#12: - NE nerušit

Proč mají být zachovány Základní školy praktické ?

Protože jsou nejlepším řešením pro žáky s mentální retardací a dětí se závažnějšími výukovými problémy v důsledku sociálního znevýhodnění.

Integrace dětí se smyslovým nebo tělesným postižením závisí hlavně na materiálním vybavení školy, na specifických pomůckách důležitých pro výuku. Spolužáci tyto děti mezi sebe přijímají poměrně dobře, toto postižení berou spíše jako nemoc a při dobrém vedení se snaží těmto spolužákům pomáhat.

Integrace dětí s mentálním postižením je poměrně složitější, výchovně nesmírně náročná a ZŠ ani společnost na ni nejsou dostatečně připraveny. Spolužáci se na tyto děti většinou nedívají jako na ty, kterým je potřeba pomoci, ale jako na nejslabší článek, na kterém se snadno léčí vlastní komplexy. Tyto děti ale většinou intuitivně vycítí své postavení v kolektivu třídy a brání se mu různě, některé velmi nízkým sebevědomím, některé agresí vůči ostatním nebo záškoláctvím. Podobný problém mají i děti s hraničním intelektem, které výukově selhávají na ZŠ v důsledku sociálně slabého prostředí, které si své postavení „outsiderů“ ve třídě uvědomují o to víc. Touží po úspěchu, ocenění, pochvale a pokud ho nedosáhnou, často se stávají „dítětem s výchovnými problémy“.

ZŠ praktické proto neplní pouze funkci vzdělávací, ale i výchovnou a sociální a speciální pedagogové nejen funkci učitele, ale i sociálního pracovníka a psychologa.

Zvláště žáci ze sociálně znevýhodněného prostředí potřebují tuto pomoc nejvíce. V době, kdy se utvářejí a formují jejich osobnostní vlastnosti, kdy jsou ještě ovlivnitelní, tzn, v době základní školní docházky, se musí naučit podřídit a přizpůsobit se určitým pravidlům společnosti a životnímu režimu. Jestliže se nenaučí v tomto věku ráno vstát a mít povinnost jít do školy, nebudou ani v dospělosti chodit do zaměstnání. Pokud je ve třídě menší počet žáků, může třídní učitel dohlížet na docházku problematických dětí. My telefonujeme rodičům, pokud jejich dítě bez omluvy chybí, telefonujeme jejich ošetřujícímu lékaři, stanovujeme vnitřní pravidla školy pro omlouvání žáků z vyučování tak, abychom eliminovali záškoláctví. Ve větším počtu žáků ve třídě na ZŠ to třídní učitel neuhlídá a buďme upřímní, je rád, když nemusí ve výuce řešit kázeňské problémy,které s těmito žáky většinou přicházejí. Věnovat se totiž individuálně integrovaným dětem a zároveň 25 žákům je nad možnosti většiny pedagogů, kteří někdy nemají odborné vzdělání pro výuku integrovaných dětí.

Dalším úskalím pro blízkou budoucnost je počet žáků ze znevýhodněného sociokulturního prostředí. Naši bývalí absolventi se vrací na školu v 18 letech většinou proto, aby se pochlubili svým výučním listem, ale i svými potomky. Někteří mají ještě před dosažením plnoletosti děti, nedoučí se a počítají s tím, že budou dále plnit hlavně svoji funkci reprodukční. Je potřeba s nimi sociálně pracovat, aby ve svých potomcích neviděli zdroj své obživy.Toto je naprosto zásadní téma pro naši politickou reprezentaci. Zákony musí být nastaveny tak,aby zdrojem obživy byla jednoznačně práce. Mimo jiné, myslíme si, že řešením tohoto problému by ubylo i sympatizantů a přihlížejících rasistickým a neonacistickým útokům, které tak zaplňují naše média.

Pokud jde o aspekt vzdělávací, vychází osnovy ZŠ praktických z toho, že mohou být ke vzdělávání přijati i žáci, kterým se před vstupem do školy nikdo nevěnoval. Teprve příchodem do školy si někteří žáci začínají osvojovat návyky základní osobní hygieny, správné držení tužky, seznamují se s podnětnými a tvořivými pomůckami, leporely, které mnohé vidí poprvé v životě. Začíná se prostě od začátku a supluje se i předškolní příprava a hlavně rodina. ZŠ vychází z předpokladu, že určité vědomosti a návyky již žáci ovládají a jsou jim přirozeně známy, ale opak je pravdou. Proto se občas stává, že k nám přijde žák v páté třídě, nezná pojem listnatý strom, neví, že věta začíná velkým písmenem, ba píše slova dohromady a neumí sčítat s přechodem přes desítku. Protože na ZŠ jim v nižších ročnících utekly naprosté základy a ve vyšších ročnících už se tzv. „nechytali“ a neuměli tedy vůbec nic. Proto jsou naše osnovy stanoveny tak, aby bylo místo pro neustálé opakování a procvičování základny, elementárních znalostí, ze kterých vychází ta nadstavba. Při menším počtu žáků můžeme individuálně procvičovat to, co daný žák potřebuje. Při větším počtu žáků ve třídě to prostě nejde.

/Příkladem může být jedna moje bývalá žákyně, která k nám přišla v 7. třídě ze ZŠ, kde byla integrována, ale neuměla si spočítat prsty na rukou. Byla ale hodná, pěkně kreslila, tak tam nikomu nepřekážela. Že bylo její sebevědomí měřitelné v záporných hodnotách, nikoho netrápilo. Při příchodu na ZŠ praktickou seděla schoulená v lavici a jen očima prosila, abych se jí před třídou na nic neptala, protože se bála smíchu spolužáků. Po absolvování naší školy nás přišla za dva roky navštívit, aby nám ukázala čerstvý výuční list a nabídla mi, že by našim žákyním předvedla ukázku ze svého tanečního vystoupení, kterému se věnuje a velmi ji baví. Její totální nesebevědomí bylo pryč./ Chce to prostě najít na žácích něco, co lze rozvíjet, co je baví a v čem mohou v rámci svých možností vyniknout. Proto mají ZŠ praktické mezi sebou různé soutěže, hlavně sportovní, kde měří síly se sobě rovnými. V některých oblastech, např. výtvarných, se účastní i soutěží určených pro běžnou populaci a umísťují se na předních místech. Oproti běžné populaci ze ZŠ jsou v nevýhodě, protože tam je spousta žáků, kteří v rámci mimoškolní činnosti navštěvují různé zájmové placené kroužky, na které naši žáci nedosáhnou., nebo proto, že nejsou rodiči vedeni k tomu, že talent je potřeba rozvíjet. Z tohoto důvodu také na naší škole nabízíme volnočasové aktivity našim žákům, ale zdarma.

Velkým problémem v poslední době je spor o to, kdo na tento typ školy patří a komu je zařazením do ZŠ praktických upíráno vzdělání. My, speciální pedagogové to vidíme takto:

Dříve bylo psychologické vyšetření dítěte důvěrné a rodiče s ním mnohdy nebyli ani seznamováni. Byla to chyba, neboť určitě mají právo na informaci o svém dítěti. Dnes psycholog musí s výsledky vyšetření rodiče seznámit a dát mu ho k podpisu, proto se snaží termínu „mentální retardace“, nebo retardace v důsledku dlouhodobého nepodnětného prostředí tzv. „sociální debilitě“ spíše vyhnout, vyjádřit se nejednoznačně. Rodiče se s takovým verdiktem také velmi těžce smiřují a brání se mu. Chtěli by sice umístit své dítě na ZŠ praktickou, ale nechtějí vidět v závěrech psychologického vyšetření verdikt postižení. Jak ale definovat dítě, které se sice vejde intelektově do normy, ale nechce. Nemá motivaci, nechce se podřídit režimu školy, nemá doma zázemí pro přípravu, nemá pomůcky, prostě nemá ani ono ani rodiče zájem. Není totiž výjimkou, že v rodině musí ráno vstávat pouze děti do školy. Tam nepomůže sebevětší snaha institucí ani učitelů, dítě nemůže na běžné ZŠ obstát.

Dále si myslíme, že pokud na ZŠ budou zůstávat žáci, kteří výukově selhávají hlavně v důsledku sociálně nepodnětného prostředí, budou se docházce do školy všemožně vyhýbat. Učitelé při větším počtu žáků ve třídě nebudou mít prostor a ani čas na důslednou kontrolu a z těchto žáků se budou tvořit „party záškoláků“, kde ve velikosti je síla. Potom se pracující občané budou bát jít v dopoledních hodinách do zaměstnání, aby jim někdo nevykradl byt nebo auto.

Prostě tento typ škol má v naší společnosti své místo a své opodstatnění a měli bychom se řídit naší tradicí a našimi zkušenostmi a ne se ukvapeně rozhodovat pod nátlakem nově vznikajících organizací, které mnohdy rozhodují a jednají populisticky a bez hlubší znalosti a analýzy problému. Úspora finančních prostředků rušením ZŠ praktických by se nám mohla v budoucnu vymstít.

Téměř všichni žáci z našeho typu školy odcházejí do učebních oborů pro ně přizpůsobených. Zůstanou-li na klasických ZŠ, vycházejí v nižších ročnících, bez patřičných vědomostí a plní už tak velkou skupinu nezaměstnaných bez vzdělání.

Mgr. Jarmila Kitnerová a kolektiv spec. pedagogů

ZŠ, PŠ a DD Brno