Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM


Nepřihlášený uživatel

/ #1925 Z

2012-12-11 21:29

iše bloudím ulicemi vesnice. Jako většinou v poslední době. Vše se zdá být ponuré, temné… A to i přestože je všude kolem plno lidí. Každý spěchá, huláká, všude to jen žije. Všude kolem mne. Ale tento život ubíhá a plyne mimo. Připadám si jako kdybych se zastavila a byla v jiném světě. Ty usmívající se tváře jsou mi nyní tak vzdálené a já ani nevím, co mám říkat.
Najednou se ve mne vše vzepře. Popadnu plášť a rychlým krokem mířím do stájí pro vysokého černého vraníka, který mi zůstal po mém příteli spolu se zbraněmi, které mi daroval. Ah, ty vzpomínky…
Lidé uhýbají z cesty, nevnímám to, co říkají. Vždyť jsou tak vzdálení. Dívají se na mne jako na blázna. Ano, jsem blázen, přišli na to vážně brzy. V hlavě mi znějí hlasy. Ne, nejsou to hlasy, jsou to vzpomínky… Tiché, nebezpečné, bolestné. A ještě hůře, jsou zde i výčitky.
Možná ještě horší než vzpomínky. Rychle osedlávám černého démona a bleskově se ocitám v sedle. Bolest, všude kolem mne. Lépe řečeno ve mne.
Lidé se zastavují a sledují mne, něco si šeptají. Vůbec mne nezajímá co. Vidím jen obviňující oči dvou mých drahých sestřiček. S každou vteřinou se mi vzdalují více a více, stejně jako ostatní. Ale ti se aspoň nedívají tím vyčítavým, ublíženým pohledem.
Zaryju paty do slabin černého démona. Lidé uskakují z cesty, vážně nevím, jak by to dopadlo kdyby měli trochu méně rozumu a řítím se z bran malé vesničky. Nevnímám nadávky lidí, kteří se museli rychle klidit z cesty ani křik těch, kteří mne znali. Jdu si jen tiše za svým cílem.
Řítím se krajinou. Bez cíle, bez radosti, jako sama temnota, která mne obklopuje. Brzy zapadne slunce, nechávám oddechnout koně po dlouhém běhu. Nechávám ho, aby volil cestu, je rozumný, chytrý… Očima po chvíli začnu těkat po okolí. Krajina je zároveň nádherná i odporná. Je zde klid, ticho které jsem potřebovala. Vysoké zelené stromy, zelená tráva proložená ještě sněhovými pasážemi. V uších mi zní tichá a krásná píseň, jenže v těchhle chvílích ve mne vyvolává pouze smutek.
Cítím jak kloužu ze sedla a dopadám na kolena. Konečně ten chlad není pouze v mé mysli, ale i okolo mne. Sleduji to nádherné místo. Zkřehlé prsty pokládám nevěřícně na pás sněhu a nabírám hrst té bílé hmoty do dlaní. Cítím horký dech za krkem.
Pohladím svého čtyřnohého přítele po nozdrách. Najednou se cítím jako by se mi mělo rozskočit srdce bolestí. Ta tíživá a bolestná pravda. A slib, který hodlám dodržet. Zavírám oči, točí se mi hlava. Z té bolesti, ze vzpomínek. Ani jsem si nevšimla, že nebe je již temnější než kterákoliv jiná noc, kterou jsem tenhle měsíc zažila. Na ní se postupně objevovaly tisíce hvězd, a měsíc byl v úplňku.
Proklínala jsem svět, samu sebe i veškeré vyšší mocnosti. Ti, kteří pro mne znamenali svět se změnili. Z přátel se staly pouhé masky a těla bez toho, čeho jsem si tehdy tolik vážila - přátelství.
Každý kousíček těla mi hořel bolestí. Najednou se ve mně zmobilizovaly poslední zbytky sil a všude jsem cítila tolik energie, která se musela dostat ven. Už jsem nevnímala to, co našeptával rozum. Nechala jsem činit tělo a zbytky toho, čemu se říká šestý smysl.Vlastně to šlo všechno samo.
Dýky, původně připoutané k pevnému koženému opasku jsem zabodla do země před sebou, a sebezapřením jsem si jimi neproklála tělo. Vyskočila jsem na nohy a běžela. Tichým během, skoro šelmovským během.
Síla a energie pomalu vyprchávaly a tělem se rozlévala utišující bolest. Ale něco bylo špatně.
Pomalu jsem zastavila a poklesla na kolena. Svaly v těle se mi třásly vyčerpáním a já se musela opřít dlaněmi o zem. Do zničených plic jsem nabírala ostrý ledový vzduch a od úst se mi vznášely obláčky páry. Otřásla jsem se zimou a z posledních sil zavolala to jméno.
Roznášelo se skrz celý les, a přišla mi odpověď….
V kruhu kolem mne se rozestoupily ty podivné stvoření. Vzpřímení, přerostlí… šedá srst plná prachu, blech a kamínků. Dlouhé tesáky a uslintaná tlama. Temné, krví podlité oči a obrovské tlapy s drápy. Kdykoliv připravení k jídlu, kdykoliv připravení zaútočit.
Kolísavě jsem se postavila. Tasila zaklínačský meč a skrz zuby procedila poslední nadávku. Skupinu šesti nebylo možné porazit. Ne tolik, ne v takovém stavu. Volala jsem smrt, a dostalo se mi jí. "Smrt v boji. Tak přeci umírají válečníci." Prohnala se mi myšlenka hlavou.
Pomalu jsem se na místě otáčela a sledovala, odkud přijde první útok. Z jemného vánku se stávala přímo vichřice lomcující korunami stromů. Vítr mi zavlál vlasy do tváře a já na chvíli nic neviděla.
Avšak ten pouhý okamžik stačil k tomu, aby se na mne vrhly první dvě stvůry.
Rychlé zaparírování a úskok. Kruci!!! Není kam uhýbat! Kruh se pevněji smýká kolem oběti, není kam uniknout.
Bleskový výpad v před, moment překvapení. Jedna z mála výhod v nerovném boji. Krvavý pohled zraněného klouže na meč, který mu trčí z hrudi. Trhnutí zpět a uvolnění ostří, rychlý obrat, kterým se vyhnu mordě útočící mi na krk. Při otočce vedu krátký sek a přesně zasáhnu tepnu.
Najednou se mi něco ostrého zaryje do levého boku. Cítím, jak mi po noze stéká pramínek horké krve a vnímám pocity těch bestií. Šílený hlad a chuť, vůni čerstvé, ještě teplé krve, a hlavně ten nejsilnější ze všech pudů. Zabíjet!
Další krátké seknutí vpřed, krk proklátý smrtící zbraní. A cesta na svobodu.
Jenže…
Utíkat nemá cenu… Sotva odrážím útoky a ustupuji. Síly mi docházejí a každým pohybem si sahám až na dno. Škrábance na mém těle rostou jako houby po dešti a krve, té červené tekutiny ubývá každým okamžikem více a více.
Slyším se, jak křičím. Tentokrát nikoli smutkem, ale nenávistí. Čirou, nezkalenou nenávistí… Vůči sobě, osudu, životu, světu…
Stisk čelistí, zuby zarývající se mi do stehna… nutí mne pokleknout a jen těžce se zaženu meče, abych se zbavila další dorážející příšery. Padám na kolena a dívám se do očí smrti. Jako již tolikrát… přesto je to nyní jiné. V hlavě mám prázdnotu, naprostou odevzdanost… čekám na tu chvíli skoro s láskou. Přestávám cítit bolest.
Konečně se přibližuje, rychlými, vlčími pohyby. Snad trochu těžkopádně. Někde v dáli slyším zavytí vlků, snad poslední věc, kterou budu vnímat. Opět si pomyslím. Krátký pohled na krvavý měsíc. Jak krásný den… pro boj, i pro prohru… avšak co je prohrou? Zaženu myšlenky někam do dáli, a soustředím se pouze na poslední věc, kterou chci udělat.
Rozběhne se a skáče mi na hrdlo. V polomrákotách natahuji ruku s mečem. Strefuji se přesně do břicha, ale ani to mě nezachraňuje od čelistí.
Cítím, jak mi tesáky protrhávají kůži a boří se do masa, jak bych byla z papíru. Pouštím meč… těžké tělo, nyní už bez života na mě padá, ale stisk tlamy nepovoluje.
Ležím v kaluži krve a posledním nádechem nasaji lesní vůni. Vlasy slepené tou rukou tekutinou, zavírám oči a propadám se do temnoty.
Probouzím se ve své posteli, stírám chladivé krůpěje potu z čela a upírám zamlžený pohled na kamenný strop pokoje.
Chvíli nabírám sil, pak tiše vyklouznu z postele. V tu samou chvíli se ozve zaklepání na dveře.
"Dále…" Zahuhlám, když si svazuji temné vlasy koženými řemínky a popadám černý plášť.
"Špatné sny, či bolestivé vzpomínky, temná krásko?" Otočím se za známým hlasem a dívám se do těch moudrých očí. "Tvůj křik se nesl celým hradištěm."
"To druhé, příteli…" věnuji mu ještě kratičký pohled, pak seberu ze stolu dýky. " a ještě něco málo navíc."
Na tázavě pozvednuté obočí se jen pousměji a ze staré komody vytahuji tornu s lektvary. Prosmýknu se dveřmi a za sebou ještě tiše prohodím… "Věci budoucí…"
Mířím přímo k černému démonu a oči se mi již začínají zamlžovat. Musím si ale pospíšit, osud přeci čeká.