MANIFESTAČNÍ PETICE ZA ODSTOUPENÍ PREZIDENTA MILOŠE ZEMANA

TIBET?

Co bychom měli vědět o Tibetu?

Napsal: Milan Tůma

Do roku 1959, když Dalajláma vládl v Tibetu, skoro všechna obdělávaná půda a pastviny patřily šlechtě a klášterům, přičemž většina obyvatel byli nevolníci, kteří na ně pracovali.Tibetská aristokracie a vedoucí mniši, 5% populace, vlastnili vše a rozhodovali o všem. Systémse podobal nevolnictví v Evropě před 700 roky. Například, klášter Drepung v Tibetu bylnejvětší vlastník půdy na světě, měl 185 velkostatků, 25000 nevolníků, 300 velkých pastvin a 16000 pastýřů. Sám Dalajláma žil v 14 poschoďovém paláci, který měl 1000 místností(Gary Wilson's report in Worker's World, 6 February 1997).

Dalajláma a jeho rodina vlastnila kolem 4000 nevolníků a 100 domácích otroků. Šlechta - sekulární vládcové se měli také dobře. Například velitel Tibetské armády, člen Dalajlámova kabinetu vlastnil 4000 km² pozemků a 3500 nevolníků (Gelder and Gelder, The Timely Rain, 62 and 174).

Před demokratickými reformami v roce 1959, Tibet měl 197 rodin dědičné aristokracie, v tom bylo 25

velkých rodin. Nevolníci tvořili kolem 90% populace. Tibetští chlapci byli často odebraní od rolnické rodiny na výchovu za mnichy, kde sloužili elitním mnichům. Jak uvádí mnich Tashi-Tsering, děti v klášterech byli často sexuálně zneužívané. On sám byl obětí sexuálního znásilňování od 9 roků (Melvyn Goldstein, William Siebenschuh, and Tashì-Tsering, The Struggle for Modern Tibet: The Autobiography of Tashì-Tsering. Armonk, N. Y.: M. E. Sharpe, 1997).

V tibetské komunitě byl malý počet svobodných rolníků, kolem 10000 obchodníků, velká většina nevolníků a domácích otroků, kteří nic nevlastnili. Děti otroků byli otroci (Gelder and Gelder, The Timely Rain, 110).

Velká většina populace byli nevolníci bez vzdělání a zdravotní péče. Doživotně byli vlastníkem pána nebo kláštera. Za práci nedostávali žádnou mzdu (Melvyn C. Goldstein, A History of Modern Tibet 1913-1951. Berkeley: University of California Press, 1989, 5 and passim).

Nesměli se ženit bez povolení pána nebo lámy. Pán mohl půjčit nevolníka jinému pánovi na práci i do velmi vzdálených oblastí (AnnaLouise Strong, Tibetan Interviews. Peking: New World Press, 1959, 15, 19-21, 24).

V Tibetu tresty pro nevolníky za krádež, útěk nebo vzepření se moci byly mučení, mrzačení, vyřezání očí, jazyka, nosu, odtětí ruky a tak podobně. V roce 1959 Anna Louise Strong navštívila výstavu nástrojů na mučení pro dospělé a pro děti, které používala tibetská šlechta. Popisuje například i fotografie komunistických aktivistů, kterým uřezali nos a vrchní ret (Strong, Tibetan Interviews, 91-96). V roce 1937, návštěvník Tibetu, Spencer Chapman napsal: „Žebrák vedle cesty neznamenal nic pro mnicha. Vzdělání nebylo pro nevolníky, protože by mohlo narušit feudální systém (Waddell, Landon, O'Connor, and Chapman are quoted in Gelder and Gelder, The Timely Rain, 123-125).

Francouzský Tibetolog Alexandra David-Neel v knize „Old Tibet Faces A New China" píše: Nevolníci byli doživotně zadlužení a dluh dále přecházel na potomky.

V starém Tibetu, vlastník nevolníka o něm rozhodoval, podobně jako o jiném majetku. Mohl ho prodat, dát ho jako dar, půjčit ho, nebo splatit s ním dluh. Vlastníci nevolníků měli státní věznice a soukromá vězení, podobně i velké kláštery měli vlastní soud a vězení.

Když v roce 1951 Čínští komunisti obsadili Tibet, začali budovat cesty a nemocnice. Majetek šlechty a klášterů nekonfiskovali. Feudální šlechta dále vládla nad nevolníky. Komunisti respektovali Tibetskou kulturu a náboženství (Goldstein, The Snow Lion and the Dragon, 52).

V roku 1956-1957 vypuklo v Tibetu povstání za asistence americké CIA (Kenneth Conboy

and James Morrison, The CIA's Secret War in Tibet. Lawrence, Kansas: University of Kansas

Press, 2002; and William Leary, "Secret Mission to Tibet," Air & Space, December

1997/January 1998).

Mnoho vedoucích povstalců a agentů patřilo mezi tibetskou aristokracii nebo jejich potomky, ale většina populace se k povstání nepřidala (Hugh Deane, "The Cold War in Tibet,"ť CovertAction Quarterly. Winter 1987).

Po potlačení povstání Čínští komunisti zrušili otroctví a Tibetský systém nevolnictví a neplacené práce. Zavedli občanské vzdělávání a tak zrušili monopol klášterů na vzdělání.

Zavedli kanalizaci a elektřinu (Greene, A Curtain of Ignorance, 248 and passim; and Grunfeld,

The Making of Modern Tibet, passim).

Do roku 1961 rozdělili půdu a stáda rolníkům a zavedli kolektivizaci (Karan, The Changing Face of Tibet, 36-38, 41, 57-58; London Times, 4 July1966).

Dalajláma a jeho poradce nejmladší bratr Tendzin Choegyal tvrdili, že Číňané zabili přii okupaci

1,2 miliónu Tibeťanů (Tendzin Choegyal, "The Truth about Tibet," Imprimis; publication of

Hillsdale College, Michigan, April 1999).

Údaj je vymyšlený, protože podle oficiálního sčítání lidí v roce 1953, celková populace v Tibetu byla 1274000 obyvatel (Karan, The Changing Face of Tibet, 52-53).

Podle dokumentů ministerstva zahraničí USA z roku 1998, v 1960-tých letech tibetský exil dostával od CIA 1,7 milionu dolarů ročně. Roční plat Dalajlámy od CIA bol 186000 dolarů. V 21. století americký kongres vyčlenil na podporu tibetského exilu v Indii 2 milióny dolarů a další milión na „demokratické aktivity“ exilu. Navíc, Dalajláma dostal finanční pomoc od G. Sorose (Heather Cottin, "George Soros, Imperial Wizard," CovertAction Quarterly no. 74, Fall 2002).

V současnosti tibetští mniši v Kalifornii dostávají od vlády USA 550-700 dolarů měsíčně a zdravotní péči zdarma. Neplatí za ubytování, telefon, internet a kabelovou televizi.

Placený tibetský exil byl rozčarovaný, když v roce 1996 Dalajláma prohlásil, že „Marxizmus je

založen na morálních principech, zatím co kapitalizmus se stará jen o zisk a výnosnost“....

Marxizmus se stará o „spravedlivé využívání výrobních prostředků“ a „osud pracujících“..

„Myslím si o sobě, že jsem poloviční Marxista a poloviční Budhista“ (The Dalajláma in Marianne

Dresser , ed., Beyond Dogma: Dialogues and Discourses. Berkeley, Calif.: North Atlantic

Books, 1996).

Kim Lewis, který studoval „hojení ran“ tibetských mnichů v Kalifornii, USA, rozmlouval i s tibetskými ženami, které žily v klášterech s mnichy v Tibetu. Na otázku, zda by se vrátili do Tibetu, odpovídaly, že ne. Důvod nebyl okupace Tibetu, ale špatné vzpomínky na život v klášterech. Nyní jsou vděčné, že se nemusí vdát za 4 -5 mužů a být stále těhotné, nebo být nakažené sexuálními nemocemi.“ Jejich staré babičky vzpomínaly, že vyspat se s mnichem, jak jim mniši tvrdili, mělo být pro ně prostředkem osvícení, podobně jako měl Budha.

Systém nevolnictví se v Tibetu udržel i proto tak dlouho, protože nevolníci věřili, že mniši mají moc

přispět, čím se narodí v budoucím životě. Někdo se může narodit jako člověk -aristokrat nebo jako prase.

Jak vypadal Tibet, když ho okupovali Britové? V roku 1904 Britové okupovali Tibet. Britové žádali volný obchod bez daní pro Indii a zaplatit 2,5 milionu rupií jako náhradu škody. Sir Charles Bell,

Britský úředník v Tibetu v letech 1904-1905 v knize „Tibet: Past and Present, Oxford, 1924, pp.

78-79“ píše: že „otroci v Tibetu se i kradli, hlavně malé děti. Nebo chudí rodiče prodali děti

překupníkům, kteří je dál prodali jako otroka. Tyto děti pocházely hlavně z jihovýchodního Tibetu.“ Feudální systém v Tibetu Britům pravděpodobně vyhovoval.

V Tibetu po demokratických reformách, které zavedli komunisti, začal komunistický zázrak (hlavne po roce 1970), což dokumentují následující čísla:

Úmrtnost dětí v Tibetu v roce 1951 byla 430 na 1000 narozených. Po dobu komunistického zázraku se snížila na 91,8 dětí v roce 1990 a na 35,3 dětí na 1000 narozených v roce 2000.

Růst HDP za posledních 7 let byl 12% ročně. Nyní je 30x vyšší než v roce 1950.

Průměrná očekávaná délka života v roce 1950 bola 35,5 let, v současnosti je 67 let. V současnosti Tibet má populaci 2,5 milionu, proti 1,2 milionu v roce 1964. Příjem rolníků a pastýřů se za posledních 5 let zvyšoval v dvojciferných číslech. V roce 2007 to bylo o 14,5% oproti roku 2006. Export Tibetu byl 222 milionů dolarů, v roce 2006, byl o 34% vyšší než v roce 2005. V roce 2006 Tibet navštívilo 2,5 milionů turistů - zvýšení o 40% proti roku 2005. V roce 2007 to bolo už 4 milióny. Příjem z turizmu v roku 2006 bol 350 milionů dolarů. V roce 1950, 95% Tibeťanů bylo negramotných, jen 2% dětí chodila do školy. V současnosti je základní vzdělání povinné a negramotnost u lidí v produktivním věku je 4,76%. V roce 2000 Tibet měl 4 univerzity, kde studovalo 5475 studentů.

V roku 2008 čistý příjem farmářů a pastýřů se zvýšil o 13,9% v porovnaní s předcházejícím rokem. Hrubý domácí produkt (HDP) v Tibete v prvním pololetí 2009 stoupl o 10,3% v porovnaní s předcházejícím rokem a příjem farmářů a pastýřů se zvýšil o 15%. Nárůst HDP o 10,3% v čase největší světové hospodářské krize je ekonomickým zázrakem a patří mezi nejvyšší na světě. Připomínám, že v USA, Evropě a Japonsku HDP v prvém pololetí 2009 klesl.

Ale o tomto slovenská míněnítvorná média, v rámci tradice, psát nebudou. Budou tunelovat.

Je úplně jasné, že pokud se současným „anglosaským“ vládcům ve světě v nejbližších 10-20

letech nepodaří politicky nebo ekonomicky zničit komunistickou Čínu, potom už nebudou mít

šanci a ztratí svou moc ve světě. Proto organizují všechno možné, i různé návštěvy, aby se

tak nestalo. Dnes jsou to nepokoje v Tibetu, návštěvy, a zítra něco jiného. Ale něco velké musí

vymyslet, protože čas utíká.

Jsou občané Slovenska jen vytunelované stádo? Ani tomu nevěřím. Přesněji, nevěřím, že

všichni. A proto jsem i napsal tento článek.

(Převzato ze Slovenska, přeloženo do češtiny.)

Poznámka RSP:

Až zase budou u vás na radnici nebo jinde blbnout s fangličkami Tibetu v boji za svobodu a lidská práva (často lidé, kteří ani sami nevědí, kde Tibet leží) běžte je podpořit.

Nikoliv však v boji za demokracii a lidská práva, ale v boji za návrat otroctví, nevolnictví a středověkých poměrů, které v této krajině panovaly ještě nedávno.

Rakouská policie dopadla osmnáctiletého sexuálního násilníka, jenž před dvěma týdny za bílého dne před rodinným domem v Innsbrucku přepadl a znásilnil dvaapadesátiletou ženu, která přišla navštívit kamarádku. Čekatel na azyl skončil v policejní cele velmi záhy, a to vlastní vinou, protože svou oběť přinutil uložit si jeho telefonní číslo, sám si vzal její a po útoku ženě volal.