Pamatujeme si ještě větu Henry Kissingera? Kdyby válka nebyla, museli by si ji Američané vymyslet. Proč? Protože bojuje-li celý svět kromě USA, v Americe není nezaměstnanost, vládne blahobyt a točí se muzikály.

Jistě, partyzáni z Donbasu také nejsou humanisté, ale válčí na vlastním území. Nepáchají zatím teroristické diverze v centru Kyjeva: nebombardují Kyjev s ruskou podporou, neostřelují jej balistickými raketami ani systémy bateriové palby. Nestřílí tam po školách a nemocnicích. V Kyjevě kvete běžný život a jen občas tam v cukrárně bujaří účastníci všelijakých party krájí dorty stylizované do ruských nemluvňat. Tohle všechno jsme mohli vidět v médiích kromě jednoho – regulérní ruské armády na východní Ukrajině. Nechť si teď čtenáři představí, že by Rusové lili tekutý fosfor na současnou Kyjevskou vládu, že by tam použila ruská armáda radioaktivní projektily, zaminovala komunikace a ještě nechala popravit Prezidenta po té, co by jej nechala opozicí předtím mučit. Připadá vám to absurdní? Bohužel to není ani absurdní ani směšné, protože spojenci přesně tohle učinili po roce 1999 v rámci NATO jinde ve světě. Přičemž opakovaně. Před jejich zásahy neexistoval Islámský stát. Začalo to v Kosovu, když muslimští radikálové zničily místní pravoslavné kostely vypálením. Citujme opět slavného anglického dramatika: „Něco tu smrdí…“

Každý důvod obvinit Rusko dobrý. Rusko je příliš velké. Rusko překáží. Ukrajinu na ně!

Rétoriku musel, upravil už i ukrajinský prezident Porošenko, jehož profitující čokoládový business v Ruské federaci jenom kvete, poněvadž ve světle reality dále nelze blouznit o desítkách a stovkách tisíců ozbrojených ruských vojáků na ukrajinském území.  Petru Porošenkovi šlape realita na paty, protože pokud liberální síly Trumpa nepřivedou všemi prostředky k rozumu, Porošenkova hvězda, a nejen jeho, z finančních důvodů rychle vybledne. Magnát ví, že zejména americké peníze si každý musí zasloužit nikoli žvaněním, ale činy. Jinak by to byl ztrátový business. Proto je třeba rychle uvalit na Rusko nové sankce, dokud je u moci Obamova klaka, nejlépe vyprovokovat pořádný malér, aby i ten odpadlík od současného kurzu Trump měl důvod Putina z duše nenávidět. Problém Krymu je k tomu jako stvořený.

V těchto dnech a týdnech uslyšíme stran „ruské anexe Krymu” spoustu mystiky a bude to také vypadat, že Rusové v Sýrii bombardují jenom školy a nemocnice a o nic jiného jim nejde.  Proto se tento článek zamyslí, jak je to s tím Krymem?  Ukradla Ruská federace Krym? Proč Krym nejsou Sudet?  Současný stupeň nenávisti vůči Rusku je vysoký. Když si analytici k tomu vzpomenou na pakt Ribbentrop-Molotov, je rovnou vymalováno.  Rusko je možné hned považovat za půlnoční království zla, kam se bojí jezdit nejen skupina Buty (viz jejich píseň Do Ruska – tam já bych se bál). Zdá se, že jen se zlým Ruskem je paradoxně všechno v pořádku. Proč?  Cíl splněn. Nepřítel vyroben. Takže kdyby něco, může začít válka, jejímž prostřednictvím se intrikáni vždycky dokáží ospravedlnit a lid jim k tomu ještě zpočátku zatleská. Tak jako aplaudovali, všichni jistě ne, Tony Blairovi, když premiér svým Britům vysvětloval, že válka proti Iráku, která i s důsledky si vyžádala už přes milión obětí, kde byly spojenci použity chemické zbraně (tekutý fosfor), radioaktivní střely s ochuzeným uranem aj… je v zájmu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Rozum zůstává stát nad tím, kde Západ bere morálku kritizovat zrovna Rusko.

Politika dvojích standardů, nadržování, šikany a ztráty paměti

Pokud se musí nechat Assad jít, jak tvrdí Obamova administrativa svorně s reprezentanty EU, proč nenechali „spojenci“ včas jít Hitlera, proč se s ním vůbec tenkrát bavili? Jsou-li oba zaměnitelní, jak to můžeme slýchávat z médií. S Adolfem Hitlerem se Západ „bavil“ ještě na Olympiádě v Berlíně v roce 1936. Vadí-li někomu sovětsko-německý pakt o neútočení z předvečera druhé světové války, podepsaný Joachimem von Ribbentropem za Německo a Vjačeslavem Molotovem za SSSR, měl by vědět, co se stalo o šest let dříve kdesi na jihu ve slunné Itálii. 15. července 1933. V ten den byla totiž v kanceláři Mussoliniho v Palazzo Venezia, rozlehlém paláci v centru Říma, čili Signorem Ducem – tedy Benitem, ambasadory Německa, Francie a Velké Británie, ratifikována jakási pracovní verze Paktu čtyř o porozumění a spolupráci (!) mezi nacistickým Německem, Velkou Británií, Francií a Itálií. Tato smlouva vysvětluje, proč se Německu povolilo zbrojit ve třicátých letech a kde se vzala vlastně „mnichovská zrada“ spáchaná „spojenci“ na Československu.  Výše citované zahrnuje i nepopulární moment, kdy na náš tát zaútočili Poláci, kteří sami ratifikovali s Hitlerem pakt o neútočení dlouho před Sovětským svazem a kteří se přiživili na výsledcích jednání v Mnichově.  Jestlipak toto historie lačný zájemce zvládne strávit? O Paktu čtyř se u nás moc mluvit jaksi nesluší. Když si nad to narýsujme osu Pakt čtyř – Mnichov – Majdan, lze už jen konstatovat, že z těchto souvislostí prostě mrazí. Současné dění na Ukrajině „nihil novi sub sole“. Pořád je to stejná hra získání výhod, kde morálka nehraje roli! Zde je naprosto dokonale vidět, jak účel světí prostředky, současná generace je „tak mladá, že si nepamatuje nic”. Dnes zřejmě nevidíme, jak značně blízko jsme nové mezinárodní válce, pokud už do ní dávno nejsme zataženi. Jaký je tedy rozdíl mezi Krymem a Sudety? Obojí území bylo obětováno. Sudety spojenci přiřkli Hitlerovi, čímž zradili náš lid a náš stát. Zastával se tehdy někdo územní celistvosti ČSR? Krym, který z 64% obývají etničtí Rusové, krátce po druhé světové válce vyňal z Ruské federace Nikita Sergejevič Chruščov a včlenil do Ukrajiny.

Třikrát měř, jednou řež. Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní

 Území dnešního Donbasu vyňali z Ruska bolševici a „katastrálně“ přičlenili k budoucí Ukrajinské sovětské republice. Ukrajina v dnešních hranicích historicky předtím takto neexistovala. Proto dnes vidíme pochody stotisícového davu radikálů v Polsku, kteří řvou, že Vilnius a Lvov je třeba vrátit Polsku. Krym byl připojen k Rusku v 18. Století Kateřinou II. Velikou, ruskou carevnou německého původu. V Evropě proti připojení protestovala tehdy jen Francie. Prezident dobového Kolegia zahraničních věcí Ruského Impéria Ivan Andrejevič Osterman připomněl pohotově Francii, že Ruské Impériu „zavřelo oči“ na způsob, jakým Francie připojila k sobě Korsiku. Kdo se zastal územní integrity Ruské sovětské federativní republiky, když generální tajemník Chruščov překreslil mapu? Kdo se zastal integrity SSSR v roce 1991? Všichni byli naopak rádi. Boris Jelcin nese přímou odpovědnost za nevyřešení územního statutu Krymu, kterému Ukrajina slíbila autonomii, bude-li její součástí po roce 1991. Proto Ruská federace podepsala dohodu z devadesátých let, že bude ctít integritu Ukrajiny, která zahrnuje Krym. Byla to ale Ukrajina, která na dohodu o Krymské autonomii zapomněla, aby ji pak zcela smetla ze stolu.  Když se v Kyjevě moci chopila nikým nezvolená chunta, nelze se divit Rusku, že necítí závazky vůči této garnituře lidí, kteří ráda pózují v uniformách s nášivky, které by si měl každý prohlédnout na Internetu. Tito lidé použili zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu. Putinova „spekulace“, že nebýt připojení Krymu k Rusku, uviděl by svět genocidu ze strany ukrajinské vlády spáchanou na vlastním obyvatelstvu. Toto se na Krymu nestačilo naštěstí odehrát, proto tvrzení Putina nelze prověřit. Pochopí je však všichni fanoušci filmu Minority Report. Genocida se však odehrává na Donbasu, lze uplatnit princip analogie, což Putin přesně udělal. To hlavní ale je, co si přejí lidé na Krymu a jak hlasovali v referendu. Otázka zní, zda má Krym právo na sebeurčení, s kým chce a s kým nechce žít. Kdo mu má pomáhat či bránit z vnějšku na základě jakého vlastně mezinárodního práva? Sami vidíme, že mezinárodní právo od roku 1999 fakticky neplatí. A není to vina Putina. Poslední argument. Na základě čeho Češi a Slováci vytvořili Československo?  Na základě jakého práva americký prezident tehdy určoval, jak se má rozpadnout Rakousko-Uhersko. Tak nějak jsme si nevšimli, že by Spojené státy umožnily v 19. století vlastním secesionistům na Jihu, aby opustili federaci a šli si vlastní cestou. USA tehdy vojensky zakročily proti vlastnímu obyvatelstvu. Kdo káže vodu, neměl by pít víno. Žijeme ve 21. století. Lidé mají právo na svůj osud a štěstí. Mělo by se jim to umožnit. Nebo neplatí volby? Plebiscit? Ani jedno neuplatnili strůjci a realizátoři puče na Majdanu, a euroatlantický svět s tím nemá nejmenší problém? Ostatně sílí hlasy neuznat hlasování o Brexitu. I Václav Klaus kdysi odtušil, že o vstupu ČR referendum nebude, neboť by se tento národ mohl rozhodnout špatně. Ve světle toho všeho je tak zcela bizarní, že by ještě někomu mělo vadit, že obyvatelé Krymu chtějí žít bez Ukrajiny, potažmo s Ruskem. Co je komu totiž do toho.