práva LGBTIQ lidí CZSK

Musel bych být Shakespeare nebo Vančura, abych dokázal slovy vyjádřit svůj obdiv k ženám. Nejde o žádnou abstrakci, mám na mysli onu tvořivou sílu, která dává lidstvu nevyhynout.

Přiznám se však, že na dané téma necítím potřebu řečnit řekněme na náměstí, a už vůbec ne přitom křepčit nebo se obnažovat.

Možná nebudu sám, koho pochody typu Prague Pride uvádějí do rozpaků. Nemusím samozřejmě rozumět všemu, ale jedna z věcí, jejichž smysl mi uniká, je demonstrace odlišné sexuální orientace formou pochodu v ulicích hlavního města země, která patří k nejtolerantnějším na světě.

Pokud by homosexuálové byli v Česku pronásledovanou skupinou, dovedu si představit, že bych se i já k průvodu typu Prague Pride solidárně připojil. Proti té nespravedlnosti.

Nic takového se ale neděje. Homosexuálové nejsou dávno zákonem diskriminováni. Poslední nerovnost padla uzákoněním registrovaného partnerství.

Jejich aktuální snaha o adopce dětí homosexuálními páry představuje kvalitativně jiný problém, a přiznávám, že zde vidím i hranice své vlastní tolerance. To ale není předmětem tohoto textu.

Na smýšlení společnosti nemohou pochody typu Prague Pride změnit nic k lepšímu. Možná dokonce naopak.  Kdo je tolerantní, bude i dál. Koho sexuální odlišnost pohoršuje, bude znechucený o to víc.

Osvěta? Provokace?

Letošní ročník ozvláštnil nečekaný spor mezi celebritami české římskokatolické církve.

Kněz Tomáš Halík, který v minulosti vykonal mnohé v oblasti dialogu mezi věřícími různých vyznání a je pramálo podezřelý z nekalých úmyslů, se rozhodl poskytnout na půdě své farnosti prostor pro část doprovodného programu akce homosexuálů.

Kardinál Dominik Duka mu to nakonec zakázal. Jde o zajímavý střet, v němž se nešťastně potkaly dva principy, na něž je křesťanství právem hrdé. Tolerance, již v této věci prezentuje Halík, a ochrana tradičních hodnot, za níž stojí Duka.

Halíka ctím, v konkrétním sporu ale straním Dukovi. Nejde o to, že konzervativní přístup má církev v popisu práce. Řekl bych však, že Duka má v tomto ohledu větší jasno v prioritách.

V Česku počátkem 21. století nejsou fakticky ohroženi homosexuálové, nýbrž tradiční rodina. Jakkoli se všechny politické strany zaklínají ve svých programech její podporou, reálná sociální politika mladé lidi k zakládání rodin demotivuje. Děti se stávají luxusem, řada funkčních párů předstírá před úřady, že spolu nežijí, protože je to daňově výhodnější.

Pro koho, když ne pro konzervativní kruhy, zejména pak církve, je určeno toto téma?

Alternativní modely je třeba tolerovat, budovat na nich společnost ale nelze!