Jen si vzpomeňme na první světovou válku. Některé české jednotky hnaly do útoku proti Srbům. Jejich důstojníci, převážně němečtí, se nestačili divit, vojáci nestříleli, ale hnali se jako diví, aby se mohli prvním srbským vojákům vzdát. Ne jeden z nich pak jako dobrovolník vstoupil do srbské armády, aby bojoval proti Rakousko-Uhersku. Když některý takový voják upadl do rakouského zajetí, byl postaven před popravčí četu nebo pověšen, jako zrádce. Ale oni zrádci nebyli. Byli Čechy a zažili na vlastní kůži germanizační útlak. Náš národ měl právo na sebeurčení.

Na ruské frontě to bylo obdobné. Tam při první příležitosti přecházely celé české jednotky, i s některými důstojníky, aby se nejen vzdali, ale aby vstoupili do československých legií. Již při transportu na frontu se dalo tušit, že Češi nejsou oporami Rakousko-Uherska. Z vojenských vlaků byla slyšet i zpívaná slova: „Červený šátečku kolem se toč, kolem se toč! Jedeme na Rusa nevíme proč, nevíme proč!“

Jeden z důvodů, proč nevznikly v protektorátu vojenské jednotky, které by bojovaly po boku Němců, byla obava, že jakmile by mohly, přešly by na stranu Rusů. Ostatně tak se zachovali i Slováci poslaní na ruskou frontu. Vzdávali se nejen pravidelným ruským jednotkám, ale navazovali kontakty i s partyzány, podporovali je a vstupovali do jejich řad.

Slovanské cítění Čechů a Slováků bylo velmi silné. Po osvobození Československa dále vzrostlo. Kamenem úrazu se stal 21. srpen 1968. Ještě dodnes jsme jej nezapomněli. Přesto však pocity slovanské vzájemnost v našem národě převládají. Kdyby tomu bylo jinak, vzali by lidé při volbě prezidenta republiky alternativu představovanou K. Schwarzenbergem, který je zosobněním germánského a sudetomilského směru se silným protiruským podtextem. A samozřejmě i pochopením pro americké imperiální zájmy. A všichni víme, že s touto orientací se čeští voliči většinou neztotožnili.

Přes dosud citlivé vzpomínky na 21. srpen 1968, sám jsem s rodinou za několik dní poté odjel do Rakouska a žil po určitou dobu ve Vídni, smýšlíme česky i slovansky. Tato skutečnost je překážkou pro rusofobní politiku, která má z nás učinit nepřátele Ruska. A tak každý, kdo odmítá se podřídit nám vnuceným zahraničně politickým směrům, musí poznat na vlastní kůži, že se to nevyplácí. Musí dostat co proto, aby se zařadil. Ale hle, prezident Zeman chce uchovat naše vztahy k Rusku, pokud možná jen málo změněné. Novináři jej obviňují, že svými poměrně přátelskými vztahy k Rusku destabilizuje ČR v zájmu ruských interesů.

A to není pravda! ČR destabilizují ti, jejichž zahraničně-politickou orientaci shledali voliči lehkou, kdežto M. Zemanovi dali svůj hlas. Prezident v zásadě drží vůči Rusku svou linii, jíž voliči většinově podpořili. Na tom nic nezmění ani mobilizace protizemanovských sil, pravděpodobně organizovaných i Američany. Pár tisíc křiklounů nemůže měnit volební výsledky. Útoky proti Zemanovi však nejsou minulostí. Podlehne jim, a pokud ano, do jaké míry? Toť otázka! Myslím si, že Zeman je příliš svůj a zároveň náš, než aby otočil kormidlem, jak impérium požaduje.