Stop těžbě zlata

Před dvaceti lety stoupá do prudkého šumavského kopce dvojice žen s krumpáčem, motykou a pletivem.
Babička s vnučkou. Té vnučce je čerstvých devatenáct let a představa, že stráví příštích pár hodin sázením smrčků a dubů, ji upřímně řečeno "moc nebere". Zato její babička se vyloženě těší. V restituci se jí vrátily pozemky a lesy v zplundrovaném stavu a ona se snaží, co ji síly stačí, uvést vše do pořádku.
"Podívej Zdeničko, tenhle les sázel můj děda, Pánbů mu dej lehký vodpočinutí", říká vnučce, když procházejí nádherným smíšeným lesem plným borůvek. "A my teď vysázíme les pro tvoje vnoučata, tak jdem na to, sázej je dva metry vod sebe a na kraje doubky, ať je v budoucnu pěkně vochrání před větrem." Střih - Je rok 2014, leden a já, o dvacet let starší vnučka, jdu se svojí pětaosmdesátiletou babičkou na "inšpekci" té naší lesní školky. Je to už les, jak má být. Pro někoho možná zcela banálně pohladím nejbližší větev a hlavou mi proběhne, jak je dobře, že tu po nás ten les zůstane našim dětem. Dalším generacím.
A ani kdyby se pod tím naším lesem nacházely celé hroudy zlata, nenechala bych na něj sáhnout. Uvědomme si, jak vypadá těžba zlata louhováním, jak to dopadá, když ,samozřejmě nedopatřením, dojde k úniku chemikálií, k jakému nevratnému zpustošení krajiny dojde.
Važme si naší země, práce našich předků, nenechme se prodat. Važme si naší historie a tím i sebe.
Zdeňka Žádníková Volencová