Petice proti obsazení resortu školství Jihočeského kraje KSČM

Ty dny ubíhaly velmi rychle. Za celou tu dobu nepotkala ani živáčka a zaběhla si pravidelný režim cestování. Přes původní očekávání, že si lovem obstará dostatečnou potravu, se tento úkol ukázal relativně nelehký, někdy prostě nedokázala vystřelit. Začla se živit i různými kořínky, o kterých věděla, že ačkoliv nejsou nejchutnější, jsou výživné a neublíží, také lesními plody, oříšky, někdy i houbami.
Čtvrtý den vyjela z lesa na malý kopeček a uviděla městské opevnění. Nebylo nějaké kvalitní, ale odradilo menší skupiny útočníků, o zbytek se staraly městské hlídky a armáda. Upravila se a rozčesala si vlasy, aby se vůbec dostala dovnitř a nepovažovali ji za nějakou žebračku, co někoho okradla.
Čím blíž jela k bráně, tím její nervozita narůstala. Po cestě se to jen hemžilo obchodníky a ona se pomalu ztrácela v davu. Poklidně projela bránou a zdálo se, že si jí strážní ani nevšimli. Jakmile byla uvnitř města, oddělila se od proudu obchodníků mířících do doků a pomalu projížděla ulicemi. Zdálo se jí obrovské. Po chvíli vjela do tiché uličky, ve které bylo pár obchůdků, ale skoro žádní lidé. Všimla si vývěsního štítu s nápisem Kovárna u Bickse. Přitáhla Devonovi uzdu a nerozhodně se ohlédla.
Už před několika dny se rozhodla, že si ve městě koupí luk, ale teď nevěděla, co dál. Kovář by ji mohl snadno schválně obrat o peníze, nebo by ji mohl odmítnout obsloužit. Vzdorně pohodila hlavou, no a co? Na mě si jen tak nepřijde! Jestli se o něco pokusí, tak uvidí, že já nejsem jen tak nějaká domácí puťka, něco si ještě pamatuju od otce.
Ladně seskočila z koně, kterého přivázala a vešla do kovárny.
"Á, dobrý den. Přejete si něco prodat, nebo by jste raději něco koupila? Máme tady krásné zboží, kdyby jste chtěla třeba otci nebo manželovi koupit dárek." Kovář se na ni obrátil s laskavou tváří a milým úsměvem.
"Ne, děkuji, ale potřebuji spíš něco pro sebe. Máte luky?" Kovář se trochu zamračil.
"No, nevím, jakou sílu máte, ale určitě by se zde něco našlo, prosím, pojďte se mnou do skladiště." Zavolal na svého pomocníka, malého chlapce, aby pohlídal obchod, a pak se vydal bočními dveřmi do velké místnosti, kde měl uloženy luky a kuše.
Jessiah se rozhlédla po místnosti a typovala, který z luků opřených o stěny, by jí mohl nejvíce padnout. Většina vypadala spíš pro ozbrojence nebo malé luky pro městské dámy, které se hodily spíš pro ozdobu než k nějakému jinému účelu. Ještě jednou se rozhlédla a poněkud znejistěla.
Pak se její pohled zastavil na krásném loveckém luku. Pomalu k němu přešla, jemně se ho dotkla. Hlavou jí prolétla myšlenka: To by mohlo být to, co hledám.
Kovář k ní pomalu přešel, když si všiml, že se zajímá o tenhle luk. "Pěkný, co? Je to luk spíš pro ženu, než muže. Jenže žádná ze zdejších šlechtičen, ani z vesničanek jej nenatáhne, i když je to luk jako dělaný pro ženu, muži si jej jen obdivně prohlédnou a řeknou, že nechcou. Kolují zvěsti, že luk si sám vybírá člověka, kterému bude patřit." Jessiah si obdivně prohlížela tmavé dřevo se zlatými rytinami. Kovář pokračoval: "Je tu už od dob děda mého praděda, jestli chcete, můžete si jej vyzkoušet. Jestli se vám ho podaří natáhnout, prodám vám ho za patnáct stříbrných. Byl bych rád, kdybych se ho už mohl zbavit."
Jessiah svolila, že luk zkusí natáhnout. Vzala jej do ruky, pozdvihla a zkusmo natáhla tětivu bez šípu. Podařilo se. Kovář udiveně něco zamumlal pod vousy a podal jí šíp, ať zkusí vystřelit na cvičného panáka, natáhla tětivu, zamířila a pustila šíp. Trefila se přímo na místo, kde by měl člověk srdce.
Kovář pokýval hlavou a svátečním tónem pronesl: "Tak, děvče, jestli ten luk chceš koupit, udělám ti speciální nabídku: prodám ti tenhle luk a dva toulce šípů za dvanáct stříbrných." Jessiah pokývala hlavou a přemýšlela, jestli si takový luxus může dovolit. Nešlo o peníze, těch zatím měla dost, ale ten luk, to není něco, co by člověk viděl hned na každém rohu. Ale snad i proto se rozhodla nabídku přijmout.
Jessie nasedla na koně a zabalený luk měla připevněný k sedlu. Projížděla městem a přemýšlela, kam se vydá a co by si měla ještě sehnat, než vyrazí dál. Rozhodla se, že se bude ještě chvíli potulovat po městě. K odpoledni se chtěla vydat dál, a tak opustila město.
Jela po malé stezce a večer se utábořila asi dvě hodiny jízdy od cesty. Oheň ani nerozdělávala, zdálo se jí to zbytečné, akorát by na sebe zbytečně upozorňovala lidi, kteří by se náhodou vyskytli někde poblíž. Takhle putovala další dva dny, ráno jezdila na lov, k večeru se utábořila a připravovala si jídlo na další dny cesty.
Třetí den v noci ji něco vyděsilo. Najednou se ozval nějaký podivný zvuk a po krátké chvíli dusot kopyt. Rychle vstala, uhasila oheň a rychle odešla odvázat koně a skrýt se do houští, kde vyčkávala, jestli se objeví potenciální nepřátelé. Hladila Devona, aby ho aspoň trochu uklidnila, i když věděla, že se nervozita z ní přenáší na koně. Po chvíli slyšela, jak dusot zesílil a opatrně uvolnila meč z kůže, která kolem něj byla omotaná, a připravila si ho, kdyby ho byla nucena použít.
Opatrně pustila Devona, za tu dobu se s ním celkem sžila a tak věděla, jak na některé situace kůň bude reagovat. Nebyl špatný, ani strašpytel, nezradí..
Vzala si luk, nasadila šíp a čekala, až se jezdci objeví. Po chvíli se objevila postava prvního z jezdců. Jel předkloněný, jako by se snažil co nejvíce splynout s koněm. Asi deset metrů za ním jeli další čtyři jezdci, "Chyťte ho, přece si nepokazíme dnešní lov!" Volali. Cože? Oni loví člověka? Ale co když si to zaslouží? Ale i kdyby, co jim k tomu dává právo!? Najednou se jí zajiskřilo v modrých očích, pozvedla luk k výstřelu, zamířila na jednoho za dvou lučištníků, ozvalo se zadrnčení tětivy a lučištník se svezl k zemi. Ostatní "lovci" přibrzdili a začali se rozhlížet. Jeden z nich vykřikl "Pozor! Někde tady je nějaký střelec, musíme ho okamžitě najít!"
To už ale měla připravený druhý šíp. Zamířila, opět se ozvalo to smrtelné zadrnčení tětivy a druhý lučištník se svezl k zemi. Šermíři už začali být opatrní a jeden z nich si všiml pohybu v křoví. Už se nestačila nachystat k dalšímu výstřelu, rychle odepla dýku od opasku a připravila se k nečekanému výpadu. Potichu vyčkávala, až se šermíř přiblíží dostatečně blízko, aby ho mohla bezpečně a smrtelně zranit, má jen jednu šanci a tu přece nesmí promeškat!
O vteřinku později se vymrštila proti lovci a bleskově zaútočila, stačil odrazit první útok, ale dalším ho poslala rovnou na věčné časy. Druhý šermíř už byl připravený na útok. Měl se svým dlouhým mečem obrovskou převahu. Jessiah začala nervóznět, stěží odrazila první útok a pak už málem nestíhala uhýbat těm následujícím. Po chvíli se ocitli tváří v tvář, když vtom ji něco napadlo. Sklonila hlavu a potichu začala něco mumlat, na tváři šermíře se zračilo překvapení a bylo jasně vidět, jak znejistěl. Pomalu zvedla oči a výhružně zavrčela: "Odejdi, nebo budeš proklet! Pohlédni na své druhy! Chceš-li takhle skončit i ty ještě dnes, stačí říct!"
Upřímně si přála, aby jí na to skočil. Šermíř vypadal, jako by toto varování zvažoval, po chvíli však stejně zaútočil. Po pár minutách boje ji přemohl. Jessiah ležela na lopatkách na zemi a těžce oddechovala. Po tváři jí stékal pramínek krve, přes lícní kost se jí táhl škrábanec od ozbrojencovy zbraně, už byla připravená na smrt a jen doufala, že šermíř udělá nějakou chybu, aby se mohla osvobodit, nebo že její smrt aspoň bude rychlá.
Najedou se kolem prohnal hnědý stín a srazil ozbrojence k zemi.Na nic nečekala, vědoma si tohom, že by jí to mohlo stát život. Sevřela znovu v ruce upuštěnou dýku a krátký meč, který tasila a rozběhla se k hřebci. Jen matně vnímala, jak se za ní zraněná postava staví na nohy a opět se pouští do pronásledování, tentokrát nového cíle.
Cítila, že jí muž bude každou chvíli dýchat na záda, slyšela křupání větviček pod jeho nohama spolu v rytmu jejího běhu a občasného škobrtnutí. Střet muže proti muži si nemůže dovolit. Ještě ne. Krátce se ohlédla, byl už tak blízko, ruka vyletěla vzhůru k poslednímu nápřahu, který byl předzvěstí bolesti a smrti.
A země se zachvěla.. od kopyt hnědého hřebce odlétaly kousky hlíny a jehličí, jak cválal přímo k nim, na poslední chvíli skočila k zemi na břicho, převalila se na bok a na záda a sledovala, jak se původnímu lovci do zad zabořil jezdcův meč. Kůň se vzepjal na zadní, zatančil před ní a opět se postavil za neklidného zaržání. Pronásledovatel se začal hroutit k zemi, meč mu vypadl z ruky a zabořil se do země přesně několik centimetrů od ní, přesto však nedokázala odtrhnout oči od siluety na koni. Když pomalu hřebce obrátil, konečně se vyhrabala na nohy a otřela si ruce, které měla odřené od lesního porostu a zakopávání při běhu.
Ani si nevšimla, že se spustil jemný letní deštík, který každou chvíli nabíral na síle. Muž, který seskočil z koně. se na ni obrátil. Odhadovala, že je jen o něco starší než ona, asi tak o dva tři roky, vypadal unaveně a taky trochu naštvaně, ale pořád nehnutě stál.
Chvíli se jen tak pozorovali, ani jeden z nich nepromluvil, v Jessiah začala hlodat zvědavost. Pomalu se sklonila pro svou dýku a očistila ji o utržený kousek látky. Pomalu si z tváře setřela krev, která se už trochu umírnila a znovu se ohlédla na jezdce. Protože byla tma, neviděla mu do tváře, a když se najednou pohnul, leknutím sebou cukla. Začala si v duchu nadávat: "Jsi husa! Děsíš se i člověka, který ti zachránil život! No, vlastně i ty jemu…"
Pozorovala ho, jak sesedá, v ruce pořád držel meč, a když k ní pomalu šel, ustoupila o dva kroky dozadu. "Jen klid. Děkuji ti, že jsi mi pomohla, neboj se, nic ti neudělám."
Jessiah na něj jen nedůvěřivě hleděla. "Proč bych se tě měla bát?!" odsekla, přestože se tím snažila skrýt nervozitu. Vzdorně pohodila hlavou, aby si trochu pročistila hlavu a shrnula z obličeje kapky deště a pronesla tichým, avšak silným hlasem: "Udělala jsem to i pro sebe, stejně by na mě asi brzo narazili, tak bylo lepší využít momentu překvapení." Pomalu přešla k místu, kde se stále poslušně skrýval její černý kůň. Opatrně si odepla pochvu od opasku, zasunula do ní očištěnou dýku a schovala ji do jedné ze sedlových brašen, také schovala luk a zbytek šípů, meč zabalila do jelenice a připjala na původní místo.
Jezdec, když ji viděl s lukem, hned o něco veseleji poznamenal: "Tak to ty jsi byla ten čarostřelec!" Mírně se na ni usmál, "No jo, takový prcek se v porostu ztratí snadno." Jessiah byla vyčerpaná a sotva se držela na nohou, navíc neměla náladu na rozplývání nad tím, kolik lidí dnes zabila ani na snášení blbých vtipů.
"Nejsem čarostřelec a nejsem ani prcek, kterého by bavilo sedět doma a vyšívat," bohužel, dodala v duchu. Jezdec se zdál zaskočen tónem jejího hlasu a navíc ostrostí její odpovědi.
Tvář mu trochu potemněla, když to viděla, trochu jí to zamrzelo, a tak ho pozvala ke svému "ohni", který dovedně a rychle vzkřísila.
"Na cestách?" Opatrně se jí zeptal.
"Tak nějak." Po chvíli se už nad ohněm opékalo maso, z něhož se linula krásná kořeněná vůně.
"Jak dlouho už cestuješ?" "Nevím jak dlouho přesně, ale dost dlouho, abych si dávala pozor na nebezpečné ozbrojence a na ty, které loví." Po chvíli z batohu vytáhla plášť,sice přestalo pršet ale dost se ochladilo. Zachumlala se do něj, pozorovala postavu sedící na druhé straně ohně a po chvíli prohlásila: "Ale na druhou stranu... Nepřítel mého nepřítele je můj přítel."
"A kam míříš, smím-li se zeptat?"
Chvíli přemýšlela. "Asi se vydám hledat štěstí na sever… Tady se toho moc dělat nedá…"
"A kam přesněji? Mám tam taky cestu."
"To nevím... kam mě nohy ponesou, kam mě zavede náhoda."
Domluvili se, že ho Jessiah doprovodí do nejbližšího severského města, kde měl předat zprávu a odtamtud se pak někam vydá.