Petice za referendum o vystoupení z Evropské unie

Právě byly v Bruselu protlačeny povinné kvóty na přerozdělení 160 000 imigrantů (120 000 k již dřívějším 40 000). V součtu všech přerozdělovaných balíčků imigrantů to dělá pro ČR prozatím cca 4500. Co to však skutečně znamená?

Jedná se samozřejmě jen o začátek, salámovou metodou zavést povinné a trvalé kvóty, aby EU měla pravomoc přerozdělovat imigranty kdykoliv v budoucnu. Kvóty jsou totiž stanoveny procentuální výměrou, pro ČR cca 3%. Počet bude neustále navyšován spolu s počty imigrantů valících se do Evropy. Těch jen letos bude přes milion a další roky ještě více. Jednoduchou matematikou se dostaneme na desetitisíce (po slučování rodin ještě násobky) každý rok.

Podřídí se Vláda ČR a bude takto nadiktované imigranty přijímat?! Kvóty pořád můžeme odmítnout. Jak ze strany Vlády, ze strany Parlamentu, tak především ze strany občanů ČR, kterých se to týká nejvíce. Proto je třeba v tak závažných tématech vždy vyhlásit závazné referendum, kde občané budou mít právo se v takto zásadní otázce pro jejich budoucnost, jakou je umísťování imigrantů nadiktované Bruselem, rozhodnout a potažmo odmítnout.

Mnohem podstatnější je však vyjádření německé kancléřky Merkelové: „Nyní děláme první krok, ale nevíme, kam až bude potřeba se dostat. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že Evropa potřebuje dlouhodobý mechanismus pro spravedlivé rozdělování uprchlíků mezi členské státy.“ Z jejích slov jasně plyne, že úterní rozhodnutí kvalifikovanou většinou je krokem na cestě k vytvoření trvalého mechanismu přerozdělování. Odpor Prahy a dalších zemí je pak zcela pochopitelný. Naskýtá se otázka, zda o něčem takovém neměli rozhodovat šéfové vlád a států, a ne pouzí ministři vnitra.

Nejvíce znepokojivý je ale její obecný výrok: „To, jak vyřešíme aktuální krizi, určí podobu kontinentu v budoucnu.“ Působí dojmem, že kancléřka počítá s vznikem jakési ´Nové Evropy´, ve které budou mnohem početněji zastoupeni migranti. Německý ministr vnitra Thomas de Maizière dokonce prohlásil, že by je unie měla rovnou vozit.

Zřetelně však jde o transformaci EU, protože ta současná představuje kvůli rozporům mezi jednotlivými zeměmi neakceschopný kolos. Oslabit v souvislosti s migranty národní státy by rozhodně usnadnilo Bruselu, či spíše nejmocnějším zemím EU vládnutí. Unii sice tvoří 28 suverénních zemí, ale už nekonfederativní podoba jejích orgánů ukazuje, že národy jsou odsouvány na vedlejší kolej. Evropský parlament je jednokomorový, není v něm obdoba byvší Sněmovny národů. Jednotlivé země mají sice své eurokomisaře, ti však po nástupu do funkce mají prosazovat celoevropská, a nikoli národní hlediska. I zastupitelé v europarlamentu vstupují do transevropských stran, byť třeba socialisté v jednotlivých zemích EU zastávají leckdy odlišné postoje.

Nechtěl bych Bruselu nebo Merkelové podsouvat, že se snaží naředit místní obyvatelstvo a vytvořit v tavícím kotlíku nový panevropský národ. Faktem ale je, že většina říší se snažila jednotlivé národy - zejména ty vzdornější - oslabovat. Stačí si vzpomenout násilné přesuny vzpurných etnik v Sovětském svazu i na postup Rakouska-Uherska. Podobné akce však nikdy nevedly k úspěchu. V paměti je dosud krvavý rozpad Jugoslávie, kde se po Titově smrti opět vyvřely letité spory mezi Srby a Chorvaty. Rozpadl se i Sovětský svaz a dopad konce rakousko-uherského žaláře národů dosud 28. října slavíme. Proto bděme, neb kdo v demokracii spí, probudí se v diktatuře.