Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

VIZ ADRESA:
http://modra-sance.blogspot.cz/2007/10/jan-keller-sociln-stt-krize-hledni.html Jan Keller:
Sociální stát - krize a hledáni východisek
--------------------------------------------
Ve čtvrtek 11.10. se v malém sálu Břetislava Bakaly v Brně uskutečnila přednáška profesora sociologie Jana Kellera na téma Krize sociálního státu (a aby to mělo prý hapy end, tak i hledání východisek).

Podobné akce se v Brně nekonají, takže jsem si ji při přečtení pozvánky v Právu nemohl nechat ujít. Stejně jako přibližně dalších 200 lidí, jejichž počet organizátory z občanského sdružení ProRegion dokonale zaskočil. Přinášely se další židle a část lidí musela stát. Jinak byla ale akce dobře připravena a každý účastník dokonce obdržel brožurku s výtahem z Kellerovy knihy Soumrak sociálního státu. Účastníci přednášky se dali už od letmého pohledu rozdělit na dvě skupiny: vysokoškolské studenty a důchodce. Střední generace byla zastoupena minimálně.

Přednáška držela styl který znám z jeho článků: Nabitá informacemi, příklady z jiných evropských zemí i pravicová tvrzení přivedená k absurdním, ale přísně logickým závěrům. Například: „Když jsou nezaměstnaní lenoší, tak jsou Ostravací 5x línější než Pražáci, protože mají 5x větší nezaměstnanost. Největší lenoši jsou obyvatelé Karviné, kde na jedno volné pracovní místo připadá 32 zájemců…“ Pokusím shrnout hlavní teze a uvést nejzajímavější informace.

Bohatství je nejlepší ochranou před životními krizemi. To je taky jedním z důvodů, proč se ho snaží lidé dosáhnout. Sociální stát se tak dá brát jako určitý způsob pojištění pro ty, kteří nemají dostatek prostředků. Sociální stát se začal ve velkém po celé Evropě budovat na začátku 20. století. Největší rozmach zaznamenal po druhé světové válce. Za bod zvratu, kdy začal upadat se dá považovat polovina sedmdesátých let. Příčinou krize je několik faktorů, které se navzájem posilují.

Prvním je flexibilizace práce. Sociální stát byl budován na takřka plnou zaměstnanost (přibližně na 2% nezaměstnanosti). Dnes je nezaměstnanost vyšší a pracovní úvazky jsou neplnohodnotné. Buď jen částečné na omezenou dobu, nebo se rozmáhá švarcsystém. Vzniká pracující chudoba – lidé, kteří mají tak malý příjem, že z něho nejsou schopni platit daně a zároveň jsou závislí na sociálních dávkách.

Druhým problémem je krize rodiny. Úplně nemizí, ale stává se z ní „průchozí instituce“. Flexibilizací rodiny se zvyšují nejistoty pro její členy. Hlavně pro ženy.

Dalším problémem je stárnutí populace. V padesátých letech pracovalo na jednoho důchodce 5 lidí v aktivním věku. Dnes to jsou jenom něco přes dva. Lidé dříve začínali pracovat kolem 16-18 let. Dnes je to kolem 25, protože i lidé jen se středoškolským vzděláním ztratí několik let hledáním stálého místa na trhu práce. Nebyli lidé dlouhodobě nezaměstnaní, dnes musí člověk pomalu počítat, že bude mít dlouhé údobí života bez práce. A také menší dobu trávili lidé v důchodu. Díky době dožití i tím, že kdo může jít dnes do předčasného důchodu tak toho využívá (v západní Evropě se takto stále dá odejít do penze před dovršením 60 let věku). Tak se zdá, že některým lidem se vlastně nepoštěstí si ani celý svůj život „odpracovat“.

Se stárnutím populace má spojitost i porodnost. Od 60.let je 1/3 Němců bezdětných. Bezdětné rodiny mají 10x více prostředků pro použití na své zajmy. Ti kdo děti mají, jsou znevýhodněni dvakrát – napřed je musí živit a poté jejich děti dělají na penze těch, kteří žádné děti neměli.

Posledním činitelem krize sociálního státu je globalizace. Nadnárodní firmy mají trojí zisk. Přesouvají výrobu do zemí s nízkou cenou pracovní síly, výrobky prodávají v zemích s vysokou kupní silou a daně přiznávají v daňových rájích.

Firmy ztrácejí zájem na kupní síle v místě výroby, protože prodávají v úplně jiných oblastech. Platy ve vyspělém světě jsou příliš vysoké i příliš nízké. Vysoké v porovnání se zaostalými zeměmi. Začínají být ale nízké pro pokrytí životních nákladů.

Projevuje se krize solidarity. Lidé na flexibilní úvazek závidí lidem v trvalém pracovním poměru. Nezaměstnaní závidí všem, kdo mají nějakou práci. Jednotlivá odvětví se začínají od sebe vzdalovat. Třeba státní úředníci jsou na tom jinak, než lidé z výrobního sektoru.

Končí také daňová solidarita. Keller to ukázal na údajích z Německa. V roce 1950 se na daních vybrala od zaměstnanců 1/3 daňových příjmů států. Zbytek zaplatily firmy a nejbohatší. V roce 1975 se odvody vyrovnaly. V roce 2000 byl koláč výběru daní opačný – zaměstnanci 2/3 a firmy 1/3. Za tu samou dobu od roku 1950 se čisté mzdy německých zaměstnanců zvýšili 2x a firem 13x.

Rozvrstvení společnosti dal na příkladu z Francie. Úplně na spodu jsou sociálně vyloučení. Těch je 20%. Trvale nemají stabilní zaměstnání a ani perspektivu na změnu svého postavení.

Nižší vrstvy jsou tvořeny dělníky a pracovníky ve službách. Je jich přibližně 40%. Ač mají poměrně stabilní práci, jsou nejvíce ohroženy nezaměstnaností. Jejich sociální status stagnuje. Zatím mají některá sociální práva.

Nižší střední vrstvy tvoří 25% populace. Jsou tvořeny „zprostředkujícími profesemi“. Ty byly dříve kandidáty na vstup do středních vrstev. Dnes budou padat nejhlouběji. Možná až na úplně dno.

Vyšší střední vrstvy jsou tvořeny těmi, kteří jsou si schopni vlastní aktivitou zajistit nezávislou existenci, ale nemají žádné závratné bohatství. Jsou to dobře placení zaměstnanci řídicích, nebo intelektuálních profesí. Asi 15% z populace.

K elitě patří jen pár desetin procent obyvatelstva. Kontrolují nejen velké majetky, ale i vědění a toky informací. Ti jediní na krizi sociálního státu vydělávají. A také jako jediní sami sebe vnímají jako třídu. Zbytek populace žije v hlubokém třídním bezvědomí. Neboli si neuvědomují, že mají s někým jiným společné zájmy.

Ač se krize sociálního státu dotkne kromě elit všech, nejvíce to pocítí ve snížení životní úrovně nižší střední vrstva. Ta totiž dokázala nejlépe využívat všemožné příspěvky na školství, zdravotnictví, veřejné dopravy, penze, ale i na kulturu. Střední vrstvy byly ale ty, které po druhé světová válce roztáčely spirálu blahobytu. Nemusely se nijak jistit prosti rizikům a tak veškeré své přijmi vrhly na spotřebu, čímž vznikala nová pracovní místa. Dnes je vývoj přesně opačný.

Co s tím? Řešení se navrhují různé, žádné z nich však v tuto chvíli není proveditelné. Třeba německý analytik Horst Afheldt navrhuje sjednocení EU po sociální a daňové stránce. Pak by se mohli zvýšit daně firmám na dvojnásobek a zaměstnancům o polovinu. Zároveň by celá unie byla obehnána bariérou 20-30% cel. Ovšem jaký by to mělo účinek, zda by jen nedošlo k 30% inflaci si nikdo netroufá odhadovat.

Tolik výtah přednášky a textu k ní. Pokud vás tohle zaujalo, tak si můžete sehnat knihu Jana Kellera – soumrak sociálního státu z které bylo čerpáno. Po přednášce byl čas i na pár dotazů. Tykaly se například ropného zlomu, do kterých novin píše (hlad po informacích byl u účastníků přednášky patrný) a další. Nejzajímavější dotaz byl na hrozbu vzestupu krajní pravice. Nacisté měli v první fázi největší podporu u střední třídy, která ztrácela pozice. Zkrachovalí živnostníci, vyhození řídicí pracovníci a další začali zmatkovat, když se začal hroutit jejich sociální status. A v reakci na to se hromadně upnuli k nacismu.

Po dvou hodinách končil čas pronájmu sálu. Hodně lidí by se ještě rádo ptalo dál. Při odchodu jsme v předsálí procházeli kolem improvizovaného stánku KSM, kde sbírali podpisy na petici proti radaru. Přibylo jim pěkných pár podpisů. Celkově měla tato akce velký úspěch. Škoda, že se takových nekoná více a když už ano, tak pouze v Praze. Lidí, kteří touží si rozšířit své obzory je dost.