Ženy za socialismu neměly lehký život: pracovaly v zaměstnání, po práci stály fronty na základní potraviny, poté utíkaly pro děti do školek a družin a závěrem se pokusily udělat z potravin, které se jim podařilo ve frontách vybojovat, socialistickou večeři (párek s hořčicí, chléb, v lepším případě salám gothaj s cibulí, chléb, v úplně nejlepším případě guláš z masa nejasného původu, chléb).....

Od tehdejší společnosti však dostaly ženy nezapomenutelný dárek: Mezinárodní den žen. Původem to nebyl komunistický vynález, jeho prvopočátky spadají už do roku 1907, ale komunisté oblékli tomuto svátku nezapomenutelný kabátek.

Například Marii Vomáčkové z Kladna bylo 8. března roku 1983 třicet čtyři let a se svým manželem Karlem vychovávala pětiletého Karlíka a třináctiletou Haničku. Onoho zataženého březnového rána mazala celé rodině k snídani chleby se sádlem a vařila horké kakao z Tuzexu. Karlíka vypravovala do školky, Haničce a manželovi připravovala dopolední svačinu (chléb s paštikou zn. Májka, jablko).

"A Karle, né aby ses vožral!" zavolala na manžela, který už mizel ve dveřích. Pracoval v kovárnách Poldi SONP Kladno. "No dovol, Mařka!" urazil se a práskl dveřmi. Bylo však skutečně smutnou tradicí, že o svátek žen se všichni muži opili, a tak způsobili ženám, které se v ten den měly radovat, paradoxně jen starosti.

Zatímco psala Mariina dcera Hanička ve škole na tabuli tehdy oblíbenou veršovánku: MDŽ je svátek klidu, nezkoušejte naši třídu, a spolužák Vorvaň se jí při tom vytrvale pokoušel nadzvednout sukýnku svátečních puntíkovaných šatů, Marie opouštěla svou kancelář v Poldi SONP Kladno a spěchala tam, kam pospíchaly všechny ženy: do kulturně společenské místnosti.

Ženy usedly za dlouhé stoly ozdobené vázičkami s umělými sedmikráskami a pionýři jim zazpívali srdcervoucí píseň mladých úderníků, kteří se loučí s matkami a odcházejí na Sibiř budovat ropovod: "Nashledáánou, mámo, víru měj, když se loučím, póólibek mi dej..." Píseň byla smutná, ženy si potají utíraly oči.

Projev vysoce postaveného podnikového soudruha trval padesát dva minut, následovalo občerstvení v podobě turecké kávy a staršího žloutkového věnečku. Došlo i na dary, každá z žen dostala zvadlý karafiát a kostkovanou utěrku s ručně vyšitým nápisem: Poldi SONP Kladno. Požívání alkoholu bylo v podniku přísně zakázáno, ale požívali ho všichni. Býval v zásuvkách psacích stolů, ve skříních za šanony, dokonce i ve vysokých botách.

V kantýně se pak k obědu podávalo slavnostní jídlo, řízek s bramborovým salátem. V podnikovém rozhlase hráli soudružkám k svátku, zpíval Waldemar Matuška song Holky, já mám všechny rád. Již v tu dobu se někteří soudruzi podezřele motali - oslavovali Mezinárodní den žen už od rána. Jak budou asi vypadat večer - říkala si s obavami Marie. V 15. 30 takzvaně padla a ženy utíkaly do mlékárny, do pekárny, do masny, do drogerie, do kovomatu, do čistírny a do školky.

Marie dělala k večeři chleby s drožďovou pomazánkou, kontrolovala Haničce úkol z českého jazyka a dohlížela na Karlíka, aby se vykoupal. Před spaním mu četla pohádku, to už začínal v televizi hlavní pořad: MDŽ ve spřátelených socialistických zemích.

Zpíval zpěvák z Bulharské lidové republiky. Marie už byla utahaná jako pes, ani nešla na podnikovou večerní veselici k MDŽ. Měla nepěkné vzpomínky z loňska, kdy ji soudruzi kolegové chtěli dát do tomboly mezi lahev výčepní lihoviny a vepřovou hlavu.

V deset hodin zavřela televizor, čímž umlčela zpěváka z Maďarské lidové republiky, a dala se do žehlení. V půl dvanácté, když žehlila předposlední košili, se pokoušel trefit klíčem do zámku její manžel Karel, opilý namol. Neposlušným jazykem se pokusil Marii poblahopřát a podal jí karafiát, ale pouze stonek - květ někde ztratil.

#41534: - MDŽ 

 Jako by to bylo opsáno z mého života. Odporné vzpomínky, hlavně na již dopoledne totálně ožralé a uslintané soudruhy.