#904: Stana - Re: Re: Re: Re: Re: Re:  

omyl

babráte se téměř každým slovem a gestem z dokumentu a domýšlíte ...

P. Klára postupně uznala svou přehnanou péči, ale nemusela to ventilovat v tisku. Asi tak.

#905: - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re:  

 Netušila jsem, co jedna pravdivá výpověď o osobní zkušenosti vyvolá. 

Jsem osočována z toho, že jako státní úřednice a sociální pracovnice vynáším intimní podrobnosti z rodiny klienta.
Ano, státní úřednice jsem - svým zaměstnáním. Pomoc rodině jsem dělala a stále dělám jako dobrovolník organizace Klub dvojčat a vícerčat zabývající se podporou rodin s vícerčaty, kterou jsem založila a 20 let vedu. Organizace (jak již název napovídá) byla založena na principu svépomocné skupiny matek. Klub dvojčat a vícerčat neposkytuje sociální služby, ale pouze poradenství a podporu. Není registrovanou sociální službou, nejedná se tudíž o sociální práci. 
Za MPSV jsem byla pověřena koordinací péče o rodinu paterčat (právě proto, že jsem se s nimi znala a znala jejich potřeby z hlediska vícečetných rodin - proto mne také rodina oslovila). Mým úkolem bylo organizovat setkání se zástupci MPSV, Středočeského kraje, pečovatelské služby, městským úřadem Milovice, atd., a sháněním sponzorů, tak, aby rodina dostala to, co potřebuje a efektivní pomoc se nedublovala. S romskou komunitou nemám žádné zkušenosti a přistupovala jsem k nim tedy jako ke každé rodině s vícerčaty. Za 20 let jsem spolupracovala se stovkami rodin z různých sociálních vrstev i etnik.
Vím, co je sociální práce a znám také její kodexy. V tomto případě se o sociální práci tak, jak je obecně pojímána, od počátku nejednalo - k matce jsem "nastoupila" jako jedna z členek podpůrné skupiny matek, tak, jako to dělám běžně. To, že jsme se spřátelily bylo proto, že jsem ji navštěvovala v porodnici několikrát týdně a snažila se jí být oporou, když její rodina byla daleko. Vše se odehrávalo na základě dobrovolnosti a mého rozhodnutí. Ve chvíli, kdy po návratu matky s dětmi domů nebylo komu podporu rodiny předat (místní RC nemělo zájem, stejně jako romské iniciativy v místě), se moje role změnila v zaměstnavatele terénních pracovnic. Tehdy jsem byla logicky nucena "couvnout" z role "kamarádky"... To, že jsem si neudržela odstup byla chyba, přiznávám.
V reakcích na článek na iDnes je mi dále vytýkáno, že rozdmýchávám protiromské nálady. Nic takového nebylo a není mým záměrem. Jen jsem se pozastavila nad určitými specifiky (chcete-li folklórními obyčeji), které pro mne byly neznámé a občas i zarážející, zejména v situaci, kdy rodina nemá peníze a je odkázána na pomoc od států a dárců. 
Jsem zmatena z reakcí romských aktivistů - přistupovala jsem k této rodině jako ke každé jiné s vícerčaty, ale často jsem slýchala "My to máme jinak". Což ostatně vyplývá i z reakcí kritiků, kteří si vybrali z článku mé zděšení nad plýtváním potravinami. 
Nerozumím tomu. Znamená nediskriminace nutnost nastudování socio-kulturních tradic a zvyklostí všech etnik u nás žijících? Je mou povinností znát kulturní zvyklosti každého, kdo se na mne obrátí s prosbou o radu či pomoc? Nemělo by tomu být naopak?
Domnívám se, že pokud žádám od někoho pomoc či podporu, logicky přijímám jeho pravidla. A pokud ne, mohu pomoc kdykoliv odmítnout.