#2049: - Re: Re: Jednodenní hladovka? Studentský trapas:

Posloupnost událostí

[editovat] Před rokem 1951

V roce 1945 byli bratři Mašínovi vyznamenáni medailí „Za chrabrost“ za „osobní statečnost v době války“. Ctirad Mašín po roce 1948, když studoval na vysoké škole, absolvoval záškodnický kurs, organizovaný Svazem brannosti a SČM.^[1]

[editovat] Přepadení služebny SNB v Chlumci nad Cidlinou

První větší akce skupiny, na které bratry Mašíny doprovázel Milan Paumer, se odehrála v Chlumci nad Cidlinou 13. září 1951. Skupina přepadla zdejší služebnu Sboru národní bezpečnosti (SNB).^[2] Bratři měli dva plány, nakonec byl zvolen Josefův, a to příslušníka zlikvidovat železnou tyčí. Tlustou železnou tyčí udeřil Kašíka Ctirad, příslušník ale po úderu neztratil vědomí, a tak byl zastřelen.^[3] Na Kašíka, člena Československé strany lidové, vedla spis Státní bezpečnost, která se zaměřila na jeho hlubokou víru v Boha.^[2]

[editovat] Přepadení služebny SNB v Čelákovicích

Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata se 28. září 1951 rozhodli opatřit další zbraně, a proto přepadli další služebnu SNB, tentokrát v Čelákovicích.^[2] Tentokrát byl zvolen postup, který vymyslel Ctirad – a to příslušníka „okecat, pak mu říct ruce vzhůru, odzbrojit ho, svázat, uspat chloroformem a pak ho oddělat“.^[3] Čelákovického příslušníka Jaroslava Honzátka, který toho dne zastupoval za kolegu, vylákali ze služebny pod záminkou dopravní nehody. Příslušníka poté odzbrojili, svázali a vrátili se s ním na služebnu. Zde odcizili několik samopalů, pistole a střelivo. Chloroformem omámeného a spoutaného Honzátka poté podřízl Ctirad Mašín dýkou. Vražda byla považována za loupežné přepadení a její politické podbarvení vyšlo najevo až v souvislosti se soudním řízením s částí skupiny.^[2]

[editovat] Nezdařený pokus o emigraci

První pokus skupiny o emigraci selhal, když byl zatčen agent CIC, který je měl doprovázet. Během výslechu prozradil jméno Ctirada Mašína. V říjnu 1951 byli oba bratři a strýc Ctibor Novák zatčeni StB a byli mučeni. Vyšetřovatelé ale nepřišli na to, že mají v rukou muže zodpovědné za přepadení policejních stanic. Josef Mašín a jeho strýc byl propuštěni po několika měsících. Ctirad Mašín byl v srpnu 1952 odsouzen ke dvěma a půl roku odnětí svobody. Ctirad byl ve výkonu trestu v uranových dolech v Jáchymově. Trest mu zkrátila amnestie prezidenta v červnu 1953.^[4]

[editovat] Přepadení vozu s výplatami

2. srpna 1952 zastavili Josef Mašín a Václav Švéda ve stejnokrojích Lidových milicí ve Hedvikově na Kutnohorsku vůz se čtyřmi zaměstnanci společnosti Kovolis, v němž byly převáženy mzdy pro zaměstnance (884 239 korun). Při potyčce byl zabit účetní Josef Rošický.^[2] Rošický byl údajně členem KSČ, což dokládá protokol policie z místa činu.^[5] Údajní svědci však tvrdí, že Rošický členem strany nebyl, funkcím se vyhýbal a v době před únorovým komunistickým převratem prý dokonce patřil k blízkým spolupracovníkům tehdejších majitelů závodu. Došlo prý patrně k záměně s milicionářem Rosickým.^[6]

Informace o převozu výplat měla skupina od svého člena Zbyňka Janaty, který v závodu také pracoval. Loupež byla zdůvodněna potřebou opatření hotovosti, za kterou skupina pořídila motorky Jawa, čímž měly být umožněny rychlé přesuny při jejich odbojové činnosti. Část peněz prý však Švéda použil i ke koupi rozkládacího gauče a budování vodovodu ve svém domě.^[2]

[editovat] Zapalování stohů

7. září 1953 zapálili Ctirad Mašín a Václav Švéda v okolí Pivína několik stohů slámy, což zdůvodnili tím, že chtějí oslabit násilnou kolektivizaci. Při potyčce s místními dobrovolnými hasiči postřelil Mašín Jana Leciána; ten přišel o oko.^[2]

[editovat] Údajná příprava atentátu na Gottwalda

Nedlouho poté, co byla v roce 2008 činnost Mašínů oceněna premiérem Mirkem Topolánkem, přišel tehdejší ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček s informací, že podle archivních materiálů plánovala skupina i útok na Klementa Gottwalda (jenž zemřel v březnu 1953) a další funkcionáře komunistického totalitního režimu. Zdrojem pro tyto informace je výpověď strýce bratrů Mašínových – Ctibora Nováka – zachycená v záznamech Státní bezpečnosti (StB).^[7] Podle Paumera se o útocích jen uvažovalo, a proto je možné s ohledem na vyšetřovací metody StB a zájem komunistů spojit se skupinou Mašínů závažné zločiny považovat výpověď Ctibora Nováka za vynucenou těsně před jeho popravou.^[8]

[editovat] Útěk z Československa

V říjnu 1953 se pětičlenná skupinka rozhodla opustit Československo a přejít do západního Berlína. V noci z 3. na 4. října překročili hranice Československa. Na území NDR byla skupina odhalena a pronásledována příslušníky bezpečnostních sil. Celkem bylo proti pěti odbojářům mobilizováno 20 000 příslušníků Volkspolizei a Sovětské armády. Ve stanici Uckro byli při pokusu o zatčení skupiny zastřeleni komisaři Volkspolizei Hermann Grumini a Martin Lehmann, další policista byl těžce zraněn. Potom byli při obkličování u Waldowa zastřeleni příslušníci Volkspolizei Herbert Hoffmann (31) a Heinz Sunkel (23).

Dva členové skupiny, Zbyněk Janata a Václav Švéda, byli dopadeni (Janata ve stanici Uckro, Švéda vážně zraněn v obklíčení u Waldowa) a vydáni do Československa, kde pak byli popraveni.

Josef Mašín a Milan Paumer dorazili do západního Berlína 31. října přes kasárna Rudé armády. Ctirad Mašín dosáhl západní části Berlína téhož dne na podvozku vlaku. Milan Paumer byl poté několik dní hospitalizován s průstřelem břicha. Později, v USA, se všichni tři přeživší členové skupiny přihlásili do americké armády (82. výsadková divize, Fort Bragg), kde podle svých vlastních slov chtěli pokračovat v boji proti komunismu v řadách americké armády či se navrátit do Československa jako agenti chodci. Josef Mašín také uvádí, že již po deseti dnech pobytu v západním Berlíně navrhovali návrat do NDR za účelem osvobození Václava Švédy, plán se ale nesetkal s pochopením americké strany a byl označen za „šílený“. Jediný fakt, který je nezávisle potvrzený, je skutečnost, že v americké armádě odsloužili pouze minimum nutné pro získání amerického občanství na základě Lodge-Philbin Act a po svém útěku se žádné akce proti komunistům nezúčastnili.

[editovat] Oběti na životech

Během ilegálních akcí skupiny na území ČSR a posléze při odchodu skupiny do Německa bylo zabito celkem sedm osob na straně protivníků skupiny. V Československu byly v souvislosti s činy skupiny odsouzeny a popraveny tři osoby. Ve věznici zemřela čtvrtá. Samotní Mašínové měli pod vlivem komunistické propagandy představu, že existuje v ČSR více odbojových skupin (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale ve skutečnosti tito lidé byli pouze obětí režimu a pokud se nějaké protikomunistické akce skutečně odehrály, nebyly patrně nijak organizované.^[9]

Výčet přímých a nepřímých obětí boje skupiny Josef Mašín, Ctirad Mašín, Milan Paumer, Zbyněk Janata, Václav Švéda:

• 2 příslušníci Sboru národní bezpečnosti.
• Pokladník Rošický.
• 2 komisaři východoněmeckých ozbrojených složek „Volkspolizei“ na stanici Uckro, oba zastřeleni Ctiradem Mašínem.^[10]
• 2 příslušníci „Volkspolizei“ během obklíčení v lesíku u Waldowa, oba zastřeleni Ctiradem Mašínem.^[11]
• V souvislosti s pronásledováním skupiny v NDR zemřeli i 3 policisté střelbou z vlastní strany.

Popravení členové skupiny:

• Zbyněk Janata: Odsouzen za velezradu, pokus o vraždu, loupež a rozkrádání národního majetku k trestu smrti. Jeho otec žádal o milost či zmírnění trestu prezidenta republiky Antonína Zápotockého. Zbyněk Janata byl popraven v Praze na Pankráci společně s Václavem Švédou a Ctiborem Novákem dne 2. května 1955.
• Václav Švéda: Odsouzen k smrti a popraven za velezradu, sabotáže, pokus vraždy, loupež a rozkrádání. V r. 1993 krajským soudem v obnoveném řízení posmrtně rehabilitován, zproštěn obžaloby z trestných činů sabotáže a velezrady, ale znovu odsouzen pro pokus vraždy, loupeže a rozkrádání k úhrnnému zbytkovému trestu patnácti let. Měl 2 děti. Dopis otce na rozloučenou dostaly až po 40 letech.

V souvislosti s působením skupiny byli odsouzeni také:

• Ctibor Novák: bratr Z. Mašínové. Popraven 2. 5. 1955. Rozsudek uvádí: „Ctibor Novák je ústřední postavou, inspirátorem aktivit skupiny a podněcovatelem ostatních mladistvých účastníků ke špionáži ve prospěch imperialistických mocností. Spáchal trestný čin velezrady podle § 78, odst. 3 písm. d, zák. č. 86/50.“ V kauze „Trestní věc proti Ctiboru Novákovi a spol.“ byly vykonány celkem 3 rozsudky smrti. Rozsudky vynesl Nejvyšší soud v Praze, předseda senátu JUDr. Jan Novák, prokurátor JUDr. Václav Šáňa. Vyšetřování trvalo více než rok. V roce 1990 byl rehabilitován. Návrhem krajské vojenské rehabilitační komise v Hradci Králové z 23. 3. 1991 byl povýšen na plukovníka in memoriam.^[12]
• Zdenka Mašínová (roz. Nováková): 25 let odnětí svobody, velezrada, spoluúčast ve „zločinném spiknutí proti republice“. Zemřela 12. 6. 1956 ve věznici.

Ctirad Mašín rok a půl před svou smrtí odmítl názory, že při přepadení služeben SNB zabíjet nechtěli, ale měli zájem jen o zbraně. Otevřeně přiznal, že cílem skupiny bylo zabití komunistů a jejich přisluhovačů.^[3] v roce 2011 Ctirad Mašín zpochybňoval počet zabitých vojáků a policistů, patrně jich bylo podle jeho slov o 1 více (tedy 5), také zpochybnil jejich fotografie.

[editovat] Hodnocení činů skupiny

V české veřejnosti lze identifikovat dva tábory, z nichž jeden považuje skupinu bratrů Mašínů za lupiče a vrahy, druhý za národní hrdiny, kteří vedli legitimní ozbrojený odboj proti totalitnímu komunistickému režimu, který vyhlásil třídní boj a tyranizoval český národ.

V roce 2011 uskutečnila agentura SC & C průzkum veřejného mínění v ČR s tematikou odbojové skupiny bratří Mašínů. Průzkumu se zúčastnilo 675 lidí. Podle tohoto průzkumu bratry Mašíny považuje za hrdiny 15 % respondentů. 25 % respondentů si myslí, že by měli být za své činy souzeni. Pro 27 % je činnost v letech 1951–1953 neospravedlnitelný kriminální čin oproti 40 %, kteří na to nemají jednoznačný názor. 65 % oslovených, kteří je znají, si myslí, že si žádné ocenění nezaslouží, oproti 30 %, kteří navržené medaile od ministra obrany schvalují. 5 % dotázaných by doporučilo udělení státního vyznamenání. Průzkum uveřejnila Česká televize 20. srpna 2011.^[13]

[editovat] Rambousek, Škvorečtí a Havel

Ota Rambousek napsal, převážně podle vyprávění Ctirada Mašína, útlou knihu s názvem Jenom ne strach (1986). Na jaře 1987 obdrželo rukopis nakladatelství manželů Škvoreckých '68 Publishers. Škvorečtí měli knihu vydat, jelikož bratři Mašíni byli mezi krajany v emigraci populární. Ukázky z knihy byly otištěny v časopise Západ (duben 1987), který byl zaslán Václavu Havlovi do ČSSR. Václav Havel poslal do Toronta 16. prosince 1987 reakci na úryvky knihy, které si v časopise Západ přečetl, aniž by si vyžádal rukopis knihy, který byl již hotov a z něhož by mohl lépe pochopit celkový kontext. Havel o tom, co četl v Západu, napsal Škvoreckému: „Mám výhrady proti některým jeho polohám, které bych tu nerad teď nějak stručně charakterizoval, protože bych je tím asi simplifikoval. Snad jen to bych mohl, že mi přecházel mráz po zádech, když se na stránkách Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil.“

Ctirad Mašín si obsah dopisu vysvětlil jako výsledek dozoru StB, která na Václava Havla dohlížela. Také poznámku o spolužákovi nekomentoval, Václava Havla neznal a na škole v Poděbradech byli zapsáni v různých ročnících. Proč se Havel označil za spolužáka Mašínů, je záhadou, snad se tím snažil navodit více přátelský tón a mírnit tím kritičnost soudu bratrů Mašínů.^[14] Kniha poté u Škvoreckých nevyšla, až v roce 1990 ji vydalo Nezávislé tiskové středisko. Ctirad Mašín se ještě k Havlově dopisu, kde byl označen za „spolužáka z Poděbrad“, vrátil 25. srpna 1996 v dopise, v němž vyzývá Havla, aby odstoupil.^[15]

Mašínovu kritiku Havla kritizuje i chartista a evangelický farář Miloš Rejchrt. Činí tak v dopise, který zaslal na ministrovo obrany do rukou Alexandra Vondry v srpnu 2011. Rejchrt se cítí dotčen, že by měl být oceněn člověk, který použil slova, podle kterých je Václav Havel „kretén pěstovanej estébákama“.^[16] „Autorovi tohoto výroku o prezidentovi mé republiky má nyní ministr vlády téže republiky vzdávat hold a předávat vyznamenání. Prosím, vážený pane ministře, vzepři se tomu, předveď, že i politik si může uchovat kontinuitu osobního směřování a nerozcupovat svůj život v nespojitelné útržky.“^[17]

[editovat] Rehabilitace a zbytkové tresty

V 90. letech proběhla částečná rehabilitace lidí, kteří se v 50. letech vydali na cestu ozbrojeného odporu proti KSČ. Celkem zůstalo zbytkových trestů po rehabil. řízeních v 90. letech cca 50 000.^[18] Zákon č. 198/1993 Sb. (o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu) označuje odboj proti režimu za „spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty“.^[19] O zbytkových trestech a justici promluvil J. Mašín v Bohemia Hall.^[20]

[editovat] Nominace na Čestnou medaili T. G. Masaryka

V roce 1998 byli bratři Mašínové navrženi na Čestnou medaili T. G. Masaryka. Návrh byl komisí Masarykova demokratického hnutí tehdy zamítnut, s tím, že „někoho“ zabili. Navrhovatelé, místopředseda Masarykova demokratického hnutí doc. Vratislav Preclík a PhDr. Zdeněk Koňák, žák Václava Černého, kteří usilovali o ocenění obou bratří a Milana Paumera již od roku 1995, byli tehdy na předsednictvu Masarykova demokratického hnutí přehlasováni. Čestná medaile Tomáše Garrigua Masaryka, kterou převzala Zdena Mašínová (sestra bratří Mašínů), byla potom udělena jejich otci, generálu Josefu Mašínovi, in memoriam.