Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

Stydím se za jméno Heller
(31.12.2012)

Poprvé v životě se stydím za jméno, které nesu po otci, poctivém člověku, který se celý život za nevelký plat dřel jako agronom a zootechnik na státním statku a na rozdíl od mnohých tehdy a zvláště dnes neodnášel hodnoty ze zaměstnání pro domácí potřebu, ale naopak. Mimochodem byl členem KSČ od roku 1945.




V době kolektivizace byl ze strany vyloučen v důsledku směšné a svévolné záměny za svého příbuzného stejného příjmení, který byl – rovněž svévolně a nepravdivě – obviněn z napadení kolektivizátora. Táta nezahořkl, při první příležitosti do strany vstoupil znovu a setrval v ní do konce života. Nikomu nikdy nijak neublížil, mnohým pomohl. Šel za ideálem a rozlišoval ideál a chování některých lidí, proti kterému neváhal vystoupit.


Proč se tedy stydím? Jeden ze studentských vůdců akce proti Vítězslavě Baborové se jmenuje Šimon Heller, je to vysokoškolák PF Jihočeské univerzity. Já jsem celý život strávil v řadách strany, ale ve své odborné činnost jsem se také celý život zabýval analýzou minulého systému a jeho zákonitých a objektivních vad. Jako marxistovi je mi naprosto jasné, že na prvním místě nešlo jen o subjektivní chyby, důsledek tlaku mezinárodních faktorů či zrady Gorbačova, které až do nemarxistické absurdity přeceňují ti komunisté, kteří se opravdu nechtějí rozloučit s iluzemi minulé vládnoucí ideologie, a tudíž se nedokázali vyrovnat s minulostí, jak by řekl můj jmenovec. Dovedl bych pochopit a podpořit, kdyby onen Šimon kritizoval minulý režim a jeho vládce. Dovedl bych i pochopit a odpustit, že při vymývání mozků, kterému je on a jeho přátelé a spolustudenti vystaven od malička a při kvalitě učebnic, ze kterých se učí, příliš nerozumí společenským jevům a nedovede oddělit komunisty (a už vůbec dnešní členy KSČM) a projekt komunismu, od nedostatků, ano i zločinů spojených s prvním pokusem o nekapitalistickou společnost. Dovedl bych i pochopit a odpustit (a možná i podpořit), že se mu nelíbí dosavadní, i když odmítavá, stanoviska KSČM k minulému systému. I já je považuji za nedostatečně argumentovaná, neopřená o marxistickou analýzu a málo schopná vysvětlit problém mase neinformovaných a ideologií zbohatlického panstva manipulovaných občanů, zejména mladých. Co mohu sice pochopit (vliv ideologie panstva je opravdu zničující a, jak věděl už Lenin, automaticky se tlačí do vědomí těch »v podzámčí«), ale rozhodně ne odpustit, je snaha nerespektovat demokratické mechanismy, tedy vůli většiny občanů (věřím, že kdyby k volbám přišli všichni nevoliči, byla by ta vůle občanů ještě výraznější) a aktivně napomáhat těm, kdo (třeba v zájmu svého zviditelnění a kariéry) neváhají zločinným nátlakem zastrašovat ženu, jejíž lidské i odborné hodnoty uznávají i její ne právě sympatizanti. Zde už nejde o komunistickou příslušnost, zde jde o lidskou slušnost, o demokratické smýšlení, o elementární hodnoty toho, kdo tvrdí, že nechce být jako minulá vládnoucí elita. A nemohu si přitom nevzpomenout na slova – tuším, že německého pastora a antifašisty Martina Niemöllera, která jsou různě parafrázována ve vystoupeních různých politiků – i já je nebudu přesně citovat – jen připomínám: »Když nacisté přišli pro komunisty, mlčel jsem, nebyl jsem komunista. Když přišli pro odboráře, mlčel jsem, nebyl jsem odborář. Když přišli pro sociální demokraty, mlčel jsem, nebyl jsem sociální demokrat. Když přišli pro mne – už neměl kdo promluvit.« A o to jde i v jihočeské aféře. Můj neblahý jmenovec má jen jednu omluvu, ale i ta mu dlouho nevydrží – a to je mladická hloupost. Přeji mu, aby se co nejrychleji poučil, než bude mít na rukou krev nevinných, stejně jako někteří mladí nadšení svazáci z padesátých let. A na vědomí se mi ze školních let tlačí další citát – tentokrát tuším z Kollárovy Slávy dcery: »Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.«