Náměty a návrhy pro veřejnou konzultaci k novele AZ

Promiňte, ale přijde mi, že je petice v některých bodech trochu dvojznačná či spíše dvojsečná. Hlavně tahle část:

"Navrhujeme vytvoření univerzálního zákona, který by vymezil obecné hranice a byl aplikovatelný i na nové technologie, které se v budoucnu objeví, případně umožnil jednoduché doplnění bez nutnosti přepracování celého zákona."

Mně to přijde jako "teď je to v háji mimo internet, po aplikaci tohoto požadavku to bude v háji i na internetu". Internet považuji za svobodné médium, které by mělo být stavěno na úroveň vzduchu a data jím proudící na úroveň vyřčených slov vzduchem proudícím. Autorský zákon musí respektovat svobodu slova a svobodu přijímání a předávání informací, ne internet přiškrtit stejným způsobem, jako jsou dnes omezena média s ochranou proti kopírování. S potenciálním výkladem tohoto bodu mám zásadní problém.

Pak je tu ještě jeden bod, který mě udeřil do očí: "Zavést zákonnou povinnost kolektivním správcům spravovat seznamy volných a osiřelých děl."

Tohle je podle mě úplně špatně, jde to přesně proti normálnímu tržnímu principu. Naopak, kolektivní správce by neměl vůbec existovat "ze zákona", ale dobrovolně, jako každá jiná živnost. Pokud už budeme muset přicházet do styku s uměle vymyšleným a komerčně zneužívaným pojmem "duševní vlastnictví", měla by být umožněna živnost provozování kolektivního správce (aby bylo mezi nimi konkurenční prostředí a autoři si mohli vybýrat a nedostali jednoho befelem na principuy opt-out) a autoři by se nechali zastupovat (pokud chtějí) na principu opt-in, nikoli opt-out, jako je tomu dnes. Pokud budou kolektivní správci spravovat seznam volných a osiřelých děl, dostáváme se do situace podobné "presumpci viny", tj. každé dílo je někým chráněné, pokud není v seznamu volných nebo osiřelých děl. Já bych jako autor volného díla určitě nechtěl, aby moje dílo bylo v nějakém seznamu spravovaném kolektivními správci, naopak, správce by měl spravovat to, co má chránit, což volná a osiřelá díla nejsou (rozhodně by být neměla). Na internetu by v rámci transparence měl být u kolektivních správců (jejichž seznam by udržovalo a zveřejňovalo MK) seznam děl, která volná nejsou a mělo by zde fungovat vyhledávání. Pokud hledané dílo nenajdu, beru to tak, že je volné či osiřelé, zkrátka není chráněné. Pořád se motáme kolem toho, že "duševní vlastnictví" je chráněno ze zákona a kdo nechce, musí se sám aktivně vyvázat.

Jinak ještě krátce k té transparenci při rozdělování poplatků a to by se mělo týkat nejen správců autorsky chráněných děl, ale vlastně i poplatků za elektroodpad a dalších netransparentních plateb systému: jakmile je něco takového zřízeno (další poplatek z prodaného zboží ze zákona kvůli něčemu), je jedno, jestli si to řeší příslušné ministerstvo samo, nebo pověří firmu. Jelikož se jedná de-facto o další formu daně vybíranou na základě zákona, pak se jedná o veřejné peníze a veřejnost by měla vždy být informována o tom, kolik takových peněz proč bylo vybráno a kam konkrétně tyto peníze šly. To se vlastně týká i spotřebních daní za pohonné hmoty, alkohol a cigarety. Bez transparence to vždycky smrdí tunelama a korupcí. Pokud by např. kolektivní správci autorsky chráněných děl chtěli fungovat netransparentně, pak by se mysely zrušit povinné odvody z médií, tiskáren, kopírek, počítačů, pevných disků apod. Nesměli by zkrátka dostávat další uměle vymyšlené "daně".

Ono je to vlastně celé jen takové ... nekomplexní. Kolektivní správci a autoři nehmotných děl by si měli uvědomit, že pokud je takové dílo zveřejněné, stává se majetkem veřejnosti. Informaci, kterou jednou "předáte veřejnosti", nemůžete z principu existování a fungování světa vzít zpět. Chtějí-li správci a autoři děl, aby jejich dílo veřejnost neužívala volně dle své libovůle, nechť jej nezveřejňují. Podotýkám, že prodej nosiče obsahujícího takové dílo nepovažuji za zveřejnění, ale za akt smlouvy o užívání díla. S veřejností nemůžete dělat smlouvu, můžete jí ale dělat s konkrétním koncovým uživatelem: zákazníkem, co si koupí CDčko, návštěvníkem kina (kino není veřejné místo, ale patří někomu, jde o soukromý objekt a nikde není psáno, že je vás tam jeho vlastník povinen pustit) a podobně. Jakmile dílo odvysíláte ve veřejném sdělovacím prostředku, stává se majetkem veřejnosti, i kdyby zákon kázal jinak. Zákony státu nemohou popírat přírodní zákony.