#42949: - Poznámka ke vzdělanosti Ruska 

Předem se omlouvám za délku svého přízpěvku ale myslím že to stojí za přečtení: Imperium lží
„Když Putin jeho vlastní zemi lže do obličeje, všichni ví, že on lže a on sám ví , že oni všichni to také vědí. „
Popírat pravdu , to má v Rusku nejen tradici, nýbrž to je dokonce díl společenské smlouvy. Také proto působí Západ v ukrajinském konfliktu bezmocně. Jako děti jsme všichni četli knihu“ Gelosmino v zemi lhářů“ kterou napsal Ital Gianni Rodari. V ní přichází mladý chlapec do země, které se zmocnila banda pirátů, kteří všechny nutí ke lži. Kočkám se přikazuje aby štěkaly,psům aby mňoukali. Chlebu se musí říkat kaše. V oběhu musí být jen falešné peníze a obyvatelé jsou informováni o nejdůležitějších zprávách novinami „Vzorný lhář“. Dětem se absurdita této situace přirozeně líbila. Pro dospělé leželo tajemství neuvěřitelného úspěchu této knihy v tom, že přesně rozuměli o jaké zemi se ve skutečnosti zde píše. Orwell pro začátečníky. Když děti se staly staršími pochopily rovněž velmi rychle, že žijí přesně v takové zemi. Lež byla všudypřítomná. Noviny lhaly, televize, učitelé. Stát podváděl jeho občany, občané podváděli stát. Tak byli všichni srozuměni s pravidly hry. Už od školky jsme si na to zvykali. S plakáty se přesvědčovalo obyvatelstvo, že SSSR je záštita míru a posílaly se tanky na všechny strany světa. V televizi se radostně oznamovalo splnění pětiletého plánu, přece regály v obchodech byly nadále prázdnější a fronty z toho větší. Žili jsme v zemi „ v které měl zvítězit socializmus“ a podle zákona všechno patřilo lidu. Ve skutečnosti nevlastnil lid nic. Vůbec, nikomu nic nepatřilo.
Katastrofy se vyskytovaly jen na Západě.
Žili jsme v mimořádné zemi plné otroků, v které všichni patřili systému. Ti co nás vedli byli jednoduše největší otroci. Nikdo nenesl zodpovědnost za svojí zemi. Kolchozní otroci byli vyvlastněni a bylo jim jedno zda úroda dorůstá a nebo ne. Dělničtí otroci nasávali a jejich nadřízení posílali falšované bilance na ministerstva. Pro řízené otroky přijetí těchto překroucených zpráv byl platným resultátem. Po desetiletí byli vlastní i cizí lidé podváděni, takže člověka nerušilo, že nikdo nikomu nevěřil. Pod lživou „Výzvou skupiny soudruhů“, bylo napadeno Československo. Lhalo se, že nás do Afghanistánu pozvali. Všechno bylo lživé, když při leteckých katastrofách zemřela fotbalová nebo hokejová mužstva, neboť takové katastrofy se vyskytovaly jen na Západě. Celý svět byl obelhán, když bylo sestřeleno jihokorejské letadlo. Chruščev byl vystřižen z oficiálních fotografií při přijetí Gagarina na Rudém náměstí. Lhalo se o minulosti, současnosti i budoucnosti při každé příležitosti, jedno zda to bylo důležité nebo ne. Moje matka vyučovala tehdy ve škole, a já jsem nemohl zjistit, jak těžké bylo pro ní a všechny učitele utvářet vyučování. Stáli před neřešitelným úkolem učit děti říkat pravdu a současně je připravit na život v zemi lží. Podle předepsaného zákona měl člověk vždy říkat pravdu. Přece nepsané říkalo : „Když řekneš pravdu, budeš sklízet hoře“.
Výchova ve svízelném umění přežít .
Učili nás lžím, kterým sami nevěřili, protože nás milovali a chtěli nás zachránit. Neboť v naší zemi byla prováděna se slovy smrtelná hra. Člověk musel vyslovit správná slova a falešná zamlčet. Nikdo nepřetahoval oficiálně tuto hranici, ale každý to pociťoval. Disidenti porušovali pravidla hry na základě jejich sebevražedného porozumění pro pocity vlastní úcty / tak zněla Solženicinovo slavné provolání „ Nežít podle lži“/. Také nebojácní mladí lidé to porušovali - z hlouposti. Učitelé se pokoušeli tyto pravdu milující mladé lidi zachránit. Tím že jim naočkovali oživující dózu strachu. Bylo to v tom momentě trochu bolestivé, tak je imunizovali pro celý následující život. Možná nás naučili špatně chemii nebo angličtinu. Přece, dostali jsme bezpříkladnou výchovu ve svízelném umění přežít- jedno říkat ale jiné myslet a dělat. Tato lež nesměla být označována v žádném případě jako hřích- v ní se koncentrovala všechna síla a vitalita, moc duchovního přežití. Každý narozený se opět nacházel se v tomto uzavřeném kruhu ze lží. Přece proč ? Jak k tomu mohlo dojít ? Vzpomínám si, jak mne jako mladého překvapilo jednoduché vysvětlení, které jsem četl v článku „ Paradox lži“ zakázaného filozofa Nikolaje Berďajeva , který v exilu o diktaturách Hitlera a Stalina napsal : „ Lidé žijí ve strachu a lež je zbraní jejich obrany.“ Vládci se obávají vlastního lidu a proto lžou. A obyvatelstvo s nimi při těchto lžích spolupracuje, protože má strach z jejich moci. Vládci a jejich lid spolu uzavřeli společenskou smlouvu : „ My víme že my lžeme a že vy lžete a budete dále lhát abyste přežili „. S tímto sociálním kontraktem existovaly generace.
Vězeňský stát se zhroutil
Ještě vím jak jsem se dozvěděli o neštěstí atomového reaktoru v Černobylu. Pracoval jsem tehdy v jedné škole. Při jedné přestávce běžel k nám do kabinetu viditelně rozčilený fyzik, který s rukou na ústech nás informoval. Jemu jsme rychle uvěřili. On a ne vláda řekl, že by se děti měly odvést do budov. Oficiální kanály mlčely ještě dlouho, a pak informovaly o události, ale současně chlácholily, že nejde o žádné nebezpečí. Obyvatelstvo již vědělo co to znamenalo: „Když oni říkali, že není žádné nebezpečí, pak to nevypadalo dobře. Rozštěpené vědomí- jedno říkat a to druhé myslet a dělat- vykonával celý národ. Když se v nás izoluje bude schopné konstruovat novou realitu- tato realita jsme my. A všichni my Rusové, kteří dnes žijí s ní vychází. Jak příznivci vlády tak opozice. Na konci 20.století se konal v Rusku zázrak. Ti horní otroci zemřeli jeden po druhém a náš vězeňský stát se zhroutil. Od poloviny osmdesátých let až do začátku devadesátých let dostal můj národ jedinečnou možnost uspořádat jeho život a činit vlastní rozhodnutí. V roce 1991 jsem se osvobodili od komunistické strany, přece sami ze sebe jsme se nemohli osvobodit. Naše obvyklá společenská smlouva zůstala po rozpadu SSSR při síle.
Demokracie- to znamenalo chaos
Byli jsme naivní. Všechno bylo jednoduché a zřejmé. Země byla zajmuta bandou komunistů a když se komunisté vyhání, jsou otevřeny hranice a nám je umožněn návrat do rodiny národů, které žijí podle zákonů demokracie, svobody a osobních práv. Tato slova znějí jako obdivuhodná pohádka o nedosažitelné budoucnosti- parlamentu, republice, ústavě, volbách. Nějak jsme vůbec nemysleli, že všechna tato slova u nás již ve skutečnosti byla- alespoň platila Stalinova ústava z roku 1937 jako „demokratická ústava světa“- a také jsme se zúčastňovali voleb. Zapomněli jsme, že všechna dobrá slova, když přeletěla hranice do naší země, nabrala úplně jiný význam než původní. Demokracie- to znamenalo chaos. Parlament- místa klidu pro gaunery. Chléb-kaše. Kdo by tehdy myslel, že komunistická strana zmizela, ale my sami zůstali- a s námi všechna dobrá slova : demokracie, parlament a ústava se stala obušky v nekonečném boji o moc a peníze v novém Rusku. Ukázalo se jako nemožné honit hlídače, když každý byl sám sobě hlídačem. Když vzpoura v trestním táboře nebyla potlačena, přestala nějak sama od sebe. A skončila jednoduše tím, že se lidé vrátili zpět do jejich ubikací. Nakonec musel člověk žít dál. Pořádek nastal sám od sebe. Stejný pořádek jako dříve- neboť jiný nikdo neznal. Opět ti nejsilnější obsadili ty nejlepší pryčny a slabé tlačili k záchodu.
Státní prostředky zmizely v taškách úředníků
Komunistická lež se změnila v demokratickou. Lidé byli okrádáni pod demokratickými hesly. „Klika“ bývalých komunistických a komsomolských funkcionářů si rozdělila přírodní suroviny mezi sebe a pospíchala jak to bylo možné prodat je do ciziny, aby dnes byli bohatí, bez toho, aby mysleli na budoucnost země. V takovém světle vidí dnes, ten utlačovaný, největší část obyvatelstva, demokratické reformy devadesátých let. Neboť za „maškarádou“ 21.století vystoupily jasně věčné ruské konstanty: spousty zlodějů, úředníci a oligarchové, kteří bohatství země strhli na sebe a ani sekundu nemysleli na to, rozdělit se s chudým a vyssátým obyvatelstvem. Peníze které brzy po vyprodaném zemním bohatstvím tekly na západ, nebudou investovány do ruských silnic, nemocnic a nebo škol. Státní prostředky, které byly k dispozici pro sociální účely nepřišly z velké části na místa určení, nýbrž zmizely v taškách úředníků. Otisky prstů ze lží zůstaly ty samé. Tak jako v SSSR nalhávala ruská propaganda jinou realitu. Automobilový průmysl se zhroutil, výroba letadel rovněž: Rakety jsou ještě odpalovány, ale pravidelně padají. Polovina potravin je importována, domácí spotřebiče jsou skoro ze 100 procent z ciziny. Země prakticky neprodukuje už nic. Státní rozpočet je založen na prodeji ropy a plynu, přece televize vyhlašuje „že Rusko se zdvíhá z kolen“. Putin začal jeho prezidentstvím se lžemi. Když druhou čečenskou válkou „prolomil plot“, vyhlásil současně masovým médiím válku. Lži zahalovaly zkázu ponorky Kursk, explose v moskevských domech, tragédii v Beslanu , rukojmí a jejich smrtelný konec v divadle hudby Sever-Východ.
Nepříjemné hledání po pravdě
Současně s přibýváním lží stoupá popularita vůdce státu. Lži jsou jen tam kde člověka hledá pravdu. Přece kde jí nehledá, nejsou také žádné lži. Sám hledat pravdu je nepříjemné. V románě L.N.Tolstého „Anna Karenina“ se ptá Levin sedláka: „ Michajliči, co si myslíš o válce ? Co jí říkáš ? Máme bojovat za křesťany ?“ Odpověď : „ Co si mám myslet ? Car Alexandr Nikolajevič myslí za nás, to vždycky dělal. On se vyzná lépe. Velkému dílu Rusů se dařilo v tržně-hospodářské pseudodemokracii špatně. Země propadla touze najíst se dosyta. Generace za generací se lidem všechno vzalo, kompenzací usmiřováním pocitu pýchy být občanem obrovského, slavného imperia. Které za ně myslelo, rozhodovalo a vedlo je. Takové prázdno dobře pociťoval ze služby propuštěný voják z povolání. Náhle musel převzít odpovědnost za vlastní život, najít vlastní cestu, sám myslet. „Lidé postrádali jednoznačnost,, pořádek, vrchnost. Ruskou trudnomyslnost. Touhu po jednoznačném obrazu světa. Po rozdělení na vlastní a cizí. Po moudrém vládci . Po velkém vítězství. Po velké vlasti. Propaganda klíčí na této dobře připravené půdě.
Patriotismus jako zajištění diktátorské moci
Televizní obrázky těla Kaddáfího byly pro ty, kteří mojí zemi vzali jako rukojmí znamením ze vzdálené země. Desetitisíce lidí kteří se nechtěli spokojit se zfalšovanými volbami v roce 2011 se shromažďovali na náměstích a nutili samozvaného vládce k přemýšlení. Vítězství Majdanu a nedůstojný útěk Viktora Janukoviče vyvolalo paniku a vyžadovalo rychlé jednání. Neboť když Ukrajinci mohli vyhnat jejich bandy, tak by to mohlo posloužit bratrskému národu jako příklad. Televize jako první táhla do války. Medium k masové informovanosti se změnilo v masově zničující zbraň. Lež je obrannou zbraní režimu před jeho lidem. Nyní byl všemi diktaturami vyzkoušený prostředek použit proti vnějšímu nepříteli. Před našima očima změnili se Ukrajinci na Ukrofašisty. Opět byli Rusové ve válce proti fašismu. Jako mnohokrát v historii se odvolal diktátor k zajištění jeho moci na patriotismus. Z televizních obrazovek se ozývalo hystericky „mocné Rusko“, „zvedáme se z kolen“, „navrácení ruských zemí“, „ obrana ruské řeči“, „shromažďovat ruské území“, „zachráníme svět před fašismem“. A přirozeně kráčí v čele náš vládce“: Putin v tanku, Putin v ponorce, Putin v letadle. Opět se přepisuje historie, nechá se jí jen ještě válečná vítězství a zdůrazní se motto stalinistického učence Michaila Pokrovského: „ Historie je politika, která se obrací k minulosti“- a při této příležitosti také k mottu totalitního Orwellova režimu „1984“: „ Kdo ovládá současnost, ovládá také minulost a kdo ovládá minulost ten bude v budoucnu vládnout.“ Ve školních knihách bylo jíž přidána kapitola o slavném navrácení Krymu. Následující kapitola musí být ještě napsána: „Kijev přileze jako ztracený syn do otevřeného náručí ruského světa“.
Válka je válka
Válka s Ukrajinou se vtěsnala do korzetu ze lží, kterým věřily celé generace. „ Na Krymu nejsou žádní ruští vojáci“, říká se nestoudně. Vlastním lidem je všechno jasné, společenská smlouva lži zachovala svojí platnost. Pak se otevřeně ze sebeuspokujícím smíchem potvrdí „ Na Krymu byla ruská vojska“. Na Západě se diví, jak může člověk tak bez studu obelhávat svůj vlastní lid. Přece obyvatelstvo to v pravdě nevzalo jako lež. Válka je válka, my rozumíme přece všemu, jde o to oklamat nepřítele. To není neřest nýbrž ctnost. Na Ukrajině nebojují žádní ruští vojáci“.-„ Na Ukrajině nejsou žádné ruské tanky.“- „Boeing byl sestřelen Ukrajinci“. Tak to bylo často už se vším, když člověk překračoval těla. Sovětské rádio kdysi přenášelo do éteru následující používanou lež : „TASS, ruská zpravodajská agentura, sděluje že na teritoriu Korei se nenachází žádný sovětský voják. Tak „nebyli“také žádní sovětští vojáci v Egyptě, Alžírsku, v Jemenu, v Sýrii, v Angole, v Mosambiku, v Etiopii, v Kambodži, v Bangladéši nebo v Laosu. Když měli štěstí, že zůstali na živu a přišli pak domů, bylo jim nařízeno aby mlčeli. Vlast je zapírala. Teprve v devadesátých letech byli uznáni a začleněni jako učastníci válečných skutků pod zákonným paragrafem „O veteránech“. V tomto zákoně je uveden výčet „neviditelných válek“ v nichž naši vojáci a důstojníci bojovali, jejichž účast však naše vláda zlostně odmítala. Budoucí zákonodárci budou muset také Ukrajinu uvést na tomto seznamu.
Putinovo voličstvo je s jeho lžemi srozuměno
Vzpomínám si, že matce mého kamaráda ze třídy, který padl v Aghánistánu bylo zakázáno vyznačit místo jeho smrti. Dnes , když „Fracht 200“ / náklad s těly ruských vojáků/ přijede z Ukrajiny do Ruska, není dovoleno rodinným příslušníkům padlých vojáků jejich milé veřejně pohřbít. Opět jsou v mé vlasti prováděny utajované pohřby. Nikdo nevěří na hromadné infarkty, a mozkové mrtvice, které utrpěli vojáci z jednoho koutu Rostova , když „byli na dovolené“. Všichni rozumí všemu. A nikdo nenaruší „sociální smlouvu“ lži. Otec jednoho parašutisty, který se vrátil do Ruska bez nohy napsal na facebooku : „ Můj syn je voják, on splnil rozkaz, proto i přesto co se mu stalo, jednal správně a já jsem na něho pyšný“. Když Putin své zemi do obličeje lže, všichni ví že lže, a on sám ví, že všichni to vědí. Přece jeho voličstvo je s jeho historií lží srozuměno. Když Putin západním politikům nestoudně do obličeje lže, dívá se zjevně se zájmem a ne bez legrace na jejich reakce užívající si jejich bezmocnosti a ohromenosti. Na takové lži nejsou připraveni. Západní politici obelhávají jinak. V demokratické Evropě vládne jiný algoritmus lži. Oni tak bezpříkladně nemohou svoje vojáky poslat zemřít a současně se jich zříci jako Rusko. Tomu by v jejich voličstvu nikdo nerozuměl a nestrávil to.
Může se Evropa této tsunami postavit a nebo bude putinovskou společenskou smlouvu akceptovat ?...Musíme Ukrofašisty rozdrtit…na Ukrajině nejsou žádné ruské tanky……..Chléb-kaše………
Z německého originálu eseje Rusa Michaila Šiškina
Volně přeložil Bohumil Řeřicha