Otevřený dopis členům České biskupské konference ve věci nepravdivého vyjádření pana arcibiskupa Dominika Duky
Česká biskupská konference
Thákurova 676/3 160 00
Praha 6
ID: knge4je Dne 3. 6. 2021
Otevřený dopis členům České biskupské konference ve věci nepravdivého vyjádření pana arcibiskupa Dominika Duky
Vážení,
obracím se na Vás ve věci rozhovoru, který vedla 4. března 2020 paní Světlana Witowská na ČT 24 s panem arcibiskupem Dominikem Dukou. Během tohoto rozhovoru pan arcibiskup řekl: „Bůh nemluví, poněvadž nemá ústa jako my.“ Protože ani po roce nikdo z církevních kruhů nereagoval na toto nešťastné vyjádření pana arcibiskupa, dovoluji si seznámit Vás s důvody mé nespokojenosti v širších a hlubších souvislostech.
Jednou z příčin, že se člověk stane věřícím, bývá nějaká osobní spirituální zkušenost. V České republice je přes tři milióny věřících, z nichž někteří mají s Bohem nějakou zkušenost nebo i dlouhodobé zkušenosti. Způsobů, jakými Bůh vstupuje lidem do života, je mnoho, a některé z nich se pro člověka stávají nejen důkazy o jeho existenci a přítomnosti, ale také přesvědčivými a srozumitelnými projevy jeho vůle. Tím nejpřesvědčivějším důkazem se stává nějaký způsob komunikace. Pokud se Bůh rozhodne s člověkem mluvit, bývá to někdy spojeno i se zásahem do jeho těžké životní situace, s nějakým úkolem nebo s obojím. Když Bůh vstoupí člověku do života, mívá zájem na tom, aby se jím „navštívený“ člověk setkal s dalšími lidmi, kterým Bůh do života také vstoupil. Bůh často vede lidi, které nějakým způsobem oslovil, k tomu, aby se poznali a měli možnost podělit se o spirituální zkušenosti, někdy i o to, co jim Bůh dal poznat a pochopit. I lidé věřící mívají otázky, na které hledají odpovědi, a jsou vděčni, když se jim dostane pomoci v jejich hledání nebo i tápání. Obsah tohoto dopisu se však netýká jen lidí věřících, neboť i mezi lidmi, kteří v Boha nevěří, je mnoho těch, kteří si kladou otázky o smyslu života, a někteří bývají znepokojováni představou, že jejich vlastní život a životy všech lidí jednoho dne zmizí beze stopy a bez odpovědi na otázku, k čemu to všechno žití a bytí bylo? K čemu všechna ta láska, strádání a utrpení? Mnoho z těchto lidí se zdráhá uvěřit v Boha jen proto, že jim chybějí jakékoli projevy Boží existence. Lidé, kteří s Bohem nějakou zkušenost mají, bývají vedeni k tomu, aby se o ni podělili i s těmi, kteří v existenci Boha doufají, ale mají o ní vážné pochybnosti. Také s těmi, kteří by projevy Boží existence a projevy Boží vůle vnímali s úlevou, neboť taková svědectví bývají někdy natolik přesvědčivá, že mohou dřívější pouhou naději změnit v posilující jistotu. Je možné, že i pan arcibiskup Duka řadu lidí posílil, když prostřednictvím České televize diváky seznámil se způsobem, jakým se mu Bůh, byť beze slov, připomíná. Nenacházím však žádné vysvětlení pro to, že hlava české katolické církve veřejně upřela Bohu schopnost mluvit a odmítla tak zkušenosti všech lidí na celém světě, kteří s Bohem mluvili, mluví a jistě budou mluvit i v daleké budoucnosti. U pana arcibiskupa Duky je to o to paradoxnější, že on sám se cítil být natolik dotčen dvěma divadelními inscenacemi obsahující kontroverzní alegorie, že na obranu Krista a víry vedl soudní spor. Domnívám se, že jeho slova o Bohu, který „nemůže mluvit“, musela překvapit všechny věřící, kteří mají dobré důvody věřit, že Bůh mluví všemi jazyky světa. Dotknout se musela zvláště těch z nich, s nimiž Bůh mluví. Nerozumím tomu, proč se pan arcibiskup neomezil na slova o vlastní zkušenosti (o neverbální komunikaci s Bohem), a měl potřebu vyslovit výše citovanou nepravdivou větu. Nedovedu si představit, že by pan arcibiskup Duka nikdy neslyšel o nikom, koho Bůh oslovil a že by nikdy ani nečetl o lidech, o nichž svět dávno ví, že takové zkušenosti s Bohem měli nebo mají, a to dokonce opakovaně a dlouhodobě. Kdyby pan arcibiskup vyslovil jen domněnku či jen názor, že Bůh nemůže mluvit, i to by bylo z úst arcibiskupa a kardinála překvapivé a nešťastné. Ale on nevyjádřil názor či domněnku. Bylo to tvrzení. A navíc zdůvodněné způsobem, jako by pan arcibiskup Duka vycházel z ryze materialistických či dokonce staromaterialistických předpokladů. Ze stejných předpokladů, z jakých zřejmě vycházela v roce 1950 StB, když se neúspěšně snažila sestrojit mechanismus, který by ovládán lidskou rukou mohl pohybovat dřevěným křížem na oltáři číhošťského kostela. V roce 2016 jsem měl dlouhý a velmi příjemný rozhovor s římskokatolickým knězem, a to především o způsobech komunikace mezi Bohem a lidmi. Samozřejmě i o komunikaci verbální, o níž, jak tehdy z rozhovoru vyplynulo, tento kněz věděl mnoho. Je tedy pro mne nesnadno pochopitelné, že v 21. století, kdy i každý laik má možnost získat i seriózní informace k tomuto tématu, existuje i mezi duchovními jedné církve tak výrazný nesoulad. Předpokládám, že je Vám známo, jak reagují někteří ateisté na zmínky o jakýchkoli spirituálních zkušenostech. Pokud se na sociálních sítích toto téma objeví, zpravidla se vyskytnou i komentáře druhu: „Jen hlupák může něčemu takovému věřit. Že není Ježíšek, jsem pochopil už v pěti letech. Nikdo boha nikdy neviděl ani nikdy neslyšel……“. Vybral jsem ty méně expresivní, méně agresivní, méně jízlivé a méně ponižující. Odmítavé nebo až alergické a povýšené reakce na slova o spirituálních zkušenostech mají většinou společné to, že trpí podobnou argumentační nouzí, jakou předvedl pan kardinál Duka, když neschopnost Boha mluvit zdůvodnil tím, že Bůh nemá ústa. Jednou z příčin přepjatých a podrážděných reakcí některých nevěřících je jistě i vývoj naší společnosti po roce 1948. Obávám se však, že takové postoje jsou částečně živeny i těmi duchovními, kteří jsou buď až překvapivě nepoučeni, nebo z nějakých důvodů preferují Boha spíše malomocného než všemohoucího. Pokud si kdokoli přeje Boha, který není mocen slova, má na takové své nevšední přání jistě právo a má i právo takové přání i veřejně vyznat. Ale nikdo z duchovních nemá právo lidi klamat tvrzením, že Bůh nemůže mluvit. Pan arcibiskup Duka se vlastně dopustil patologizace takových spirituálních zkušeností, neboť kdyby nemohl být Bůh zdrojem hlasu slyšeného těmi, kdo takovou zkušenost mají, pak by zdrojem všech těch „hlasů“ (jak je nazývá psychiatrie) mohla být jedině vážná duševní porucha spojená s bludy a halucinacemi, v horším případě schizofrenie. Pokud však onen „hlas“ sděluje člověku informace například o dějích a událostech do té doby člověku neznámé a jsou-li tyto informace následně konfrontovány s objektivně poznanou realitou a shledány pravdivými nebo jsou-li to dokonce pravdivé informace o dějích a událostech, k nimž teprve dojde, jak potom nazvat takové duševní onemocnění? Onemocnění pravdou jistě ne. A pokud se jedná nikoli jen o nečekaná sdělení, ale o odpovědi na otázky, pak od koho se člověku dostává pravdivých odpovědí, když ne od Boha, jenž je tázán? Od duševního onemocnění pravdou jistě ne. Pravda je opakem bludů a je opakem halucinací s nesmyslnými obsahy. Věřím, že ani Vatikán by si nedovolil tvrdit, že Bůh nemluví. Řekl by tím, že například německý kazatele Kornelius Novak je duševně nemocný (https://www.youtube.com/watch?v=SdrQ98mN3hM) a že stejně nemocné byly a dosud nemocnými zůstaly i čtyři dívky ze San Sebastián de Garabandal v severním Španělsku - https://www.youtube.com/watch?v=Ry0xn7S4bzc. Události, k nimž došlo v této horské vesnici v letech 1961 – 1965 upoutaly pozornost světa. Obávám se, že někteří duchovní dodnes nepochopili ani to, proč bylo tehdy umožněno právě čtyřem dívkám ze zapadlé horské vesnice prožít tak nevšední spirituální zkušenosti a proč se jejich svědky stalo tolik lidí, včetně těch, kteří tuto vesnici ve španělské Kantábrii tehdy navštívili. Nepochopil to tehdy ani Mons. Vicente Puchol Montis: „Když bylo v roce 1965 zveřejněno jmenování Mons. Vicente Puchola Montise santanderským biskupem, napsal jeden madridský kanovník Otci Lucio Rodrigovi z Papežské univerzity v Comillas, že bude mít Garabandal v novém biskupovi velkého nepřítele, což se také potvrdilo: Po výslechu hlavní vizionářky Conchity zahájil biskup Puchol kampaň proti Garabandalu. V březnu 1967 vydal prohlášení, že „tam nebylo nikdy žádné zjevení Panny Marie ani archanděla Michaela ani jiné nebeské osoby, nebylo žádné poselství a všechny události, které se udály na uvedeném místě, mají přirozené vysvětlení.“
Domnívám se, že ponížení a projevy nepřátelství, jakých se ze strany biskupa Puchola dostalo čtyřem dívkám i obyvatelům San Sebastián de Garabandal, mělo přímou souvislost s tehdejším režimem, který je historiky považován za nacionalisticko-konzervativní a je pojmenováván i jako národní katolicismus nebo dokonce klerofašismus. Věřím, že šlo tehdy o „rebelií“ Boha, když dopřál čtyřem dívkám ve vesnici ležící daleko od moci generála Franca a daleko od vyšších církevních hodnostářů tak významné a intenzivní spirituální zkušenosti. Jsem přesvědčen, že události v San Sebastián de Garabandal obsahují i poselství a poučení o tom, že Bůh nevěnuje pozornost mocným k jejich slávě, ale člověku, a to bez ohledu na jeho postavení ve společnosti a jeho sociální poměry. Snaha zatajit před světem tak nevšední a významné spirituální zkušenosti, degradovat je na pouhé cosi a ponížit čtyři mladé dívky, byla v podstatě svatokrádež. Biskupovi Vicentu Pucholovi se však oklamat svět nepodařilo. Na zvláštní požádání sekretáře Kongregace pro víru kardinála Ottavianiho, přijela Conchita v r. 1966 do Říma. Informace kolem očekávaného zázraku odevzdala Ottavianimu a také papeži Pavlu VI. Ten pak ke Garabandalu řekl: „Je to nejkrásnější příběh lidstva od narození Ježíše Krista. Je to jakoby druhý život svaté Panny na zemi a ani nenajdeme slova, abychom se jí za to mohli poděkovat. Conchito, žehnám tě a se mnou tě žehná celá Církev." Významný neurolog a psychiatr z Barcelony Dr. Ricardo Puncernau prohlásil: „Na základě těchto faktů je pro lékaře složité vysvětlit to pouze přirozeně. … Z čistě vědeckého hlediska nikdo nemůže doposud odmítnout možnost nadpřirozené příčiny těchto jevů.“ Dr. Gasca Ruiz a Dr. Ortis Gonzales, po podrobném studiu všech faktů prohlásili: „Být potichu by z naší strany znamenalo opravdovou vědeckou zbabělost. Nenacházíme žádné přesvědčivé vědecké vysvětlení, které by bylo schopno vysvětlit takovéto jevy.“
„Doposud tedy nikdo nenalezl uspokojující vědecké vysvětlení uvedených jevů. Odborníci se shodují v tom, že to, co se stalo v Garabandalu, je lidsky nevysvětlitelné a zaslouží si pozornost a úctu. Je zřejmé, že se nacházíme před určitými fakty, pro které věda není schopna nalézt žádné vysvětlení.“
Na Vašich internetových stránkách mne zaujal text: „Církev je povolána, aby hájila člověka a jeho lidská práva. Nezůstává nečinně přihlížet, ale prostřednictvím duchovních i laiků aktivně vstupuje do veřejného prostoru, kde zaznívá její hlas.“
Mezi vyjmenovanými právy, která církev hájí, je právo na svobodu vyznání a právo na důstojnost. Součástí práva na svobodu vyznání je i právo vyznat zkušenosti s Bohem. Tohoto práva během rozhovoru pro Českou televizi pan arcibiskup Duka využil, když vyznal ty své. Současně se však dopustil jednání proti církvi a proti všem lidem, kteří mají zkušenosti vyvracející jeho předmětné tvrzení o Bohu. Panu arcibiskupovi jistě nehrozí, že by si někdo dovolil jeho zkušenosti s Bohem patologizovat a konstatovat, že trpí nějakými bludy či halucinacemi. Zřejmě by si to o něm nedovolil tvrdit ani hluboce nevěřící psychiatr. Ovšem běžný občan je v docela jiné situaci. Také proto, že se naše společnost ještě nedokázala vyrovnat s velmi negativními zkušenostmi s minulým režimem, který vrhá stíny i do současnosti. Ostatně na vážné a dlouholeté výhrady v oblasti posuzování duševního zdraví nedokázali adekvátně a účinným způsobem reagovat ani naši zákonodárci, přestože například dokument České televize z cyklu Pološero Jak jsem se stal nečlověkem ke zvýšené pozornosti k základním lidským právům vybízel.
Věřím, že se mi podařilo dostatečně vysvětlit důvody, proč považuji předmětná nepravdivá slova pana arcibiskupa Dominika Duky za hodna Vaší pozornosti a dovoluji Vás požádat, abyste jeho veřejné vyjádření, že Bůh nemůže mluvit, veřejně odmítli.
S pozdravem
Jaroslav Herda
Jaroslav Herda Kontaktujte autora petice