Prakticky to funguje tak, že starší člověk dostává téměř denně až několik mailů od jednoho, dvou, tří známých, nad kterými se uchichtne, pobaví, dojme, pobouří, zhrozí nebo rozhořčí, a v této emoci je pošle zase několika známým dál, aby tuto emoci s nimi sdílel.

Texty mailů jsou psány ve velmi bulvárním, drakonickém tónu, záměrně používají vulgarismy, silně emocionálně zabarvená prohlášení, jsou stylisticky nedokonalá, až primitivní. To vše má jednak vybudit maximum emocí (bez emocí by to nikdo neposlal dál), a jednak svou nedokonalostí působit jako spontánní hlas lidu, něco, "co si děláme a šíříme sami".

Velkou část mailů netvoří evidentní politický obsah, ale citový balast, který odvádí pozornost od politického záměru a budí dojem, že je zaměřen na "blaho obyčejného člověka" - záběry vtipných scének s dětmi, roztomilá zvířátka, "deset nejkrásnějšich přírodních scenérií světa, které byste chtěli vidět", "pět nejromantičtějších hotelů", upozornění na "nejnovější vir, který vám sebere všechna data", "pozor - obsahuje váš prací prášek tuto látku...?!", ... Tyto témata navazují důvěru ke zdrojům ("vždyť o nic nejde, je to neškodné") a vytvářejí pocit, že jejich přeposláním dál se ničeho špatného nedopouštíme, naopak, sdílíme pozitivní a užitečné informace s těmi, na kom nám záleží.

Denodenní příjimání a postupování mailů tvoří jakýsi důvěrný návyk, věříme zdrojovým adresám (jsou to naši přibuzní či známí), věříme přeposílaným adresám, že přeposílané příjmají s povděkem. Do toho schématu není problém namíchat i maily s více či méně zastřeným politickým sdělením - "zdravotní sestry v Německu se díky migrantům bojí na pracovišti", "prezident Zeman - hráz proti migrantům", atd.

U většiny mailů je snaha politické sdělení alespoň částečně zastřít - např. retro vlna, která fotkami kazdodenních předmětů z dob socialismu navozují přijemnou nostalgii na dobu mládí, která pak dobře doplňuje další obsah, zaměřený proti "současné katastrofě", "ohrožením z ciziny", "obavám z budoucnosti", ap.

Při širší vnější analýze, tj. porovnání stovek mailů v čase spolu s vnějšími politickými událostmi (např. blížícími se volbami, zahraničně-politickými akcemi jako je ruské zajetí ukrajinských lodí v Kerčském průlivu, ...) vyvstane jasná kampaňovitost témat, jejich načasování a tématické zaměření. Není to nic spontánního, ze zdánlivé primitivnosti se z mozaiky tisíce textů a pavučiny tisíců adres vyloupne sofistikovaný obraz. Obraz efektivní nizkonákladové propagační mašiny, která funguje (ve spolupráci s dezinformačními weby) díky mimoděčné, nevědomé aktivitě drtivé většiny jejich účastníků.

Naprosto lichou se ukazuje námitka "podceňujete inteligenci našich seniorů, nechte to na nich, aby zvážili co a kdo je manipuluje".
a) Proti sofistikovaným manipulacím se nedá bránit individuálně, ve smyslu, že nikdo nemůže být individuálně dost informovaný, aby měl ve svém vědomí neustále aktualizovaný "Big Data Picture". Jednotlivec je proti manipulcím vždy do jisté míry bezbranný.
b) manipulace řetězovými maily nápadně připomíná jinou manipulaci, před kterou společnost nedávno také posílila postavení seniorů - manipulativní "zájezdy", které byly ve skutečnosti jen pastí k uzavírání vyděračských obchodních smluv. Pro jejich provozovatele se díky vysoce amorálním zakrývaným cílům vžil název "šmejdi". A zaměřovali se na stejnou cílovou skupinu obyvatel, penzisty, jejichž část byla pro podobné praktiky objektivně zranitelnější, než jiné vrstvy obyvatel.

Proč právě penzisti? Proč právě e-maily?

▪Pro generaci šedesátníků a výš bylo základní používání PC a e-mailu posledním technologickým výstřelkem doby, který se museli na svém pracovišti za posledních dvacet let, než odešli do důchodu, ještě naučit. Tablety, chaty, sociální sítě, ... to už jde často mimo ně, to jsou nástroje jiných generací. Poté, co se prakticky přestaly psát dopisy, zůstaly jim jako komunikační nástroje jen e-mail jako nástupce papírové pošty a hlasový telefon. Po hlasovém telefonu se však obrázky a vtípky posílat nedají.

▪Starší generace více než jiné generace pomalu rekapituluje svůj život, uzavírá se do okruhu své nejbližši rodiny, vnější společnost vidí ze vzrůstajícího se odstupu, často ji přestává rozumět, vrací se v myšlenkách ke své minulosti, která jim připadá jasná a důvěrně známá. V této situaci nové impulsy současnosti, se kterými neměli ve své minulosti zkušenosti (jako propagační obchodní nabídky nebo mnohovrstevné informační zdroje) vyhodnocují obtížněji, než generace mladší. To nesouvisí s inteligencí. 
Naopak dlouholetá zkušenost může být dokonce kontraproduktivní - leták s nabídkou zájezdu včetně oběda po desetiletí znamenal zájezd a oběd, je snadné uvěřit, že tomu bude i tentokrát. Výstražná zpráva od známých znamenala po desetiletí opravu nezištné upozornění na nějaký šlendrián, který komunističtí papaláši chtěli ututlat, je snadné uvěřit, že tomu bude i tentokrát.

▪jistou roli hraje i jejich pocit osamělosti, potřeby kontaktu. To udávají sami mezi motivy, proč se přihlásili na daný zájezd, i přes varování, že budou vystaveni nátlaku na koupi nějakého nepotřebného předraženého krámu. To udávají i na dotaz, proč neodmítnou příjmat emaily od známého, i když vědí, že je mezi nimi často manipulativní a nenávistný obsah. "Alespoň mi někdo píše..." říká matka jednoho. V tom lepším případě. "Můj otec se o tom se mnou vůbec nechce bavit" říká syn jiného.

▪Uvedené charakteristiky samozřejmě nechtějí generalizovat celou generaci seniorů, významná je i čast, která jde proti těmto trendům, ale těch, které vystihuje je přeci jen takový počet, aby se propagační mašina řetězových mailů rozjet mohla. A aby byla početně zajímavým pro ovlivnění voleb v určitém směru, jak dokazuje vyběr předvolebních témat textů.

Čeští elfové mě poměrně překvapili sofistikovaností, s jakou fenomén mapují. Jeden tým sbírá vzorky e-mailových zpráv, analyzuje jejich obsah, zařazuje do databáze pod identifikačním číslem podle kategorií. Zkoumá z metadat topologii, speciální software kreslí rozsáhlé pavouky šíření z konkrétních adres. Protože se většinou jedná o lži, polopravdy nebo zavádějící, jednostranné informace, jiný tým vytváří "odpovědi", tj. texty, které dané lži vyvracejí odkazy na fakta.

Pro zpřesnění topologie i statistiky fenoménu potřebují další "záchytné body", tj. místa v síti, odkud jim budou vzorky řetězáků pravidelně přeposílat na adresu posli.retezak zavinac seznam.cz . Pokud boj proti "dezinformačním šmejdům" považujete za správný, a vaši rodiče nebo prarodiče řetězové maily ve větším či menším objemu dostávají, zkuste jim navrhnout, aby jejich kopie na tuto adresu přeposílali, anebo aby zprávy přeposilali vám, a vy je pak směřujte na sběrnou adresu. Je to anonymní, pomůže to dobré věci. Pokud se najde grafik, kterého by bavilo vytvořit tu a tam grafický mem na podporu této adresy, ať mi napíše do zpráv.

Jajže, bože, strach veliký:
padli Turci na Poniky;
padli, padli o polnoci:
Jajže, bože, niet pomoci.

Ľudia boží, utekajte,
zajať Turkom sa nedajte:
a čo mladô — zutekalo,
a čo starô — nevládalo. —

Skočil Turčín bystrým skokom
do jelšiny nad potokom;
našiel on tam starú ženu,
medzi krovím učupenú.

Také on jej robí muky:
do železa dal jej ruky;
povraz hodil jej na šiju
a o koňa pripäl si ju.

Vláči Turčín starkú, vláči,
po hrobline, po bodliači:
starkej krev sa z nôžok leje,
a Turčín sa iba smeje.

A keď ona už ustáva,
kančukou ju pošibáva;
a keď ona na zem padá,
ostrohami v bok ju báda. —

Hučia, hučia Turkov čaty,
poháňajú ľud zajatý:
tri ráz mesiac už omladol,
a oni vždy tiahnu nadol. —

Ten turecký svet ďaleký,
prešli oni prez tri rieky,
zašli oni za tri hory,
zastali pri šírom mori.

A nad morom mesto leží,
týči k nebu tisíc veží:
Jaj, bože, len smutno je to:
na tých vežiach kríža nieto. —

A keď blížili sa k mestu,
Turkyňa im zašla cestu:
a Turkyňa ako ruža,
pekne víta svojho muža:

„Vitaj, mužu, vitajže mi,
z tej uhorskej krásnej zemi!
Či sa dobre vám vodilo?
Či vám šťastie poslúžilo?“ —

„Dobre, dobre sme chodili:
Maďarov sme si podbili,
a Slováci sa nedali,
preto sme ich zrabovali.

A čože je tu nového?
Povedz, žienko, dač dobrého.“
„Dobrá, dobrá tu novinka:
požehnal ti pánboh synka.“

„A ja vediem otrokyňu,
nášmu synku varovkyňu.
Keď ho bude kolísavať,
pekne bude mu spievavať.

Slovenka to, tam od Hrona;
veľmi pekne spieva ona:
bo spevu na božom svete
nad slovenský nenájdete.“ —

Turčín sedí, kávu pije
a Turkyňa zlatom šije:
a starká si spieva tíše
a Turčiatko im kolíše.

„Hajaj, búvaj, krásno dieťa!
Donesiem ti z hája kvieťa;
donesiem ti z ruže púčok,
veď si ty môj milý vnúčok.“

Dopočul to Turčín mladý,
hneď so starkou stal do vady:
„Ako ty smieš to spievati?
Či si mu ty stará mati?“ —

„Raz Poniky rabovali,
syna môjho sebou vzali;
syna môjho v treťom roku,
mal on hviezdu, znak na boku.“

A Turčín a jeho žena
hodili sa na kolená:
„Odpusť, mati, svojmu synu
prevelikú jeho vinu.

Nebudeš už otrokovať,
s nami budeš tu panovať,
chodiť, ako my, vo zlate
a spočívať na zamate.“

— „Udeľ vám Boh, deti moje,
sväté požehnanie svoje,
ale túžba moja letí
len ta, kde kríž z veže svieti.

Ta do vlasti mojej lona,
na tie krásne brehy Hrona:
tam kvitol kvet mojej mladi,
inde sa mne žiť nesladí.

Tam pod krížom starší moji
v tichých hroboch spia v pokoji;
tam — keď bude vôľa božia —
i mňa ku nim nech uložia.“