#52971: - Re: Re: Re: 90 % VULGÁRNÍCH PŘÍSPĚVKŮ JE ZDE OD PŘÍZNIVCŮ ZEMANA. 

 Mužští milovníci dlouhých vlasů to ani v relativně uvolněném období druhé poloviny šedesátých let neměli nijak jednoduché a vlasatci, kteří svým vzhledem chtěli protestovat proti starší generaci a místnímu „establishmentu“, byli vystaveni značné společenské represi, často byli i násilně stříháni (postižen byl takto např. vítěz soutěže o muže s nejdelšími vlasy, která se konala v roce 1965 v klubu Olympic, Vladimír Korejs). Dlouhovlasým byl zakazován přístup do škol, do restaurací, do vozů městské hromadné dopravy nebo i třeba na mezinárodní veletrh v Brně. Pohraničníci na přechodu mezi ČSSR a NDR v Hřensku odmítali dlouhovlasé chlapce odbavovat s odůvodněním, že se jejich vizáž neshoduje s portréty v občanských legitimacích. Podobně policisté prováděli kontroly občanských průkazů například na nádražích. Kadeřnictví hl. m. Prahy včetně družstev se musely zavázat, že budou vést své zaměstnance k tomu, aby neprováděli nežádoucí úpravy vlasů mladých mužů. Jedním z vrcholů kampaně proti tzv. máničkám byla bezpečnostní akce v srpnu a září 1966, při které bylo údajně postiženo asi 4000 převážně mladých lidí. Reakcí byla demonstrace vlasatců a jejích příznivců 20. 9. 1966, při které protestující vykřikovali hesla jako „Vraťte nám naše vlasy“ nebo „Pryč s holiči“. Obvodní prokuratura pro Prahu 1 pak v této souvislosti obvinila celkem 14 lidí, z toho plných 13 mladistvých. Polovina obviněných od soudu odešla s nepodmíněnými tresty v délce 4-16 měsíců, zbylí demonstranti byli odsouzeni k trestům podmíněným. Karel mezi vlasatce nepatřil, ale rozhodně mu asi byla bližší tolerance k úpravě vlasů. Ostatně částečně se vlasatců tehdy zastával třeba i časopis Mladý svět. Nicméně počátkem sedmdesátých let vypukla další vlna represe proti dlouhovlasým mužům, kterou organizoval Socialistický svaz mládeže pod proslulým heslem Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás

#52975: - Re: Re: Re: Re: 90 % VULGÁRNÍCH PŘÍSPĚVKŮ JE ZDE OD PŘÍZNIVCŮ ZEMANA. 

 Ty kurvy bolševické považovali za  vlasatce  už člověka s vlasy po límec -  ramena

#52975: - Re: Re: Re: Re: 90 % VULGÁRNÍCH PŘÍSPĚVKŮ JE ZDE OD PŘÍZNIVCŮ ZEMANA. 

Máničky mimo zákon

Dlouhé vlasy nosí dnes kdekdo ­ od podnikatelů v bílých ponožkách až po barda šoubyznysu Daniela Hůlku. Přitom byly doby, kdy vlasy delší než k límci košile stály mimo zákon. V roce 1966 vyšla vyhláška, podle níž se každý dlouhovlasý dopustí pouhou svou přítomností na veřejném místě jeho znečištění. Máničky nesměly do kin, divadel, restaurací, tramvají."Šel jsem jednou v Olomouci našim naproti na nádraží a otec musel zaplatit padesátikorunovou pokutu za znečištění nádraží," vzpomíná písničkář Jaroslav Hutka, kterému tehdy bylo devatenáct let a měl už pár let pěkně huňatou "mařenu".

S označením "mánička" přišla tehdejší oficiální propaganda, podle níž se dlouhé vlasy neslučovaly s představou člověka budujícího socialismus. Straničtí ideologové se posměšnou přezdívkou snažili neúspěšně apelovat na mužskou ješitnost dlouhovlasých mládenců. "Lidi se toho chytali a pokřikovali na nás: Máňo, kde máš kozy?" vypráví Jaroslav Hutka.

Stanné právo

Začal doslova hon na máničky. Stejně jako v jiných poválečných štvanicích se ho se zuřivou ochotou účastnili i "slušní" lidé. "Spoluobčané do nás kopali v tramvaji, večer nás honili opilci s žiletkami," vybavuje si krušné chvíle hudebník Vladimír Veit, který tehdy s Hutkou vystupoval. Policie vlasatce odchytávala jako zvěř a zavírala je do cel předběžného zadržení, kde je stříhala. Mladí muži se museli naučít žít v podmínkách stanného práva, skrývat se před hlídkami Bezpečnosti a bránit se nejrůznějšími fintami. "Kdyby mi někdo nabízel milion, tak se neostříhám. Měl jsem potvrzení z Barrandova, že vlasy potřebuju kvůli hraní v komparsu. Režisér mi pak potvrzení ochotně prodlužoval, i když filmování už dávno skončilo," vypráví Vladimír Skorkovský, který se spolu s ostatními scházel na rampě Národního muzea na Václavském náměstí.
Viktora Korejse, vítěze soutěže o muže s nejdelším vlasy, která se konala v roce 1965 v Klubu Olympik, ostříhala policie násilím na strážnici. "Šlo jim hlavně o to, aby nás ponížili," míní Korejs. Čuňas Stárek už za svého raného mládí projevil vlohy pro své pozdější zaměstnání u tajné služby. Koupil si zrzavou paruku "na havla" a své rudé "háro" pod ni dokázal vecpat. Jaroslav Hutka jednoho dne obdržel obsílku od policie. "Tu větu si dodneška pamatuju. Stálo tam: Dostavte se ve věci... mánička." Hutka se později ostříhal dobrovolně. "Potřeboval jsem nějakou dobu sekat dobrotu, abych dostal modrou knížku," hájí se.