Ještě před jeho pondělním příjezdem někdo nejprve poničil čínské vlajky na pražské Evropské třídě, těsně před příjezdem se je některé jiné osoby pokusily vyměnit za vlajky tibetské (někteří se přitom připoutali ke stožárům, kde vlajky vlály, a museli být sundáni za asistence policie a hasičů), další zase zkoušeli s tibetskou vlajkou vběhnout do vozovky těsně před příjezdem čínské delegace. Dnes se konala například protestní demonstrace, kterou dle zpráv na IDNES organizoval zdejší bloger Tomáš Peszynski, další demonstrace má pak v době, kdy tento článek píši, proběhnout poblíž Hradčanského náměstí a zúčastnit se jí mají některé známé osobnosti ze světa politiky, jako například Karel Schwarzenberg, Martin Bursík nebo Václav Malý.

Samozřejmě žijeme v demokratické zemi a je zcela v pořádku, že každý má právo protestovat, proti čemu uzná za vhodné. Někdo proti čínskému prezidentovi, jiný proti islamistům, další zase třeba proti letnímu času. Každý by však měl zvolit takový způsob protestu, který neomezuje práva někoho druhého, nepoškozuje něčí majetek, atd. Proto je zcela v pořádku, když někdo vyjde do ulic s tibetskou vlajkou nebo si ji vyvěsí z oken svého domu či auta. Ale nelze schvalovat, když někdo ničí vlajky čínské nebo někomu vbíhá do vozovky.

Lidé, protestující proti návštěvě čínského prezidenta či uzavírání obchodů s Čínou, nejčastěji argumentují tím, že Zeman, Sobotka a další naši politici pošlapávají lidská práva, upírají právo obyvatel Tibetu na samostatnost a tím pádem vyměňují demokracii a lidská práva za obchod. Je tomu však skutečně tak?

Čína je skutečně zemí, kde stále vládne komunistická strana a problémy s porušováním lidských práv tam opravdu jsou. Ale chová se Česká republika v otázce mezinárodních vztahů výrazně jinak než mnozí naši západní spojenci? I vrcholní představitelé západních zemí na návštěvu do Číny jezdí (například německá kancléřka Merkelová tam během svého funkčního působení byla tuším již osmkrát) a když například přijel čínský prezident loni na podzim do Velké Británie, dostalo se mu tam okázalého přijetí britskou královnou a v londýnských ulicích ho nadšeně vítaly davy lidí.

Někteří lidé v této souvislosti občas argumentují tím, že západní politici na rozdíl od českého prezidenta při jednáních s čínskou hlavou státu nastolují kromě ekonomických otázek i otázku lidských práv v Číně. Ovšem jak je občas jinými lidmi ironicky dodáváno, ta kritika porušování lidských práv v Číně je u západních politiků vždy nepřímo úměrná velikosti hospodářské spolupráce, případně výši dluhu jejich země vůči této asijské velmoci.

Další, co mě u našich aktivistů překvapuje, je jejich poněkud nestejný metr při kritice lidských práv v různých zemích světě. Když nyní při návštěvě čínského prezidenta vyrazili v tak hojném počtu do pražských ulic, jak je možné, že když například přijede na návštěvu České republiky saúdskoarabský princ, není v ulicích vidět žádné protestanty či aktivisty?

Vždyť v této zemi jsou lidská práva pošlapávána v mnohem větší míře než v Číně, zejména v případě žen. Jak je tedy možné, že například Karel Schwarzenberg, který patří k nejhlasitějším kritikům našeho sbližování s Čínou, právě se Saúdskou Arábií udržoval v době, kdy byl ministrem zahraničí, velmi přátelské vztahy? Obdobné je tomu i v případě Bahrajnu, Turecka a řady dalších (především muslimských) zemí. Ten dvojí metr našich aktivistů i některých našich politiků mi prostě nějak nejde do hlavy…