#30436: - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re:  

 Ty, jako správný komunista, čerpáš jen z dobového komunistického tisku.

#30455: - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re:  

 V postsovětském období na sebe existence famózního protibolševického odboje strhává přirozeně značnou pozornost a stává se povýtce ikonickou záležitostí demokratického tábora, vůči níž se východoevropské společnosti vymezují, již všelijak módně zpředmětňují a na níž staví svou současnou identitu, jde-li o to, jak se vymezit vůči ruským politickým ambicím v regionu a sovětofilským náladám v zemi. Rozumí se, že řeč je především o Ukrajině, ale obdobně láskyplný přístup k vlastním hrdinům ve zbrani mají i pobaltské národy, pominout nelze ani „prokleté vojáky“ v lidově demokratickém Polsku atp. Bělorusko je jiný případ, dnešní státotvorný kult se soustřeďuje kolem protiněmeckých výkonů sovětských partyzánů, byť protisovětský odboj se v závěru války objevil i zde a také zde byl nemilosrdně potřen. Odpovídá to odlišné cestě, již země po rozpadu SSSR nastoupila a na níž se režim snaží vystavět svou identitu. Problém UPA lze nahlížet z různých hledisek. V pantheonu antikomunistického úsilí po právu zaujímá čestné místo jako doklad nezdolnosti národního cítění tváří v tvář totalitní mašinerii. Očima ukrajinisty se už problém tak jasným nejeví. Při vší úctyhodnosti jejího boje musíme vždy zpytovat společenský a dějinný kontext. A z něj jasně vychází, že množina ukrajinských identit je pohříchu mnohem obsáhlejší, než aby ji definoval jen heroicky antibolševický odboj. Srozumitelněji: moderní Ukrajina 20. století, to není jen Bandera, Šuchevyč, Šeptyckyj (nesourodé osobnosti, které ovšem spojuje vřelý vztah k ukrajinské státnosti), nýbrž i Semičastnyj, Podgornyj, Černěnko. Historik se s protisovětským odbojem samozřejmě může morálně ztotožnit, ale nesmí ztrácet smysl pro odstup, tak, aby byl vždy schopen adekvátně reagovat na otázku proč. Nejde tedy jen o obecnější otázku míry historikovy citové angažovanosti, ale schopnost vidět události v dějinných proporcích...antikomunismus stejně jako antifašismus se nerýmují nikterak samozřejmě s liberalismem. Válka s nejzákeřnější utopickou diktaturou 20. století ještě není absolutoriem z demokracie.

V případě ukrajinského „osvobozeneckého hnutí“ (uvozovky zohledňují normativnost tohoto pojmu a přístupnost k dalším interpretacím) je snad více než u obdobných hnutí ve východní Evropě namístě uvažovat o míře jeho poplatnosti evropským totalitním inspiracím (italský a německý fašismus), a je nutno zkoumat, zdali a jak tyto dílčí vzory promlouvaly do některých jeho drastických politických kroků.