#59519: - Re: Re: ZEMAN LŽE !!! 

Slabej odvar proti tomu co fízlové předvádí dnes.

#59524: - Re: Re: Re: ZEMAN LŽE !!! 

Prezident České republiky Zeman je křivý, pokud mluví o méně statečných, kteří opouštěli Národní třídu jednou z bočních ulic. Takto volená slova implikují, že demonstranti takovou možnost měli a využívali a též, užitím expresivního výrazu, který nehodlám citovat, že to byl projev zavrženíhodný. Také mluví o bočních ulicích v množném čísle. Proč? Je tam jenom jedna. Pamatuji si ji velmi dobře. Jmenuje se Mikulandská a večer 17. listopadu 1989 jsem se právě tudy dostal z Národní třídy, aniž bych ovšem mohl co ovlivnit. Pamatuji si velmi dobře z onoho večera i mnoho dalšího a po úvodní větě mi teď nezbývá, než dát si práci a něco vypsat. Pozor, kdybych si pamatoval nějakého kývajícího se hrdinu ve středních letech, tedy nejspíš inženýra Zemana, uvedl bych to! Ale - nepamatuji.

V Československé socialistické republice nesla policie název Veřejná bezpečnost, k potlačování demonstrací byl užíván pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti. Přilby, štíty, dlouhé bílé obušky. Tito příslušníci přehradili večer 17. listopadu 1989 Národní třídu před křižovatkou, ze které nalevo vybíhá ulice Na Perštýně a doprava Spálená ulice. To proto, aby převážně studentský průvod protestující možná hlasitě, ale ne příliš otevřeně proti tehdejší totalitní moci (tedy komunistům čili bolševikům), neprošel k soše svatého Václava na Václavské náměstí. Toto shromáždění několika set lidí se neprojevovalo násilně ani náznakem, odpor proti brutalitě Veřejné bezpečnosti, která se od odpoledne až do noci stále stupňovala, zůstal až do konce pasivní. Demonstranty bylo pečlivě dbáno, aby nedošlo k újmě na majetku.

Uvedl jsem, kde stál kordón, u kterého se zastavilo čelo průvodu. Další silný kordón uzavřel Národní třídu tak, že se sformoval za křižovatkou s ulicemi Voršilská a Karolíny Světlé a postoupil záhy do úrovně domu Národní č. 15. Z pasti by se dalo odejít pouze onou ulicí Mikulandská, jejíž jméno jsem již zmínil, ale ta byla rovněž obsazena příslušníky bezpečnosti. Mohlo by se zdát, že průvod původně končil někde u Voršilské a pak jej stlačili až za číslo patnáct, ale tak to není.

Demonstrace šla z Albertova na Vyšehrad, k Máchovu hrobu, to bylo povolené (17. listopad byl v ČSSR žel jedním z nechutně zglajchšaltovaných "svátků"). Odtud pak spontánně (a bylo to jasné od začátku) ke svatému Václavovi na Václavské náměstí. Pěkná, široká a snad i nejkratší cesta vede Vyšehradskou ulicí a dál přes Karlovo náměstí. Konec Vyšehradské však uzavřeli příslušníci Veřejné bezpečnosti. Stáli jsme proti nim určitě hodinu. zpívalo se a skandovalo, nejspíš "Nechte nás projít". Někdo z domu číslo 35 anebo 37 nám z okna hodil velikou kytici. Na rozhraní těch domů jsem stál, když vedle přistála. Holky ty kytky strkaly soudruhům příslušníkům za štíty. Jsou z toho fotky a nikomu to nepřijde divné. Kdo by tehdy na demonstraci bral kytky? Je to tak, že ve Vyšehradské 35 anebo 37 se asi slavily narozeniny. Dál projít se ale nedalo. Odzadu se pak doneslo, že podél řeky je to volné, skupinky lidí se začaly z té masy stojící ve Vyšehradské trhat a přes Výtoň se takto pokračovalo po nábřeží (dnes Rašínovo, tehdy B. Engelse) k Národnímu divadlu a okolo něj na Národní třídu. Nebyl to žádný kompaktní průvod jako před tím, řídký proud lidí, či skupiny oddělené mezerami postupovaly po pustém nábřeží. Díval jsem se před sebe a bylo to tak, jak píšu, než se lidé ztratili z dohledu, když zatočili u divadla. Když jsem se otočil, stejné to bylo i za námi, kam jsem až dohlédl. Na Národní třídě bylo jasné, že je to vpředu zase uzavřené kordónem. Došel jsem až k demonstrantům, kteří se už museli zastavit, za chvíli se otočím, za mnou snad jen dvě-tři řady lidí a za nimi Národní úplně pustá. Museli to za námi nějak zavřít. Kdybych šel o pár minut později, na Národní třídu bych se nedostal. Ale celou dobu před tím vstup na Národní nikdo neuzavřel. Proč? Velitel zásahu nechal obklíčit demonstranty až tehdy, když jich byl plánovaný počet? Ale tak jsem tehdy nemyslel. Sednout na zadek, nebo si kleknout, zpívat, skandovat. Hodinu? Dvě? Pak přijely transportéry, mezi nimi stáli psovodi se štěkajícími vlčáky. Kordón se štíty a obušky začal postupovat, za námi ještě bylo trochu místa, sedli jsme možná o deset metrů dál. Bylo na nule, foukalo. Všechno dokola uzavřené, udělej k nim krok a hned dostaneš ránu a z megafonů: "Rozejděte se, toto shromáždění nebylo povoleno". Pořád dokola. Pak se objevili výsadkáři a hned došlo, jak by řekl prezident České republiky Zeman, na ty "méně statečné". Byli to starší lidé a ženy, kteří se před transportéry, soudruhy příslušníky, jejich psy a hnusnou zimou schovali do odemčených domů, možná, že jim někdo odemknul, nevím. Vystoupali však pokaždé pět pater až k půdě. Tyto domy totiž brali výsadkáři jeden po druhém. Slyšel jsem pokaždé pět pater dupání kanad nahoru a pak dolů a strašný řev mlácených. Pět pater zoufalého nářku. Ty vchody byly to možná sedmdesát metrů ode mne, až za kordónem, na pusté ulici, kterou opanovala Veřejná bezpečnost. Schodiště tam jsou všude do dvora, ale křik byl tak silný... Vůbec jsem nechápal, jak je to možné. Výsadkáři pak hnali dál ty lidi před sebou po ulici a mlátili je po hlavách. Velel jim velmi vysoký tmavý třicátník s knírem, byl z nich nejbrutálnější. Myslím, že po této hrůze se pár starších lidí pokusilo protlačit do Mikulandské a prosit tam kdesi ve tmě u kordónu o odchod. Jestli prošli, nevím. Ale nikdy bych na ně nepoukazoval jako na "méně statečné". Bylo to jen půl roku po Tchien-an-men a transportéry, opatřené hrably z trubek a pletiva, popojely.

Nevím už, jak dlouho se pak čekalo na další dějství. Příslušníci pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti postoupili až k davu a začali jej stlačovat. Tlačili na něj svými štíty. Zažil jsem, jaké to je, když hrozí ušlapání. Nedalo se dýchat. Cítil jsem, že nestojím pevně na nohách. Měl jsem je mírně pokrčené, moje tělo bylo šikmo zaklíněné mezi ostatní, kdyby se to vpředu najednou uvolnilo, propadl bych dolů. Měřím víc než 180 cm, převyšoval jsem většinu ostatních, ale co menší lidé, co ženy? Dlaně připažených rukou jsou ale pod úrovní pánve a tam je trochu místa. Držel jsem ty okolo a držel se jich. Volal jsem silným hlasem: "Držte se!" "Ať nikdo nepropadne dolů!" Ta hrůza, že to někoho vtlačí dolů, že dav bude po něm šlapat. Ne v hysterii či afektu. Pomalu bude po něm šlapat stlačený dav, kterému je takto vzata jakákoli vlastní vůle. Ocitli jsme se na rohu Mikulandské. Vůbec nevím, jestli to trvalo 10 nebo 20 minut. Pak tlak polevil. Veřejná bezpečnost tu ulici uvolnila. Nevím, možná třetina demonstrantů byla takto z Národní vytlačena. Kordón postoupil. Nějak jsem se propletl na Václavské náměstí. Tam od začátku průvod směřoval.
Na Můstku nějaké děvče drmolilo cosi o tom že, se dostala ven, když na příslušníky Veřejné bezpečnosti sehrála, že je těhotná a že se jí udělalo špatně. Byla v šoku. Ale nahoře u koně už nic. Byl jsem promrzlý. V metru ve stanici Pankrác nějací mládenci křičeli do vagónů v okamžiku, kdy se začaly zavírat dveře: "Desátýho prosince, ať jsou plný ulice". Věděl jsem, že desátého bude Den lidských práv. Na Národní třídě tou dobou výsadkáři nejspíš mlátili ty, co museli zůstat.

Předevčírem u Podolské vodárny jsem uviděl starého pána, jak se šine po chodníku. Podpírala ho jeho paní. Pán měl na hrudi a na zádech cedule, spojené přes ramena kousky motouzu. Četl jsem : "Stydím se za Zemana!". Stáhl jsem okno auta a s dcerou jsme na něj volali: "My taky!". Pán pozvedl ruku a usmál se.