Pane předsedo Evropského parlamentu, pane prezidente Evropského židovského kongresu, dámy a pánové.

Zde je klika, že přímo neoslovil soudruha Jakunina.  Jen povzdech nad tím, že se takový člověk pohyboval na takové akci. 

Plně souhlasím s výrokem pana Moše Kantora, který řekl při jiné příležitosti, že smyslem našeho setkání není jenom nebo především vzpomínka na minulost, ale úvahy o budoucnosti, to je hledání cest, aby se holokaust neopakoval. Dovolte mi, abych i já se ve svém příspěvku na toto téma zaměřil, ale přesto mně dovolte několik retrospektivních poznámek.

Tady bych to zkrátil, cestou jak neopakovat holokaust je demokracie. Nejsou to politici, co chrání většinu či menšínu, jsou to principy dodržované občany, tedy demokracie. Polik pouze zastupuje (je to zastupitel ne svévolitel) občany a to jen v části veřejného prostoru, kterou je vhodné spravovat tímto způsobem. Dokonce se ta část různě mění v čase, podle toho jak moc občané vnímají svobodu či nesvobodu v demokracii. 

My se všichni shodneme v odsouzení holokaustu. Všichni se shodneme v tom, že nesmíme připustit jeho opakování. Ale obávám se, že se příliš neponořujeme do hlubinných příčin vzniku holokaustu. A někdy tyto příčiny zplošťujeme.

Tady přeskočím nakonec, Zeman to co kritizuje to přesně provádí. Příčiny holokaustu vůbec nepochopil, trofale konstatuji. Zeman toto doloží hned v následujícím odstavci, kde zkreslí, nejpíše záměrně, prakticky vše. 

Dovolte mi, abych uvedl tři drobné příklady. Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem „Hitler je gentleman“. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: „Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“. Můj milovaný Winston Churchill v lednu 1939 napsal Adolfu Hitlerovi: „Kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí.“ A konečně nositel Nobelovy ceny Knut Hamsun, možná že jste četli jeho Viktorii nebo Hlad, napsal v květnu 1945 nekrolog na Adolfa Hitlera.

Už zkreslení "Peroutkova" textu - že "musíme výti s vlky", ale "budeme výti s vlky" což je opravdu velký rozdíl, už takto vytržené z celého kontextu, dává tušit, že tam Zeman cosi fabuluje. Aby se následě zjistilo, že vlastní text dokonce ani nenapal pan Peroutka, ale pan Stráský a celý text je velkým varováním. 

O odporné lži, že pan Peroutka dokonce jakýkoliv text i jen otitulkoval textem "Hitler je gentleman" bylo napsáno už tolik, že to nemá smysl ani dále rozebírat, jedná se o ubohou lež ruského trolla a nikoliv "jen" o "zkreslení reality". 

O Churchillově dopise se vcelku dost pochybuje, jestli vůbec existuje, ale pokud byl napsán, anglicky vyznívá věta obzvláště v roce 1939 jako výhrůžka a to co řekl Zeman to opravdu není. Mimo jiné proto, že se jedná o věty dvě, kdy první uvozuje druhou a uvozuje jí odkazem na události z roku 1918, které byly pro Německo fatální. 

Nekrolog za Hitlera napsal 86 letý norský spisovatel, kde logicky Norsko mělo daleko blíže k nacismu než k demokracii potom, co si Finsko užilo s bolševickým Ruskem.

Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením? Co vede k tomu, že se z doktora Jekylla stává Mr. Hyde? Je to snaha překonat vlastní frustraci vytěsněním té menšiny, ať jakékoli, ze společnosti, a v tomto smyslu holokaust začíná první lavičkou v parku, na kterou si nesmí sednout Žid. A plynová komora je teprve dovršením, nikoliv začátkem tohoto holokaustu. A my se musíme ptát, zda je možná dokonce ještě ve větších rozměrech recidiva, která tentokrát nezahrne šest milionů Židů, ale zahrne příslušníky celé řady vyznání, ateisty, a dokonce i muslimy.

Tady Miloš Zeman naprosto zkresluje pojem holokaust (šoa) nazývá tím vraždění naprosté většiny menšinou. Je to ubohé a je bohužel jedna z jeho zvrácených relativizací. 

Právě proto bych chtěl uvítat, že se umírněné arabské země nedávno připojily k válce proti Islámskému státu. A tento Islámský stát, často podceňovaný, má obdobnou povahu, jako mělo nacistické Německo počátkem třicátých let. To, co nám podle mého názoru hrozí, je superholokaust, jehož oběťmi budou stovky milionů lidí.

Tento odstavec vypadá, že si Miloš Zeman myslí, že je teroristická organizace šikovně si do názvu dající slovo "stát" skutečně státem, tedy státním utvarem s hranicemi, občany, kteří by v něm chtěli žít, mající administrativu, vědecký výzkum, literaturu, atd. Tady se nabízí otázka, co lidé kolem Zemana vlastně dělají? 

Chtěl bych citovat výrok jednoho z vojenských velitelů Islámského státu, který prohlásil: „Zabijeme sto, dvě stě nebo pět set milionů lidí, nám je to jedno.“ A tato výhrůžka zabíjením, opakuji ještě jednou, se týkala i muslimů. Nevím, kdo z vás viděl mapu islámského chalífátu do roku 2020. Je to mapa, která zabírá půlku Evropy, půlku Afriky a velkou část Asie. Řeknete mi, že je to mapa, jejímž autorem je blázen, a budete mít pravdu. Ale Adolf Hitler byl také blázen, a přesto se jeho vize zotročené a judenfrei Evropy téměř naplnila.

Adolf Hitler nikdy své plány na zotročení světa neukázal do doby, než se zotročováním začal. I v tomto je spíše podobný Putinovi než teroristům z organizace, která si do názvu rovnou šikovně dala stát. 

Chtěl bych vám navrhnout něco, co mnozí z vás budou pokládat za naivní, neproveditelné nebo nesmyslné. Včera jsem mluvil o 200 mrtvých dětech v Péšávaru, o dvou tisících obyvatelích Nigérie, kteří byli zavražděni sektou Boko Haram.

A mohl bych pokračovat těmito příklady dál a dál. Nečiňme si iluze, že mezinárodní terorismus je několik špatně vyzbrojených a vycvičených skupinek. Mezinárodní terorismus je celosvětová organizovaná a rozrůstající se síť a proti mezinárodnímu terorismu nelze bojovat pouze na úrovni národních států a nelze proti němu bojovat pouze někdy poněkud pokryteckými demonstracemi a verbálními protesty. Kdyby v roce 1936 během obsazení demilitarizované zóny v Porýní dvě britské a dvě francouzské divize reagovaly na toto porušení Versailleské smlouvy vojenskou akcí, nebyla by mnichovská dohoda, nebyl by holokaust a nebyla by druhá světová válka.

V privním odstavci nesděluje nic nového a tedy je vcelku nevkusné mluvit právě na takové konferenci o zavražděných dětech. Sdělení Miloše Zemana  by mělo stejnou váhu jako kdyby vyčíslil oběti terorismu, ale nebylo by to přehnaně sugestivní. 

Že Evopa Hitlera podcenila, to je jednoznačné a je velmi dobře, že nyní nepodceňuje ani terorismus s přívlastkem islámský, ale také ani dnes už z velké části ultra totalitní (mírně řečeno) stát tedy Ruskou federaci a nového Hitlera současnosti Putina (nemírně řečeno). 

Zmiňovaný vojenský zásah se dnes jeví asi jako věc nerealizovatelná, neboť Hitlera nechala Evropa vyzbrojit Německo a motivovat jej zvrhle občany Německa. Dnes je vidět, jak obtížně se do takové motivace zasahuje na tom, co se aktuálně děje v Rusku a jakou podporu tam má zločinec rozpoutávající válku zatím jen na Ukrajině, když má k dispozici totalitně finanční zroje a informační media. 

Tak i dnes máme-li zabránit superholokaustu a masivnímu vyvražďování lidí, potřebujeme sjednocenou ozbrojenou akci, akci vedenou na mezinárodní úrovni, akci vedenou pod egidou Rady bezpečnosti spojených národů, akci, do jejíchž mezinárodních sil rychlého nasazení by měly vyslat své síly pokud možno všichni stálí členové Rady bezpečnosti, akci, která by eliminovala v zárodku výcvikové tábory teroristů, která by nepracovala s bezvýchodným plošným obsazováním území, ale využívala moderních technických prostředků, například bezpilotních letadel a podobně, akci, v níž by se celé mezinárodní společenství spojilo proti svému úhlavnímu nepříteli.

Odstavec se jeví jako vyloženou propagandou (mnozí by možná řekli dokonce proruskou)  a to velmi nebezpečnou. 

Podstatou celého problému nejspíš budou již zakládací listiny OSN a RB, tedy to k čemu slouží a co se za desetiletí její existence jeví jako funkční. 

Následující odstavec má tedy hned dvě propagandistická a velmi nebezpečná sdělení. Začneme přestavovat ustálenou mezinárodní jedinou celosvětovou organizaci tohoto druhu a zároveň začneme válčit, to je naprostá katastrofa, co by přišlo a jak moc by taková věc posílila zločinný režim v Rusku a pravděpodobně min. přišel pokus o rozvrat demokracií. 

Dámy a pánové, o některých návrzích se říká, že procházejí třemi fázemi. V první fázi jsou označeny za nesmysl, v druhé fázi se o nich říká, že se o nich dá uvažovat, a konečně v třetí fázi jsou tyto některé návrhy považovány za samozřejmost. To byl známý spor mezi heliocentrickou a geocentrickou soustavou, ale mohl bych samozřejmě uvádět i příklady další. Chybí nám dosud odvaha a stále podléháme tomu, čemu se ve 30. letech říkalo appeasement.

 Hovořit o svém vlastním nápadu, u kterého je naprosto zřejmé, že nikdy nebude na něj existovat jednoznačná odpověď, tedy jestli se vše točí kolem země nebo jistotě, že se alespoň země točí kolem slunce, je skutečně už vrchol min. nevkusu, ale spíše to naznačuje cosi zvráceného v povaze Miloše Zemena. Odvaha k vědeckým objevům objevům naštěstí Evropě ani USA skutečně nechybí nechyběla, stejně jako nechybí odvaha dokonce i k diskusi nad takovými ubohostmi, které přednesl Miloš Zeman. 

Stále se domníváme, že teroristická hnutí lze edukovat. Ano, Hitler nás edukoval plynovými komorami, a proto se obávám, že než začneme vážně uvažovat o takové mezinárodní síle rychlého nasazení, bude potřeba ještě řady teroristických útoků, než si veřejnost uvědomí, že s teroristy se nevyjednává, že s teroristy se bojuje a že s teroristy nemůžeme bojovat pouze povrchními změnami legislativy, ale ozbrojenou silou, tak jako to mohlo být v Porýní v roce 1936. Děkuji vám za vaši pozornost.

Tímto odstavcem se vlastně Miloš Zeman srovnal s Hitlerem. I on chce "edukovat" vražděním.  Tady bych řekl, že nelze zavřít oči a myslet si, že naši oponenti jen tak zmízí, když je dodstatečně dlouho necháme zavřené (inspirováno Amosem Ozem ale možná citováno, nejsme si jist), přičem je kdosi bude vraždit.

Vánoční poselství prezidenta republiky Miloše Zemana:

Vážení a milí spoluobčané, setkáváme se opět po roce, abychom společně přemýšleli o událostech, které se v tomto roce uskutečnily. Stejně jako v lidském životě i v životě naší republiky jsou to události radostné i méně radostné, ale jsem velmi rád, že těch radostnějších je podstatně víc.

Zde je vidět pečlivé studium projevů prezidenta Václava Havla :-), bohužel z nich Zeman jako vždy nepochopil nic.

Začnu tou první. S výjimkou Malty je Česká republika na prvním místě v Evropské unii z hlediska růstu své ekonomiky. Je to veliký úspěch a chtěl bych za něj poděkovat našim zaměstnancům, našim zaměstnavatelům a chtěl bych také ocenit českou vládu za její hospodářskou politiku. Jak řekl ministr financí, vláda "odšpuntovala ekonomiku", a já bych k tomu jenom dodal, že ji vymanila ze svěrací kazajky škrtících opatření minulých pravicových vlád.

 Zeman jako obvykle má velmi nepřesné informace, premiantem není ČR ani Malta, ale Irsko, které ještě nedávno dokonce potřebovalo pomoc z EU s bankovním sektorem. Růst Irska je dle dostupných informací až na úrovni 7 % HDP, tedy na co si to vlastně vláda hraje? 4,5 % není zásluha této vlády, je to zásaluha toho, že vláda Nečase měla v době krize nemazměstnanost menší, než Zeman v době růstu 3% a to o více jak jedno procento. 

Druhou dobrou zprávou je to, že podle našich statistiků průměrná mzda, měsíční mzda, vzrostla o tisíc korun. A je dobře, když je hospodářský růst doprovázen i růstem životní úrovně. Týká se to ostatně i našich starobních důchodců, kteří příští rok budou mít ubohou valorizaci 40 korun měsíčně, ale v roce 2017 by měli získat, bez započtení inflace, třetinu růstu průměrné mzdy, tedy minimálně 300 korun. Přál bych si jenom, aby tato částka byla pro všechny, protože jinak by se prohluboval rozdíl mezi starodůchodci a novodůchodci.

Zeman by měl u tohoto zmínit, že starobní důchody tvoří více jak polovinu celého rozpočtu vlády, aby občané získali představu, jak obrovský objem prostředků to je a jaké tedy riziko při stárnutí populace hrozí.  

No a poslední dobrá zpráva se týká nezaměstnanosti. Jsme na druhém místě v Evropské unii hned za Německem pokud jde o nízkou míru nezaměstnanosti. A protože současně přibyla i volná pracovní místa, věřím, že ti, kdo opravdu chtějí pracovat, svoji práci najdou. To ovšem neplatí pro ty, kdo práci odmítají, aniž by k tomu měli vážné zdravotní důvody. Podporuji růst minimální mzdy, ale nepodporuji růst sociálních dávek, protože se domnívám, že právě nůžky rozevírající se mezi minimální mzdou a sociálními dávkami mají lidi nutit k užitečné a v budoucnosti i dobře placené práci. Kromě toho některé sociální dávky jsou naprosto nesmyslné. Například státní příspěvek na bydlení jenom vytvořil ubytovny a obchod s chudobou.

Zde by měl Miloš Zeman zmínit, jak se mu podařil ekonomický zázrak, když v pozici premiéra zadlužoval ČR nejrychlejším tempem v historii ČR vůbec (100 % nárůst dluhu za 4 roky) a přitom mu k tomu ještě stoupala nezaměstnanost - jak se kdokoliv může přesvědčit v makroekonomických datech ČSÚ. Obávám se, že to byla jeho socanská oposmluvní vláda, který zavedla štědrý sociální systém na dluh. 

Celkově tedy můžeme říci, že skončila blbá nálada a že je důvod pro opatrný a kritický optimismus, pro pozitivní očekávání, které je důležitým psychologickým faktorem ekonomického růstu, a že je také důvod, abychom se na sebe také občas usmáli, jako já teď na vás, protože s úsměvem jde všechno líp.

Zde je dobré si přímo na videu povšimnout, že použil v poslední větě přesnou dikci Václava Havla, tedy jak jsem již psal, pečlivě projevy prostudoval, pečlivě nacvičil, ale nic nepochopil, jak je nakonec u komunistů obvyklé. 

Jsem někdy kritizován za to, že ve svých vánočních poselstvích nemluvím o vizi České republiky. Já jsem sice na toto téma napsal několik knih a pronesl řadu projevů, mimo jiné v Poslanecké sněmovně, ale velmi rád, ve vší stručnosti, svoji vizi České republiky ještě jednou představím. Je to vize založená na postupném přibližování našeho státu ke skandinávskému modelu sociálního státu, tedy modelu, který je založen na dvou pilířích. Na vysokých daních, což je velmi nepopulární, zejména na progresivním zdanění příjmů fyzických osob, kdy ti nejbohatší platí relativně nejvyšší daně. Nu a současně je založen na tom, že daňový výnos se nerozkrade, ale že je určen na investice do lidí, do veřejného sektoru. To znamená do zdravotnictví, do školství, ale také do vědy a výzkumu. Skandinávské země se umísťují na prvních příčkách žebříčku konkurenceschopnosti, což dokazuje nesprávnost pravicové neoliberální teorie, že čím nižší daně, tím vyšší ekonomický výkon. A kromě toho tyto země mají nejvyšší index kvality života včetně pravděpodobnosti dožití, nízké míry kriminality a tak dále.

Miloš Zeman napsal 6 knih a z toho ani jedna se vlastně nezábývá tím, jak si Zeman představuje ČR. Jeho vize nerozkrádání daní vskutku velmi těžce kontrastuje s tím, že je podepsán pod ukradením 14 mld. hotovosti z Mostecké uhelné společnosti, kdy to byla právě Zeman, kdo 46 % nejen z výše uvedeného objemu hotovosti na rekultivace, ale také celého "zbytku" společnosti "vyměnil" (zprovatizoval) za 650 mil, jak se opět každý může přesvědčit v usnesení vlády z roku 1999 tuším ze srpna. 

Toto je tedy moje vize, ale plně uznávám, že aby se jí podařilo dosáhnout, je zapotřebí nejdříve zacpat díry státního rozpočtu, jimiž unikají obrovské miliardy formou daňových podvodů. Budu proto podporovat všechny zákony, které čelí daňovým podvodům, ať je to zákon o elektronické evidenci tržeb nebo zákon o prokázání původu příjmů a majetku. Ti, kdo namítají, že těmito zákony se zasahuje do osobní svobody lidí, zapomínají, že nikdo nemá právo krást, nikdo nemá právo podvádět a že daňový podvod je ve Spojených státech druhý nejtěžší trestný čin po vraždě.

 O jakých daňových podvodech to vlastně Miloš Zeman mluví? On o nějakých ví, tedy proč nepodá trestní oznámení? EET nemůže žádný "daňovým podvodům zabránit" a to z prostého důvodu, největší únik je v DPH tam, kde se prodávající s odběratelem dopředu dohodnou, že nevadají, tedy logicky ani žádný doklad do EET nezavedou :-). K této věcné námitce existuje druhá, kdy typ dat (detail všech dokladů v podnikání až do šrobku a matičky) jsou v případě, že je bude mít J&T, která chce systém provozovat děsivě nebezpečný pro trh. 

Závěrem mi dovolte, abych se zmínil o zahraniční politice. Ekonomická diplomacie, kterou prosazuje současná vláda i já, zaznamenala v tomto roce významné úspěchy. Jsem rád, že se zlepšily ekonomické vztahy s Čínou, která se stává největší ekonomikou světa, že k nám přicházejí i investice z Korejské republiky a z řady dalších zemí, že se podařilo zlepšit i vztahy se středoasijskými státy, od nichž dostáváme podstatnou část ropy, a tak dále.

 Jaké významné úspěchy má Zeman na mysli? Že mu Putin slibíl, že ruský odběratel plynové elektrárny za kterou nezaplatil 5 mld. korun a dodavateli je tedy zaplatila vládní pojištovna a vládní banka z našich daní, zaplatí? Dosud se tak nestalo a od jednání již uběhly měsíce. Nebo snad myslí úspěchem, kdy se z důvodu vykrádání DPH ruskou státní firmou - Gazpromem mění režim výběru DPH u prodeje plynu na revers charge? Zeman je vskutku tajemně nekonkrétní. 

A tak v zahraniční politice je jenom jediná a temná skvrna a tou je migrační vlna. Politici, kteří zavírají oči před tím, že se k nám tato migrační vlna ještě nepřelila, že se proto není čeho obávat, mi trochu připomínají jednoho bývalého pražského primátora. Tento primátor v době povodní stál na mostě a říkal: "Situace je nad míru výtečná", a dvě hodiny poté voda zalila pražské metro. Někdy si připadám jako Kassandra, která varuje před vtažením trojského koně do města, a jsem hluboce přesvědčen o tom, že to, čemu čelíme, je organizovaná invaze a nikoliv spontánní pohyb uprchlíků. Ti, kdo se zastávají migrantů, mluví o soucitu a solidaritě. Soucit je možný u starých, nemocných a především u dětí, ale velká většina nelegálních migrantů jsou mladí zdraví muži bez rodin. A já se ptám, proč tito muži nevezmou do ruky zbraň a nebojují za svobodu své země proti Islámskému státu. Jejich útěk objektivně posiluje Islámský stát. A já si nedovedu představit, že v době, kdy z protektorátu prchali naši mladí muži, prchali proto, aby ve Velké Británii dostávali sociální dávky. Prchali proto, aby bojovali za svobodu své země. A totéž samozřejmě platí i pro ty, kdo odcházejí ze zemí, kde se nebojuje, protože jejich odchod odsuzuje tyto země k další zaostalosti.

Tady se dá věřit, že migrace je svskutku organizována, jen Miloš Zeman neuvádí, že je nejspíše organizována Rusky v představě, že tím uškodí EU. Odpornou lží je mnohokrát vyvrácená lež, že ve struktuře migrujících převládají ve většině mladí muži. Co je ale skutečnost, že migranté vzhledem k tomu, že se jedná o lidi odvážné, protože se k migraci rozhodli, budou původních zemích velmi chybět. 

Když se připravovala demonstrace zastánců migrace k 17. listopadu, tak jsem od jedné z našich zpravodajských služeb dostal informaci, že na transparentu této demonstrace má být nápis "Tahle země není naše - Refugees welcome". Potom někdo poradil těmto organizátorům, že ten nápis je mimořádně hloupý, tak ho nahradili o něco méně hloupým nápisem "Tahle země patří všem - Refugees welcome".

Představa, že se zpravodajské služby baví tím, že zjišťují co bude na plakátu a pak zjištují jak se to mění mi přejde spíše jako oslí můstek poslední větě vskutku neonacistické větě, než jako něco reálného. Tedy si myslí, že si to Zeman prostě vymyslel. Mimo to, demonstrace zdůrazňující, že existuje Všeobecná deklarace liských práv, která obsahuje i právo na azyl, se uskutečňují především proto, aby ukázaly, že exstuje i druhá strana jako kontrast xenofobie, která Zemanovi tak konvenuje a kterou podporuje. 

A závěrem svého vánočního poselství bych vám chtěl říci dvě závěrečné věty. Tahle země je naše. A tahle země není a ani nemůže být pro všechny.

 Koho si představuje pod tím "naše", kým se zaštiťuje? Může tím klidně myslet Nejedlého, Mynáře, Ovčáčka a Zemana a dokonce třeba i Putina, jedná se o velmi konzistentní skupinu s politickou mocí v ČR.  Kdo další by to mohl být? Jeho volilči? 

Obě věty jsou bohužel ubohou parafrází neonacistických hesel a bylo skutečně děsivé to slyšet z úst člověka, který má být správcem úřadu prezidenta republiky podle demokratické Ústavy jejíž nedílnou součástí je Všeobecná deklarace lidských práv. 

Milí přátelé, šťastný a veselý nový rok.

Těžko říci, jestli může být další rok šťasný a veselý za situce, kdy na Hradě sedí člověk, který si v Kremlu nechává připnout oranžovo-černou stuhu symbol ruské agrese na Ukrajině. Těžko řicí, jestli se mohou občané radovat z toho, že vyznamenal nomenklaturní komunisty státním vyznamenáním, těžko řicí, jestli může být občan ČR šťastný z toho, že na Zemana obklopují lidé, kteří nejsou schopni získat základní věc - tedy bezpečnostní prověrku státu aniž by zničili demokracii a pro získání prověrky nepoužili již existující politickou moc, kterou jim svévolně dal Zeman. Těžko řící, jestli jsou občané ČR vůbec přáteli Miloše Zemana a tudíž je velmi obtížné určit, koho vlastně posledním přáním oslovil.

#78875: - Re:  

 ....tedy je velmi nepravděpodné, že by k sobě měli navzájem takto špatné vztahy. Ničím takovou hloupost nelze doložit, řekl bych, že bych, že neexistuje jediná věrohodná studie, která by vaše blábolení potvrdila. 

Daleko snáz z historie hnutí husítů a adamitů a něj napojené vražedné armády Jana Žižky z Trocnova prokážem, že Husité jsou spíše předobrazem současného IS, než to co vy jste napsal o Tibetu. Na tom se jistě v klidu shodneme. 

Podobné texty vašemu lze nalézt pouze a jen v bulváru a ruských propagandistických serverech v češtině, žádný relevantní zdroj vaší informace neexistuje. pokud jej máte, např. máte isbn na vědeckou publikaci, neváhejte a dejte sem odkaz. 

Ono "málo známe svědectí" jste si s největší pravděpodobností přímo vymyslel, Forrest v Tibetu pravděpodobně nikdy nebyl (https://en.wikipedia.org/wiki/George_Forrest_(botanist)

Do té doby si alespoň prostudujete následující text a jeho odkazy na skutečně existující práce. 

Official Chinese texts about Tibet treat the issue of human rights as comparative. So they argue that conditions in Tibet are better than they were before China took over direct administration of the region in 1959. All Chinese sources describe the previous conditions as “feudal serfdom,” and the word “serf” occurs some thirty-five times in the 2001 edition. This approach skirts the question of whether current conditions meet international standards and implies increasingly that individual rights have to be sacrificed for economic or social rights to exist. Since 1990, Chinese leaders have justified this in terms of the need to ensure “stability.”

Melvyn Goldstein, an American anthropologist who carried out research within Tibet into pre-1959 social relations, concluded that most Tibetans before 1959 were bound by written documents to the land on which they were based and to the lord who owned that land, and so he argued that they could be described as “serfs” (Goldstein 1986,1988). Most Western scholars accept that this was broadly the case, but query the extensiveness of the practice and the politics behind the terms used to describe it. Franz Michael and Beatrice Miller argued that the less loaded words “commoner” or “subject” are more accurate than the word “serf,” partly because of ample evidence that a large number of Tibetans were able to moderate their obligations to their lords by paying off some of their dues, and so could move from place to place. Tibet also had a functioning legal system to which they could appeal in some cases (Miller 1987, 1988; Michael 1986, 1987). Dieter Schuh (1988) showed that those who might technically be called “serfs” were in fact relatively prosperous—the majority were often poorer, but in many cases they were not “bound to the land” and so were not technically “serfs.” Girija Saklani (1978) argued that the feudal-type institutions in Tibetan society were counterbalanced by factors that reflected “the principle of cohesion and collectivity” rather than of a rigid hierarchy. W. M. Coleman (1998) has pointed out that in practice the Tibetans had more autonomy than appears in the written documents, and that Tibetans could equally well be described simply as peasants with particular kinds of debts and taxation responsibilities, rather than using a politically and morally loaded term such as “serf.” Other scholars have noted that such social categories, Marxist or otherwise, are in any case rooted in European history and do not match the social system of pre-1951 Tibet, let alone the very different arrangements found among the people of eastern Tibet.

These scholars do not disagree with the Chinese claim that Tibet had a particular form of social relations that differed from those later found in democratic and Communist countries. What is contested is whether later scholars or politicians should use terms that imply a value judgment about the moral quality of these relations. This is a matter of intense dispute, because the Chinese claim about serfdom, on the surface a factual account of social relations, in fact depends for its effects on its linkage to two other elements, which are highly contestable—feudalism and extreme oppression. It is taken for granted that these are inseparable from serfdom. A conscious effort of the intellect is required to recall that one does not follow from the other.

There is no question but that Tibet was an extremely poor society for most of its members, or that the poorest were the most liable to exploitation and abuse. This was true of most sectors of any society in Asia and elsewhere until recently, including China, and is still true today in many areas. So even if it were agreed that serfdom and feudalism existed in Tibet, this would be little different other than in technicalities from conditions in any other “premodern” peasant society, including most of China at that time. The power of the Chinese argument therefore lies in its implication that serfdom, and with it feudalism, is inseparable from extreme abuse.

Evidence to support this linkage has not been found by scholars other than those close to Chinese governmental circles. Goldstein, for example, notes that although the system was based on serfdom, it was not necessarily feudal, and he refutes any automatic link with extreme abuse. “I have tried to indicate that the use of the concept of ‘serfdom’ for Tibet does not imply that lords tortured and otherwise grossly mistreated their serfs. … There is no theoretical reason why serfdom should be inexorably linked to such abuses,” he writes, noting that extreme maltreatment was unlikely since it would have been against the interests of landowners, who needed the peasants to provide labor (1988: 64–65).

There seems to be limited evidence of the systematic savagery described by Chinese writers, at least since the late nineteenth century. There was a famous case of mutilation as a punishment in 1924, but the officials involved were themselves punished by the 13th Daiai Lama for this action; he had banned all such punishments in a proclamation in 1913 (Goldstein 1989: 123–26, 61). A case of judicial eye gouging in 1934 as a punishment for treason was clearly exceptional, since no one living knew how to carry it out (Goldstein 1989: 208–9). On the other hand, there are hundreds of reports, many of them firsthand accounts, of Tibetan political prisoners being severely tortured in Chinese prisons during the early 1990s, as well as almost ninety cases of suspicious deaths in custody (see, e.g., TCHRD 2005), none of which have been independently investigated.

The more important question is why Chinese officials raise the issue of conditions in pre-1959 Tibet at all. They are entitled to argue that these might tell us something about the views of the Dalai Lama and other Tibetan rulers at that time, although this would ignore the efforts of the 13th and 14th Dalai Lamas to ameliorate the social system (in 1913, for example, the 13th Dalai Lama declared an amnesty for all serfs who had run away from their landlords and gave all vacant land to whoever was working it), let alone the attempts of senior officials like Lungshar and Künphel to reform the system. But the issue is hardly relevant, since a country is not entitled to take over a neighbor merely because social or political conditions there are backward. In addition, human rights are not usually judged by improvement, as if they were economic statistics, but by whether or not they meet current international standards. A regime does not normally argue that its abuses are justified because they are less than those of a regime half a century earlier; racism in contemporary America would not be considered acceptable even if it were in a form less odious than, say, lynchings in the 1950s. The social practices of a previous regime are only of marginal relevance to the human rights practices of its successor.

In any case, China made no claims at the time of its invasion or liberation of Tibet to be freeing Tibetans from social injustice. It declared then only that it was liberating them from “imperialism” (meaning British and U.S. interference). The issue of freeing Tibetans from feudalism appeared in Chinese rhetoric only after around 1954 in eastern Tibet and 1959 in central Tibet (Goldstein 1986: 109n2). Its justification then became that it was freeing them from class oppression. In the 1980s, this also changed: it now claims to be freeing them from “backwardness,” or lack of modernization.

Chinese references to preliberation conditions in Tibet thus appear to be aimed at creating popular support for Beijing’s project in Tibet. These claims have particular resonance among people who share the assumption—based on nineteenth-century Western theories of “social evolution” that are still widely accepted in China—that certain forms of society are “backward” and should be helped to evolve by more “advanced” societies. This form of prejudice converges with some earlier Chinese views and with vulgar Marxist theories that imagine a vanguard movement liberating the oppressed classes or nationalities in a society, whether or not those classes agree that they are oppressed. Moreover, the Chinese have to present that oppression as very extensive, and that society as very primitive, in order to explain why there were no calls by the Tibetan peasantry for Chinese intervention on their behalf.

The question of Tibet’s social history is therefore highly politicized, and Chinese claims in this respect are intrinsic to the functioning of the PRC, and not some free act of intellectual exploration. They have accordingly to be treated with caution. From a human rights point of view, the question of whether Tibet was feudal in the past is irrelevant. A more immediate question is why the PRC does not allow open discussion of whether Tibet was feudal or oppressive. Writers and researchers in Tibet face serious repercussions if they do not concur with official positions on issues such as social conditions in Tibet prior to its “liberation,” and in such a restrictive climate, the regime’s claims on this issue have little credibility.