Petice za referendum o vystoupení z Evropské unie

#8128: VYHLAŠME STÁVKU DO DEMISE VLADY - Udělejme Keneralni stávku  

 Zdá se, že stále víc západních mírových organizací se obrací jako na své přirozené partnery ve východ­ní části Evropy nikoli na zdejší státní mírové výbo­ry, ale na občany, kteří uvažují v tomto prostoru o problémech dnešního světa nezávisle na svých vládách, totiž na takzvané disidenty. Jsme zváni na mírové kongresy (že se jich nemůžeme účastnit, je jiná věc), navštěvují nás zástupci různých mírových skupin, jsme vybízeni k dialogu a spolupráci. To ovšem ještě neznamená, že takový postoj je v zá­padním mírovém hnutí všeobecný a spontánní. Spíš je tomu naopak: převládá tam zřejmě – pokud jde o vztah k východoevropským disidentům – určitá zdrženlivost, opatrnost, ne-li přímo nedůvěra a nevole. Důvody takové rezervovanosti si lze snadno domyslet: kontakty s námi nesou nelibě naše vlády, které mají na osudy světa koneckonců přeci jen větší vliv než my, a s nimiž by tedy hlavně mělo být komunikováno; navíc se východoevropští disidenti jeví západním bojovníkům za mír pravděpodobně jako lidé podivně utopení ve svých lokálních starostech, přemrštěně zdůrazňující lidská práva (jako by důležitější než lidská práva nebylo lidské přežití!), podezřele zaujatí proti socialistickým realitám, ne-li přímo proti socialistickým ideálům, jako lidé pramálo kritičtí k západní demokracii a možná do­konce sympatizující – tajně – s nenáviděnými západ­ními zbraněmi. Zkrátka jako nějaká východní rezi­dentura západních establishmentů. Zdrženlivost je ovšem obousměrná: lze ji pozo­rovat i na vztahu východoevropských disidentů k zá­padnímu mírovému hnutí. Čteme-li jejich texty mí­rové tematiky se dotýkající, obvykle v nich nějaký odstín a nějakou míru zdrženlivosti také nalézáme. Pomohu-li tím k lepšímu vzájemnému pochope­ní, nevím, spíš jsem v této věci skeptický. Přesto se pokusím popsat některé důvody jedné z těchto dvou zdrženlivostí, totiž té naší. Při vnějškovém pohledu se disidenti jeví jako ja­kási mikroskopická a dost kuriózní – totiž kuriózně radikální – enkláva uprostřed jednolité a docela ji­nak se projevující společnosti. V určitém smyslu opravdu takovou enklávou jsou: je jich málo, státní moc se snaží vyhloubit mezi nimi a společností příkop, skutečně se od většiny občanů čímsi odlišují. Totiž tím, že své názory říkají nahlas a bez ohledu na následky. To ovšem není tak důležité. Důležitější je, zda jsou jejich názory vskutku tak odlišné od mínění ostatních. Myslím, že nikoliv. Naopak: téměř denně mám povzbudivou příležitost se přesvědčovat, že disidenti neříkají vlastně nic jiného, než co si myslí drtivá většina jejich spoluobčanů. A srovnáme-li to, co píší ve svých statích, s tím, co lze slyšet od jejich spoluobčanů (arciže jen v soukromí, nanejvýš v hospodách), neubráníme se dokonce pa­radoxnímu zjištění, že disidenti patří spíš k té méně radikální, loajálnější a mírumilovnější vrstvě oby­vatelstva. Proč ale o tom teď píšu: chci-li se zamys­let nad určitou zdrženlivostí disidentů ve věci míru, musím se nejprve zamyslet nad společenským po­zadím jejich působení, respektive nad těmi obec­nými zkušenostmi, náhledy a pocity, které oni re­flektují, veřejně artikulují či po svém domýšlejí.