Pro dnešní čtyřicátníky je sedmnáctý listopad spojen s vystoupením studentů proti totalitnímu režimu. Nestudoval jsem tenkrát v Praze, ale v Olomouci, kde jsem malinkým podílem přispěl k návratu Československa do rodiny svobodných evropských národů. Sedmnáctý listopad však je spojen ještě s jedním výročím, s nacistickým útokem na české vysoké školy, pokusem zardousit svobodné myšlení.

Od roku 1989 uplynulo 26 let. Po jistou dobu jsme žili polistopadovým optimismem. Hranice v Evropě mizely, svět se otevřel a zmenšil. S koncem Studené války jsme uvěřili, že naší zemi nehrozí do budoucna žádné nebezpečí a čeká nás jen svoboda, mír a pohoda. Prioritou státní politiky se stala lidská práva, nikdo se nebál okleštění svobody slova, tisku, umělecké tvorby či svědomí.

Byl to však omyl – velký omyl naší generace. Zapomněli jsme, že svobodu, demokratické poměry a respekt k právům jednotlivce můžeme snadno ztratit, pokud je nebudeme bránit. Nevšimli jsme si, že nebezpečí, která jsme sledovali ve zprávách z exotických zemí, se mohou jednoho dne přelít i do Evropy. Nechtěli jsme vidět, že společnost, která povýšila sobectví na státní doktrínu, vůli k obraně nutně ztratí. Také jsme přehlíželi, že ochota bránit občanské svobody se zvolna vytrácela ze zemí západně od našich hranic, těch zemí, které jsme pokládali za naše vzory.

Chronické téma posledních měsíců – takzvaná imigrační krize – to vše odhalila v celé nahotě. Nekontrolovaný příliv desítek tisíc osob může do naší země vnést konflikty, jež pro nás byly donedávna exotické, včetně náboženské zášti. Pařížská tragédie posledního pátku ukázala, že varovné hlasy měly pravdu.

Roky 1989 a 2015 mají jedno společné: Je to odtržení úzké vrstvičky „elit“ od citů, přání a obav většiny občanů. Politické, mediální a akademické elity natolik uvěřily snu o Evropě bez hranic, že si rizika imigrační krize odmítají připustit. Dokonce se nestydí urážet většinu národa coby „nevzdělané xenofoby“. Někteří, jako ministr pro lidská práva Dienstbier, dokonce za viníky pařížské tragédie označují ty, kdo před riziky neomezené migrace varují.

Mezi vrcholovými politiky odtrženými od vlastního lidu však existuje výjimka – prezident republiky Miloše Zemana. První občan země vnímá city svého národa a neváhá nám připomínat, že svobody, které jsme získali roku 1989, nejsou samozřejmé a je třeba je hájit.

#67512: -  

 Na jedné straně tvrdíte, že všichni chtějí naše sociální dávky, tedy jsou velmi dobře evidování na druhé straně tvrdtíte, že je to nekontrolované. 

Xenofob nevaruji před riziky tvrdí, nesnáší cokoliv cizí neznámé a tuto nesnášenlivost prezentuje při radikalizaci v ulicích případně násilím, které slibuje tomu a těm, které nenávidí (šibenice, viz tato diskuse v mnohém atd. ) 

To, že vy si myslíte, že většina občanů této země nechce ctít Ústavu, lhát, mít kolem sebe lidi jako je Nejedlý, Mynář, Ovčáček, připínat si oranžovo - černou stuhu symbol současné ruské agrese, na při důležitých událostech kravatu s ruskou trikolorou, tak to bych řekl, že nic takového občané této země a co více celé EU dělat nechtějí. Tedy z tohot vyvozuji, že Zeman svým jednáním prezentuje názor extrémistů a nikoliv jak vy tvrdtí "vnímá city svého národa" možná vás xenofobů, to leda. 

Evropa má více jak 500 mil. lidí, kadoročně bez ruskem řízené emigrační vlny do Evropy přicházelo 500 000 lidí, kteří navíc udržovali v Evropě populační stav, jinak by Evropa vymírala. Platí to dokonce i o ČR, do které se ale primární migrace prakticky nepřichází, je to spíše jen stěhování v rámci EU, které také ročně představuje cca 500 000.  

Základem zpadních demokratických ústav je Všeobecná deklarace lidských práv, která obsahuje i právo na azyl. To v jaké šíři EU bude poskytovat azyl, je ale na EU, přesto nikdo není ostrv a všichni jsem součásti celku, tedy velkou měrou na to má vliv i stav okolo nás. Ale to je logicky pro xenofoba velmi obtížně pochopitelné natož aby to akceptoval.