpávajících otázkách následovalo stěhování nářadí a samotného těla na místo. Bylo to vyčerpávající, ale nic proti tomu nekonečnému kopání. Hrobní kámen bude hotový za dva týdny a do té doby musí za služby Tom Chytrolín zaplatit. Hoch neměl tušení, čím asi. Jen se doma s botama na nohou ve špinavém oblečení celý od hlíny uložil do postele a usnul.
Toho dne se dělo mnoho věcí téměř současně. První si toho všimla hospodyně. Samozřejmě zjistila, že chlapec není doma a šla to nahlásit. Ráno se vrátila ze svého domečku ve městě i s těmi dvěma detektivy, ale zřejmě se nic nestalo, neboť hoch spal klidně v posteli. To, že je umazaný, je přeci u dětí jeho věku normální.
Stájník našel ve stání nasedlaného koně v ještě horší náladě jako obvykle a trvalo mu pěknou dobu, než ho dal do pořádku.
Zrovna, když si na to stěžoval hospodyni, oba detektivové chystající se k odchodu se zarazili, protože se objevil poslíček se vzkazem od právníka a druhý s dalším od hrobníka. Chlapci se potkali pod kopcem a šli dál spolu, protože zjistili, že míří do stejného domu.
Právník vzkazoval, že se u něj ráno zastavil hrobník a potvrdil mu smrt jeho klienta. V tom případě se může příštího týdne otevřít poslední vůle před zbytkem rodiny nebožtíka, už všechny sezval. A Tom se nemusí bát, o poručníka bude postaráno.
Druhý chlapec vyřizoval, že Tomův dědeček je v pořádku pohřben, s penězi to vyřídil už právník, náhrobek bude už tuto sobotu na místě. Také, že s tím obeznámil rodinného lékaře.
Detektivové se otočili jako na obrtlíku.
„Jakže, tedy, jak přesně to bylo? Tomův příbuzný byl přeci unesen!“
„Ano pane, ale teď už je v klidu pod zemí na hřbitově. Prý se tam večer našel a vnuk mu rovnou zařídil pohřeb, aby se nemusela mrtvola vozit sem a tam.“
Druhý policista jen nevěřícně hleděl. „V tom případě tedy není na nás už vyšetřování únosu. A jestli se někdo z rodiny nebude dožadovat vysvětlení smrti, pak ani vraždy.“
„Případ uzavřen kolego,“ rozhodl první, společně vzkázali Tomovi upřímnou soustrast po hospodyni a byli pryč jako pára nad hrncem.

10. kapitolka Jak to všechno skončilo?

Tak v první řadě, Tom zdědil veškerý majetek a jeho poručníkem se stal strýček, kterého v životě neviděl.
Vranám se podařilo dostat se k melounu-obličeji a zničit ho, takže Toma skutečně zachránil svazek klíčů, jež mu podle poručníka nepochybně nepřinese v životě nic kloudnějšího než otázky, k čemu asi patří.
Ačkoliv chlapci vraník slíbil vysvětlení, nehodlal slib dodržet. Nikdy mu nepověděl, proč nenechal hlídat meloun-obličej. Dokonce ani to, kdo vystrašil vrány natolik, že tak rychle zmizely.
V celém městě se okolnosti tajemného únosu, úmrtí a pohřbu staly vděčným tématem k zamyšlení stovkám všetečných lidí na několik let a i poté, co se na to všechno zapomnělo, tvrdilo se, že Poťouchlý Tom Chytrolín je zkrátka pořádně divný pán.
Tom se podle řečí ujal rodinného řemesla, čarodějnictví, proto měl neustále dost peněz, i když ho nikdo neviděl nic dělat. Vlastně ho téměř vůbec neviděli. Jeden pekařův syn si získal chvilkovou pozornost tím, že zaujatě tvrdil, že mu „ten chlápek zmizel za bílého dne uprostřed ulice před očima. Jako by tam jednou byl a mrknutím oka zase nebyl.“
Hrobníkův mladší pomocník rád vykládal na potkání historku, jak asi rok poté, co Tom dospěl pohřbíval jeho poručníka. „To vám byla mrtvola, jakou jsem jaktěživ neviděl. V očích takovej lačnej pohled a na paži vypálený cejch ve tvaru klíče, docela jistě jednoho z těch, které pan Tom nosí na opasku.“
Detektivové nad všemi těmi záhadami jen mávli rukou. Znali zdejší klepny natolik, že odmítali uvěřit čemukoliv, co by se povídalo. Navíc, proč řešit další případy, když si na ně nikdo nestěžuje? Své práce měli už tak dost. Možná k tomu přispělo i to, že Tom Chytrolín se ze dne na den stal jako mávnutím kouzelného proutkou jedním z nejlepších přátel vrchního inspektora v tomto městě.
„Prý mu chtěla utéct žena a on ji přemluvil, aby se k panu inšpektórovi vrátila.“
„Já zase slyšel, že vytáhl jeho syna z řeky.“
„Ale ne! Bylo to úplně jinak, to dá rozum. Očaroval celou jeho rodinu.“

Ty dny ubíhaly velmi rychle. Za celou tu dobu nepotkala ani živáčka a zaběhla si pravidelný režim cestování. Přes původní očekávání, že si lovem obstará dostatečnou potravu, se tento úkol ukázal relativně nelehký, někdy prostě nedokázala vystřelit. Začla se živit i různými kořínky, o kterých věděla, že ačkoliv nejsou nejchutnější, jsou výživné a neublíží, také lesními plody, oříšky, někdy i houbami.
Čtvrtý den vyjela z lesa na malý kopeček a uviděla městské opevnění. Nebylo nějaké kvalitní, ale odradilo menší skupiny útočníků, o zbytek se staraly městské hlídky a armáda. Upravila se a rozčesala si vlasy, aby se vůbec dostala dovnitř a nepovažovali ji za nějakou žebračku, co někoho okradla.
Čím blíž jela k bráně, tím její nervozita narůstala. Po cestě se to jen hemžilo obchodníky a ona se pomalu ztrácela v davu. Poklidně projela bránou a zdálo se, že si jí strážní ani nevšimli. Jakmile byla uvnitř města, oddělila se od proudu obchodníků mířících do doků a pomalu projížděla ulicemi. Zdálo se jí obrovské. Po chvíli vjela do tiché uličky, ve které bylo pár obchůdků, ale skoro žádní lidé. Všimla si vývěsního štítu s nápisem Kovárna u Bickse. Přitáhla Devonovi uzdu a nerozhodně se ohlédla.
Už před několika dny se rozhodla, že si ve městě koupí luk, ale teď nevěděla, co dál. Kovář by ji mohl snadno schválně obrat o peníze, nebo by ji mohl odmítnout obsloužit. Vzdorně pohodila hlavou, no a co? Na mě si jen tak nepřijde! Jestli se o něco pokusí, tak uvidí, že já nejsem jen tak nějaká domácí puťka, něco si ještě pamatuju od otce.
Ladně seskočila z koně, kterého přivázala a vešla do kovárny.
"Á, dobrý den. Přejete si něco prodat, nebo by jste raději něco koupila? Máme tady krásné zboží, kdyby jste chtěla třeba otci nebo manželovi koupit dárek." Kovář se na ni obrátil s laskavou tváří a milým úsměvem.
"Ne, děkuji, ale potřebuji spíš něco pro sebe. Máte luky?" Kovář se trochu zamračil.
"No, nevím, jakou sílu máte, ale určitě by se zde něco našlo, prosím, pojďte se mnou do skladiště." Zavolal na svého pomocníka, malého chlapce, aby pohlídal obchod, a pak se vydal bočními dveřmi do velké místnosti, kde měl uloženy luky a kuše.
Jessiah se rozhlédla po místnosti a typovala, který z luků opřených o stěny, by jí mohl nejvíce padnout. Většina vypadala spíš pro ozbrojence nebo malé luky pro městské dámy, které se hodily spíš pro ozdobu než k nějakému jinému účelu. Ještě jednou se rozhlédla a poněkud znejistěla.
Pak se její pohled zastavil na krásném loveckém luku. Pomalu k němu přešla, jemně se ho dotkla. Hlavou jí prolétla myšlenka: To by mohlo být to, co hledám.
Kovář k ní pomalu přešel, když si všiml, že se zajímá o tenhle luk. "Pěkný, co? Je to luk spíš pro ženu, než muže. Jenže žádná ze zdejších šlechtičen, ani z vesničanek jej nenatáhne, i když je to luk jako dělaný pro ženu, muži si jej jen obdivně prohlédnou a řeknou, že nechcou. Kolují zvěsti, že luk si sám vybírá člověka, kterému bude patřit." Jessiah si obdivně prohlížela tmavé dřevo se zlatými rytinami. Kovář pokračoval: "Je tu už od dob děda mého praděda, jestli chcete, můžete si jej vyzkoušet. Jestli se vám ho podaří natáhnout, prodám vám ho za patnáct stříbrných. Byl bych rád, kdybych se ho už mohl zbavit."
Jessiah svolila, že luk zkusí natáhnout. Vzala jej do ruky, pozdvihla a zkusmo natáhla tětivu bez šípu. Podařilo se. Kovář udiveně něco zamumlal pod vousy a podal jí šíp, ať zkusí vystřelit na cvičného panáka, natáhla tětivu, zamířila a pustila šíp. Trefila se přímo na místo, kde by měl člověk srdce.
Kovář pokýval hlavou a svátečním tónem pronesl: "Tak, děvče, jestli ten luk chceš koupit, udělám ti speciální nabídku: prodám ti tenhle luk a dva toulce šípů za dvanáct stříbrných." Jessiah pokývala hlavou a přemýšlela, jestli si takový luxus může dovolit. Nešlo o peníze, těch zatím měla dost, ale ten luk, to není něco, co by člověk viděl hned na každém rohu. Ale snad i proto se rozhodla nabídku přijmout.
Jessie nasedla na koně a zabalený luk měla připevněný k sedlu. Projížděla městem a přemýšlela, kam se vydá a co by si měla ještě sehnat, než vyrazí dál. Rozhodla se, že se bude ještě chvíli potulovat po městě. K odpoledni se chtěla vydat dál, a tak opustila město.
Jela po malé stezce a večer se utábořila asi dvě hodiny jízdy od cesty. Oheň ani nerozdělávala, zdálo se jí to zbytečné, akorát by na sebe zbytečně upozorňovala lidi, kteří by se náhodou vyskytli někde poblíž. Takhle putovala další dva dny, ráno jezdila na lov, k večeru se utábořila a připravovala si jídlo na další dny cesty.
Třetí den v noci ji něco vyděsilo. Najednou se ozval nějaký podivný zvuk a po krátké chvíli dusot kopyt. Rychle vstala, uhasila oheň a rychle odešla odvázat koně a skrýt se do houští, kde vyčkávala, jestli se objeví potenciální nepřátelé. Hladila Devona, aby ho aspoň trochu uklidnila, i když věděla, že se nervozita z ní přenáší na koně. Po chvíli slyšela, jak dusot zesílil a opatrně uvolnila meč z kůže, která kolem něj byla omotaná, a připravila si ho, kdyby ho byla nucena použít.
Opatrně pustila Devona, za tu dobu se s ním celkem sžila a tak věděla, jak na některé situace kůň bude reagovat. Nebyl špatný, ani strašpytel, nezradí..
Vzala si luk, nasadila šíp a čekala, až se jezdci objeví. Po chvíli se objevila postava prvního z jezdců. Jel předkloněný, jako by se snažil co nejvíce splynout s koněm. Asi deset metrů za ním jeli další čtyři jezdci, "Chyťte ho, přece si nepokazíme dnešní lov!" Volali. Cože? Oni loví člověka? Ale co když si to zaslouží? Ale i kdyby, co jim k tomu dává právo!? Najednou se jí zajiskřilo v modrých očích, pozvedla luk k výstřelu, zamířila na jednoho za dvou lučištníků, ozvalo se zadrnčení tětivy a lučištník se svezl k zemi. Ostatní "lovci" přibrzdili a začali se rozhlížet. Jeden z nich vykřikl "Pozor! Někde tady je nějaký střelec, musíme ho okamžitě najít!"
To už ale měla připravený druhý šíp. Zamířila, opět se ozvalo to smrtelné zadrnčení tětivy a druhý lučištník se svezl k zemi. Šermíři už začali být opatrní a jeden z nich si všiml pohybu v křoví. Už se nestačila nachystat k dalšímu výstřelu, rychle odepla dýku od opasku a připravila se k nečekanému výpadu. Potichu vyčkávala, až se šermíř přiblíží dostatečně blízko, aby ho mohla bezpečně a smrtelně zranit, má jen jednu šanci a tu přece nesmí promeškat!
O vteřinku později se vymrštila proti lovci a bleskově zaútočila, stačil odrazit první útok, ale dalším ho poslala rovnou na věčné časy. Druhý šermíř už byl připravený na útok. Měl se svým dlouhým mečem obrovskou převahu. Jessiah začala nervóznět, stěží odrazila první útok a pak už málem nestíhala uhýbat těm následujícím. Po chvíli se ocitli tváří v tvář, když vtom ji něco napadlo. Sklonila hlavu a potichu začala něco mumlat, na tváři šermíře se zračilo překvapení a bylo jasně vidět, jak znejistěl. Pomalu zvedla oči a výhružně zavrčela: "Odejdi, nebo budeš proklet! Pohlédni na své druhy! Chceš-li takhle skončit i ty ještě dnes, stačí říct!"
Upřímně si přála, aby jí na to skočil. Šermíř vypadal, jako by toto varování zvažoval, po chvíli však stejně zaútočil. Po pár minutách boje ji přemohl. Jessiah ležela na lopatkách na zemi a těžce oddechovala. Po tváři jí stékal pramínek krve, přes lícní kost se jí táhl škrábanec od ozbrojencovy zbraně, už byla připravená na smrt a jen doufala, že šermíř udělá nějakou chybu, aby se mohla osvobodit, nebo že její smrt aspoň bude rychlá.
Najedou se kolem prohnal hnědý stín a srazil ozbrojence k zemi.Na nic nečekala, vědoma si tohom, že by jí to mohlo stát život. Sevřela znovu v ruce upuštěnou dýku a krátký meč, který tasila a rozběhla se k hřebci. Jen matně vnímala, jak se za ní zraněná postava staví na nohy a opět se pouští do pronásledování, tentokrát nového cíle.
Cítila, že jí muž bude každou chvíli dýchat na záda, slyšela křupání větviček pod jeho nohama spolu v rytmu jejího běhu a občasného škobrtnutí. Střet muže proti muži si nemůže dovolit. Ještě ne. Krátce se ohlédla, byl už tak blízko, ruka vyletěla vzhůru k poslednímu nápřahu, který byl předzvěstí bolesti a smrti.
A země se zachvěla.. od kopyt hnědého hřebce odlétaly kousky hlíny a jehličí, jak cválal přímo k nim, na poslední chvíli skočila k zemi na břicho, převalila se na bok a na záda a sledovala, jak se původnímu lovci do zad zabořil jezdcův meč. Kůň se vzepjal na zadní, zatančil před ní a opět se postavil za neklidného zaržání. Pronásledovatel se začal hroutit k zemi, meč mu vypadl z ruky a zabořil se do země přesně několik centimetrů od ní, přesto však nedokázala odtrhnout oči od siluety na koni. Když pomalu hřebce obrátil, konečně se vyhrabala na nohy a otřela si ruce, které měla odřené od lesního porostu a zakopávání při běhu.
Ani si nevšimla, že se spustil jemný letní deštík, který každou chvíli nabíral na síle. Muž, který seskočil z koně. se na ni obrátil. Odhadovala, že je jen o něco starší než ona, asi tak o dva tři roky, vypadal unaveně a taky trochu naštvaně, ale pořád nehnutě stál.
Chvíli se jen tak pozorovali, ani jeden z nich nepromluvil, v Jessiah začala hlodat zvědavost. Pomalu se sklonila pro svou dýku a očistila ji o utržený kousek látky. Pomalu si z tváře setřela krev, která se už trochu umírnila a znovu se ohlédla na jezdce. Protože byla tma, neviděla mu do tváře, a když se najednou pohnul, leknutím sebou cukla. Začala si v duchu nadávat: "Jsi husa! Děsíš se i člověka, který ti zachránil život! No, vlastně i ty jemu…"
Pozorovala ho, jak sesedá, v ruce pořád držel meč, a když k ní pomalu šel, ustoupila o dva kroky dozadu. "Jen klid. Děkuji ti, že jsi mi pomohla, neboj se, nic ti neudělám."
Jessiah na něj jen nedůvěřivě hleděla. "Proč bych se tě měla bát?!" odsekla, přestože se tím snažila skrýt nervozitu. Vzdorně pohodila hlavou, aby si trochu pročistila hlavu a shrnula z obličeje kapky deště a pronesla tichým, avšak silným hlasem: "Udělala jsem to i pro sebe, stejně by na mě asi brzo narazili, tak bylo lepší využít momentu překvapení." Pomalu přešla k místu, kde se stále poslušně skrýval její černý kůň. Opatrně si odepla pochvu od opasku, zasunula do ní očištěnou dýku a schovala ji do jedné ze sedlových brašen, také schovala luk a zbytek šípů, meč zabalila do jelenice a připjala na původní místo.
Jezdec, když ji viděl s lukem, hned o něco veseleji poznamenal: "Tak to ty jsi byla ten čarostřelec!" Mírně se na ni usmál, "No jo, takový prcek se v porostu ztratí snadno." Jessiah byla vyčerpaná a sotva se držela na nohou, navíc neměla náladu na rozplývání nad tím, kolik lidí dnes zabila ani na snášení blbých vtipů.
"Nejsem čarostřelec a nejsem ani prcek, kterého by bavilo sedět doma a vyšívat," bohužel, dodala v duchu. Jezdec se zdál zaskočen tónem jejího hlasu a navíc ostrostí její odpovědi.
Tvář mu trochu potemněla, když to viděla, trochu jí to zamrzelo, a tak ho pozvala ke svému "ohni", který dovedně a rychle vzkřísila.
"Na cestách?" Opatrně se jí zeptal.
"Tak nějak." Po chvíli se už nad ohněm opékalo maso, z něhož se linula krásná kořeněná vůně.
"Jak dlouho už cestuješ?" "Nevím jak dlouho přesně, ale dost dlouho, abych si dávala pozor na nebezpečné ozbrojence a na ty, které loví." Po chvíli z batohu vytáhla plášť,sice přestalo pršet ale dost se ochladilo. Zachumlala se do něj, pozorovala postavu sedící na druhé straně ohně a po chvíli prohlásila: "Ale na druhou stranu... Nepřítel mého nepřítele je můj přítel."
"A kam míříš, smím-li se zeptat?"
Chvíli přemýšlela. "Asi se vydám hledat štěstí na sever… Tady se toho moc dělat nedá…"
"A kam přesněji? Mám tam taky cestu."
"To nevím... kam mě nohy ponesou, kam mě zavede náhoda."
Domluvili se, že ho Jessiah doprovodí do nejbližšího severského města, kde měl předat zprávu a odtamtud se pak někam vydá.