Vážení kolegové, přátelé! Dámy a pánové!

Dovolte mi, abych vás přivítal na dalším pravidelném zasedání Mezinárodního diskuzního klubu Valdaj.

Skutečně již více než deset let se v tomto formátu konají diskuse k aktuálním problémům, projednávají se způsoby a perspektivy rozvoje Ruska a celého světa. Je samozřejmé, že se složení účastníků mění, ale celkově existuje, dá se tak říci, páteř tohoto diskuzního fóra: už jsme se, jak se mi zdá, vytvořili jakési prostředí vzájemného porozumění.

Probíhá zde otevřená diskuse, je to otevřená intelektuální platforma, výměna názorů, hodnocení, prognóz, které jsou pro nás v Rusku velmi důležité. A chci poděkovat všem ruským a zahraničním politikům, expertům, veřejným činitelům, novinářům, kteří se podílejí na práci tohoto klubu.

V letošním roce se naše diskuse soustředila na otázkách války a míru. Toto téma samozřejmě vzrušovalo lidstvo v průběhu všech jeho dějin. Už v dobách starověku a antiky se vedly spory o povaze a příčinách konfliktů, o spravedlivém a nespravedlivém použití síly, o tom, zda války budou vždy doprovázet rozvoj civilizace, střídaje se s příměřím, anebo přijde čas, kdy se spory a rozpory budou řešit bez války.

Jistě se zde vzpomínalo na našeho velikého spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Ve své skvělé knize Vojna a mír nazval válku odporující lidské mysli a celé lidské povaze událostí a mír považoval za blaho pro lidi.

A opravdu, mír, život v míru byl a zůstává ideálem lidstva. Státníci, filozofové, právníci nejednou nabízeli modely mírové součinnosti států. Různé aliance, koalice vyhlašovaly za svůj cíl zajištění trvalého, jak se kdysi říkalo, "věčného" míru. Problém je však v tom, že se východisko z nahromaděných rozporů často hledalo přece jen cestou války. Samotná válka pak sloužila jako prostředek k nastolení nových poválečných hierarchií ve světě.

Spolu s tím mír jako stav světové politiky nikdy nebyl stabilní a nevznikal sám o sobě. Mírová období jak v evropské, tak i světové historii vždy byla spojena se zakotvením a udržováním vytvořené rovnováhy sil. Tak to bylo v 17. století, Tak tomu bylo i v 19. století, v období Vídeňského kongresu. A taky před 70 lety v Jaltě, když vítězové nad nacizmem rozhodovali o ustavení Organizace spojených národů, o principech vztahů mezi státy.

Když se objevily jaderné zbraně, začalo být jasné, že v globálním konfliktu nemůže být vítězů. Výsledek mohl být jen jeden – zaručené vzájemné zničení. Nakonec to dopadlo tak, že člověk ve snaze vytvořit stále více zničující zbraně udělal velkou válku nesmyslnou.

Mimochodem, generace světových lídrů 50., 60., 70. a dokonce i 80. let skutečně nahlížela na použití vojenské síly jako na výjimečné opatření. A v tomto ohledu se chovaly  zodpovědně, vážily všechny okolnosti a možné důsledky.

Konec „studené války“ znamenal také konec ideologického soupeření, ale základ pro spory a geopolitické konflikty vůbec nezmizel. U všech zemí vždy jsou a budou své zájmy, které občas protichůdné zájmy. A vývoj světové historie vždy doprovázela konkurence mocností a jejich aliancí. Což je podle mého názoru naprosto přirozené.

Hlavní je, aby taková konkurence probíhala v rámci určitých politických, právních, morálních norem a pravidel. Jinak rivalita, střet zájmů skrývají v sobě nebezpečí akutních krizí a dramatických nezdarů.

Nejednou jsme to viděli v minulosti. A dnes se, bohužel, opět setkáváme s podobnými situacemi. Pokusy prosazovat model jednostranné dominance všemi prostředky, a už jsem o tom mnohokrát mluvil, způsobily rozkolísání systémů mezinárodního práva a globální regulace, a to znamená, že existuje hrozba, že se konkurence – politická, ekonomická, vojenská – může stát neovladatelnou.

Co může znamenat taková neovladatelná konkurence například pro oblast mezinárodní bezpečnosti? Nárůst počtu lokálních konfliktů, zejména v "hraničních" regionech, kde se setkávají zájmy velkých mocností nebo bloků. A také pravděpodobný postupný rozpad systému nešíření zbraní hromadného ničení (což považuji za extrémně nebezpečné), a jako výsledek – nové kolo závodů ve zbrojení.

Již se objevila koncepce tzv. prvního odzbrojujícího úderu, včetně použití přesně naváděných nejaderných prostředků velkého doletu, srovnatelných svým účinkem s jadernými zbraněmi.

Jak víme, pod záminkou raketové a jaderné hrozby ze strany Íránu byla zničena hlavní opora současné mezinárodní bezpečnosti – Smlouva o omezení protiraketové obrany. USA ji jednostranně vypověděly. Dnes mimochodem je íránský jaderný problém vyřešen, žádná hrozba ze strany Íránu neexistovala, jak jsme o tom mluvili, a není. Důvod, který prý přinutil naše americké partnery budovat systém protiraketové obrany, zmizel. Tedy měli jsme právo očekávat, že se práce na vývoji amerického systému PRO zastaví. A co vidíme ve skutečnosti? Nic takového se neděje, ba naopak – všechno pokračuje.

Před několika dny se konaly první zkoušky systému PRO USA v Evropě. Co to znamená? To znamená, že když jsme se přeli s našimi americkými partnery, měli jsme pravdu. Pokoušeli se nás, vlastně i celý svět, opět prachobyčejně uvést v omyl. A mám-li to říci na rovinu – klamali nás. Problém není v domnělé íránské jaderné hrozbě, která nikdy neexistovala. Podstata spočívá ve snaze zničit strategickou rovnováhu, změnit poměr sil ve svůj prospěch tak, aby se nejen dosáhlo dominance, ale aby se získala možnost diktovat svou vůli všem, jak svým geopolitickým konkurentům, tak i, myslím si, svým spojencům. Je to velmi nebezpečný scénář vývoje událostí, je škodlivý pro všechny, včetně, podle mého názoru, samotných Spojených států.

Význam odstrašujícího faktoru jaderných zbraní se začal snižovat. U někoho možná dokonce vznikla iluze, že v globálním konfliktu lze opět dosáhnout reálného vítězství jedné ze stran, a to bez nevratných, jak říkají odborníci, nepřijatelných důsledků pro vítěze, v případě, že vítěz vůbec zůstane.

Za poslední čtvrt století práh použití síly se již zřetelně snížil. Získaná po dvou světových válkách protiválečná imunita, která existovala doslova na psychologické, podvědomé úrovni, začala slábnout. Samotné vnímání války se změnilo: pro diváky u obrazovek televizorů se proměňovala a stala se dnes efektním mediálním obrázkem, jakože  v průběhu vojenských akcí neumírají a netrpí lidé, neničí se města a celé státy.

Bohužel, vojenská terminologie zní dnes prakticky ve všech oblastech života. Tak tedy, realita dnešní globální ekonomiky  to jsou obchodní a sankční války, to už se stalo stereotypem médií. Přitom sankce jsou využívány .., jako nástroj nekalé konkurence, s cílem omezit nebo zcela "vytlačit" soupeře z trhů. Jako příklad uvedu skutečnou epidemii pokut ze strany Spojených států vůči firmám, včetně evropských společností. Používají se vymyšlené důvody, tvrdě jsou trestáni ti, kteří se odvážili porušit jednostranné americké sankce.

Víte, samozřejmě, není to možná ruská věc, ale máme tu diskusní klub, proto se přece jen dovolím zeptat: jedná se tak se spojenci? Ne, tak zacházejí s vazaly, kteří se odvážili jednat na vlastní pěst. Jsou trestáni za špatné chování.

Tedy, jen v loňském roce byla jedné z francouzských bank uložena pokuta ve výši téměř 9 miliard dolarů, 8,9, domnívám se. Toyota zaplatila 1,2 miliardy dolarů, německá Commerzbank podepsala dohodu o zaplacení do amerického rozpočtu 1,7 miliardy dolarů, a tak dále.

Vidíme také, jak se vyvíjí proces vytváření neprůhledných ekonomických bloků, přičemž proces tvorby těchto struktur, vykazuje téměř všechna pravidla konspirace. Úkol je jasný: přeformátovat světovou ekonomiku tak, aby přinášela ještě větší rentu z vlastní nadvlády a šíření svých standardů ekonomické, obchodní a technologické regulace.

Formování ekonomických bloků tím způsobem, že se budou vnucovat své podmínky nejsilnějším hráčům, nepochybně neudělá svět bezpečnějším, ale pouze pokládá časované miny, připravuje půdu pro budoucí konflikty. Byla přece kdysi vytvořena Světová obchodní organizace. Ano, složitě se tam debatuje, ano, kolo jednání v Dauhá se možná dostalo do slepé uličky, ale přesto je třeba stále hledat východiska a kompromisy, protože jen kompromisy mohou vytvořit dlouhodobý systém vztahů v jakékoliv oblasti, včetně ekonomiky. A jestliže se jen předstírá, že tyto obavy některých zemí, účastníků mezinárodního ekonomického komunikace, nejsou zajímavé, že je lze tak nějak obejít, pak tímto nikam nezmizí, tyto rozpory, nikdo je přece nevyřeší, zůstanou a to znamená, že jednou o sobě dají vědět.
Víte, my máme jiný přístup. V průběhu vzniku Euroasijské hospodářské unie se snažíme budovat vztahy s našimi partnery, včetně vyladění společné práce v rámci čínské iniciativy Hedvábná stezka. Aktivně a na zcela rovnoprávném základě pracujeme v rámci BRICS, APEC, skupiny G20.

Globální informační prostor dnes, obrazně řečeno, také otřásají války. Agresivně se vnucuje "jediný správný" názor a výklad událostí, upravují se anebo zamlčují určitá fakta. Už jsme si všichni zvykli na označování nálepkami a na vytváření obrazu nepřítele.

Úřady zemí, které, zdálo by se, vždy vyzývaly ctít hodnoty svobody slova, volného šíření informací (jak často jsme tohle slyšeli v dřívějších dobách!), se nyní snaží bránit šíření objektivních informací a jakýkoliv jiný názor, lišící se od jejich vlastního, označují za nepřátelskou propagandu, s níž je třeba bojovat, přičemž zjevně nedemokratickými prostředky.

Bohužel slova "válka", "konflikt" se stále častěji  používají, když se hovoří také o vztazích lidí různých kultur, náboženství, národností. V současné době se stovky tisíc migrantů pokouší integrovat do jiné společnosti, přičemž nemají profesi, neznají jazyk, tradice, kulturu zemí, do nichž se stěhují. A domorodí obyvatelé, samozřejmě – a o tom je třeba otevřeně mluvit, není možné vše lakovat na růžovo – původní obyvatelé podrážděně hovoří o cizím vpádu, o zhoršení kriminální situace, o penězích, které jsou vynakládány na uprchlíky z rozpočtů příslušných zemí.

Samozřejmě, mnoho lidí, většina lidí, soucítí s uprchlíky, chtějí jim pomoci. Otázkou je, jak to udělat a při tom nepoškodit zájmy obyvatel v těch zemích, kam běženci směřují. Ale šokový, hromadný, neregulovaný střet různého způsobu života může vést a již vede k růstu nacionalismu a nesnášenlivosti, k vyvolání permanentního konfliktu ve společnosti.

Vážení kolegové, buďme realisté: vojenská síla samozřejmě je a bezpochyby ještě dlouho bude nástrojem mezinárodní politiky. Ať je to dobře nebo špatně, prostě to tak v životě chodí. Jde ale o něco jiného: bude síla zbraní použita pouze tehdy, až budou všechny ostatní prostředky vyčerpány? V případech, kdy je potřeba čelit obecným hrozbám, takovým jako například terorismus, a podle známých pravidel, která jsou zformulována v mezinárodním právu? Nebo dojde na pěsti z jakéhokoli důvodu, občas prostě proto, aby si svět připomněl, kdo je doma pánem, bez přemýšlení o legitimitě použití síly a o důsledcích použití síly, přičemž problémy se tím nevyřeší, jen se znásobí.

Vidíme, co se dnes děje na Blízkém východě. Po celá desetiletí, možná někdy dokonce i po celá staletí se zde kumulovaly etnické, náboženské a politické rozpory, velice ostré sociální problémy. Zkrátka, výbušná směs se hromadila, a hrubé pokusy přetvořit region, tím spíše, že byly zvenčí, se staly právě tou zápalkou, jež vyvolala skutečný výbuch, zánik státnosti, vlnu terorismu a nakonec i zvýšené riziko pro celý svět.

Je nemožné zvítězit nad terorismem obecně, pokud se část teroristů používá jako beranidlo ke svržení nevhodných režimů.
Teroristická organizace, tak zvaný Islámský stát, kontroluje obrovská území. Jak se jí to podařilo? Jen si pomyslete: v případě obsazení Damašku nebo Bagdádu mohly teroristické skupiny získat status prakticky oficiální moci, byla by vytvořena platforma pro celosvětovou expanzi. Zamýšlí se nad tím někdo, nebo ne? Celé světové společenství by mělo konečně pochopit, s čím máme tu čest. V podstatě s nepřítelem civilizace, lidstva a světové kultury, který je nositelem ideologie nenávisti a barbarství, popírá morálku, hodnoty světových náboženství včetně islámu, tím, že ho kompromituje.

A není třeba slovíčkařit, dělit teroristy na umírněné a neumírněné. Bylo by dobré pochopit, v čem je rozdíl. Podle názoru některých odborníků pravděpodobně v tom, že umírnění zločinci utínají lidem hlavy v přiměřeném počtu, nebo citlivě.

V podstatě teď vidíme opravdový propletenec teroristických skupin. Ano, občas bojovníci Islámského státu, Džabhat-an-Nusrá, a další nejrůznější následovatelé a odnože Al Káidy spolu dokonce válčí, ale oni válčí pro peníze, o rozdělení peněz, o zdroje příjmů, o  území slibující obživu, to je to, o co bojují. Nebojují z ideologických pohnutek, jejich podstata a metody jsou však stejné: teror, vraždy, přeměna lidí v ustrašenou, vylekanou, poslušnou masu.

Během posledních let se situace stále zhoršovala, infrastruktura teroristů se rozrůstala, počet ozbrojenců se zvyšoval, přičemž zbraně, které byly předávány tak zvané «umírněné opozici», «umírněným opozičním silám», se nutně dostávaly do rukou teroristických organizací. Řeknu také, že někdy na jejích stranu přecházely hned celé zločinecké skupiny, jak se říká, se vší parádou.

Proč snahy, dejme tomu, našich amerických partnerů a jejich spojenců v boji proti Islámskému státu nepřinesly zřetelné výsledky? Je zřejmé, že tady nejde o nedostatek vojenského materiálu či potenciálu. Je nepochybné, že Spojené státy disponují obrovským vojenským potenciálem, který je největší na světě. Prostě je vždy těžké hrát dvojí hru. Mluvit o boji proti teroristům, a zároveň se snažit využívat část z nich k rozestavování figurek na blízkovýchodní šachovnici ve svém zájmu, zdánlivě ve svém zájmu.

Není možné zvítězit nad terorismem obecně, pokud se část teroristů používá jako beranidlo pro svržení nevhodných režimů. Před těmito teroristy není možno se nikam schovat, je to jen iluze, že později se podaří se s nimi nějak vypořádat, odstranit je od moci, nebo se s nimi nějak domluvit. Nejlepším příkladem toho je Libye.
Budeme doufat, že nové vládě se podaří stabilizovat situaci, to však ještě není jisté, i když je samozřejmě nutno napomáhat stabilizaci. 

Dobře chápeme, že ozbrojenci, kteří válčí na Blízkém východě, představují hrozbu pro všechny, mimo jiné i pro nás, pro Rusko. V naší zemi víme, co to je teroristická agrese, víme, co prováděli teroristé na Severním Kavkazu. Pamatujeme si krvavé teroristické útoky v Buďonnovsku, v Moskvě, v Beslanu, ve Volgogradu a jiných ruských městech. Rusko vždycky bojovalo proti terorismu ve všech jeho podobách, důsledně se snažilo o reálné spojení snah světového společenství čelit tomuto zlu. Právě to bylo základem našeho návrhu na vytvoření široké protiteroristické koalice. Tento návrh zazněl nedávno v mém projevu na půdě Organizace spojených národů.

Po žádosti oficiálního syrského vedení o podporu jsme přijali rozhodnutí o zahájení ruské vojenské operace v této zemi. Ještě jednou zdůrazňuji: je naprosto legitimní, jediným jejím cílem je napomoci nastolit mír. Jsem přesvědčen, že akce ruských vojáků budou mít na situaci pozitivní vliv, pomohou oficiální státní moci vytvořit podmínky pro další kroky v oblasti politického urovnání a udeřit jako první na teroristy, kteří ohrožují také naši zemi, Rusko. Pomoci tak všem zemím a národům, které jsou nepochybně v nebezpečí, pokud se tito teroristé vrátí do svých domovů.   

Co je třeba podle našeho názoru udělat pro podporu dlouhodobého urovnání v regionu a pro jeho sociální, hospodářskou a politickou obrodu? Především vyhnat teroristy z území Sýrie a Iráku a nedovolit jim, aby přemístili své aktivity do jiných oblastí. Ale k tomu je nutno spojit všechny síly: pravidelná armáda Iráku a Sýrie, oddíly kurdské domobrany, nejrůznější opoziční skupiny, připravené skutečně vnést svůj reálný vklad do porážky teroristů, zkoordinovat aktivity zemí regionu i zemí mimo region, které čelí teroru. Společné protiteroristické aktivity musí mít samozřejmě oporu v mezinárodním právu.

Za druhé. Je zřejmé, že samotné vítězství ve válce nad teroristy nevyřeší všechny problémy. Vytvoří však podmínky pro to hlavní – pro zahájení politického procesu za účasti všech rozumných, vlastenecky naladěných sil syrské společnosti. Právě Syřané musí rozhodovat o svém osudu za výlučně korektní a uctivé součinnosti mezinárodního společenství, nikoli pod nátlakem zvnějšku cestou ultimat, vydírání a hrozeb.

Naším cílem je zvítězit nad terorismem a pomoci prezidentu Asadovi  porazit teror a tím vytvořit podmínky pro zahájení a, doufám, úspěšné provedení politického procesu urovnání. 

Chtěl bych připomenout, že Blízký východ se během svých dějin často stával místem střetů různých říší a velmocí. Přizpůsobovaly si hranice a politické uspořádání v regionu podle svých představ a řídily se při tom svými vlastními zájmy. Důsledky nebyly vždy příjemné a dobré pro lidi, kteří tam žili. Ano, vlastně se jich zpravidla nikdo ani neptal. Poslední, kdo se dozvěděl, co se děje v jejich vlastních zemích, byli právě lidé, kteří žili na Blízkém východě.

Samozřejmě, nabízí se otázka: není už načase, aby mezinárodní společenství odsouhlasovalo všechny své akce s těmi lidmi, kteří žijí na těchto územích? Myslím, že už je dávno načase, je nutno se k těmto lidem, stejně jako ke všem ostatním, chovat s úctou.

Zásadní význam má zapojení do procesu politického urovnání muslimského duchovenstva, islámských vůdců, nejvyšších představitelů muslimských států. Počítáme s jejich konsolidovanou pozicí a součinností, s jejich morální autoritou.  Je velice důležité ochránit lidi, především mládež, před destruktivním vlivem ideologie teroristů, kteří se je snaží využít jako potravu pro děla, nic víc. Je třeba jasně rozlišovat mezi skutečným islámem, jehož hodnoty jsou mír, rodina, šlechetné činy, pomoc bližnímu, úcta k tradicím, a tou lží, nenávistí, kterou rozsévají ozbrojenci, zaštiťující se při tom islámem.

Za čtvrté. Již nyní musíme vypracovat itineráře hospodářské a sociální obnovy regionu, obnovy základní infrastruktury, bydlení, nemocnic, škol. Jen taková tvůrčí práce v místě samém po odstranění terorismu a politickém urovnání může zastavit ohromný proud uprchlíků do evropských zemí a vrátit do vlasti ty, kteří již odjeli.

Je zřejmé, že Sýrie bude potřebovat obrovskou finanční, hospodářskou  a humanitární pomoc, aby zahojila válečné rány. Musíme stanovit formát, v jehož rámci bychom mohli provádět tuto práci a zaangažovat do ní dárcovské země, mezinárodní finanční instituce. Teď se o problémech Sýrie diskutuje na půdě OSN a jiných mezinárodních organizací, v rámci mezistátních styků. Ano,  zatím se vždy daří dosáhnout pochopení, je neuvěřitelně těžké zbavovat se nerealizovaných očekávání a kalkulů, které nevyšly. Přes to přese všechno je zde pokrok.

Vidíme, že v rámci protiteroristické operace jsou postupně, i když ne tak aktivně a rychle, jak bychom si přáli, navazovány kontakty po linii resortů obrany. Důležitým krokem bylo odsouhlasení rusko-amerického dokumentu o zajištění bezpečnosti letů bojových letounů obou zemí nad Sýrií.

Rovněž máme v úmyslu zahájit výměnu informací s našimi západními kolegy o pozicích a přesunech ozbrojenců. To všechno jsou bezpochyby kroky správným směrem. Hlavní je, abychom jeden druhého chápali jako spojence ve společném boji, abychom se chovali čestně a otevřeně. Pouze tak je možno zaručit vítězství nad teroristy.  

Sýrie se, nehledě na dramatičnost současné situace, může stát modelem partnerství ve jménu vyšších zájmů, modelem řešení problémů, které se týkají všech, modelem vytvoření efektivního systému řízení rizik. Takovou šanci už jsme měli po skončení studené války. Bohužel jsme ji nevyužili. Stejná možnost existovala i na začátku tisíciletí, když Rusko a USA a celá řada jiných zemí byly konfrontovány s teroristickou agresí. Bohužel ani tehdy se nepodařilo udržet dobrou dynamiku spolupráce. Nebudu se vracet k tomu, proč se to nepodařilo. Zdá se mi, že to stejně všichni víme. Teď je třeba vzít si správné ponaučení z toho, co bylo v minulosti, a jít dopředu.

Jsem přesvědčen, že zkušenosti, které jsme nashromáždili, i samotná současná situace nám nakonec umožní správně se rozhodnout – rozhodnout se pro spolupráci, vzájemného respektu a důvěry, rozhodnout se pro mír.

Nedvěd si cení státního vyznamenání nejvíc a fandí prezidentu Zemanovi