S osvoboditeli přišly i transporty do gulagů

Praha - Sovětská armáda v roce 1945 nepřinesla svobodu všem. Za první vojenskou linií nastupovali okamžitě sovětští agenti, kteří zatýkali nepohodlné osoby a posílali je do gulagů. To, že zatčení byli českoslovenští občané nehrálo roli.

Přesné počty osob odvlečených do Sovětského svazu nejsou známy. "Šlo o desítky tisíc, ale stejně tak možná o méně nebo naopak o více obětí," píše Vladimír Bystrov v knize Únosy československých občanů do Sovětského svazu. Bystrov je předsedou sdružení Oni byli první, které shromažďuje údaje o odvlečených občanech.

Do Československa se později vrátil jen zlomek unesených lidí. "Obecně je zřejmé, že z těch, jejichž odvlečení nebo věznění máme evidováno a zaznamenáno, se podařilo přežít hrůzy sovětských táborů a vrátit se jen velice malé části," upozorňuje Bystrov.

Vina? Útěk z bolševického Ruska

Zvláštní sovětští agenti, takzvaní směršovci, se zaměřovali například na bývalé ruské občany, kteří se po bolševické revoluci v roce 1917 zapojili do "protirevolučních" skupin a poté emigrovali do Československa. 

občanství. Mezi zatčenými byli vysokoškolští profesoři, inženýři, vědci.

"Kupříkladu 13. května 1945 zadrželi a odvlekli z jeho bytu v centru Prahy ing. arch. Jurije Prokopenka. Do Československa přišel v roce 1921 a po vystudování Českého vysokého učení technického byl ve třicátých letech spoluprojektantem mnoha významných staveb. Od roku 1932 byl československým občanem. Podle očitých svědků zemřel v roce 1953 v sovětském táboře," píše Bystrov ve své knize.

Vladimíra Chýleckého zatkli směršovci jen týden poté, co byl propuštěn z pankrácké věznice, kam ho zavřelo gestapo za "nepřátelský postoj k Říši". Chýlecký se ještě "stihnul" zapojit do Pražského povstání, pak však putoval do SSSR. Měl štěstí, v květnu 1955 se vrátil do Prahy. 

Odvlečeny do SSSR bývaly dokonce i děti ruských emigrantů. Někteří z nich se sdružovali v organizacích, které se netajily svým úmyslem svrhnout sovětskou moc.

Zatčeni byli i Volyňáci, Češi a Slováci

Směršovci ovšem zatýkali například i volyňské Čechy, kteří se z Ukrajiny vrátili do země svých předků. V sovětských vězeních ovšem mnohdy skončili i "praví" Češi a Slováci.

Na nucených pracích skončil například Mikuláš Demo z malé slovenské vesnice Somotor-Nova Vieska, která byla osvobozena už na podzim 1944.

"Dne 15. listopadu 1944 jsem odešel jako civilní občan na 'maleňkuju rabotu'," napsal později v dopise Sekci odvlečených do SSSR při okresním výboru Konfederace politických vězňů v Prešově. Demo si myslel, že bude pomáhat opravovat rozbombardované mosty na Tise, místo toho skončil spolu s dalšími tisíci lidmi ve vlaku směřujícímu do Donbasu.

"Po příjezdu na místo nás ubylo (zemřelo vysílením a hladem) asi deset procent. Z naší obce z osmnácti chlapů se vrátilo deset a z nich dva krátce po návratu domů zemřeli," napsal Demo.

Úřady svým občanům nepomohly

Ačkoli mezi Československem a Sovětským svazem existovala už od května 1944 dohoda o tom, že na osvobozeném území přeberou veřejnou moc české úřady, Moskva se tímto ujednáním rozhodně nedržela. A Praha zase nedokázala plnění dohody vymoci a své občany ochránit.

Českoslovenští komunisté, kteří právě s podporou Moskvy pomalu přebírali moc, navíc ani neměli zájem si sovětské spojence znepřátelit.

"Veškerá problematika únosů československých občanů sovětskými orgány byla tak svedena na úroveň pouze formálně administrativního zúřadování, které navíc bylo stále více torpédováno přitakáváním některých československých politických sil sovětské represi," poznamenal ve své knize Vladimír Bystrov.

Nepomohly ani dopisy, které psali sousedé či kolegové z práce českým úřadům i prezidentovi Edvardu Benešovi.

"Podepsaní obyvatelé Prahy-Hanspaulky tímto stvrzují, že znají pana Dr. Vladimíra Klonova již po dobu 10 let. Během této doby jmenovaný se choval naprosto spolehlivě po stránce národní a sociální. Jeho slovanské a vlastenecké ruské cítění bylo nám při osobním styku s ním naprosto zjevné," stojí v dopise, který v červenci 1945 podepsalo bezmála třicet Pražanů.

#114980: - 

 Nejen v Česku je 10. červen datem, na které se nezapomíná.
Připomíná i jeden z nejodpornějších německých zločinů v okupovaném Řecku.
Nad ránem 10. června 1944 se německá vojenská kolona SS srazila poblíž Delf s bojovníky komunistického partyzánského oddílu ELAS. Po krátké, ale nelítostné bitvě zůstalo na bojišti 15 mrtvých, z toho 6 Němců...
Němci připisovali útok obyvatelům blízké vesnice Distomo a šli se jim pomstít. Na rozkaz poručíka Hanse Zambela vesnici vypálili a 218 lidí (114 žen a 104 mužů) krutým způsobem popravili. Mezi nimi 45 dětí a a 20 kojenců.