Ten prevét nad přístupovou cestou... vymyslel kdo?

#111: -  

 Nakreslil starosta. Originál si nechalo bouzovské SS za války jako doklad inferiority místního obyvatelstva, a používalo ho při politickém školení. Pak ho poslali jako dárek Goebbelsovi k narozeninám.

#111: -  

 Jde o tzv. flankovací/repelentní uvítací prevét.  Na Bouzově lze vypozorovat i náznaky některých dalších pokročilých útočištných prvků, jako dvojitá hradba, parkán, donjon, bergfrit, brána s přístupovou cestou v ostrém kopci, nekrytá dlouhá přístupová cesta, potlačení porostu v dostřelu a  a tak. Více o hradních obranných prvcích např. zde.

Promyšlené použití efektivních fortifikací  se vyskytuje spíše náhodně. Dlouhé válečné zkušenosti přežil málokdo. Pokud se po létech vrátil, našel državy zpustlé, vyrabované, bez síly k nějakému zlepšení. Výraznou výjimku tomto směru představoval Sebastien le Prestre deVauban, maršál ve službách Louise XIV, stát jsem já, l'Etat c'est moi, foneticky létasemua. Opravil tři stovky francouzských pevností, a třicet jich postavil. Když některou pevnost dobýval, počítalo se to na dny. Od vstupu do armády až do výslužby se zúčastnil celkem 48 obléhání, 140 bitev a šarvátek a byl osmkrát raněn. Avšak navzdory tomu, že významnou část života věrně sloužil francouzskému panovníkovi a požíval královy přízně, byl kritikem poměrů za jeho vlády a sepsáním literárního díla Projet d'une dixme royale (O králově desátku) upadl na sklonku života v nemilost jak královského dvora, tak i francouzské šlechty a duchovenstva. Tato kniha je považována za vynikající výkon v oblasti veřejných financí.

        Nedostatky fortifikací jsou někdy vysvětlovány tak, že nikdy nebyl pohotově dostatek obránců, nutných k jejich obsazení. Na druhé straně,  třeba na Kosti někdy na konci padesátých let prorazili díru do hladomorny a tam dochované středověké ostatky pálili tak dlouho, dokud za velkého hukotu všechny neshořely. Jejich prozkoumání je od té doby nemožné. Detaily kremace, provedené zedníky, se nechlubí nikdo.

Na leteckém snímku Kosti nicméně je patrné vícero nápadů, což svědčí o dlouhodobém  úsilí více generací. To koneckonců potvrdil při své návštěvě i Jan Žižka, který zde údajně znechuceně pravil "Kost patří psu" a zase odtáhl, opět s houževnatým doprovodem landfrídu v patách. Jestli ostatky v místním ubytovacím zařízení pocházely z jeho doby, nebo zda patřily domorodcům, to se už nedovíme.