V Mladé frontě Dnes 27. října 2016 zveřejnil šéfredaktor Jaroslav Plesl jízlivý článek o občanské iniciativě umělců. Pohrává si s ironicko-naivním vyjádřením mladé Moniky Timkové a dochází k závěru: „Protože pravidelné čištění zubů nevede v přímé prezidentské volbě k vítězství Karla Schwarzenberga, je asi nejlepším řešením zahodit kartáček a skočit šipku do zdi.“

Politolog Petr Robejšek ve svém blogu zde na Aktuálně (mimochodem, byť jsem vůči němu, jak on to nazývá „z druhé strany barikády“, leccos z jeho textu bych podepsal, i když mám obavu, že to myslí trochu jinak, než já vnímám) zase poznamenal: „Zdá se mi totiž, že se část politické třídy nikdy nesmířila s tím, že prezidentem je Miloš Zeman.“

Oba tyto argumenty mi připomínají „omamující“ diskuse na serveru Novinky. Tam také mnozí „debatéři“ dokola omílají, tu slušněji, tu sprostěji, že opozice vůči Miloši Zemanovi je způsobena zklamáním z porážky ve volbách.

Je to povrchní. Je to demagogické. Je to hloupé. Směšné. A hlavně: je to lež.

Celý život jsem sportoval. Umím prohrávat. Dejte už s tím zneužíváním porážky Karla Schwarzenberga a Zemanova vítězství pokoj. Nejde o frustraci z knížecí prohry. V prvním kole jsem Schwarzenberga nevolil. V počátku kola druhého byla moje volba „negativní“. Nechtěl jsem Zemana. A proč? Protože disponuji pamětí. Nezapomněl jsem na působení Miloše Zemana coby politika v jiných funkcích, než je ta hradní.

Jen pro příklad: Premiér Zeman jede do německého Bambergu jednat o nabídce finanční podpory a kompromitujících materiálů na ODS a ODA od jakéhosi dobrodruha Jana Vízka za to, že poskytne druhé straně ministerská křesla a politický vliv. Když se to provalilo, prohlásil Zeman, že tu taková nějaká nabídka byla, ale že s „psychopatem“ Vízkem „vyrazil za pět minut dveře“. Po čase vyšlo najevo, že těch setkání bylo pět. Vízek by musel být o ta vrata doslova umlácen.

Dále: nevypadlo mi z hlavy „působení“ bývalého předlistopadového poměrně vysokého svazáckého a komunistického funkcionáře Miroslava Šloufa coby Zemanova „poradce poradců“. Byla to činnost nekontrolovaná, svévolná, dodnes neznáme pozadí některých „poradcovských“ akcí. Bývalý předseda ČSSD, „socdemák“ tělem i duší, Jiří Horák, tehdy napsal, že Zeman sice udělal z ČSSD „velkou stranu“, ale „provokujícím politickým stylem, někdy doprovázeným vulgarizujícími prvky a (…) podporou ´šloufismu´…“

Nenechal jsem si také časem z mozku vyzmizíkovat prohlášení Miloše Zemana, že bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec uzavřel „v minulosti na šedesát smluv jak s jednotlivými novináři, tak s mediálními agenturami, které sloužily k osobní prezentaci předminulého ministra zahraničí. Dnešní ministr zahraničí tyto smlouvy zrušil a řekl mi, že z těch ušetřených peněz bude financovat výdaje na jedno středně velké velvyslanectví.“ Když se ukázalo, že takové tvrzení bude také třeba dokázat, rozjela se velká vyděračská aféra Štiřín. V té figuroval jistý Karel Srba, později proslulý snahou „odstranit“ novinářku Sabinu Slonkovou. Složité peripetie vývoje tohoto případu nakonec nechaly zapomenout na meritum věci: lživé obvinění. Kdybych si potrpěl na konspirační teorie, napadlo by mě, že Miloš Zeman se mstil za své „politické dvojče“ Václava Klause, neboť Zieleniec stál v počátcích krize ODS, včetně odhalení „černých fondů“.

Zeman si vůbec potrpí na nepodložené obviňování lidí. Novinář Ivan Brezina podle něj bral peníze od různých lobbistů. Brezina se ho nelekl, vydržel se přes všechny možné ústrky soudit a nakonec skrze Ústavní soud vyhrál. Tuším, že to byl první rozsudek ve smyslu, že Zeman lže. První, ne však poslední.

Byl jsem vychován v úctě k ženám. Proto nikdy nezapomenu na „Akci Olovo“. Olovo = Plumbum. Značka v Mendělejevově tabulce prvků Pb. Iniciály Petry Buzkové. Ta měla podle chystané dehonestující kampaně spolupracovat s StB, přiživovat se prostitucí, týrat svoje dítě… Když Mladá fronta Dnes odhalila, že se chystá tato hanebnost, Miloš Zeman reagoval pro něj charakteristicky: „Já jsem se ptal šéfa sboru poradců Miroslava Šloufa, zda o tom ví. Jeho názor je, že to je primárně diskreditační kampaň proti němu v souvislosti s jeho senátorskou kampaní. Byl jsem ujištěn, že na Úřadu vlády žádný takový materiál nevznikl. Je zapotřebí pátrat, zda náhodou nevznikl v redakci Mladé fronty.“ Člověka maně napadá staré české přísloví: „Zloděj křičí: ´Chyťte zloděje!´“
(Jako pramene pro výčet všech těchto „malérů“ M. Z. jsem použil velmi důkladnou knihu Erika Taberyho „Vládneme, nerušit“.)

Nevím, jak komu, ale mně jenom tento „výřad“ stačí pro vyplnění kolonky „nevolitelný“. A to by se dalo připomenout leccos dalšího.

Mimochodem: to, že se v průběhu druhého kola prezidentských voleb změnil můj „volební postoj“ z „negativního“ (každý, jen ne Zeman!) v „pozitivní“ ve vztahu ke Karlu Schwarzenbergovi, způsobila skutečnost, že „knížecí noblesa“ nedovolila -- byť pod tlakem nejrůznějších lží a podrazů Zemanova „tábora“ (jak po volbách uznal i soud) – použít nijak dramaticky žádné z těchto afér, i když se nabízely. Vážím si velkorysých mužů. Proto si už budu knížete Karla cenit napořád. Ale to nemá nic společného s dávnými volbami a se Zemanovým současným výkonem funkce.
Ujišťuji, že přese všechny velmi zásadní výhrady vůči Miloši Zemanovi jsem první afekt z povolební situace vydýchal a v počátečních týdnech po verdiktu jsem říkal: „Počkejme, třeba vážnost funkce Zemana změní. Třeba v sobě najde nějaký výškrabek mužnosti. Začne jednat na rovinu. Přece jenom: Hrad povznáší.“ Optimista až naivní. Ale je přece nutno respektovat vůli většiny. Nějak jsem stále ještě věřil ve „zdravý instinkt lidu“.

Nic z toho se nestalo. Hrad nepovznesl. Naopak. Sám byl ponížen.

Zeman lže. Mstí se. Neodpouští. Chybí mu velkorysost. Nejmenování „pelikánovských“ generálů, které se ztratilo v džungli okolo „oslav“ 28. října, je nedůstojnou ubohostí; za to, že ministr kritizoval, odnesou to jím navržení důstojníci. Bože, jak hluboko dokáže Zeman ve své malosti klesnout! Také neví, co je to uznat chybu. Téměř otevřeně podporuje ruskou agresi vůči Ukrajině. Od Pekingu se chce učit, jak stabilizovat společnost. Je jeden z „gangu čtyř“, a, nedivil bych se, kdyby ten iniciující, kteří podepsali podlézavou omluvu Číně. (Ujišťování, že je to pouze potvrzení oficiální státní politiky, neobstojí. Státní politika může být diplomatická, nikoliv devótní. Vydávat nějaká „ujištění o poslušnosti“ je nechutné.) Vůbec, kdyby nebyl Zeman chabrus na nohy, nejspíš by do Ruska a Číny lezl po kolenou. Zatím létá letadlem za naše peníze na Rhodos, k sedánkám, pořádaným Jakuninem. To je proputinovská pro naše americké (doufám, že ještě) spojence „persona non grata“. A mimochodem: co to znamená, že – citujme Zemana -- „nepodléháme tlaku USA a EU“, a současně, že jsme vytvořili „strategické partnerství s Čínou“? Očekával bych, že moji zástupci ve sněmovně a senátu budou žádat přesné vysvětlení této situace. Kam nás může dovést nejen zahraničně-politicky, ale i v oné „sociální stabilizaci“? Zeman tím zpochybňuje nepřímo (nebo už přímo?!) naše spojenecké závazky. Směřuje na Východ. Obávám se, že možná pro nic jiného, než že Západ nevyhověl jeho ješitným choutkám a touze po uznání. Chová se nemužně vůči ženám, když mu dávají najevo nesouhlas. Je vulgární, říká v rozhlase „kunda“. Příčí se rozhodnutí soudu či je obchází. Nedůstojně kličkuje. Podporuje nedodržování zákonů, včetně tak závažných záležitostí jako je udělení bezpečnostní prověrky. Zprivatizoval si pražský Hrad. Legitimizuje tvory jako je Martin Konvička. Zlehčil 17. listopad. Mám pokračovat?

Nejhorší je, že mnozí vrcholní politici Zemanovi přikyvují, nebo alespoň všelijak manévrují, aniž by řekli zásadní slovo. Občanský apel by, zdá se, měl směřovat spíše na ně než na Hrad. Tam je mentálně a mravně zabetonováno.

Mně je vskutku jedno, jak se jmenuje To, co sedí na Hradě. Jak nepociťuji sebemenší frustraci z toho, že Schwarzenberg prohrál volby, tak necítím nějakou zoufalou negativní emoci ani proto, že je Zeman vyhrál.

Jenom nesouhlasím zásadně s tím, jak se coby zvolený chová. Myslím, že ohrožuje moji zemi i mě osobně.

To kupříkladu šéfredaktor MfDnes Jaroslav Plesl nepociťuje. Ten má obavy z něčeho jiného. Z pražského Majdanu. Cituji: „Proto lze jen doufat, že současná hysterie českých umělců nevyústí v něco podobného, jako byly ´demokratické revoluce´… až po Ukrajinu.“ Mohl i dodat něco o fašistických banderovcích. Zatím má jeho článek pouze dikci proslulých „Samozvanců a ztroskotanců“.

Ne, pánové, dejte mi pokoj s Karlem Schwarzenbergem, Nechodím s ním na kávu a nebrečíme si do šálku, jak jsme to slavně prohráli. Nesvádějte pocity části společnosti na nějaký „syndrom volební porážky“. Jak řečeno: bylo by to demagogické. Bylo by to hloupé. A je to lživé, jak řečeno. To je už dávno za námi. Nenosíme volební „číro“ navždy v srdéčku. Záleží přece na tom, co se děje právě teď. Co nyní signalizuje Hrad k podhradí a do světa. Jde o normální občanskou obavu. A myslím, že ji nepociťují pouze umělci. Pravda, jistá většina je možná stále Zemanem uhranutá. I když, nebýt imigrantské krize, kterou mazaně využil, kdo ví, jak by si stál…

Rád bych ještě při této příležitosti poznamenal, že bych ani nezbožšťoval výsledky voleb, jak činí Plesl: „Pokud je situace tak vážná, jak říkají čeští herci, musí Miloš Zeman v příštích volbách zákonitě prohrát. Anebo ne. Ale i to je demokracie. I kdyby se všichni herci postavili na hlavu.“

Nebudu hnát vše do absurdity, ale rád bych upozornil, že i Hitler vyhrál demokratické volby. Ale netlačme na pilu. Zůstaňme na našem dvorku. Ve volbách v roce 1946 zvítězil Klement Gottwald. Taky si tehdy mnozí mysleli, že to vlastně nic neznamená, byť byla, jak bylo zřejmé, situace velmi vážná.

Možná, že by se tehdy nějaké občanské iniciativy hodily. Asi by nic zásadně nezměnily, ale nemuselo to být později tak natvrdo.

Často říkám, že ve svobodné a svobodomyslné zemi (což snad dosud jsme) by novináři neměli podepisovat petice, ale psát články. Tak jsem ho napsal.