O Štětinovi je všeobecně známo, že v éře posrpnové normalizace horlivě dál navštěvoval Sovětský svaz. Jak ve svém životopise uvádí, do „říše zla“ jezdil prý výhradně jako vodák a horolezec. Celkem prý pětkrát. Opravdu? Spisový životopis uvádí něco jiného – jen mezi lety 1959 – 1972 byl v SSSR osmkrát. Připočteme-li k tomuto číslu jeho další oficiálně přiznané návštěvy po roce 1972, pak z toho nelze učinit jiný závěr než ten, že zemi svého úhlavního ideového nepřítele navštívil dvanáctkrát. Mnohé z těchto cest navíc podnikl do míst, kam obyčejný Rus vstoupit nesměl.

Čím si tuto zvláštní výsadu onen údajný antikomunista, jenž prý „vrátil rudou knížku ještě před prověrkami“, asi tak zasloužil? Možná s tím nějak souvisí jeho odvážný výpad proti komunistickému režimu z února 1977. Krátce poté, co měl Státní tajné bezpečnosti udat svoji kolegyni Šárku Neumannovou, že na pracovišti rozšiřovala úvodní prohlášení Charty 77, se svým podpisem zavázal k tomu, že s StB bude spolupracovat.

Vodák, nebo Plavec?

Od tohoto okamžiku získává náš neohrožený bojovník proti totalitě nové jméno – Plavec. O něco později byl převerbován k 1. správě, tedy komunistické rozvědce. Pecina v této souvislosti píše: „Nejpozoruhodnější na celé záležitosti je, že o Štětinově spolupráci s komunistickou rozvědkou neexistuje v dostupné části Archivu bezpečnostních složek jediný záznam, dokonce ani zápis v registru svazků. Že by si rozvědka jeho materiály vyžádala, a aniž by se ochotného tajného spolupracovníka, který se sám dobrovolně kompromitoval už při prvním kontaktu, jakkoli pokusila využít, odložila je ad acta? To je divné. Pravděpodobnější se jeví možnost, že Štětina byl v té době blokován ještě odjinud, z míst, s nimiž se ani v StB nediskutovalo, a tato jeho ochrana mimo jiné způsobila, že Štětina směl dál jezdit do zahraničí a trpět pod komunistickým jařmem způsobem, který dnes tak rád a tak dojemně popisuje“.

Krédo „antikomunisty“

Tušili byste, že k ideové výbavě příkladného antikomunisty patří následující „vyznání víry“?

„Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Vyškrtnut ze strany jsem byl kvůli odlišnému názoru na způsob řešení krizové situace v r. 1968. Své vyškrtnutí považuji za zcela logické, neboť odpovídá zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuji, že jsem si svého členství ve straně vážil. Přesto nejsem po svém vyškrtnutí zatrpklý. Události mne vedou pouze k hlubšímu přemýšlení a hledání kontextů v širších souvislostech (11. 5. 1977).

Čtěte ZDE: Recept na společenský úspěch: Připadáte si nedoceněni? Tančete na hrobech! Svému psu dejte jméno Štětina. Poklekněte před bustou. Ale pozor na Ostravu!

Čtěte ZDE: Ruská okupace 1968: Mýtus, který se nestal. Rusko nás neobsadilo. Kolaboranti jsou stále mezi námi. Až přijde „nový osmašedesátý“, půjdou nám po krku. Jdou už dnes

Soudruh s otevřeným srdcem

Chartistka Neumannová však není jediný člověk, kterého taváryšč Plavec zklamal. Nad jeho oportunismem dnes lamentuje i jeho bývalý kamarád, tehdejší šéfredaktor Světa v obrazech, Zdeněk Hrabica. Ten v literárním časopisu Obrys-Kmen (2005) zavzpomínal na to, jak spolu po roce 1970 sjížděli sibiřské řeky na jejich milované Matyldě, ozdobené symboly Komsomolské pravdy a Mladé fronty.

Štětina si prý získal důvěru nejen sovětských novinářů, ale i Hlavní správy pohraničních sil SSSR. „Když jsem se s nimi souběžně s Jaromírem Štětinou potkával, netajili se slovy o Štětinově lásce k Sovětskému svazu, o jeho obdivu ke krásné a tvrdé přírodě, k národopisu veliké ruské země a oblastem, kde žily malé národy. A tato pověst se zejména o něm, jako o vůdčí osobnosti, šířila rychlostí světla i do nejvyšších orgánů tehdejšího Ústředního výboru Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže, k nejvyšším představitelům Komunistické strany Sovětského svazu a SSSR. A zejména se odtud přenášela do výkonných orgánů Pohraničních vojsk Sovětského svazu a Ministerstva vnitra SSSR, které o takové expedici vždy s konečnou platností rozhodovaly. Štětina jim otevřel své srdce a oni jej přijali jako svého bratra.“

Převerbován?

A nyní Hrabicova vzpomínka na dobu, kdy se v českých dějinách opět lámaly ledy. A při pohledu na Jaromíra Štětinu můžeme dodat – i lidské charaktery.

 „Když jsem v pátek 17. listopadu 1989 kráčel spolu s průvodem zdaleka nejen studentů z Albertova přes Vyšehrad na pražskou Národní třídu, srazil jsem se já a náš průvod najednou na přístupovém schodišti Národního divadla s dvěma postavami, téměř nehybně stojícími; připomínaly sochy. Svou roli hrály dokonale. Byly ozdobeny trikolórou a zvednutou pravou rukou s "V" a držely heslo: "Nejsme jako ONI!" Nebylo možné je přehlédnout, kolegyni z Mladé fronty Danu Mazalovou a zasmušilého herce v roli téměř antického boha, Jaromíra Štětinu.

Hlavou mi náhle proběhlo: Jaromír Štětina vstupuje do velké politiky! Jenom jsem nechápal, kdo za ním tentokrát, právě v tuto chvíli, stojí? O této otázce přemýšlím vlastně dodneška. Zvláště mi všechno vstupovalo do hlavy proto, že předchozího dne, ve čtvrtek 16. listopadu 1989, mi při oslavě narozenin jedné mé dobré kamarádky v závodním klubu v Praze 2 sdělil tehdejší předseda ÚV SSM Vasil Mohorita následující: "Zítra přijď na Albertov, bude se obracet stránka historie. Kdyby došlo k zádrhelu, vyndám poslanecký průkaz a půjdu proti SNB, sám a v čele!" Jak se zdá, ani Mohoritovi, ani Štětinovi nechyběly tenkrát, na rozdíl ode mne a miliónů jiných, velmi důležité informace.

Při návštěvě předsedy FS Alexandra Dubčeka v Moskvě o nějaký týden později, kde jsem byl jako zpravodaj Světa v obrazech, jsem viděl, že Jaromír Štětina je v SSSR už zase jako ryba ve vodě. Dokonale se pohyboval mezi rychle pozměněnou politickou garniturou a uprostřed našich lidí s odznaky OF a VPN.“

Stále ve službě

Jaromír Štětina není v českých dějinách zdaleka jediný, kdo přeběhl na druhou stranu barikády. U příležitosti 70. výročí konce německé okupace naší vlasti můžeme zavzpomínat na různé české gestapáčky, kteří se hned krátce po osvobození stali agilními členy či alespoň spolupracovníky Revolučních gard, čistících národ od zrádců. Na rozdíl od Štětiny však jen chtěli – optikou „vyššího principu mravního“ samozřejmě neúčinně – zakrýt špínu, nashromážděnou předchozí kolaborací s okupační mocí.

Štětina však zamířil o patro „výš“ – za politickou kariérou, založenou na boji proti těm, kterým dříve tak ochotně sloužil. Nebo je to celé ještě trochu jinak? Co když jen správně rozpoznal, že „tábor míru a socialismu“ jen změnil své zeměpisné určení? Abychom tedy panu europoslanci nekřivdili – on žádným typickým převlékačem kabátů nejspíš není. Bolševikům totiž ve skutečnosti nikdy sloužit nepřestal.

#62985: -  

 ........ale jinak je "všeobecně známo" velké houby. 

#62985: -  

 Ano, to je o te havloidni svini opravdu všeobecně známo.