Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

http://www.literarky.cz/kultura/literatura/1539-svdomi-hrdin-aneb-mainiada-na-pokraovani

Literatura
Svědomí hrdinů aneb Mašíniáda na pokračování
Vladimír Novotný
AddThis Social Bookmark Button
svedomi_hrdinuV tak sedmibolestné záležitosti, jakou je kauza bratří Mašínů a jejich poúnorové odbojové skupiny, se vynořuje plno rekvizit z tragického dramatu. Dokumentarista Miroslav Kačor ale v knize Svědomí hrdinů hájí především zásadu, že má být slyšena i druhá strana.

Nic nechybí v této kauze z tragického dramatu: zabíjí se v ní, vraždí se v ní, loupí se v ní, přísahá se v ní i křivopřísežně, dojde na úklady a na pomstu, lže se v ní, překrucuje se v ní kdeco, každý hájí svůj krapítek pravdy anebo raději pravdy skoro nadpozemsky neurčité, je to samá krev a samé násilí, páchané na snad vinných i na možná nevinných - a mnozí ti, kdo mají ve všem jasno, už dávno nevědí nebo ani vědět nechtějí i, jak se to celé seběhlo. Ví to však někdo?


Odbojovou činnost zahájili bratři Mašínové vyloupením poděbradského muzea v roce 1946. Následovala série dalších akcí, při kterých zahynuli (zleva doprava): strážmistr Oldřich Kašík, řečený Kudrnatý Ježíšek, dále příslušníci SNB Jaroslav Honzátko a Josef Rošický. Ti byli mrtví na místě. Janu Leciánovi vystřelili oko, a přežil. REPRO: Svědomí hrdinů.

Odbojovou činnost zahájili bratři Mašínové vyloupením poděbradského muzea v roce 1946. Následovala série dalších akcí, při kterých zahynuli (zleva doprava): strážmistr Oldřich Kašík, řečený Kudrnatý Ježíšek, dále příslušníci SNB Jaroslav Honzátko a Josef Rošický. Ti byli mrtví na místě. Janu Leciánovi vystřelili oko, a přežil. REPRO: Svědomí hrdinů.



Leč platí, že rubem každé tragedie je i komedie - a zmíněná tragická kauza je rovněž takovou truchlivou komedií nebo pramálo veselou tragigroteskou, jakož i nekonečným představením, do něhož může každý vstoupit a přednést svůj part.

Samozřejmě: opona se nad touto kauzou začala zvedat více až po roce 1989, kdy u nás nejprve vyšla v edici Revolver Revue knižní reportáž někdejšího „agenta-chodce" Oty Rambouska: Jenom ne strach. Název je to poutavý, paradoxní však je, že z „toho" měl strach či vážné obavy i Josef Škvorecký, který se danou knížku neodhodlal vydat, anebo Václav Havel, kterému při kontaktu s mašínovskou kauzou přecházel mráz po zádech. Pak se objevovaly další mašínovské publikace - a jejich řadu nyní rozšířil filmový dokumentarista Miroslav Kačor, který připravil více než třistastránkovou dokumentární knihu s názvem Svědomí hrdinů - a s mnohem konkrétnějším podtitulem: Jiná tvář odbojové činnosti skupiny bratří Mašínů.
Odvrácená tvář

Právě o tuto „jinou tvář" pisateli publikace jde především, tj. o tvář odvrácenou, nahlíženou z pohledu pozůstalých, leč nikoli kupříkladu popravených či utrýzněných spojenců obou bratří, nýbrž z pohledu potomků jejich českých obětí (o německých padlých by měli napsat podobnou knihu v Německu). Čili nebožtíků, o nichž se vedou spory, zda byli zkraje stalinských padesátých let zavražděni zločinnými teroristy, anebo zahynuli coby ochránci zločinného totalitního režimu, přepadeni odbojářskou Mašínovou skupinou.

Autor se opírá o zdroje z archivů, na nichž stojí velká dokumentární hodnota knihy, ale i o svou beletristickou invenci, což vzhledem k relativní neúplnosti archivních zdrojů (de facto nejde o autentické zdroje jako takové, nýbrž o soudní či policejní výpovědi, jimž v orwellovském století nevěří ani soudci, ani souzení) může být ještě přesvědčivější a především ještě inspirativnější. Kačor shrnuje i použitou literaturu, o některých publikacích se ale žel vůbec nezmíní (například o knižním svědectví Barbary Masin, tj. Mašínové), naopak sice neuvádí knihu exulanta Jana Nováka Zatím dobrý, právě na ni však v textu nejednou reaguje a pracuje s ní jako s určitým pramenem, jistěže s nádechem literární fikce. Mylně však Novákovu knihu označuje za román: tím je titul Zatím dobrý pouze zčásti, jeho těžiště tkví v dokumentárních partiích - ostatně stejně jako u Svědomí hrdinů.

Miroslav Kačor, který nebyl v dobách mašínovských krveprolití a justiční odvety ani dítětem školou povinným, nejvíce ctí zásadu, aby byla slyšena i druhá strana. A jeho dobré úmysly jsou nezpochybnitelné, leč právě proto občas vedou do pomyslného peklíčka: je zjevné, že soudní výpovědi vznikaly pod tvrdým nátlakem, dodejme, že žijící aktéři si po padesáti letech protiřečí, že instinktivně uvádějí fakta svědčící o jejich právu, nikoli o pravdě, že obhájci a odpůrci nejsou dostatečně informování, co hájí a proti čemu brojí - až se ukazuje, že celá kauza se posunula do jakéhosi prostoru vacui, do země nikoho kdesi mezi filosofií dějin a etikou dějin.

Proto tu kupříkladu čteme o jednom človíčku, kterého hrdina nebo antihrdina, podlý vrah nebo spravedlivý mstitel nejprve (v sebeobraně?) svázal a potom (v sebeobraně?) podřezal jako podsvinče. Což lze spatřit i na dokumentárním foto. Jak si nad touto podívanou do sytosti nezafilosofovat o úloze násilí v dějinách, o pravdě vítězů a pravdě poražených, o nepřípadnosti mezinárodního práva či o případnosti zdravého lidského rozumu - důvodů k filosofování je zde habaděj, ovšem po člověku je stejně amen. Takovou měl zřejmě karmu, to však stateční či nestateční smrtonoši netušili.

Hic Rhodus, hic salta: přečti si, milý čtenáři, tuto dokumentární knihu, a učiň si vlastní názor, kolik dobra je na straně zla a kolik zla je na straně dobra, jak se zde podílí dobro a jak je zde zastoupeno zlo. Též můžeme tuto publikaci porovnávat s dalšími knižními svědectvími o kauze bratři Mašínové, kladouce si ovšem neustále otázku o smyslu oběti a o velikosti oběti, je-li na ni vůbec jaká odpověď. Ptejme se, zda Mašínové jsou či byli (neboť jejich lidské osudy de facto skončily už v roce 1955, od té doby pouze vegetují, třebaže se potkali s vyznamenáním) tací či onací, zdali byli vrahy nebo se střetli s orgány vrahů - komu je která smrtonosná košile bližší než kabát?
Kudrnatý Ježíšek a další

Jenže v celé kauze je i spousta dalších záhad, které jsou zřejmě nevysvětlitelné nebo nerozluštitelné, k nimž nejsou žádné hodnověrné klíče - a kde se proto do popředí dostává již zmíněná spisovatelská nebo publicistická invence. Neboť existují reálie, o nichž se již nic neprozradí, jejichž aktéři raději vše zapomněli, aby nemuseli nic přiznat - a takové záležitosti je zapotřebí zkrátka a dobře domyslet. A Kačor se o to, sice s jistou obezřetností, nicméně nemálo srdnatě pokusil.

Existuje totiž i další „jiná tvář" celé této kauzy, kterou si publicisté a politikové neradi připouštějí, ačkoli na takových „jiných tvářích" pracovaly celé týmy specialistů a věnovaly se tomu dlouhé a dlouhé roky: měly za úkol infiltrovat se do případných odbojových skupin, případně přímo vytvářet takové odbojové skupiny. České země v tomto ohledu nebyly žádnou bezoblačnou výjimkou, dokonce naopak: co koneckonců má tajná policie v popisu práce? Kačor zařadil do své publikace i kapitolu s výmluvným názvem Mohla být činnost skupiny pod kontrolou Státní bezpečnosti ? - a i když souvislosti spíše naznačuje, aby mu nebyla vmetena do tváře výtka z bulvarizace kauzy, věru má co naznačovat.

Je tady opravdu mnoho zvláštního, ne-li obzvláštního! Jedna z obětí, policista, v minulosti sociální demokrat a pak lidovec, byl hluboce věřící a chtěl z SNB odejít: však mu říkali Kudrnatý Ježíšek. Ten druhý také měl zaječí úmysly - ostatně s jejich rodinami, byť otcové zahynuli ve službě, se úřady nijak nebabraly, na řadových pěšácích jim nezáleželo. Anebo byli vybráni právě tito a právě proto?

Také v řadách vlastní odbojové či odbojářské skupiny se vyskytovaly prazvláštní existence, které nevyvolávají valné zdání důvěryhodnosti. Některé věděly o všem, něco samy iniciovaly, o všem byly zpraveny... Od nich vzešla i úvaha, zda neodstranit ministra Čepičku, zda se nepokusit o atentát na Gottwalda. Ve skupině bří Mašínů figuroval i člověk, který v létě 1945 neváhal dát popravit německé výrostky: ve jménu dějinné odplaty, jejíž míru a podobu si pochopitelně určoval sám. Jiného odbojáře můžeme označit za dobrodruha, který byl ještě roku 1948 naším konzulem v tehdejším Belgickém Kongu... Věru podezřelé bytosti: ve srovnání s nimi byli Mašínové, jak se nechali slyšet kriminalisté, všehovšudy „kluci, co chtěli zdrhnout". A s nějakou konspirací si nelámali hlavu. Nikoli náhodou zrovna na kriminálce měli o celé kauze největší pochyby: chápali ji jako kriminální, nikoli politickou či „teroristickou", leč jejich vyšetřování účinně mařila Státní bezpečnost, tzv. stáťáci. Proto se kriminálka ani extra nenamáhala: seznala, že tyhle případy jim nepřísluší, že tohle si ohlídají jejich tajní kolegové.
Zapeklitá mašiniáda

Jak to bylo doopravdy, tomu už nepřijdou na kloub mašínofilové ani mašínofobové: zato je možné přicházet s určitými hypotézami. Takto si troufl i sám Kačor, když na závěr publikace zařadil vlastní „scénář českého thrilleru z 50. let", rozuměj o padesátých letech. Kolísá v něm sice mezi postupy filmového dokumentaristy a literárního publicisty, leč dává najevo, že kauza Mašínů není ani trochu černobílá. Naznačuje, kdo mohl tahat v celé záležitosti za nitky - a má mimo jiné za to, že nelze přeslechnout názor jednoho českého politického vězně a účastníka maďarského povstání 1956, podle nějž Mašínové dodávali „svými vražednými akty munici pro teorii zostřování třídního boje" a umožňovali tehdejším mocipánům „mít čisté svědomí pro realizaci represí". Takže je prý na místě otázka, zda v tomto případě nešlo spíše o pomatení smyslů. Tedy o takový stav mysli, v němž se mezi hrdinstvím a ne-hrdinstvím smazávají rozdíly.

Samozřejmě Kačor netvrdí, že by Mašínové byli agenti StB, že vše bylo v rukou Kremlu. S ničím takovým senzacechtivě nevyrukovává na naše rodné dějiny, k nimž patří i tato zapeklitá mašíniáda. Jenom se táže, a to s velkou naléhavostí, co je přípustné v civilizované zemi, a co nikoli. A mezi řádky naznačuje, že hrdinové nemusejí mít žádné svědomí.

Autor je literární kritik a historik

Miroslav Kačor: Svědomí hrdinů. Jiná tvář odbojové činnosti skupiny bratří Mašínů. Rybka Publishers, Praha 2009, 344 s.