#53021: - Re:
Petr Robejšek upozorňuje :
Věřme, že nápadný počet mladých mužů mezi uprchlíky nechce nic jiného než vydělávat peníze a posílat je domů. Avšak migranti mohou, představovat problém i tehdy, když nechtějí nic jiného než lepší podmínky pro život.
Kdo to zavinil?
Utíkat z vlastní země je velmi bolestné a strach o život budí soucit. A přesto bychom si měli uvědomit pár samozřejmostí.
Svět dává demokraciím najevo, že si nepřeje, aby své hodnoty považovaly za celosvětově platné a prosazovaly jejich uskutečňování. To je bezesporu legitimní požadavek, ale Západ pak není zodpovědný ani za utrpení a bídu ve světě. Elita každé země má povinnost starat se o její prospěch. A to že elity v některých zemích třetího světa tuto povinnost neplní, neznamená, že důsledky mají nést jiné státy. Také oblíbený argument o historické vině západních zemí vůči jiným státům neobstojí v kritickém posouzení. Vezmeme-li jej totiž vážně, tak můžeme začít požadovat od Mongolska reparace za Čingischána. A Turecko by se také dost naplatilo.
To, že jsou západní společnosti úspěšnější než ostatní, souvisí s jejich hodnotovým systémem. Ale podivná věc. Svět sice odmítá převzít západní hodnoty a přesto Evropanům vnucuje negativní důsledky selhání hodnot vlastních. Západ však není příležitostná pohotovostní stanice pro případ, že zase jeden krutovládce padne a druhý ho vystřídá. Nebo když se lidé někde ve světě zabíjejí kvůli pánu bohu.
Vzhledem k tématu tohoto článku je však nejdůležitější toto. Vetšina těch, kteří utíkají před náboženskou válkou nebo útlakem nějakého potentáta, tak nečiní výlučně proto, že by byli tak mírumilovní a liberální, nýbrž mnozí také proto, že jsou ve vnitropolitickém střetnutí momentálně slabší. Je pravda, že migranti jsou nezřídka v těžké situaci. Ale jisté je také to, že si ve své zemi nedokázali udělat nebo udržet pořádek. Je proto třeba velice přesně zvažovat, kteří z nich jsou schopní se zapojit do našeho společenského pořádku a kteří mohou být zdrojem podobného nepořádku, jaký je u nich doma.
Choroba zvaná multikulturalismus
Společnost funguje, když v ní panuje určitá míra sourodosti. Jedná se o soubor zvyků a postojů, které zaručují čitelnost a předpověditelnost chování ostatních. Pouze na tomto základě je možná důvěra, porozumění a spolupráce. Všechno, co do tohoto souboru zvyků a postojů nepasuje, ztěžuje, zpomaluje nebo dokonce znemožňuje fungování společnosti.
Nejde přitom o abstraktní hodnoty, jako je spravedlnost, právo, tolerance nebo humanismus. Jedná se o způsoby chování a názory týkající se odívání, stravy, toho, jaký máme postoj k práci a penězům, jak spolu jednáme, jak trávíme volný čas, co si myslíme o vztazích mezi mužem a ženou apod.
Migranti ze třetího světa budou tato pravidla chování většinové západní společnosti vždy tím více rozmělňovat, čím více se od ní odlišují a v čím větším počtu přicházejí. Ano, mohou je také obohacovat, ale pouze za předpokladu, že se v zásadních věcech přizpůsobí hostitelské zemi. Mám sice velmi rád tureckou baklavu, ale opravdu ne tolik, že bych byl kvůli ní ochoten žít pod zákonem šarí’a.
Situace v zemích, jejichž vlády byly před několika roky dočasně postiženy duševní poruchou zvanou multikulturalismus ukazuje, k čemu vede bezmezná tolerance vůči odlišným kulturám. Britský premiér Cameron nedávno hovořil o „tragickém faktu, že se ve Spojeném království rodí a vyrůstají lidé, kteří se neztotožňují s Británií a ke svým spoluobčanům necítí žádné, (nebo jen velmi malé) pouto“. Byli to však jeho předchůdci, kteří bez ohledu na stranickou příslušnost dopustili vznik a posílení „paralelní společnosti“ s vlastním hodnotovým systémem.
Přesto se zdá, že si v Evropě i mnozí docela inteligentní lidé myslí, že stačí, aby migranti přivoněli k demokracii, a v tu ránu zapomenou na svoje staleté (zlo)zvyky či náboženství, které jim a jejich okolí diktuje způsob života. Je přece zřejmé, že drtivá většina těch migrantů, kteří dnes míří do Evropy, chce získat pouze náš životní standard a ponechat si svoje zvyky. Běženci své domovy opouštějí často s prázdnýma rukama, ale svoje pravidla chování mají v hlavě; to je zavazadlo, jež nikdy neztratí.
Jsou běženci zralí pro liberální demokracii?
Fatální je, že nově příchozím nestačí naznačit, podle jakých psaných zákonů a nepsaných zvyklostí funguje západní společnost. Z jejich biografie vyplývá, že výzvy a domluvy neberou vážně, protože jsou zvyklí na úplně jiné zacházení. A po tom, co znají z domova, jim i evropský represívní systém musí připadat jako posezení v zahradní restauraci. Navíc si velmi rychle všimnou, že se ocitli ve společnosti, která až příliš často upřednostňuje toho, kdo její normy porušuje, před tím, kdo je dodržuje. A čím větší exces, tím větší porozumění pro něj mají evropští soudci a psychologičtí znalci.
Na první pohled jde tedy o otázku, zda jsou běženci zralí pro liberální demokracii. Ale ve skutečnosti se jedná o to, je-li liberální demokracie zralá na běžence. Dovoluje totiž příliš mnoho a žádá příliš málo. Již dávno před začátkem migrační vlny byla liberální západní společnost v právním slova smyslu bez jasných kontur a vlastně neřiditelná. V důsledku migrační vlny se ale může snadno stát, že bude v mocensko-politickém slova smyslu neudržitelná.
A proto je nezbytné, aby vlády zvyky a postoje své vlastní společnosti opravdu chránily. Chránit znamená nadřazovat jiným a to není vůbec jednoduché. Potíž spočívá v tom, že každému člověku, jenž se přistěhuje do demokratické země náležejí víceméně stejná práva jako těm, kdo se v ní narodili. Nemluvím o pár stovkách migrantů v Česku, ale v některých evropských zemích se v důsledku masové migrace začne pohybovat stále více jedinců, kteří z neznalosti nebo záměrně nerespektují jejich psaná a nepsaná pravidla. A budou to dělat o to víc, až si všimnou, že se hostitelská společnost vůči porušování svých pravidel vůbec nebrání.
Podle vzoru „pevnost Evropa“
Chtějí-li tedy Evropané zachovat svůj dosavadní společenský a politický model, mají pouze dvě možnosti. Když razantně neomezí příliv běženců do Evropy, budou muset selektivně omezit demokratická práva uvnitř evropských států. Proč? Protože jinak dojde ke kolapsu veřejného pořádku a sociálních systémů. Kdo neví, o čem mluvím, ať si zajede na předměstí anglických nebo francouzských velkoměst.
Pravděpodobnější se mi však zdá druhá možnost. Je pouze otázkou času, kdy budou západní vlády nuceny na migraci reagovat podle vzoru „pevnost Evropa“. Hranice sice nemohou být nikdy úplně vodotěsné, ale přístup do evropských zemí bude – i za pomoci nevybíravých opatření – do té míry ztížen, že se migrační vlna obrátí do těch míst, kde sice není tak útulno, ale která jsou snáze dosažitelná. A posléze oslábne na zvládnutelnou míru. Čím dříve se to stane, tím větší šanci mají Evropané udržet si svůj způsob života.
Evropané tedy mohou volit mezi oslabením demokracie a oslabením přílivu běženců. Ach ano, existuje ještě třetí možnost. Zůstat stejně pasívní jako doposud a vzdát se.