svetlo pro sluknovsko

Do plynu?

Díváme se s mužem na videa z Rumburku a Varnsdorfu, na protiromské pochody. Strnu, když slyším výkřiky radikálů, například „Cikáni do plynu“, a vidím, jak spolu s nimi jdou ostatní občané- neodejdou, nedistancují se od rasistických hesel.

Pracuji jako psychoterapeuta v projektu Rodiny po holocaustu Rafael Institutu. Ani nespočítám, kolikrát jsem slyšela otřesnou historii „o plynu“:
„ Po několika dnech v dobytčáku, bez vody, nás s hrozným řevem a se psy vyhnali v Osvětimi na rampu. Tam stál Mengele a pohybem ruky poslal moji maminku do plynu. Už jsem jí nikdy neviděla. Ve snech se mi vracejí dlouhé fronty lidí, mizících v baráku. Mezi nimi i moje maminka. Musí se svléknout, naženou je do „sprch“, kde místo vody pustí smrtící plyn. Ty okamžiky hrůzy, lapání po vzduchu, se mi stále vracejí. A pak ten komín a ten zápach.“

Tohle přeci normální lidé nemohou znovu chtít. Věřím, že jsou nespokojeni. Zdražování, nezaměstnanost, šetření nazvané reformami, které postihne především ty nejchudší. A přitom se vytunelovaly a rozkradly ohromné miliardy. Této sociální nejistoty a nespokojenosti využívají extremisté a obrátí ji proti Romům a pak proti ostatním menšinám.

Ale my, občané, přeci nechceme zase někoho posílat do plynu. A doufám pevně, že to naše vláda pořádně nahlas řekne a něco pro to udělá. Násilí není řešení.

Věra Roubalová Kostánová