Celý příběh začal nevinným či spíše smutným prohlášením mladé publicistky Lucie Sulovské na sociální síti, že jim v rodině v pondělí zemřel pes. V několika odstavích popsala vztah, jaký k rodinnému psovi měla, s tím, že umřel a ona u toho nebyla a nemohla se s ním rozloučit.

Zdálo by se, že jde o běžný přístup ke zvířecímu členu rodiny. Nikoli však pro vicepremiéra, předsedu KDU-ČSL a bývalého veterinárního inspektora Pavla Bělobrádka. Ten bez milosti pod status blogerky napsal, že psi neumírají, ale chcípají.

„Neumřel. Umírají pouze lidé. Zvířata uhynou, pojdou, chcípnou (u nich to nemá vulgární podtext), padnou, zhasnou, jsou zabita, poražena... Dávat zvířatům lidské vlastnosti a používat u nich lidské výrazy (umírat, jídlo, jíst, kakakat atd.) je modernistické, levicové a liberální a hodí se k městské eko-etno-bio vychrtlině s korálky na krku, náušnicemi v nose, pupku a obočí, s plandající sukní (lunty) a pijící čaje z misky,“ vzkázal doslova Bělobrádek mladé blogerce.

#113780: - Černoprdelníci nejsou sluníčkáři? :-) 

 Sulovská není ovšem kdejaká blogerka, je to extrémní katolička, proto jí Bělobrádek upozornil, že je poněkud nekonzistentní ve svých postojích. 

Nic dramatického to nebylo. Zvíře skutečně neumírá, používá se to ale často pro zvířata, která velikostí dalekosáhle přesahují člověka např. u slona, velryby a to v situaci, kdy jsou lidé přítomni konci života takového zvířete, neboť je to jistý výraz úcty rozměrům daného zvířete. U psů se to skutečně přiliš nepoužívá a extrémní katolička by to užívat neměla. 

Mimochodem extrémní katolík je stejné hovado jako jakýkoliv extrémista obecně, tedy jako Zeman, Konvička, Putin, atd.